Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - Epilog

26.11.2011 (16:15) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1491×

Epilog
O dva roky později
Pohled Niny

Zpod závěsů, které byly ledabyle pověšeny na pootevřeném okně, vykukovalo odpolední slunce a pokoušelo se osvítit zšeřelou místnost. Sluneční paprsky dopadaly i na přehoz, který byl ledabyle přehozený přes postel a nevinně bílou barvu, která pokrývala jeho povrch, zbarvovala do zlata.

Já se ale nedokázala těšit z krásného počasí, protože mou hlavou se jako o závod proháněly myšlenky, které rozhodně nebyly nejpříjemnější. Ba naopak, jako nůž se mi zařezávaly hluboko do mého srdce a opět rozpitvávaly zahojené jizvy. Znovu jsem v sobě cítila tolik známou nejistotu.

Vážně může člověka po padesáti letech nekonečné samoty a beznaděje potkat tolik štěstí? Může najednou získat vše, po čem jeho usoužené srdce tak dlouho toužilo? Zdálo se mi, že otázek bylo příliš mnoho… A odpovědi mi byly zatajeny.

Toho štěstí bylo najednou moc, ale v mém srdci i tak zůstávala díra, která se nedala jen tak zalepit, nemohla jsem ji nechat, aby se zahojila. Nikdo už ji nedokáže spravit… Dokonce ani její tvůrce, ten, který mi celý život lhal. Ten, který mě, svou jedinou dceru, použil pouze jako předmět své pomsty.

Ale ani to, jak podle a bezcitně se zachoval, nic neměnilo na skutečnosti, že to on byl ten, který mě vychoval. To on byl ten, který trávil večery vypravováním pohádek, když jsem nemohla spát. To on byl a nadále zůstává mým otcem, kterého mi nikdo nikdy nedokáže nahradit. A já se jen těžko dokážu kdy smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím, že už na mě nikdy nepohlédne svým, tolik arogantním pohledem, protože i ten mi chyběl. Chtěla jsem ho mít u sebe… U své rodiny. Protože i on k ní patřil.

Po tváři mi sklouzla osamocená slza. Lehce jsem ji setřela hřbetem ruky a zvedla jsem se z tvrdé židle, na které jsem doteď seděla. Připadala jsem si ztuhlá jako v transu, ale nemělo to nic společného s tím, že jsem se teď hodinu krčila na židli. Za vinu jsem to mohla dávat jen svému duševnímu rozpoložení.

Pomalu jsem se protáhla a svižným krokem jsem sešla schody vedoucí do přízemí. Tam to ale zelo prázdnotou, vypadalo to, že v domě nikdo není a nasvědčovalo tomu i hrobové ticho, které v domě panovalo.

Jen jsem mírně zakroutila hlavou a vyšla jsem prosklenými dveřmi na verandu. Naskytl se mi dokonalý pohled na rozkvetlou zahradu.

Nechápala jsem, jak tady může mamce něco vykvést. Ve Forks byla téměř pořád zima, slunečných dní, jako byl třeba ten dnešní, opravdu moc nebylo. Jejich počet by se mi nejspíš podařilo napočítat na prstech jedné ruky.

I přesto ale záhony hrály všemi možnými barvami a květiny nastavovaly svá poupata slunci. Keře na tom byly stejně. Byly úhledně zastřiženy a působily úhledným dojmem.

Když jsem se ale zahleděla pozorněji, dokázala jsem v jednom z keřů zahlédnout pohyb. Lístky se jemně pohybovaly, ale nebyl to takový pohyb, který by mohl způsobit vítr, dnes vlastně spíše jemný vánek.

Zahleděla jsem se pozorněji a koutkem oka se mi podařilo zahlédnout další rychlý pohyb… A jak se později ukázalo, i jeho průvodce. Za vysokým keřem se krčila postava. Nikdy bych neměla šanci si jí všimnout, kdyby se na zemi nerýsoval stín, který toho neznámého prozradil.

O krok jsem couvla. Kdo se, proboha, může schovávat na naší zahradě?

Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Postava prolezla roštím a já zalapala po dechu. Naskytl se mi pohled na osobu, která byla tak častým důvodem mých depresí a také stvořitelem několika velkých jizev na mém srdci. Byl to táta.

Váhavě mě pozoroval a po chvíli zvedl ruce v obranném gestu. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak ji opět zavřel a jen mě dál beze slova pozoroval.

Mým tělem projíždělo hned několik elektrizujících pocitů. Nejradši bych k němu přiběhla a vrhla se mu kolem krku, ale to nešlo. Nemohla jsem. I když jsem si to tak hrozně přála, nedokázala jsem mu věřit a nemohla jsem mu ani odpustit. Nešlo se jen tak přenést přes to, že jsem pro svého vlastního otce byla pouze zbraní, která měla sloužit k pomstě.

„Nell,“ zašeptal konečně a usmál se. Stále to byl ten jeho výraz, kterým mi dával najevo, že on vždycky bude něco víc než já. To se nezměnilo, i když jsem v to na okamžik naivně doufala. Jeho hlas byl ale jemný a já si proto mohla klidně namlouvat, že tu je proto, že mu na mně opravdu záleží.

„Neříkej mi tak. Moc dobře víš, že to není mé jméno,“ odsekla jsem chladně, i když mě stálo veškeré sebezapření, abych ty slova vůbec dokázala vypustit z úst. James mě upřeně sledoval, a pak ke mně přišel o několik dlouhých kroků blíže.

„Nemluv tak. Nevím, co ti Esmé napovídala, ale ty nemáš-“

„Nemusela říkat nic! Nejsem tak příšerně naivní, jak sis myslel. Nevím… Nedokážu si vysvětlit, jak jsi něco takového kdy mohl udělat! Je mi z tebe zle…“ Po tváři se mi skutálela slza, ale já to ignorovala. „Udělal jsi neodpustitelné věci a přitom ani nevypadá, že by ses za to styděl! Jak jsi mi to mohl udělat, tati?“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, ale na posledním slově se mi zlomil hlas a z úst se mi vydral tichý vzlyk.

„Nechtěl jsem ublížit tobě. Chtěl jsem ublížit jí!“ V očích se mu najednou objevil smutek; takový, jaký jsem na jeho tváři ještě nikdy neviděla. Byl upřímný.

„Ale proč?“ špitla jsem.

„Protože… Protože jsem ji miloval. Ona mě ne. Tenkrát udělala chybu, rozhodla se odejít a já věděl, že tohle je jediné, co jí opravdu ublíží. Chtěl jsem se společně s tebou vrátit, ale doneslo se ke mně, že si vzala toho… Ani nevím, jak se jmenuje,“ pověděl mi a z každé věty sálala nenávist, a ač to bylo nemožné, i láska.

„Nemiloval jsi ji,“ řekla jsem mu chladně. „Kdyby ano, takovou věc bys neudělal.“

„Zkus mě pochopit… Až příliš pozdě jsem pochopil, co pro mě znamená. Neměl jsem na vybranou. Vím, že mi to nikdy neodpustí, ale odpusť mi alespoň ty. Vím, že jsem udělal ohromnou chybu.“

V tu chvíli jsem chtěla jediné – dokázat se mu podívat do očí a poslat ho do háje. Chtěla jsem ze sebe vykřičet všechnu tu bolest, která svazovala mé tělo a která nepolevovala ani když tu byl, ba naopak, která se teď, když tu stál přede mnou, ještě znásobila. Jenže to jsem nedokázala.

„Já jsem si jistá, že jednou přijde den, kdy ti budu moct říct, že jsem ti odpustila a přitom nebudu muset lhát. A já doufám, že ten den přijde brzo, ale teď po mně žádné odpovědi nechtěj a dej mi čas. Prosím.“ Pokýval hlavou na znamení souhlasu a usmál se. Z jeho úsměvu ale vymizela veškerá nadřazenost. Tak tohle byl ten upřímný úsměv, který jsem si na jeho tváři vždy tolik přála spatřit?

„Času máš dost. Řekněme, že celou věčnost?“ zazubil se na mě a udělal další dva kroky dopředu. „Doufám, že mi jednou dáš možnost, abych napravil těch padesát let, kdy jsem se choval jako absolutní idiot. I když to je vlastně slabé slovo.“

„V tom máš pravdu. Choval ses jako idiot. Ale i tak tě mám moc ráda... A i kdybych tisíckrát nechtěla, tak to tak i zůstane..."

Možná někomu z vás připadá celý tento konec divný... Myslím, že vztah mezi Ninou a Jamesem, který jsem se snažila co nejvíce rozvinout po dobu celého příběhu, byl pro všechny dostačující a pochopitelný, a proto nebyl žádný dlouhý, vysvětlující epilog potřeba. Jestli Nina Jamesovi nakonec opravdu odpustila je ve hvězdách...

Nejsem s epilogem spokojena... Vlastně ani s celou touto povídkou. Byla to má prvotina na těchto stránkách a mně se ji podařilo zamotat tak, že už se z toho jen těžko vyklouzávalo ven. :D Snažila jsem se, ale takto to dopadlo. :D Ale já můžu říct jediné - jsem ráda, že mám tuto povídku „z krku.“ Postupem času se pro mě stala spíše břemenem než radostí a já jsem ráda, že už se teď můžu věnovat povídkám, u kterých věřím, že mají alespoň o trošku větší úroveň, než tyto žvásty. :D

Takže já se s vámi loučím, a také velice děkuji těm, kteří se mnou došli až sem. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - Epilog: