Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 4. kapitola

12.08.2011 (10:00) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1270×

„Tak co? Máš Ninu?“ zavolala jsem do chodby, sotva se otevřely dveře. Hlas se mi třásl a já cítila, že pro mě nemá dobré zprávy…

Carlisle vešel do místnosti. Byl zablácený a oblečení měl roztrhané. V očích měl smutný výraz. A jeho ruce byly prázdné.

„Ne! Ne, on ji přece nemohl odnést. To ne!“ křičela jsem jako smyslů zbavená. Byla jsem zoufalá. Celý život se mi během pěti minut sesypal jako domeček z karet. Opravdu ji odnesl. A já bez ní nemohu žít. Prostě nemůžu.

Co s Ninou James udělá? Zabije ji? Vždyť je to přece jeho dcera. A ať už je jakýkoliv, tohle by své dceři přeci udělat nemohl. Musí v něm být alespoň trocha soucitu. Nemůže být natolik zlý, aby zabil své jediné dítě. Ale možná, že i když ji nezabije, Nina stejně zemře. Neumí se o ni postarat. Neví, co jí má dát k jídlu. To jsem vlastně nevěděla ani já. Doteď jsem ji vždy jenom kojila a jednou za dva týdny dostávala i zvířecí krev, kterou mi Carlisle nosil v termosce. Jamese ale nikdy nenapadne dát jí krev. A i kdyby ho to napadlo, zvířecí ta krev určitě nebude.

Chtěla jsem se rozběhnout do lesa a pokusit se najít Ninu. Ale James už musel být míle odsud. A já nemám nejmenší šanci ji někdy najít…

„Nemusíte se bát, Mio. Já je budu hledat. Má rodina mi v tom pomůže. Dříve nebo později…“

„Dříve nebo později už bude má dcera stejně mrtvá,“ přerušila jsem ho a hlasitě se rozvzlykala. Když jsem to vyslovila nahlas, jakoby mi začalo docházet, co to znamená. Moje roztomilá dceruška bez kapky krve v žilách…

„Mio, přísahám vám, že vaši dcerku najdu. Živou,“ řekl tiše a sklonil se ke mně. Potom mě krátce objal a pomohl mi na nohy. Nevěděla jsem, kam mě chce odvést. Ale v tomhle stavu mi to bylo ukradené. Z hlavy jsem stále nemohla dostat obrázek svého dítěte, jak nehybně leží na zemi a v očích má prázdný výraz.

„Teď bude nejlepší, když zůstanete u nás doma. Kdyby se James vrátil, hrozilo by vám nebezpečí,“ řekl, ale já mu téměř nerozuměla. Měla jsem pocit, že bych necítila, ani kdyby mě někdo bodl nožem do břicha. Navíc, větší bolest, než jakou zažívám teď, by to určitě nebyla. Ani nevím jak, ale nějakým způsobem jsem se ocitla u domu, který byl větší než jakýkoliv jiný dům, který jsem kdy viděla.

Carlisle mi vysvětlil, že tu bydlí společně s pěti adoptovanými dětmi a manželkou jeho syna. Všichni jsou prý také upíři a teď jsou na lovu. Taky mi slíbil, že hned, jak se vrátí, půjdou hledat Ninu.

Po zbytek odpoledne jsem jenom seděla a zírala do zdi. Kdybych mohla vrátit čas, určitě bych to udělala. Doživotně bych raději snášela to peklo, které jsem zažívala s Jamesem, než být bez své dcery. Odloučení od ní mi srdce trhalo na kousíčky, bez ní jsem nebyla nikým.

Zatímco mi Carlisle povídal o jeho plánu, jak Ninu najít, já v duchu přemýšlela nad tím, jak se co nejrychleji sprovodit ze světa. Věděla jsem, že se jim Ninu nepodaří najít, tak proč věřit v zázrak, upínat se na naději a čekat, když se mohu té bolesti zbavit mnohem dříve?

Skákat ze skály? To ne, jediný útes v okruhu sto kilometrů měl pod sebou vodu. A kdybych dopadla do vody, mohla bych přežít. Podřezat si žíly? To je také možnost. Mohla bych se také pokusit předávkovat prášky, ale kde bych jich tolik tak narychlo vzala?

Nakonec jsem došla k názoru, že podřezání žil bude nejjistější. Jistá a celkem rychlá smrt. A musím to udělat, až všichni odejdou hledat Ninu. Budu mít dost času a až všichni přijdou, budu již, s trochou štěstí, mrtvá. Už nebudu muset dál čelit té bolesti, která mi drtí srdce kousek po kousku. Té bolesti, kvůli které mě bolí nejenom srdce, duše a mysl, ale také zbytek mého těla. Jako bych snad byla v plamenech, ale ohni se nedařilo nechat mě shořet celou najednou. Jako bych stále hořela, ale nestačilo mi to k tomu, abych mohla zemřít. Připadala jsem si spálená na prach, přitom jsem ale věděla, že to není možné. Moje mysl mi to dokazovala. Podvědomě jsem si způsobovala ještě větší bolest svými myšlenkami.

Navíc jsem věděla, že za to všechno mohu já. To já si začala s upírem, to já chtěla od Jamese utéct a věřila jsem, že se mi to povede. Nebýt toho, nejspíše bych teď držela svého andílka v náruči.

*     *    *

Zbytek Carlisleovy rodiny se vrátil druhý den dopoledne. Všichni se snažili být ke mně milí, já je ale ignorovala. Byli mi úplně ukradení a navíc – zítra už jim tady přestanu otravovat vzduch. Zítra už bude konečně konec.

Ještě téhož dne se Cullenovi rozhodli vydat na lov. Carlisle se ale rozhodl, že tu se mnou nechá svého nevlastního syna. Mohl snad tušit, co mám v úmyslu?

Sotva se za nimi zavřely dveře, přišel ke mně Edward, nebo jak se vlastně jmenoval.

„Esmé, nechcete něco k jídlu, nebo k pití? Podle toho, co jsem od Carlislea slyšel, jste od včerejška nic nejedla,“ zeptal se mě. Nejspíše odpověď neočekával, protože si sedl vedle mě a upřel na mě svůj pohled. Byl lítostivý? Ne, odrážel se v něm zármutek. Jako kdyby snad opravdu věděl, k čemu se chystám.

„Ano, já opravdu vím, k čemu se chystáte,“ oznámil mi a smutek se mu odrážel i v hlase. Jak mohl vědět, nad čím přemýšlím? A jak věděl, že se chci zabít?

„Mio, já umím číst myšlenky, proto vím, nad čím přemýšlíte. Ale to, že myslíte na sebevraždu, by každého napadlo i bez toho. Chápu, že se cítíte strašně, ale tohle není řešení. Vaši dceru najdeme, a kdo se o ni postará, když už tu nebudete? Navíc vám můžu zaručit, že zabít se v domě plném upírů není zrovna lehké,“ pověděl mi tiše a povzbudivě mi stiskl ruku. Poté se zvedl a odešel z místnosti. Jak někdo může číst myšlenky. To přece není možné. Ale ať je to jakkoliv, je jasné, že můj plán je pasé. Vážně se mi nepodaří zabít se v domě upírů, kteří mě, podle všeho, hodlají hlídat jako oko v hlavě.

Ale já chci pryč. Chci pryč od bolesti, která mě pohlcuje, která mi brání žít normální život. Od dětství jsem si bolesti užila hodně. Život bez rodiny rozhodně nebyl lehký. Chyběla mi matka i otec, byla jsem ale smířena s tím, že si pro mě už nikdy nepřijdou. Nezemřeli, pouze o mě nestáli, což mi jednou, ne zrovna citlivě, oznámila vychovatelka v dětském domově. Po tomto zjištění jsem přestala doufat, že se pro mě vrátí. Začala jsem je nenávidět. V šesté třídě mě děti ze třídy začaly šikanovat. Ve škole jsem se nikdy s nikým nebavila, proto jsem jim připadala zvláštní a byla jsem pro ně lehký cíl. Nikomu jsem o tom, že mě spolužáci šikanují, neřekla. Přišlo se na to, až když jsem skončila v nemocnici s přelámanou nohou. Ani tím to ale neskončilo. V té době jsem si začala uvědomovat, že jsem nikdy nikoho doopravdy nemilovala, že jsem nikdy k nikomu žádné city kromě nenávisti nechovala. V pozdějším věku jsem začala vyhledávat bizardní vztahy se svými spolužáky. Ve druhém ročníku na střední škole, jsem již měla za sebou více jak deset vztahů (jestli se tak o tom dá vůbec mluvit). Ve třeťáku jsem přišlo o panenství s úplně cizím klukem, kterého jsem poznala na diskotéce. Od té doby už jsem ho neviděla a ani vidět nechtěla. Od té události jsem se klukům stranila a smířila se s tím, že nejsem schopna milovat. Dostudovala jsem střední školu a nakonec vystudovala dva roky vysoké.

Kdybych tenkrát tušila, kolik bolesti mám ještě před sebou. Teď už vím, že to všechno, čím jsem si prošla, byl pouhý začátek, slabý odvar toho, co prožívám teď.

Edward opět vešel do místnosti, v ruce nesl tác. Došlo mi, že nejspíše celou dobu poslouchal mé myšlenky. Prima, takže ke všem problémům mi přibyl ještě čmuchal, který vidí do mysli.

„Čmuchal vám přinesl něco k jídlu,“ řekl a slabě se uchichtl.

Nemohl byste mi přestat číst myšlenky? zeptala jsem se ho v myšlenkách.

„To, bohužel, nemohu. Já je nečtu, slyším je stejně, jako vy slyšíte to, co člověk řekne nahlas. Navíc, vaše myšlenky jsou dost zvláštní. Pochopil jsem z nich, jak moc trpíte a že jste to v životě neměla lehké. Ale to, na co pomýšlíte, není řešení. Zbavíte se bolesti, ale co bude dělat vaše dcera? Popřemýšlejte o tom, prosím,“ řekl a pobavený výraz mu z obličeje náhle zmizel. Mluvil se mnou jako s nesamostatným dítětem - a já jsem se tak vlastně i cítila. Jako bezmocné nemluvně, které něco trápí, ale nedokáže se toho zbavit, protože neumí mluvit. Já sice mluvit umím, ale i kdybych o svém trápení promluvila nahlas, nic by se nezměnilo. Možná by to mou bolest ještě prohloubilo.

Zbytek rodiny se vrátil již o hodinu později. Druhý den se hned brzy ráno chystali jít hledat. Tentokrát se mnou měla zůstat Rosalie, z čehož jsem rozhodně nebyla nadšena. Nehodlala jsem o tom dál přemýšlet a raději jsem si šla lehnout.

Když jsem se ráno probudila, okamžitě do pokoje napochodovala Rosalie a beze slova přede mě položila tác s jídlem. Poté se otočila k odchodu, ale nakonec se ještě neochotně otočila a mým směrem prohodila pár tichých slov.

„Budu nahoře, kdyby něco, stačí zakřičet,“ řekla a pokřiveně se na mě usmála.

Na tohle jsem čekala. Na chvíli, kdy mě nechají alespoň na pár sekund osamotě. Začala jsem procházet dolní patro. Snažila jsem se najít koupelnu, za ty dva dny jsem v ní ani jednou nebyla. V tuto situaci mi bylo jedno, jestli budu mít mastnou hlavu. Nakonec se mi koupelnu přece jen podařilo najít. Byla obrovská! V jednou jejím rohu se nacházel sprchový kout, v druhém obrovská toaletka a ve třetím stála vana, která mi velikostí spíše připomínala bazén. Na toaletce leželo oblečení v mé velikosti.

Pustila jsem vodovodní kohoutek u vany a oblečená jsem do ní vlezla. V jedné ruce jsem držela nůž, který jsem našla v tašce, kterou jsem si zabalila, když jsem se chystala s Ninou utéct. Vodu jsem nechala téct. Doufala jsem, že Rosalie neuslyší, co tady dělám.

Neměla jsem moc času, proto jsem si rychle přejela ostřím nože po zápěstí. Bolelo to. Nečekala bych, že to v té své otupělosti ucítím, ale bolest byla obrovská. A až teď jsem začala pochybovat, jestli dělám dobře. Ale už je pozdě. Za chvíli už budu mít ode všeho pokoj. Zavřela jsem oči a čekala, až si mě smrt vezme k sobě…

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 4. kapitola: