Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 8. kapitola

11.12.2010 (10:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3039×

Na rentgenu jsme šli hned na řadu. Musím uznat, že je výhoda mít sebou Edwarda, nebo aspoň jeho krásu a vliv. Zanedlouho jsem se už nesla chodbou zpátky a zkoumala snímky, které mi strčili do rukou.

„Hm, tak to ti teda pěkně děkuji, Edwarde,“ prohodila jsem. Podíval se na mě vyjukaně a nasadil výraz naprostého andílka. „Hele, nezkoušej tady na mě výraz, kterému se těžko odolává,“ zarazila jsem ho. „I já, naprostý laik, poznám, že ta kost začala srůstat křivě!“ mumlala jsem mu vyčítavě celou cestu až zpátky na internu. Vešli jsme dovnitř a podala jsem snímky Carlisleovi.

„Kvůli tobě budu křivonožka! To ti teda pěkně děkuju. Co když jsem chtěla rozjet kariéru modelky? Už teď jsou moje šance nulové - neumím poslouchat, a co teprve teď, když budu mít jednu nohu šejdrem?“ Zahlídla jsem, jak mu začaly cukat koutky. Pohlédla jsem na něj a tím se potvrdilo moje domnění.

„Můžeš mi říct, co je na tom vtipného?!“ vyštěkla jsem napruženě, až jsem si cukla nohou a zabolelo to.

„Bello, bez obav. Modelkou klidně můžeš být. Carlisle ti to bude znovu lámat,“ odpověděl klidně, jakoby mi říkal, že mě Carlisle zve k nim na večeři!

„Lámat?“ zeptala jsem se nejistě. Až teď mi došlo, co to pro mě znamená. Žaludek se mi začal nepřirozeně houpat. Naběhl mi mráz na zádech. Budou mi to lámat?! Na sucho jsem polkla.

„Ano, budu to muset zlomit,“ potvrdil domněnku Carlisle. Cítila jsem, jak mi mizí krev z obličeje. Tohle není dobré…

„Bello?“ zeptal se starostlivě Carlisle. „Jsi v pořádku?“

„Asi budu blinkat!“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostala, pak lítal obsah mého žaludku ven.

Naštěstí byl Edward pohotový a dříve než jsem stačila pozvracet podlahu, přenesl mě k umyvadlu. Možná to nebylo umyvadlo, ale vypadalo to tak. Ještě štěstí, že jsem dneska nejedla. Vyzvracela jsem žaludeční šťávy a trochu krve z lovu. Postavil mě opatrně na zem, na jednu nohu a galantně mi držel vlasy.

„Děkuju,“ vykuckala jsem ze sebe zahanbeně a sklopila pohled k podlaze. Vypláchla jsem si ústa, aby se aspoň maličko zbavila té hnusné pachuti.

„V pořádku?“ zeptal se něžně Edward. Svými prsty mi odhrnul vlasy, které mi spadly do obličeje, a jemně se dotkl mé tváře. Pod jeho dotekem pokožka vzplála.

Jen jsem přikývla, okouzlena jeho chováním. Vždyť umí být milý, proč se tak nechová i za normálních situací?

„Neboj se, Bello. Lámat ti to budu pod lokální anestezií, nic neucítíš,“ uklidňoval mě.

„Nebojím se té bolesti,“ vyvedla jsem ho z omylu, „už jsem jednou na lámání byla, ale bojím se té jehly. Podruhé už to nepodstoupím! Nikdy!“ řekla jsem razantně.

Nehodlám ustupovat. Nevěřícně na mě hleděli. Copak nikdy neviděli „člověka“, který se bojí jehly? No a co! Tak se bojím. Abych dosáhla většího efektu, založila jsem si ruce na prsou a odhodlaně našpulila rty. Jako umanuté dítě.

„Fajn, tak když mi to chcete tak vehementně lámat, tak bez umrtvení! Nenechám do sebe bodat!“ Konec diskuze. Nenechám se ukecat dvěma upíry, tak to tedy rozhodně ne!

„Bude tě to bolet, Bello,“ snažil se mě přesvědčit Carlisle. Zamračila jsem se na něj. Ať už mě nechá! Své rozhodnutí nezměním!

„Vydržím to. Nemůže to být tak strašné, ne?“ Potřebuji ujistit, že mě to moc bolet nebude. Tak sakra, kde je ta podpora. „Stačí, když řeknete ,ano‘, je jedno, jestli vy, nebo Edward. Jen to řekněte, prosím,“ snažila jsem se z nich dostat odpověď. Znejistila jsem, když se mi nedostávalo odpovědi. Kmitala jsem pohledem z jednoho na druhého a čekala, až mi odpoví. Nikdo se k tomu neměl. Sarka!

„Nebudu ti lhát, Bello,“ odpověděl Edward lhostejně.

Už zase nasadil tu svou masku. Stavil se ke všemu: „Je mi to jedno. Já jsem Edward, jde všechno mimo mě!“

„Fajn,“ odsekla jsem nasupeně, „už jdeme na ten sál? Je mi jedno, že to bude bolet. Vydržím to. Podstoupila jsem přece výcvik Arovy gardy. Nebrali si servítky, tohle nemůže být horší.“ Nevím, jestli jsem chlácholila je a nebo sebe. Tipovala bych spíš sebe.

„Jak myslíš, tak pojď. Teď by tam mělo být volno.“

Edward mě opět vzal do náruče a odnesl do místnosti, kde mě připravili na sál. Takový ty blbosti, kdy vám navlíknou anděla – to je ta slušivá košilka, no, spíš papírový hadr, vydezinfikují vás, jako byste byli prašiví.

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Pak už nebude cesty zpět,“ optal se mě naposledy Carlisle.

„Ne!“ vykřikla jsem sebejistě. „Hlavně, ať už to mám za sebou, prosím,“ prosila jsem. Nic jsem si nepřála víc. Nebudu lhát, měla jsem strach. Velký strach. Pokud budou ještě nějakou dobu otálet, asi jim uteču.

Carlisle jen pokrčil rameny a přistoupil ke mně. Naposledy se po mně tázavě podíval. Stále jsem si to mohla rozmyslet, ale to já nechtěla, proto jsem zavrtěla záporně hlavou. Když viděla, že se mnou nehne, popošel k mé noze.

Pak nastala muka. Nejdřív, když mi jen Carlisle vzal nohu do rukou a já to nečekala. Sykla jsem bolestí, až se v Edwardovi hnulo svědomí a chytl mě za ruku. Drtila jsem mu prsty a zatínala nehty do hřbetu ruky. Jeho jediné štěstí je, že je upír a bolest necítí.

„Edwarde! Já tě… nenávidím. Až se… budu moci… postavit na… nohu, tak tě vlastníma… vlastníma rukama zabiju!!“ křičela jsem bolestí. Zatínala jsem dál nehty do jeho pokožky a víčka tiskla pevně k sobě. Pot mi lepil vlasy k čelu a pak jsem upadla to temnoty. Už mě nic nebolelo…

Zatřepotala jsem víčky. Nepamatuji se, že bych šla spát. Naposledy si pamatuji… měla jsem být na sále. Tak proč spím? Že by se mi to zdálo? To snad ne, ta bolest byla tak reálná. Pokusila jsem se znovu otevřít oči. Teď už to šlo lépe. Světlo začalo pronikat pod mými víčky, oslepilo mě.

„Mhmm,“ zabručela jsem nesouhlasně. Ještě ne, nechci jít do školy. Proč mi nezvoní budík?

„Bello?“ ozvalo se vedle mě.

Příliš blízko vedle mě. Ucukla jsem před tím hlasem. Byl mi tak povědomý, ale neuměla jsem ho k nikomu přiřadit. Byl tak milý, líbilo se mi ho poslouchat.

„Jaspere?“ zeptala jsem se nejistě. Vystřelila jsem do prázdna, ale kdo jiný by to byl. Nikdo jiný by neměl být u mě v hotelu. Vlastně ani Jazz ne!

„Skoro ses trefila. Snad ti bude stačit jiný Cullen,“ ozvala se odpověď. Vycítila jsem v jeho hlase smích.

Konečně se mi povedlo otevřít oči. A když si mé oči přivykly na ostré světlo, uviděla jsem bronzovou kštici, došlo mi to - byl to Edward.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho udiveně. Čekala jsem, kdy se rozplyne jako pára nad hrncem, ale nestalo se tak.

„Dobré ráno, Růženko…“ popřál mi s úsměvem, „vlastně spíš odpoledne,“ opravil se.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se zmateně. Lehce se mi točila hlava a oční víčka mě ponoukala, abych je opět zavřela, ale to jsem nemohla, - byla jsem lapena v Edwardových očích. Jedině ty mi zabránily svá víčka nezaklapnout.

Byla jsem dezorientovaná, až teď mi došlo, že to světlo pocházelo ze zářivek upevněných na stropě. Žádné slunce to nebylo, jak neočekávané. Jako by mi hlavě cvaklo, ležela jsem v nemocnici. Chtěla jsem se vyhoupnout nahoru, abych se mohla posadit, ale něco mi to ztěžovalo. Podívala jsem se na svou nohu, byla tam sádra…!

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 8. kapitola: