Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 11. kapitola

23.12.2010 (07:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3009×

„No ne! Mě snad šálí zrak. Ty a čekat?! Co s tebou Forks udělalo? Kde je ta stará Bella, kterou jsem znal?“

Prudce jsem otočila hlavu, až mi v ní zakřupalo. Při pohledu na Jaspera se mi ústa roztáhla do širokého úsměvu. Mé srdce zaplesalo, bylo vděčné za jeho přítomnost.

„Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se v úžasu.

„Přišel jsem pro tebe. Edward má ještě hodinu. Tak jsem tu, abys nemusela čekat, princezno,“ odpověděl mi s úsměvem.

„Neříkej mi tak, prosím,“ požádala jsem ho. Nesnášel jsem to oslovení. Ztotožňovalo mě to s Volterrou, a to já neměla ráda.

„Dobře, tak nasedej.“ Dálkovým ovládáním otevřel auto a já se nasoukala na místo spolujezdce. Šlo to obtížně, ale nakonec jsem to zvládla. Jedním otočením klíčku nastartoval a lehce vklouzl na hlavní silnici.

„Co kdybychom jeli k nám domů? Mohl bych tě představit rodině, všichni se mě vyptávali, kdo jsi. Alice je kvůli tobě na mě naštvaná. Co kdybychom jí to vysvětlili?“ navrhl mi. Tak o tohle jde, proto přišel. Chce mě dotáhnout do jejich dokonalé rodinky. No, asi je hodně musím tlačit v žaludku.

Nevím, jestli s tím mám souhlasit, ale taky bych ráda poznala jeho rodinu, se kterou teď žije. Docela mě zajímá, za koho mě vyměnil. Nejspíš se mě budou vyptávat, nehodlám se jim otevřít a všechno jim vyžvanit, to rozhodně ne, ale docela ráda bych je poznala. Ta návštěva mě láká.

„Dobře,“ souhlasila jsem, „ale nejdříve se musíme stavit u mě, chci se převléknout a hodím do hotelu tašku.“

„Jasně,“ odpověděl nadšeně Jasper. Nadšením na sedačce lehce poskočil, musela jsem nad tím zakroutit hlavou. Mlčky jsme dorazili k hotelu a k mému pokoji.

„Pojď dál, bude mi to chvíli trvat,“ pobídla jsem ho dovnitř a usmála se na něj. Úsměv mi plaše opětoval a vešel za mnou do mého apartmá.

Tašku jsem odhodila u dveří do rohu a namířila si to ke skříni, kde je moje veškeré oblečení. Vyndala jsem si rifle a obyčejné šedé tričko. Nemusím vypadat nějak extra, jdu jen k jeho rodině a ještě z úplně jiných důvodů, než bych tam chtěla jít – rozhodně mě tam nebude přestavovat jako svou přítelkyni.

Začala jsem si rozepínat knoflíčky na svém svetru, abych si ho mohla sundat. Jazz se taktně otočil druhým směrem. Začala jsem se smát.

„Prosím tě, Jaspere, můžeš se klidně otočit zpátky. Myslím, že to není na místě, když jsme spolu osm let spali,“ řekla jsem mu s úsměvem.

Netrpěla jsem ostýchavostí, zvláště ne před Jasperem, viděl mě už tolikrát nahou jako nikdo jiný na světě. Svetr i s černým tričkem mi sklouzl z ramen na zem. Zůstala jsem pouze v podprsence.

„Bello, teď je to něco jinýho. Už nejsme spolu,“ vysvětloval svou reakci.

„A to je důvod?“ zasmála jsem se. „No nic, je to jedno. Stejně si myslím, že Edward by Alice nic neřekl.“ Udiveně se na mě otočil, asi jsem kápla do černého, proto jsem na něj spiklenecky mrkla pravým okem. Stále se na mě nevěřícně díval, musela jsem se nahlas začít smát.

„Bello, myslel jsem si, že jsme si to vyjasnili, je -,“ začal tu ohranou písničku.

„Jo, jasně, je to už za námi. Zkazila jsem si to sama, máš svou rodinu, Alici. Tam já nepatřím. Blábláblá…“ skočila jsem mu do řeči.

Přistoupila jsem k němu, stále jen v podprsence. „My dva jsme dávná minulost,“ zašeptala jsem mu u obličeje a dívala se mu do očí. „Ale nikdo mi nezakázal bojovat o tebe dál,“ řekla jsem svůdně a políbila ho do koutku úst.

„Bello,“ zašeptal sklesle.

„Jo, jasně, chápu,“ přitakala jsem. I když mě jaksi odmítl, nedělala jsem si z toho moc velkou hlavu. Není všem dnům konec a Isabella Volturi se jen tak nevzdává. „Ale jen ti chci říct, že tady pro tebe budu vždycky, i když jako kamarádka,“ řekla jsem něco na svou obranu.

„Děkuju,“ zašeptal a přitáhl si mě k sobě do objetí. Bylo to jako za starých časů. Připadala jsem si příjemně a v bezpečí.

„Popřípadě jako možná milenka,“ zašeptala jsem mu do ucha a pak se rozesmála. Přidal se ke mně a pustil mě ze svého objetí.

„Měla bych ještě jedno přání, ale nevím, jestli si o to můžu říct.“ Sklopila jsem hlavu a propalovala pohledem své boty. Možná je to opravdu moc troufalé. Skousla jsem si spodní ret, strašně moc bych to chtěla, naposledy.

„Zeptej se a uvidíš,“ řekl Jasper. Podepřel ukazováčkem mou bradu a nadzvedl ji. Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla – tím jsem si dodala aspoň malinko odvahy.

„Políbíš mě? Naposledy,“ kuňkla jsem se zavřenýma očima. Nemohla jsem uvěřit, že jsem si o to řekla. To není moje parketa, většinou si to vezmu a neptám se. Nedívám se okolo a neberu si servítky. Vždycky dostanu to, co chci – díky svému daru.

Ale s Jasperem je to jiné. Nikdy jsem na něj nepoužila svůj přesvědčovací dar. Nedovolila bych si to, on pro mě znamená moc a přijde mi to vůči němu nefér.

Otevřela jsem oči, abych věděla, jak zareagoval. Upřeně se na mě díval, ve tváři neměl žádný výraz. Mihotal pohledem mezi mýma očima a rty.

„Nechci tě do ničeho nutit. Ty to víš…, doufám,“ vyblekotala jsem ze sebe nervózně, „že jo...? Že to víš…? Zapomeň na to, byl to blbej nápad…,“ uzavřela jsem zahanbeně.

Chtěla jsem odejít, ale uchopily mě jeho silné ruce a odmítaly mě pustit. Chytil mě za ramena a otočil mě na něj. Dívala jsem se mu do tváře a snažila jsem se potlačit naděje, které ve mně tímto vzbudil. Nepatrně se naklonil nad můj obličej. Srdce v mém hrudníku začalo reagovat na tuhle situaci. Zběsile mlátilo do mých žeber, Jasperovi to nemohlo ujít.

„Vidíš, co se mnou děláš?“ zeptala jsem se s trochou hysterií v hlase.

„Jo, slyším,“ připustil s úsměvem, „jako za starých časů.“

Pak se naklonil nade mě ještě více a spojil naše rty v jedny. Zase jsem okusila jeho nasládlou chuť rtů. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chyběla jeho blízkost za těch pár desítek let, co jsme žili bez sebe. Vím, že tenhle polibek pro nás nic nezmění, on bude stále s Alice, ale jak uspokojující je, nalhávat si opak, aspoň tuto chvíli. Pustil má ramena a propletl si prsty do mých vlasů. Oba dva jsme dali do polibku pořádný kus ze sebe. Ačkoliv se mi nechtělo, musela jsem se od Jazze odtrhnout, abych natáhla potřebný kyslík do plic.

„Děkuju,“ vydechla jsem omámeně. Můžu se vsadit, že ve tvářích mám červeň. To Jasper uměl – uvádět mě do rozpaků, byl jediný muž, kterému se to kdy povedlo. V tomhle bych jednoznačně mistr.

„Ve tvým vlastním zájmu by se to Alice neměla dozvědět. Aspoň ne hned, když jste na kordy kvůli tomu přivítání,“ upozornil mě s úsměvem.

„A ty bys mě nebránil?“ zeptala jsem se na oko uraženě.

„To nevím,“ odpověděl mi. Věděla jsem, že to nemyslí vážně. „To víš, s Alice být radši za dobře, umí udělat peklo,“ upozornil vážně, ale pak se rozesmál.

„Tak to děkuji za upozornění předem. Stačilo by naznačit, že teď mi půjde tvoje manželka po krku. Mohl jsi mi říct, abych tě tak nevítala před ní, a hlavně, abych tě nelíbala.“ Šťouchla jsem ho provokativně do žeber. Nemám strach, že si na mě Alice něco zkusí, přeci jsem jen Volturiová, a navíc prodělala jsem přísný trénink jako každý obyvatel Volterry, hladce bych ji v boji porazila.

„I kdybych ti to řekl, nenechala by ses zastrašit.“ Jo, má mě pořádně přečtenou.

„Jo, to máš pravdu,“ potvrdila jsem mu. „Nenechala bych si odepřít to, co patří nebo patřilo mně.“ Usmála jsem se na něj provokativně. „A neměj o mě strach, umím se o sebe postarat. Řekni to i Alici, aby si nemyslela, že jsem zvědavá na její reakce na mě,“ upozornila jsem ho vážně. Nemám čas na nějaké naschvály od Alice, bude lepší, když ji upozorní předem.

„Dobře, opravdu bude lepší, když ji upozorním. Tebe mám rád, ale pokud jí něco uděláš, nebude to bez následků,“ řekl mi chladně. Je zvláštní, jak se všechno změnilo.

„Vím,“ připustila jsem, „takhle si dřív bránil mě. Je trošku divné, že jsem se přidala na seznam k těm, kterým to říkáš,“ připustila jsem smutně. No co, můžu si za to sama. „Měli bychom jít, aby si Alice nemyslela, že děláme něco, co neděláme.“

„Jo… asi jo,“ připustil nesměle.

Dál už jsme si nic neřekli, nebylo co. Dooblíkla jsem si oblečení. Hodila jsem na sebe šedý tričko a vybledlý rifle. U dveří jsem na sebe ještě hodila bundu, protože opět pršelo. Jak já to tady nesnášela. Neunikl mi povzdech, který upoutal Jazzovu pozornost. Nechtěla jsem mu to vysvětlovat, proto jsem zakroutila hlavou ve znamení, že o tom nehodlám mluvit.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 11. kapitola: