Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyléčitelná-8. kapitola

22.09.2009 (08:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3400×

VIII.-Jsem upír

V hlavě se mi zrodilo jen málo otázek zato pro mě důležitých.

„takže Carlisle děkuji ti že si mě vyléčil alespoň si zdravá připadám“ začala jsem

„nemáš zač jen jsem chtěl abys žila no žila“ řekl

„moje první otázka zní: Kde to jsem?“

„si ve svém novém domově u Cullenů doma“ oznámila mi Alice

„Alice já už jeden domov mám“ přela jsem se s ní

„teď už ne“ řekla a já měla chuť jí utrhnout hlavu

„klid jsem furt v klidu tak někdo mi to všechno vysvětlete“ řekla jsem a na každého se podívala. Všichni se podívali na Carlisle a tak se ujal slova

„Bello já a moje rodina dokonce teď už i ty máme jedno společné tajemství které nesmíme nikomu říct. Jsme upíři. Ale ne všechny povídačky jsou o nás pravdivý“ řekl jednoduše a zase se měl k vysvětlování.

„stvořil jsem tě upírem protože tvoje nemoc nad tebou zvítězila. Někteří nechtěli abych tě učinil nesmrtelnou ale rozhodli jsme že ano“ pokračoval a já se zarazila u slova nesmrtelná

„rozhodl jsem se to udělat den po tvých narozeninách takže ti bude navždy osmnáct.“ Udělal mini pauzu

„teď se dostanu k tomu nejhoršímu abych tě mohl proměnit a ta proměna to bylo co si cítila jako spalující jsem musel udělat hroznou věc. Nafingoval jsem tvoji smrt a zítra dopoledne máš pohřeb“ řekl mi a já jsem na něj koukala jako puk.

„cože si udělal?“ ptala jsem se v klidu ale uvnitř mě to vřelo. Nechtěla jsem jim jenom utrhnout hlavy ale ještě je rozcupovat na 1000 malejch.

„Bello klidni se“ slyšela jsem Jaspera a cítila jak mě opadá moje vraždící nálada.

„Takže abych si to vyjasnila vy jste ze mě udělali mrtvou abych mohla žít nesmrtelně. Jsem upír a jak něco  z filmů z nám upíři pijou krev lidí tak jak to že dokážete být v nemocnici ve škole a tak?“ ptala jsem se

„víš my nejsme typičtí upíři pijeme krev zvířat a teď už pojď lovit nejdůležitější znáš“ slyšela jsem Edwarda z nevzdálenějšího koutu pokoje.

„ne nejdříve jí půjčím něco na sebe“ koukla na mě Alce a pozorovala mojí noční košili s hrošíkama. Vzala mě za ruku a táhla mě někam pryč.

„hádám že budeš mít stejnou  velikost jako Rose“ mumlala si pro sebe Alice a vytáhla nějaké kalhoty a triko.

„obleč si to a pověz mi velikost nohy“ nakázala Alice a tak jsem se oblékla.

„jo noha mam 42“

„Co? Tak pudeš bosa“ pokrčila rameny a já se na sebe podívala a zděsila se.

„co… ty oči“ ptala jsem se protože jsem duhovku měla karmínově červenou.

„jo ty za pár měsíců zmizí a pak je budeš mít jako my teda pokud nebudeš lovit lidi“ odpověděla mi s klidem Alice a já jsem se podívala na oblečení.

„Triko je fajn kalhoty v pase jdou ale dýlka dyť vypadám jako když čekám velkou vodu“

„to nevadí na první lov to stačí“ zhodnotila to Alice a sešly jsme po schodech do obýváku kde už všichni seděly na gauči.

„tak s Bellou na lov půjde Emmett a Edward“ určil Carlisle

„a já“ dodala Alice a strkala mě ze dveří

„Bello teď nás budeš na slovo poslouchat je ti to jasné“ řek suše Edward

„jasně generále“ zasalutovala jsem

„to bylo vtipný tak se směj Edwarde“ smál se vedle mě Emmett

„poběžíš za mnou poběžíme dál do hor kde se vyskytuje hodně medvědů a vysoké zvěře“ pravil Edward a rozeběhl se a kdyby mě Alice a Emmett nedrželi za ramena tak bych tam stála ještě dnes. Běželi jsme a mě to nedalo vůbec žádnou práci. Běželi jsme tak rychle že by i F1 měla co dělat nás dohnat. Při té rychlosti jsem ale viděla stejně dobře jako bych stála. Užívala jsem si ten pocit volnosti a koukala na nebe. Vypadalo to jako že se každou chvíli rozsněží. Pozorovala jsem oblohu a tak jsem si nevšimla že Edward s Alicí přeskočili řeku pár metrů širokou. Tak jsem do ní vlítla a byla mokrá ale nijak mi to nevadilo. Dokonce mi ta voda připadala nějaká teplá a to bylo jen pár stupňů pod nulou. V tu chvíli jsem si uvědomila že mám na sobě jen triko a kalhoty a vůbec mi není zima. Začala jsem dávat pozor na cestu. Za chvilku Edward zastavil na takové mýtince. Zastavila jsem také a čekala co se bude dít.

„Bello ne že na mě vystartuješ“ varovala mě Alice a skočila mi na záda a rukama přikryla oči.

„Alice co to… děláš?“

„neřeš to a soustřeď se jen na to co slyšíš“ poručila mi a já se soustředila na zvuky kolem sebe a vyhledávala něco co by mohlo být mojí kořistí. Uslyšela jsem dva medvědy při peprné situaci.

„dva medvědy jak se namlouvají“ vysoukala jsem ze sebe

„správně dva medvědy i když nevím jak si přišla na to že se namlouvají“ pochválila mě Alice a slezla mi ze zad.

„když budeš trávit hodně času mezi zvířaty taky to poznáš“ poučovala jsem jí

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila lákavou vůni od místa kde vycházejí zvuky medvědů.

„tak Bello medvědi sou tvoji“ pobídla mě Alice

„A co mám jako dělat“ ptala jsem se tak nějak vyděšeně

„nech se vést instinkty“ proradila mi Alice  a já se rozeběhla za medvědy.

Nechala jsem se vést vůní. Zbývalo přeskočit potok na mýtinku za medvědy a byla jsem u nich. Přemýšlela jsem jak velkou sílu do odrazu dát když jsem za sebou slyšela blížící se kroky. Koutkem oka jsem zahlédla Emmetta jak se přibližuje.

„můj bude samec“ zavolal na mě

„hmmm“ zamručela jsem a už si v hlavě plánovala skok přes potok rovnou na samce.

„kdo dřív přijde ten dřív mele“ křikla jsem po něm a udělala dva kroky zpět odrazila se přistála medvědovy mezi lopatkami a zakousla se mu do tepny na krku. Sála jsem a cítila jak mi do každého kousku těla vstupuje životadárná tekutina.

„týýý ten samec měl být můj“slyšela jsem Emmetta a viděla jak se zakousl do samice. Vysála jsem samce do sucha a odhodila jeho tělo pryč. Měla jsem chuť dát si ještě jednoho. Znovu jsem se nadechla a ucítila něco podobného. Pak jsem uslyšela klapot kopyt po zamrzlé půdě. Přiblížila jsem se a viděla malé stádo sobů přesně takových jako má Santa. Musela jsem se smát jsem upír a přemýšlím o Santovi.

„proč se směješ“ vylekal mě Edward svojí otázkou.

„co… co ale ti sobi mi připomněli Santu“ odpověděla jsem mu a už si rozmýšlela skok na hlavní samici stády.

„co si udělala Emmettovi že je trochu namíchnutý“ ptal se znovu Edward

„zaprvé jak víš že je namíchnutý zadruhé já jsem u toho samce byla první a zatřetí já mám ještě hlad tak neotravuj“ tak trochu mi ujely nervy a skočila jsem po sobovi. Vysála jsem ještě dva až jsem se cítila tak nějak plná. Běžela jsem na mýtinku kde jsme začínali. Při běhu jsem si tak nějak poskakovala a během toho skoku jsem se cítila jako když létám. Na mýtince už čekala Alice s Emmettem který když mě viděl tak se tvářil vražedně. Hned za mnou přiběhl Edward. Pak jsme běželi domů. No běželi oni jo ale já jsem si furt musela tak nějak poskakovat. . postupem času stráveného během domů se moje skoky prodlužovaly a já jsem si vzpomněla na řeku během cesty a tak jsem těsně před řekou skočila do vzduchu. Klesala jsem zase k zemi když mě napadlo zabrat rukama jako při plavání stylu prsa. Udělala jsem ten pohyb a znovu se vznesla nad zemí ulétla jsem asi tak 300 metrů a znovu přistála. Asi za sekundu u mě byli ostatní.

„Bello co to bylo?“ ptala se mě Alice

„nevim ale přišlo mi to přirozenější něž běh“

„jak myslíš přirozenější“ nechápal Edward

„tak jak jsem řekla, tobě přijde přirozené běhat mě jakoby létat“ vysvětlovala jsem mu a vznesla se zase do vzduchu.

Vskočila jsem do vzduchu a nechala se zvedat. Měla jsem stejný pocit jako bych teď vlezla do vody a plavala ale místo vody jsem měla vzduch. Podívala jsem se dolů pod sebe a viděla že běží trošku jiným směrem než já letím. Slétla jsem níž a viděla Edwarda jak je nejvíc vepředu. V tu chvíli jsem dostala nápad. Sletěla jsem ještě níž a letěla těsně za Edwardem.

„Baaaf“ křikla jsem mu těsně u ucha a zase jen tak pro jistotu vylétla na strom. Edward uskočil do strany a zřítil se na strom. Ozvala se ohlušující rána a strom začal praskat a nakonec spadl. Musela jsem se smát. V tu chvíli přiběhla Alice taky totálně vysmátá a Emmett který nic nechápal ale pak pochopil.

„brácha jak to že si to nepoznal v jejích myšlenkách“ vyzvídal Emmett a já jsem nechápala to nepoznal v jejích myšlenkách.

Edward nic neříkal a jen tam stál a koukal. Bylo mi ho líto a tak jsem se začala omlouvat.

„Edwarde promiň neměla jsem takhle bez rozmyslu bafnout“ omlouvala jsem se mu

„Bello tys mu dala to bude rozdejchávat ještě hodně dlouho takhle už ho minimálně 90 let nevylekal“ oznámila mi Alice a zase jsme se dali do běhu. Tentokrát jsem se snažila běhat s nima ale moc mi to nešlo. Vždycky jsem se zapomněla soustředit a už jsem byla ve vzduchu. Budu to muset trénovat. Řekla jsem si a přistála vedle Alice na verandě.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyléčitelná-8. kapitola: