Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 9. kapitola

08.07.2013 (10:45) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1292×

9. kapitola - Přátelé

Bella

Probrala jsem se a nade mnou se skláněl Edward.

„Bello, copak je? Jsi v pořádku?“

„Jo, v pohodě,“ odpověděla jsem. Ale asi jsem nezněla moc přesvědčivě, protože Edward stále zůstával v mém pokoji nad mojí postelí.

„Nechceš mi říct, co se ti zdálo?“ zeptal se opatrně.

„No... o mamce,“ začala jsem a Edward poslušně mlčel. „Občas se mi o ní zdá, nejsou to obvykle moc pěkné sny. Ale jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho.

„Všechno bude dobrý, ještě dva týdny školy a pojedeme na dovolenou. Určitě si to užiješ! Emmett vždycky vymyslí nějaké hlouposti a Alice, ta tě zaměstná nějakými nákupy, určitě se tomu nebudeš moc vyhýbat navždycky,“ snažil se rozptýlit moji pozornost a docela se mu to dařilo. Ve dveřích se objevil Jasper.

„Edwarde, Emmett s tebou chce mluvit,“ oznámil Edwardovi a ten se s úšklebkem zvedl a odešel. Jasper naopak zůstal.

„Potřebuješ něco, Jaspere?“ zeptala jsem se a usmála se, protože mi připadalo, že mě najednou jako by naplnilo štěstí a radost.

„Ne, jen jestli si nechceš popovídat,“ usmál se na oplátku.

„Sice bude asi dost hodně hodin, ale jo, chci. Posaď se.“

„Víš, jsem rád, že jsi veselejší a-,“ začal.

„A pomohls mi ty,“ dořekla jsem.

„Já? Jak?“ Nasadil výraz totálního překvapení, až jsem se rozesmála.

„Nevím, křičela jsem po tobě, byla jsem hnusná a ty ses se mnou pořád bavil, nevyhýbal ses mi. Pomáhals mi. Neříkám, že ostatní nebyli milí a nesnažili se mi pomoct, i když o něco míň, než ty, ale ty jsi se choval jako můj starší bratr, který mě podrží, ačkoliv se mnou jinak třeba úplně nesouhlasí, a tak. Chápeš, ne?“

Zasmála jsem se, když s ironickým podtónem odpověděl: „Tak jistě, že ano!“

„Ne, teď vážně,“ řekl a přestal se usmívat.

„Jsem rád, že jsem ti pomohl. Jsem tu vždycky pro tebe!“ Usmál se a vstal.

„Teď už ale spi!“ mrkl na mě a odešel. Lehla jsem si a spala dál. Víkend jsme strávili jako rodina. Hráli jsme nějaké stolní hry, Edward nám hrál různé skladby, holky jely nakoupit všechno zimní oblečení na hory, Esmé uklízela a Carlisle pracoval. Jasper, Emmett a Edward se v neděli odpoledne rozhodli, že pojedou kupovat lyže a snowboardy.

„Bello! Pojď dolů!“ zavolal na mě Emmett, když jsem v pokoji odpočívala po obědě.

„Už jdu!“ zavolala jsem nazpět a seběhla ze schodů, přičemž jsem o poslední zakopla a Emmett mě musel chytit.

„Jsi nemehlo,“ konstatoval s úsměvem od ucha k uchu.

„Vím,“ opáčila jsem.

„Co jsi po mně vlastně chtěl?“ zeptala jsem se.

„Pojedeš s námi,“ oznámil mi a šel se obout.

„Cože?!“ vytřeštila jsem oči a nechápavě zírala na jeho záda.

„No, všichni tady ví, jaké lyže chtějí a jaké potřebují číslo, a tak, takže jim to můžeme koupit, ale o tobě to nevíme, tak potřebujeme, abys jela s námi,“ oznámil mi Jasper, který zrovna scházel ze schodů.

„Ehm, já budu taky lyžovat?!“ vykřikla jsem nepřirozeně vysokým tonem.

„Jistě,“ mrknul na mě.

„Já to neumím!“ vztekala jsem se.

„To se naučíš!“ řekl povzbudivě Edward. Kde se tu, sakra, vzal?!

„Fajn!“ odsekla jsem a zamířila nahoru pro nějaké oblečení. Vzala jsem si černé džíny, tričko a fialovou mikinu. Ze skříně vytáhla fialové boty a seběhla dolů, kde jsem potkala Rosalie a Alice, které se vracely z nákupů.

„Ahoj,“ mávla jsem na ně a seběhla do garáže, kde na mě kluci čekali. Nasedla jsem na zadní sedadlo vedle Edwarda a okamžitě mě naplnilo štěstí, jako už se mi to tady stalo několikrát. Celou cestu do města jsme se náramně bavili. Smála jsem se s kluky všem možným blbostem a zpívali jsme nehorázně falešně písničky z rádia.

U obchodu se zimními potřebami jsme vystoupili a vešli dovnitř. Kluci přesně věděli, kam jít, a já je jen němě následovala. Edward mluvil chvilku s prodavačem a pak mě zavolal k sobě. Emmett s Jasperem mezitím zmizeli a já je zahlédla, jak diskutují o nějakých lyžích.

„Tak. slečno, líbí se vám některé tady?“ zeptal se prodavač.

„No, mohla bych si na minutku promluvit tady s přítelem?“ zeptala jsme se a on přikývl. Otočila jsem se na Edwarda, který nechápavě čekal na to, co potřebuju.

„Nevyznám se v tom, řekni mi, jaký typ bych si měla vybrat, nebo tak něco,“ řekla jsem naléhavě a jenom doufala, že tomu aspoň trochu rozumí.

Usmál se a odpověděl: „Celá tahle řada napravo jsou lyže typu, který by ti jako začátečníkovi měl vyhovovat.“

„Díky!“ hlesla jsem vděčně a otočila se k lyžím. Chvilku jsem se na ně dívala a pak ukázala na jedny bílé s černými a červenými ornamenty.

„Tyhle by se mi tak líbily,“ řekla jsem prodavači.

„Dobře, jste začátečník?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla jsem stručně.

„Tak dobře. Vyberte si boty, které vám sednou,“ požádal mě a ukázal na stěnu, na které byly vystavené lyžařské boty. Bezradně jsem se podívala na Edwarda, který se pokřiveně usmál a šel cíleně k jedněm červenočerným botám, které ladily k lyžím, co jsem si vybrala.

„Jaké máš číslo?“ zeptal se mě. „Třicet šest,“ odpověděla jsem. Překvapeně se otočil na mě, kouknul mi na nohu, trochu se usmál a pak mi podal boty v mém čísle.

„Obuj si je,“ přikázal mi. Poslechla jsem a ještě prodavači oznámila, že tyto jsou mi dobré.

„Tak dobře, seřídím vám lyže. Kolik vážíte a měříte, slečno?“ zeptal se. Vypadalo to, že je to normální, tak jsem trochu zdráhavě odpověděla:

„Padesát jedna kilo a měřím metr šedesát pět.“

„Dobře, za chvilku budete mít lyže i boty na pokladně,“ řekl a odešel.

„Ještě hůlky!“ upozornil mě Edward a táhl mě ke stojanu s hůlkami. Vybrala jsem si bílé s černými úchyty a špičkou a šli jsme společně k pokladně.

„A ty si lyže nekupuješ?“ zeptala jsem se.

„Mně je vyberou kluci, stejně jako ostatním, já to jen odsouhlasím,“ odpověděl. Přikývla jsem a náhle jsem si uvědomila, že s sebou nemám žádné peníze.

„Edwarde,“ začala jsem a on se hned otočil na mě, „nemám s sebou peníze a-“ Nestihla jsem víc říct, protože mi skočil do řeči.

„Bello, kolikrát ti budeme muset říct, že to za tebe zaplatíme! Všechno. Cokoliv budeš chtít! I kdyby sis usmyslela, že chceš letadlo, tak ti ho Emmett milerád doveze až před dům a-“

„No, dobře, dobře. Ale…“ Raději jsem zmlkla, když jsem viděla jeho pohled.

Ještě jsem ale šeptem dodala: „Letadlo vážně nechci.“ Edward se zasmál a šel pomoct klukům, kteří zrovna nesli ze schodů plnou náruč všelijakých lyží, snowboardů, bot a hůlek. Zůstala jsem stát opodál a počkala, až se dohodnou. Pak to všechno šli zaplatit a společně jsme to odnesli do auta. Po cestě domů jsme se opět velmi dobře bavili.

Přijeli jsme a já snědla večeři, kterou mi Esmé připravila. Pak jsem se šla umýt, převléknout do pyžama, ještě jsem sešla dolů všem říct dobrou noc a vyčerpaná padla do postele. Okamžitě jsem usnula do bezesného, tvrdého spánku.

Děkuju za komentáře, pokud se vám tento díl líbil nebo naopak máte připomínky, určitě zanechte komentář. Děkuji. A moc se omlouvám, že nepřidávám díly tak často. Není čas, bohužel.

Your Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 9. kapitola: