Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 4. kapitola

19.10.2012 (18:00) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1335×

4. kapitola

Nevím, jak dlouho jsem ležela, ale až mě to přestalo bavit, vstala jsem, ze skříně vytáhla černé kalhoty na spaní a nějaké staré tátovo tričko, které jsem mu vzala, když mi bylo asi pět a nechtěla mu ho vrátit. Vzala jsem si ručník a taštičku s šamponem, mýdlem a jinými podobnými věcmi a šla hledat koupelnu. Vyšla jsem z pokoje a úplným tichem se vydala na konec chodby. Zaklepala jsem na dveře, ale nic se neozvalo, tak jsem je otevřela. Octla jsem se v obrovské luxusní červenočerné koupelně. Zavřela jsem za sebou dveře, odložila si své věci na skříňku u dveří, svlékla se a přešla do obrovského sprchového koutu. Zavřela jsem se tam a dopřála si několikaminutovou horkou sprchu. Vlasy jsem si dala do ručníku a celá se osušila. Oblékla jsem si pyžamo a pak si začala rozčesávat vlasy, když jsem je měla mokré, byly rovné a černé. Přestala jsem uvažovat o svých vlasech a začala si sbírat všechny věci. Pak jsem vyšla z koupelny a začala se divit, že je tu takové ticho, když v tu chvíli někdo zařval. Tak jsem se lekla, že jsem ani nepostřehla, co křičel, všechny věci mi vypadly na zem a já vyjekla. V tu chvíli vyletěl ze svého pokoje Edward a nechápavě si mě prohlížel. Pak došel až ke mně, sesbíral všechny mé věci a odnesl je do mého pokoje. Když se vrátil, pořád jsem tam jen tak stála.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se opatrně.

„Myslíš, že jo? Vypadám tak?“ začala jsem po něm už po několikáté křičet. Ucítila jsem v očích slzy, a tak jsem se zbaběle rozběhla do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře a skočila do postele. Zachumlala jsem se do peřin a okamžitě usnula. Když jsem znovu otevřela oči, v pokoji byla úplná tma. Posadila jsem se a snažila se něco v té tmě rozeznat. Když už jsem trochu viděla, vstala jsem z postele, došla ke dveřím a vyšla na chodbu. Měla jsem neuvěřitelný hlad a jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo jídlo. Opatrně jsem sešla ze schodů a zůstala překvapeně stát, když jsem zjistila, že polovina rodiny sedí v obýváku a vůbec nevypadají, že by se chystali jít spát. Všichni přítomní se na mě otočili a zkoumavě si mě prohlíželi.

„Potřebuješ něco, Bello?“ zeptala se po chvíli ticha Alice.

„Ale nic,“ odpověděla jsem šeptem a zase se otočila zpět.

„Ale, Bello, pojď se alespoň najíst, nic si nejedla už dva dny!“ volala za mnou Esmé, která zřejmě vyšla z pracovny. Zastavila jsem se a přemýšlela. Nakonec mě přemohl hlad a já se vrátila zpět k Esmé. Ta mi na stůl nachystala talíř se zeleninovou polévkou a sklenici džusu. Pustila jsem se do polévky a ignorovala Aliciny vyčítavé, Edwardovy a Carlisleovy zkoumavé a Esméiny přátelské pohledy. V rekordním čase jsem snědla polévku a pak najednou vypila sklenici džusu. Sebrala jsem nádobí a došla s ním ke dřezu.

„Já to umyju, to je dobrý!“ říkala Esmé a brala mi nádobí z rukou.

„Tak děkuji,“ poděkovala jsem šeptem a pak se pomalu vydala zpátky do pokoje. Na schodech jsem potkala Emmetta.

„Emmette?“ oslovila jsem ho potichu. Zastavil se a otočil se na mě.

„Nevíš, kde je Jasper?“ zeptala jsem se.

Neodpověděl, jen se nadechl a zařval: „Jazzi!“

„Emmette! Vždyť zbudíš -“ zamyslela jsem se, protože tady pravděpodobně nikdo nespal nebo co.

„Nemyslím si, nikdo tu nespí a nebudu ho přece hledat,“ odpověděl se smíchem a pokračoval v cestě. Mezitím přišel Jazz.

„Ehm, v kolik jezdíte do školy?“ zeptala jsem se ho,

„Tedy jestli mě tam vezmete,“ dořekla jsem.

„Jistě že tě vezmeme, ale ty jsi do konce týdne omluvená, takže běž spát a zítra ráno nestresuj. Jo, a doma zůstane Edward, protože Esmé musí někam jet a Carlisle chodí do práce,“ usmál se na mě a chtěl jít zpátky do pokoje.

„Ale já nepotřebuju hlídat!“ hájila jsem se a taky se snažila vykroutit ze dne stráveného s Edwardem.

„Bude tu pro případ, že bys zase omdlela. A taky proto, aby ti mohl uvařit nebo s čímkoli pomoct,“ znovu se usmál a pohladil mě po rameni.

„A nemohl by tu zůstat někdo jiný?“ zeptala jsem se šeptem, aby to Edward neslyšel. Než Jazz odpověděl, zezdola se ozvala rána a pak Esmein vyčítavý hlas. Jazz se pousmál, ale já jsem si nemyslela, že by mě mohl někdo slyšet a bylo to kvůli tomu, co jsem řekla, tak jsem jen čekala na odpověď.

„Zítra ne, ale dám ti svoje číslo, ano? Můžeš mi zavolat a na ledničce je číslo k Carlisleovi do práce a taky na Esmé, kdybys něco potřebovala a Edward ti s tím nepomohl, tak zavolej, ano? Nemusíš se Edwarda bát,“ mrknul na mě, objal mě a šel se mnou do pokoje. Tam mi na kousek papíru napsal svoje telefonní číslo a taky číslo na Alice.

„Ještě spi, je noc,“ řekl, počkal, až si lehnu a přikryl mě. Pohladil mě po vlasech a usmál se, pak se zvednul a potichu za sebou zavřel dveře. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad Jasperem. Znala jsem ho přibližně dva dny a už pro mě byl jako starší bratr. Vždycky jsem byla obklopena spoustou holek a kluci byli vždycky jenom na pozorování, ale Jazz mi pomáhal, byl na mě hodný a já jsem ho brala jako bratra a já jsem mu očividně taky nebyla úplně ukradená. Spokojená jsem usnula a probrala se až s příšerným smradem. Nakrčila jsem nos a snažila se rozpoznat, co to je. Okamžitě jsem poznala spáleninu. Rychle jsem vstala z postele a otevřela na chodbu.

Všude to tu smrdělo a zdola šel černý kouř. Rozběhla jsem se tam a našla v kuchyni na pánvi něco, co dříve asi bylo vajíčko se slaninou, ale teď to bylo uhlí. Opatrně jsem vzala pánev a hodila ji do dřezu. Pustila jsem na to ledovou vodu a chvíli to nechala vychladnout. Pak jsem šla k oknům a otevřela je. Když jsem se od nich otočila, stál za mnou Edward. Cukla jsem sebou, protože jsem ho neslyšela přicházet.

„Omlouvám se, chtěl jsem ti udělat snídani, ale zapomněl jsem na to. A ono se to připálilo.“ Tvářil se zklamaně, což jsem moc nechápala, vždyť to se stane každému.

„V pohodě, vezmu si něco sama.“

Obešla jsem ho a v kuchyni otevřela lednici. Zírala jsem do ní. A i přes moji v poslední době věčně špatnou náladu, jsem se snažila nezačít se smát. Byly tu dvě flašky vína a jinak nic.

„Ehm, to jste dneska na snídani všechno vyjedli?“ zeptala jsem se.

„Ne, jen nikdo nezašel nakoupit.“ Zabouchl lednici a otevřel nějakou skříňku.

„Edwarde, co to je?“ ukázala jsem na hmotu na dvířkách od skříňky.

„To aby nešel cítit ten smrad z těch potravin,“ odpověděl jednoduše. Naprosto jsem nechápala, jak by mohl někdo cítit přes normální dvířka „smrad“ z nezkažených potravin, ale neptala jsem se. Vytáhl ze skříňky několik druhů sušenek a pytlík čaje.

„Dáš si čaj?“ zeptal se.

„Jasně,“ odpověděla jsem.

„Nic jiného nemáme, ale Rose s Al půjdou dneska nakupovat, tak ti třeba koupí i něco k jídlu,“ řekl mi při předávání balíčků sušenek a pak se věnoval přípravě čaje. Sedla jsem si ke stolu a rozbalila nějaké sušenky, které jsem v obchodě v životě neviděla. Vypadalo to dobře, tak jsem je zkusila. Snědla jsem celý balíček a pak ještě jeden nějakých jiných.

Když jsem si pak při popíjení docela dobrého čaje od Edwarda chtěla přečíst, co v těch sušenkách bylo, zjistila jsem, že k tomu bych musela umět hodně cizích jazyků. Jedny sušenky byly podle odhadu z Ruska a druhé z Norska, ale poznala jsem to podle azbuky a podle anglického nápisu Norway. Vypila jsem čaj a umyla po sobě hrníček. Našla jsem správnou skříňku a dala ho tam. Pak jsem se šla nahoru převléknout. Oblékla jsem si šedé tepláky, černé volné triko a tlusté ponožky. Až teď jsem si uvědomila, že je tu docela zima, tak jsem si vzala pro jistotu do ruky mikinu. Pak jsem si šla vyčistit zuby a rozčesat moje vrabčí hnízdo.

Z pokoje jsem si vzala moji nejoblíbenější knížku Na větrné hůrce a šla dolů do obýváku. Edward seděl u klavíru a nepřítomně hleděl na klávesy. Pak se zhluboka nadechl a začal hrát. Stála jsem na schodech a poslouchala tu nádheru. Když přestal, došla jsem k pohovce a posadila se na ni. Všimla jsem si, že Edward mě naprosto ignoroval a věnoval se zapisování not do papíru. Neřešila jsem to, oblékla jsem si mikinu a začala si číst. Byla jsem tak zabraná do děje, že jsem si nevšimla příchodu dalších osob. Až když se někdo začal nahlas smát, zvedla jsem hlavu od poslední kapitoly knížky a rozhlédla se kolem sebe.

V pokoji byla skoro celá Cullenovic rodinka. Esmé, která zrovna procházela s několika taškami do kuchyně, Emmett, který se smál mě neznámo čemu, Rosalie, která kroutila hlavou nad Emmettem, Alice, která se mračila, Jasper, který to s úsměvem sledoval a Edward, který zrovna naštvaně odcházel od klavíru.

„Edwarde, ty jsi Belle neudělal oběd?“ křikla na Edwarda Esmé.

„Ne,“ odsekl a odběhl nahoru.

„Nemám hlad a navíc, asi bys přišla o kuchyň, Esmé,“ vložila jsem se do toho já.

„Cože?“ zeptala se zmateně Esmé. Alice se usmála a všechny Cullenovic děti se začaly smát. Zakroutila jsem nad tím hlavou a vydala se do svého pokoje, abych je nerušila.

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly a doufám, že i tady nějaký necháte.

Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 4. kapitola: