Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 2. kapitola

14.10.2012 (17:30) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1042×

2. kapitola

Další den začal jako každý jiný. Ráno byla tma, mlha, ale nepršelo. Vyhrabala jsem se z peřin a odšourala se do koupelny. Dala jsem si horkou sprchu, a protože táta měl dnes narozeniny, oblékla si něco, co se mu bude líbit trochu víc, než moje obvyklé oblečení. Myslím, že mu ta černá připomíná maminčin pohřeb, na kterém měl i on výjimečně černou.

Vzala jsem si moje už obnošené černé džíny a vytáhla ze skříně dárkovou tašku, kterou jsem ještě neotevřela od chvíle, co sem ji dostala. Vytáhla jsem z ní pruhované modré tričko od mojí bývalé nejlepší kamarádky a sadu modrých náramků s prstýnkem od mojí druhé nejlepší kamarádky. Obě mi ty věci daly na minulé narozeniny, protože moje oblíbená barva bývala modrá. Oblékla jsem si to a vytáhla balíček. Rozbalila jsem ho a vytáhla z něj boty, které jsem vybírala ještě s maminkou. Chtěla mi je dát k narozeninám, ale nestihla to. Obula jsem si je a vzadu ve skříni našla starou modrou tašku, do té jsem naházela sešity, propisku a tužku s gumou, mobil, klíče a peněženku, učebnice jsem vzala do ruky, protože do tašky se nevešly. Sešla jsem do kuchyně a tam našla tátu. Snídal nějaký nepovedený toust a četl si noviny.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a snažila se o úsměv.

„Dobré ráno,“ odpověděl a pak si mě zkoumavě prohlédnul a nepatrně se pousmál.

„Všechno nejlepší, tati!“ popřála jsem mu s úsměvem, objala ho a na stůl mu položila malou tašku.

„Děkuji ti!“ zašeptal a opatrně otevřel dárek. Vytáhl z tašky hrubou zelenou šálu, kterou jsem mu koupila na nedávných nezbytných nákupech. Usmál se na mě, znovu poděkoval a dál se věnoval novinám. Já si vzala jablko z mísy na stole a chtěla jsem jít, ale zastavil mě táta.

„Dneska tě vezmu,“ oznámil mi, zvedl se od stolu a šel se připravovat k odchodu. Chvíli jsem nechápavě stála, ale pak jsem nad tím jen zakroutila hlavou a šla se dochystat. Z věšáku jsem si vzala jenom lehký černý svetřík a čekala na tátu.

Přišel s pistolí, náboji a uspávacími šipkami za opaskem a puškou v ruce. Obul si pohorky a oblékl teplou bundu, vzal klíčky od auta a vyšel se mnou před dům. Nastoupila jsem do auta, táta nastartoval a vyjeli jsme směr škola. Na parkovišti před školou jsem tátu objala a vystoupila. Počkala jsem, až odjede, a šla rovnou do třídy. První hodinu jsem přežila, pak jsem si zanesla učebnice do skříňky a šla na další.

Celý den mě velmi nápadně všichni pozorovali a nejvíc Cullenovi, ale bylo mi to celkem jedno, asi to bylo kvůli tomu oblečení, které mělo náhle úplně jinou barvu než obvykle. Na obědě Cullenovi zase seděli u vedlejšího stolu a byla jsem si jistá, že mě všichni pozorují, ale já jsem si zvykla na zvědavé i nenávistné pohledy, tak jsem to neřešila. Snědla jsem salát i zákusek a pak se vydala na biologii.

S Edwardem jsem opět mluvila, jen když bylo potřeba, a po hodině rychle odešla. Došla jsem do šatny a převlékla se do oblečení na tělocvik. Všichni si mě znovu se zájmem prohlíželi, protože je ještě neomrzelo se dívat na mé vyzáblé tělo ve volných kraťasech a upnutém tričku. V tělocviku jsme hráli vybíjenou. Nechala jsem se vybít hned na začátku a šla si sednout. Do konce hodiny jsem pozorovala mraky za oknem tělocvičny a déšť, který na ně dopadal.

Po tělocviku jsem se znovu převlékla, odnesla si učebnice do skříňky a došla ke dveřím školy. Vyšla jsem ven a rychlými kroky se vydala směrem domů. Na skoro prázdné parkoviště ale vjelo policejní auto – že by táta? Vystoupil z něj ale mně neznámý člověk.

„Isabella Swanová?“ zeptal se. Jen jsem přikývla.

„Přišel jsem vám oznámit, že váš otec na následky zranění divokým medvědem zemřel v místní nemocnici dnes téměř v přesném poledni.“

Nechápavě jsem se na něj dívala, ale když se otočil, nastoupil do auta a odjel, došlo mi to.

Nelhal. Táta zemřel. Jsem tu úplně sama. Déšť mi stékal po tvářích společně se slanými slzami. Najednou jsem cítila obrovský chlad a viděla jenom tmu. Po chvíli už jsem necítila ani ten chlad.

Probrala jsem se a před sebou viděla jenom bílo - nebe? Ne, nemohla jsem umřít, byla jsem ve škole, pak jsem byla před školou, pak tam přijel policajt. Táta! Prudce jsem se posadila, shodila jsem nohy z postele, na které jsem ležela, postavila se a rozběhla se ke dveřím. Neudělala jsem ještě ani dva kroky a už jsem padala k zemi, mé nohy nebyly schopny mě udržet a já měla zase tmu před očima. Než jsem však dopadla na zem, něco nebo někdo mě zachytil.

„Uklidni se,“ šeptal ten člověk. Už jsem zase viděla, tak jsem se snažila dostat z jeho náruče, ale nedařilo se mi to, jeho ruce byly jako z oceli, takže jsem se znovu ocitla na posteli. Pohlédla jsem mu do tváře a zjistila, že je to Edward.

„Co -“ nestihla jsem se zeptat, protože do pokoje přišel doktor.

„Bello,“ oslovil mě, „jsem doktor Cullen, adoptivní otec tady Edwarda. Měla bys ležet, jsi v šoku a tvé tělo je velmi oslabeno. Asi bys chtěla vědět, že jsi byla mimo asi tak osm hodin a že jsi v nemocnici. Donesl jsem ti nějaké léky na uklidnění a přišel ti říct, že tu zůstaneš do zítřejšího rána a pak můžeš jít domů.“ Posadila jsem se a chvíli si ho prohlížela, byl hodně podobný Edwardovi.

„Ne! Nemůžu jít domů! Rozumíte?“ začala jsem po něm křičet.

„Nemám domov! Oba mí rodiče jsou mrtví! Chápete? Proč se mě snažíte uzdravit, proč jste mě nenechali ležet na tom parkovišti? Stejně se zabiju!“

„Takhle nemluv!“ okřikl mě Edward.

„Proč? Nemám kam jít!“ křičela jsem na něj zpět.

„Přestaň po mně řvát, jistěže máš kam jít, jenom o tom nevíš!“ řval dál.

„Edwarde, Bello!“ okřikl nás doktor Cullen.

„Tak mluv! Kam bych tak mohla jít?“ ignorovala jsem doktora a dál ječela na Edwarda.

„Tvůj otec ti tu nechal zprávu, kdyby ses trochu uklidnila, tak ti to můžu říct, ale ty musíš hned řvát! Člověk ti pomůže a ty po něm řveš!“ v jeho hlase byla pro mě nepochopitelná bolest.

„Promiň,“ špitla jsem a práskla sebou na postel. Dala jsem si na hlavu polštář a zavřela oči. I tak mi z nich začaly vytékat slzy. Jsem blbá. Odháním i poslední lidi, co pro mě jsou ochotni něco udělat.

„Bello?“ slyšela jsem Edwarda. Ignorovala jsem ho a snažila se potlačit slzy. Najednou ale zmizel polštář z mé hlavy a já byla nucena podívat se kam. Nade mnou se skláněl Jasper.

„Jaspere?“ oslovila jsem ho chraplavým hlasem ale s neskrývaným údivem.

„Bello, je mi líto, co se stalo. Chceme ti pomoct. Chceš přečíst ten dopis od tvého tatínka?“ mluvil na mě jako na malé dítě, ale momentálně mi to nevadilo. Lehce jsem přikývla. Posadila jsem se a on si sedl vedle mě. Z kapsy vytáhl kus papíru a rozložil ho. Poznala jsem tátovo písmo, ale nečetla jsem si to, nechala jsem Jaspera, ať mi to přečte sám.

„Milovaná Bello, vím, že až tohle budeš číst, už tu nebudu, ale chci, abys věděla, že tady navždy zůstanu. Budu ve tvém srdci a nikdy tě neopustím. Budu na tebe vždycky dávat pozor, ale aby tě hlídal i někdo další, dohodl jsem se s doktorem Cullenem, který se sám nabídl, že zůstaneš u nich a můžeš zůstat, jak dlouho jen budeš chtít, ale prosím tě, abys u nich vydržela alespoň do tvé plnoletosti a dostudování střední školy. Jsou to milý lidé a určitě ti se vším pomůžou a poradí. Miluji tě. Navždy Tvůj táta Charlie.“

Slzy mi tekly po tvářích a dopadaly na bílé prostěradlo na posteli. Jasper odložil dopis na stolek a přitiskl si mě k sobě. Nebránila jsem se a plně se oddala svému smutku.

„Budeme tady pro tebe, máme tě rádi,“ šeptal mi do vlasů a já se nechala unášet představou lásky věnované mně. Asi jsem usnula, protože když jsem znovu otevřela oči, už nebyla taková tma a ležela jsem zabalená do deky, která tu předtím určitě nebyla. Hlava mě už nebolela, tak jsem se posadila a rozhlédla se po místnosti. Nikdo tu nebyl, tak jsem přehodila nohy z postele a opatrně se postavila. Přidržovala jsem se postele a udělala pár nejistých kroků. Hlava se mi netočila a pořád jsem viděla dobře. Nohy mě taky nesly, tak jsem se obula, pustila se postele a došla ke dveřím. Otevřela jsem a vyšla dlouhou chodbou do neznáma.

Doufám, že zanecháte komentář, a snad se vám příběh líbí.

Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 2. kapitola: