Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštěstí ve štěstí - 2. kapitola

29.09.2009 (14:00) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1438×

Osudový den věčnosti 2.

Byl pátek týden uběhl jako nic. Jela jsem do školy - zase rychle - vystoupila jsem z auta a hned za mnou přiběhl Mike.

„Ahoj Bello, víš, tak mně napadlo jestli by sis se mnou nechtěla někam zajít.“

Stál tam a pozorně mě sledoval.

„Miku. já ...“ Miku, já co! Co mu mám říct? Mám souhlasit? Ale já nechci souhlasit. Už to mám vlastně nebudu ani lhát.

„Miku, já nemůžu, musím zapracovat na sestavě, ale myslím že Jessica by s tebou šla ráda.“ Řekla jsem mu. Napřed se na mně díval normálně ale potom začal zuřit.

„ALE JÁ NECHCI JÍT S JESICOU, ALE S TEBOU!!“zařval na mně. Byla jsem překvapená, Mike vždy tak milý kluk a teď ...

Bylo to slyšet přes celé parkoviště, všichni se zastavili a zírali na nás, Mike se začal tvářit ještě víc zuřivěji.

„Miku, uklidni se.“ Řekla jsem mu klidně.

Probodl mně nenávistným pohledem a odešel.

Šla jsem na hodinu, byl tělocvik. Byli jsme spojení, naše učitelka byla pryč.

Byl tam i nějaký Emett, s kterým byla hrozná sranda. Hráli jsme tenis.

Hrála jsem s Jessicou, Angelou a Edwardem, tím klukem z oběda, byli si s Emettem hodně podobní asi byli sourozenci.

Oba dva hráli tak nějak opatrně.

Emett podával a šlo to na mě, ale  v té ráně byla strašná síla, na poslední chvíli jsem uhnula a míček trefil Edwarda do hlavy, ale zdálo se že ho to vůbec nebolelo, což bylo divný, protože ta rána byla strašně silná.

Hráli jsme dál, byla to zábava a náš tým vyhrál.

Po tělocviku byla Angličtina, sedla jsem si na poslední volné místo k nějaké černovlásce, taky byla Edwardovi strašně podobná.

„Ahoj, já jsem Alice.“ Řekla a zářivě se na mně usmála.

„Já jsem Bella.“ Řekla jsem a oplatila jí úsměv.

„Bello, slyšela jsem, že jsi vedoucí rozstleskávačského týmu.“

Přikývla jsem.

„Tak mně napadlo,“začala.  „Nemohla bych se k vám přidat?“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ještě jednu potřebujeme, takže to asi bude dobrý nápad.

„ Dobře, zítra je první trénink, tady ve škole. Tak v jednu?“

„Jasně, díky.“ Vyjekla až se na nás lidi kolem otáčeli a objala mně, byla strašně ledová.

Během hodiny jsem zjistila, že je strašně milá.

Hodina skončila, s Alicí jsme se rozloučily.

Potom byla matika a trigonometrie a už byl čas jít na oběd. Nabrala jsem si jídlo a šla si sednout za holkama.

„Bello, v kolik se zítra sejdeme?“ zeptala se mně Angela. V týmu byli oni dvě, Lucy, Lena, Alice, Jena,  Kate a já.

Všichni byli strašně dobří, vlastně Alici jsem ještě neviděla.

„Sejdeme se v jednu.“

Dojedla jsem pizzu a šla na biologii.

Ve třídě jsem byla první až doté doby než přišel Mike.  Doufám, že na mně zase nebude křičet.

Měla jsem štěstí, sedl si a ani se na mně nepodíval.

Po chvíli už začali chodit ostatní žáci.

Hodina proběhla v klidu.

Zazvonilo a já vyběhla ze třídy, tak moc jsem se těšila na prázdniny.

„Ahoj tati.“zavolala jsem když jsem přijela domů. Nikdo se ale neozval. Šla jsem se podívat do obýváku a našla tam Charlieho, jak spí na pohovce.

Šla jsem nahoru dodělat sestavu, okolo páté hodiny jsem šla dolů uvařit večeři.

S Charliem jsme se navečeřeli a šli si lehnut.

Ještě jsem se koukla na sestavu, byla skvělá.

Ráno jsem se probudila až ve dvanáct. Protože jsem včera byla vzhůru asi až do tří.

Šla jsem do koupelny a potom sešla dolů.

„Bello, budu muset odjed do Texasu kvůli práci.“vyhrkl na mně hned jak jsem vešla do kuchyně.

„Na jak dlouho?“zeptala jsem se

„Měsíc, já vím je to dlouho, ale vážně musím, domluvil jsem s Billym, že kdybys něco potřebovala můžes jet do La Push.“

„Kdy odjíždíš?“

„Za chvíli, je to na poslední chvíli.“

Ještě jsem dostala poučení ohledně večírků, jako bych já nějaký pořádala, rozloučili jsme se a já jela ke škole. Jela jsem pomalu, abych tam nebyla první, ale nakonec stejně byla. Ale za chvilku přijela Alice.

Chvíli jsme si povídali a po chvíli už přijeli ostatní včetně Mika, který si mě nevšímal.

Byli skvělí a sestava se jim moc líbila, cvičili jsme až do osmi hodin a potom jeli domů.

Doma jsem jen lehla do postele a hned usnula. Spala jsem až do deseti. Byla jsem odpočinutá, tak jsem se rozhodla jet se projet, osprchovala jsem se, nasnídala a jela.

Jela jsem do knihovny, vypůjčila jsem si spoustu knih a šla se projít.

Sedla jsem si na lavičku a začetla se, seděla jsem tam asi dvě hodiny, začalo se stmívat tak jsem se vydala k autu. Zašla jsem do nějaké uličky. Ztratila jsem se! Chodila jsem asi pořád dokola, když se přede mnou objevil muž, byl černovlasý a hodně hezký. Chtěla jsem se ho zeptat na cestu, ale to už se jeho zuby zakousli do mého hrdla. Byla to šílená bolest, jako bych hořela, i přes strašnou bolest jsem uslyšela nějaký zvuk. Někdo se blížil.

Ten muž, jehož zuby byly zakousnuty do mého hrdla, se odpojil a táhl mě někam pryč. Zatáhl mě za nějaký kontejner a nechal mě tam.

Oheň byl po celém mém těle až začal hořet jenom v mém srdci. Slyšela jsem poslední ,buch‘ a potom moje srdce přestalo být úplně.

Jak může srdce přestat být? Jsem mrtvá?

Pomalu jsem otevřela oči, ležela jsem pořád za tím kontejnerem, pomalu jsem se zvedla, snažila jsem se vzpomenout ale moje vzpomínky byli zamlžené.

Pokusila jsem se najít auto.

Našla jsem ho rychle, což bylo divné, jelikož jsem ho předtím hledala hodiny. Jela jsem domů.

Celou cestu mi vrtalo hlavou, co se se mnou děje.

Dojela jsem domů a rychle šla do svého pokoje.

Podívala se do zrcadla a málem jsem zakřičela údívem.

V zrcadle stála nějaká dívka s bílou pletí, fialovýma kruhama pod očima a hnědými vlasy - i po dlouhém dni krásně rozházenými okolo obličeje. Byla nádherná. A byla jsem to já, byl to můj odraz v zrcadle.

Nemohla jsem tomu uvěřit, konečně jsem si připadala krásně. Ale jedno jsem nechápala proč vypadám stejně jako Cullenovi?

Podívala jsem se znovu a pozorněji, až jsem málem zase vyjekla, moje oči byli úplně rudé! Co se to semnou děje?

A aby toho nebylo málo hrozně mě pálilo v krku. A co mě udivilo nejvíc, chtěla jsem krev! Byla jsem sama ze sebe znechucená.

Někdo zaklepal na dveře. Šla jsem otevřít, byla to Alice.

„Ahoj Alice, děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Bello, je mi to tak líto.“ Řekla a vešla dovnitř.

Udiveně jsem se na ni dívala, takhle zlomenou jsem jí ještě nikdy neviděla.

„Je to moje vina, když jsem tě viděla bylo už pozdě - .“

„Viděla?“ skočila jsem jí do řeči.

„Vím, že jsi zmatená.“ Řekla a soucitně se na mě podívala.

„Nerozumím ti Alice, o čem to mluvíš?“

„Bello jsi upír.“ Řekla opatrně.

Musím uznat že jsem nad tím přemýšlela, vysvětlovalo by to tu změnu, spalující bolest a hlavně, oči.

Ale já nemůžu být upír, upíří nejsou ale to co se děje semnou se asi taky nestává každý den. Ale upíři vypadají jinak, i když, jak můžu vědět že vypadají jinak když jsem nikdy žádného neviděla.

Ale, ale, ale. Hodně nesrozumitelných otázek a ještě nejnesrozumější odpovědí mi létalo hlavou.

„Belo?“ zeptala se opatrně Alice.

Podívala jsem se na ni.

Proč by mi zrovna Alice lhala? Zrovna ona ne.

Věřím jí.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštěstí ve štěstí - 2. kapitola: