Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 12. kapitola

18.04.2010 (10:30) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6487×

12. Příjemné a nepříjemné návštěvy

Isabella Swan

Aaron se vrátil až v neděli k večeru.

„Ahojky, lásko,“ volal už od dveří a během chviličky zasypával můj obličej polibky.

„Ahoj,“ usmála jsem se. „Tak jak bylo?“

„Pracovně,“ zasmál se Aaron, „ale co ty? Co jsi dělala?“

„V sobotu jsem byla s Alicí na nákupech a pak jsme si udělaly filmový večer. Bylo to fajn, připomnělo mi to časy ve Forks.“

„A Edward?“
„Co s ním?“

„Připomnělo ti to jeho?“ zeptal se zamračeně.

„Ne, připomíná se sám, o což ani trochu nestojím. Může klidně tisíckrát říkat, abych si dávala pozor, ale nemá právo mi mluvit do života, navíc srdci se nedá poručit a já miluji tebe.“

„Já tebe víc,“ zašeptal a přitiskl své chladné rty na mé.

„Víš, co mě štve?“ zeptala jsem se o pár chvil později.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, promnul pramen mých vlasů, který mi spadl přes rameno, a zastrčil mi ho za ucho.

„Všichni vědí, co jsi zač, mají o mě neustále strach a stále nějaké narážky. Už mě unavuje nevědět nic. Dobře, něco málo vím, nebo tuším, ale stále žiji v naději, že se mi to všechno jen zdá. Že ty strašně podivné věci, které se okolo mě vyskytují, jsou pouhým snem, ze kterého se konečně jednou proberu a začnu žít normální život bez magie a bájných bytostí. Neber si to osobně. Miluji tě a za nic na světě bych tě nechtěla za nikoho vyměnit, ale už mě to vážně deptá.“

„Já vím, zlato. Snažím se na tom pracovat, ale není to jednoduché.“ Byl smutný. Viděla jsem to na něm a byla jsem na sebe naštvaná, že ho takhle trápím.

„Promiň,“ zašeptala jsem a opřela se o jeho pevnou hruď. Aaron mi omotal ruce okolo těla a políbil mě do vlasů.

„Vyřeším to. Už nebudeš muset žít v nejistotě. Slibuji.“

***

Od té doby byl Aaron jako na trní. Každou noc někam mizel, vracel se až k ránu, pokud se vůbec vrátil, a pokaždé byl mrzutější a mrzutější. Skoro se semnou nebavil, byl zahloubaný do svých myšlenek a na nic se nesoustředil. Nechtěl se mi svěřit s tím, co ho trápí. Měla jsem dokonce nutkání zavolat Edwardovi, aby mi pověděl, nad čím Aaron tak zadumaně přemýšlí. Nikdy jsem to neudělala. Bylo mi jasné, že by to skončilo minimálně hádkou.

To ticho doma mi lezlo na nervy stejně, jako věčná samota, kdy mě Aaron nechával přes den i po nocích osamocenou v bytě, a tak jsem často trávila hodiny klábosením s Alicí po telefonu.

„Bello, přijeď prosím. Všichni tě chtějí vidět. Esmé se mi snaží vytrhnout telefon z ruky, aby tě sama mohla donutit,“ smála se do telefonu Alice.
„Já nevím. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Aaron by se mohl zlobit.“

„Bello, Aaron by se určitě nezlobil, sama to víš. Ty se jen bojíš kvůli Edwardovi!“

„Kvůli Edwardovi?! Já se ho přeci nebojím!“ odfrkla jsem si.

„Ne, ty se bojíš toho, že by se ti zase mohl dostat pod kůži.“

„To není pravda,“ protestovala jsem šeptem, „změnil se.“

„Nezměnil, je stále stejný. Má o tebe pořád hrozný strach. Nechce, aby se ti něco stalo. Snaží se tě jen udržet v bezpečí.“

„Ne, snaží se nás s Aaronem rozeštvat, ale já ho kvůli Edwardovi neopustím!“

„On přeci nechce, aby ses mu vrhla do náruče. S tím ani trochu nepočítal, i když v to možná potajmu doufal. Nechce, aby si kvůli němu opustila Aarona, je rád, že jsi šťastná, jen sis podle něj na to štěstí vybrala špatnou osobu. Chce, abys nebyla s Aaronem kvůli tvému bezpečí. Nehorázně se o tebe bojí.“

„A proč mi tohle nemůže říct sám? Neříkám, že by to něčemu napomohlo, ale neměla by mi to říkat jeho sestra!“

„A ty bys ho vyslechla?“ zeptala se Alice posměšně.

„Kdyby mě o to slušně požádal, tak ano.“

„Dobře,“ přitakala Alice a chvíli bylo ticho. „Přijedeš tedy, prosím?“ Do podrobností jsem si dokázala představit ten její prosebný obličej a psí oči.

„Dobrá, ale nevím, kde bydlíte.“

„Neboj, dojedu pro tebe. Jsem tam za dvacet minut.“

Nestihla jsem ani protestovat, že je to moc brzy, protože z telefonu už se ozývalo jen otravné pípání. Povzdechla jsem si a šla se rychle převléci. Ani jsem se neobtěžovala napsat Aaronovi vzkaz, kde jsem. Stejně se vrátím domů dřív, než on.

Alice nezklamala a přesně dvacet minut po tom, co zavěsila, už zvonila a popoháněla mě. Popadla jsem bundu, kabelku a spěchala dolů.

„Ahoj,“ usmála se na mě zářivě a táhla mě ke svému sporťáčku.

„Proč tak spěcháš?“ divila jsem se v momentě, kdy jsem si raději zapínala bezpečnostní pás, kvůli Alicině zběsilé rychlosti.

„Všichni se hrozně těší. Emm se celý třese nedočkavostí, aby mohl zase vidět svou nešikovnou sestřičku. Vyčítal mi, že jsem ho nikdy za tebou nebrala." Chápavě jsem přikývla a sledovala okolí. Alice vyjela z centra a během deseti minut už jsme jely po ztracené lesní cestě.

„Tak, jsme tu,“ zašveholila Alice a vystoupila z auta. Následovala jsem ji a pohledem lustrovala dům tolik podobný tomu ve Forks, akorát tenhle byl o něco málo větší. Však také mají nového člena rodiny.

„Co tam tak postáváš, pojď.“ Alice mě chytila pod paží a táhla mě k domu. Uvnitř mě sžírala nervozita a hrozný pocit nejistoty z toho, co se tady dnes zase semele. Vešly jsme do domu a já znovu oněměla úžasem, tak jo před lety, když jsem poprvé spatřila Esmeino umění.

„Bello!“ ozval se radostný výkřik a o setinu vteřiny později mě Esmé svírala ve svém mateřském objetí. „Zlatíčko, jsem tak ráda, že jsi přijela. Pojď, posaď se a povídej. Jak se máš? Co práce? Teď toho máš asi hodně, že?“ Esmé mě zahrnovala otázkami, že jsem nevěděla, na kterou odpovědět dřív. Ještě, než jsem se stihla posadit, mě ve svém náručí sevřel Emmett i Rosalie. Carlisle byl v nemocnici a Jasper s Edwardem kdesi na lovu.

Dala jsem se do vyprávění a záměrně jsem se vyhýbala tématům, která by mohla vést k nepříjemnému rozhovoru o Aaronovi. Jenže Esmé se na něj začala vyptávat. Viděla jsem, jak se snaží o úsměv, ale bylo mi jasné, jak moc ji mrzí, že nepatřím k Edwardovi a zároveň má strach, aby se mi něco nestalo. Zachmuřila jsem se, když jsem si vzpomněla na Aaronovo odtažité chování.

„Copak se děje?“ zpozorněla Esmé a střelila pohledem po Alici.

„To nic, Esmé,“ zavrtěla jsem hlavou, ale Esmé si mě stále zkoumavě prohlížela. Uhýbala jsem před jejím propalujícím pohledem.

„Tak povídej,“ povzbudila mě a já v tu chvíli zatoužila se vším se své mamě svěřit.

Povzdechla jsem si. „Aaron mě trápí. Tedy spíš se trápí on a to mi dělá starosti. Je odtažitý, vůbec se semnou nebaví. Není skoro doma, a když se konečně vrátí, tak mi není schopen říct, kde byl. Nevím, co se to s ním děje a mám strach. Mám strach o něj. Nevím, co se stalo a on mi nic říct nechce.“ Cítila jsem, jak jedna zbloudilá slza stekla po mé tváři a já vzlykla. Velice mě trápilo Aaronovo chování. Jak je to dlouho, co mě naposledy políbil, tedy pokud nepočítám ty letmé polibky, které si v podstatě vynutím? Kdy mi naposledy řekl, že mě miluje? Kdy jsem naposledy ležela v jeho objetí, užívala si jeho motýlích doteků a stoupala s ním do výšin nezkrotné a spalující vášně?

„Bello, proč jsi mi tohle vše neřekla už dřív? Mluvily jsme spolu hodiny a ty ses o tom ani jedinkrát nezmínila. Říkala jsi, že je Aaron často pryč, ale nepověděla jsi mi, že je to takhle vážné.“ Alice si ke mně přisedla a zamračeně si mě měřila. Mě po tvářích stále tekly slzy. „Pojď sem,“ pousmála se a pevně mě objala. Hladila mě po vlasech a zádech a její tichá slova mě uklidňovala.

„Jsme tady,“ ozval se po chvíli vlídný hlas Jaspera a já konečně zvedla hlavu. V obýváku stál Jazz a za ním ihned Edward a oba dva si mě zkoumavě měřili. Bylo mi jasné, že musím mít ránu. Oči opuchlé od pláče, rozteklá řasenka. Alice mi podstrčila balíček kapesníků a já se hlasitě vysmrkala. Během svého upravování jsem si stačila všimnout Edwarda, který upínal svůj zrak na Alici. Po chvilce se mu tvář bolestně stáhla a on se soucitem pohlédl na mě. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale byla jsem přikovaná k jeho očím. Než jsem se rozkoukala, byli jsme v obývacím pokoji jen sami dva.

Edward přešel k pohovce, na které jsem seděla, a klekl si přede mě. Sledovala jsem jeho počínání a byla zmatená. Ztrácela jsem se ve změti svých pocitů a upřímně litovala Jaspera, který je semnou musel právě sdílet.

„Bello,“ začal Edward a trochu si povzdechl. S napětím jsem očekávala, co z něj vypadne tentokrát. „Alice mi všechno řekla.“

„To mi mohlo být jasné,“ zaúpěla jsem a ztěžka se opřela o opěradlo měkké sedačky.

„Choval jsem se hloupě, vím to. Chápu, že jsi naštvaná. Chápu, že tě rozhněvalo, že veškerá vysvětlení ti musela dát Alice, a tak mi teď prosím dovol tu chybu napravit.“

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Edward se posadil vedle mě na pohovku a já se k němu natočila.

„Musím začít od našeho odchodu. Nikdy jsem tě neopustil proto, že bych tě snad nemiloval. To není pravda. Miloval jsem tě, miluji a stále budu. Dlouho jsem se snažil přesvědčit, že odejít byla správná volba, jenže po roce držení se dál od Forks jsem zjistil, že se mu každým dnem přibližuji blíž a blíž, aniž bych to plánoval. Táhlo mě tam srdce,jenž toužilo být zase s tebou. Nechci být přílišně melancholický, nebo tě takovými řečmi nějak rozrušovat, chci ti jen povědět, jak to cítím já.

Byl jsem na sebe naštvaný, když jsem tě ve Forks nenašel. Vrátil jsem se k rodině a nějak s nimi přežíval. Nedělal jsem jim radost, ale stálo mě hodně úsilí jen s nimi zůstat, natož abych se začal chovat alespoň z poloviny stejně, jako dřív. Esmé mé chování mrzelo a tak se rozhodli přestěhovat. Bylo mi to jedno, plánoval jsem stejné činnosti jako doposud, ale má rodina mě donutila začít chodit zase do školy.

Snažil jsem se kvůli Esmé a pak přišla ta pozvánka. Tolik se mi tam nechtělo a teď jsem tak rád, že jsem tam byl. Když jsem tě spatřil, myslel jsem, že blouzním, ale ty jsi tam stála, krásnější, než kdy dřív. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co znamená objetí Aarona. Na jeden prchavý okamžik jsem byl vlastně rád. Našla sis obyčejného muže, který ti může dát vše, co jsem já nikdy nemohl a byla s ním šťastná. Jenže pak mi Aaron nechtěně ukázal své myšlenky a mě došlo, co je zač.“ Nadechovala jsem se, abych se zeptala, co je tedy Aaron zač, ale Edward mě znovu přerušil.

„Nepovím ti to Bello. Nechci, aby ti to řekl Aaron, nepovím ti to ani já. Je to příliš nebezpečné. Copak ti nezáleží ani trošičku na tvém životě. Nezbývá ti špetka sebezáchovy? Asi ne, jinak bys tu neseděla. Utekla bys na míle daleko už tehdy ve Forks.“ Zmučeně zavrtěl hlavou a já měla nutkání ho pohladit po ruce. Sevřela jsem ruce do pěstí a vyčkávala. Všiml si mé reakce a bezděčně se usmál.

„A pak se strhly hádky. Špatně si mě pochopila. I když bych si to tolik přál, nechci, aby ses ke mně vracela. Chápu tvou nenávist vůči mně, chápu, že už bys mě nikdy raději neviděla, ale já teď nemohu znovu odejít. Nemohu, když vím, jaké nebezpečí ti hrozí. Chtěl jsem, abys opustila Aarona, ale ne kvůli mně, pouze kvůli tobě a tvému bezpečí. Nemohu dovolit, aby se ti něco stalo jen kvůli tomu, co je Aaron zač. Bello, já tě žádám pro tvé vlastní dobro, uvaž, zda-li Aaron stojí za to, abys kvůli jeho tajemství zemřela. A udělala bys to i s vědomím, že může zemřít také on?“ Poslední věta se nesla tichým domem. Na pažích mi vyskočila husí kůže, když mi došla Edwardova slova.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, ale musíš si uvědomit váhu svých rozhodnutí.“ Hleděla jsem na bíle natřenou zeď a nebyla schopná slova. Až teď mi došlo, co vlastně po Aaronovi žádám. Já po něm chci, aby mi vše prozradil na úkor našeho bezpečí. Vždyť i on může zemřít, pokud mi něco prozradí.

„Bello?“ Ucítila jsem na tváři chladný dotyk a raději jsem semkla víčka pevně k sobě. Do očí se mi hrnuly slzy, které si chtěly brázdit cestu skrz mé tváře. Ta ledová ruka, která právě spočívala na mé tváři, vyvolala tolik ztracených vzpomínek. Se stále zavřenýma očima jsem se rozhodla promluvit.

„Edwarde,“ začala jsem tiše, „děkuji, že jsi mi poskytl možnost pochopit a věř, že tě chápu, ale já nemám tolik odvahy a sil, abych Aarona opustila. Pochopila jsem, že po něm nemůžu chtít vědět, co je zač a vím, že tě má slova budou bolet, ale já ho miluji, i když to teď není zrovna růžové. Ale věřím, že vše bude zase dobré. Nemůžu ho opustit.“ Slzy si našly cestu skrz semknutá víčka a stékaly pomalu po mých tvářích. Cítila jsem, jak mi je Edward stírá.

„Ššš, to bude dobré,“ šeptal a já cítila, že si mě pečlivě prohlíží. Neubránila jsem se tomu, abych mu nepohlédla do tváře. „Smím?“ zeptal se a roztáhl náruč. Váhavě jsem přikývla a nechala se obejmout. Vdechovala jsem jeho omamnou vůni a smáčela mu košili potokem mých slz. Edward mě laskal ve vlasech a utěšoval. V tu chvíli jsem se cítila jako v náručí staršího bratra, který utěšuje svou malou sestřičku, i když jsem v hloubi duše věděla, že naše propojení není sourozenecké. Stále jsem ho z jedné malé části svého srdce milovala, jenže ta větší patřila mému Aaronovi. Zalekla jsem se svých pocitů k Edwardovi, bála jsem se, aby si nemyslel, něco víc, než jsem si o jeho činu myslela já, a tak jsem se raději vyprostila z jeho objetí.

„Už budu muset jít. Zavoláš Alici, aby mě odvezla?“

„Odvezu tě já, Alice je s ostatními na lovu.“ Chápavě jsem přikývla a zvedla se ze sedačky. Měla jsem rozklepané nohy a celá jsem se třásla pod náporem té změti pocitů, které ve mně právě bojovaly o nadvládu. Edward mě dovedl do garáže, kde stálo jeho stříbrné Volvo a já se lehce usmála. Zabouchl za mnou dveře, a než jsem se stihla natáhnout pro bezpečností pás, startoval.

Jeli jsme mlčky. Já se dívala z okénka na ubíhající město a Edward střídavě sledoval cestu a mě. Za chvilku už jsme zastavili před mým domem. Odepnula jsem si pás a Edward mi mezitím stihl otevřít dveře. Gentleman tělem i duší.

„Díky za odvoz. Taky děkuju za to, že jsi mi vše řekl, cením si toho, ale chci, abys věděl, že to stále nic nemění.“

„Já vím, pochopil jsem, jak Aarona miluješ, ale nezapomeň, že já tady pro tebe budu vždy, ať už jako přítel, kamarád nebo jen vrba.“

„Díky,“ pousmála jsem se, otočila se a spěchala do domu.

Odemkla jsem dveře a zarazila se mezi dveřmi. Slyšela jsem hlasy. Srdce se mi rozbušilo. Kdo to může být?
„Aarone?“ zavolala jsem zkusmo do útrob bytu a odpovědí mi bylo ticho. Opatrně jsem vešla dovnitř a než jsem stihla dojít chodbou do obýváku, zjevila se mezi dveřmi… máma?

„Mami?“ zašeptala jsem nevěřícně.

„Ahoj,“ usmála se na mě zářivě.

„Co tady děláš?“ ptala jsem se nechápavě, ale úsměv jsem jí oplatila.

„Přijeli jsme se na tebe s Philem podívat.“
„A proč jste mi nedali vědět, že přijedete?“ A proč mi to neřekla Alice?
„Chtěli jsme tě překvapit, bohužel si nebyla doma, ale otevřel nám tady Aaron,“ ukázala mamka na Aarona, který se objevil mezi dveřmi a netvářil se vůbec hezky. Prohlížela jsem si ho a on mě. Mračil se a já nevěděla, co se zase stalo.

„Ehm, nepůjdeme do obýváku?“ zeptala se mamka a přetrhla tak tu napjatou atmosféru. S úsměvem jsem přikývla a prošla okolo Aarona. V obýváku seděl na pohovce Phil a hned se ke mně hrnul.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Když se všichni zase posadili zpátky, došlo mi, že mám na sobě stále zimní bundu, a tak jsem se šla svléknout.

„Můžu s tebou mluvit?“ promluvil Aaron, který mi stál najednou za zády. Přikývla jsem a následovala ho do ložnice, kde za námi zavřel dveře.

Chvíli pochodoval po pokoji, až se konečně zastavil přesně naproti mně a se zavřenýma očima konečně promluvil.

„Kde jsi byla?“ Slyšela jsem, jak se mu chvěje hlas. Snažil se ovládat, ale měl s tím problémy.

„U Alice,“ odpověděla jsem prostě, ale začínalo mi být jasné, odkud vítr vane.

„U Alice,“ uchichtl se Aaron zle. „A co Edward?“
„Odvezl mě domů, protože Alice nemohla.“

„A to bylo vše?“

„Ano! Co chceš slyšet?! Že jsem tě při první příležitosti podvedla?! To máš o mě ale hodně chabé mínění! Ty tady nejsi skoro každou noc, nemluvíš se mnou a já neřeknu ani slovo, ale sotva mě jednou domů doveze Edward, tak to znamená, že jsem s ním něco měla?!“ naštvaně jsem na něj křičela a s prásknutím dveří odešla. Nedošlo mi, že mamka s Philem všechno nejspíš slyšeli. Posadila jsem se v obýváku a jen nasupeně zírala do stěny. Po chvilce se ozvalo prásknutí domovních dveří. Vydechla jsem a do očí se mi už znovu hrnuly slzy.

„Co se děje, zlato? Chceš mi to říct?“

„Ne, nic se neděje, jen se teď poslední dobou nějak nemůžeme na ničem shodnout. Ale povídejte vy. Co to, že jste se najednou odhodlali přijet a ani jste nic neřekli předem?“

„Nevím, byl to spontánní nápad a tak jsme si řekli, že tě překvapíme. Vlastně máme ještě jedno překvapení.“ Máma se podivně usmívala a Phil jí chytil za ruku a povzbudil pohledem.

„Povolili vám tu adopci?“ vyhrkla jsem.

„Ne, adopce to není, ale dítě mít budeme,“ usmála se máma, ale já to nějak nechápala. „Jsem těhotná.“

„Vážně? To je skvělé, mami. Gratuluju! Vám oběma. Páni, já budu mít mladšího sourozence. To je skvělé.“ Byla jsem šťastná. Konečně jsem se zase upřímně smála. Ihned jsem musela mámu obejmout a pohladit ji po zatím plochém bříšku.

„Ahoj maličký.“ Přišla jsem si hloupě, když jsem mluvila s mamčiným břichem, ale v návalu té euforie jsem to moc neřešila.

***

S mámou a Philem jsem si povídala celý zbytek dne. Pak jsem jim připravila pokoj pro hosty, a jelikož byli unavení z dlouhé cesty, šli si brzy lehnout. Já jsem mezitím uklízela v kuchyni špinavé nádobí od večeře, když se potichu otevřely vchodové dveře. 'Pan Uražený' se nám vrací domů. Nijak jsem si jeho příchodu nevšímala a dál se věnovala mytí nádobí. Viděla jsem ho, jak se opřel o linku, ruce si složil na hrudi a pozoroval mě. Celou dobu mlčel a já taky. Odkládala jsem mokré talíře a on je začal utírat a uklízet na místo. Když jsem měla hotovo, zastavila jsem vodu a šla do koupelny se umýt. Já jsem nasupeně neutekla z bytu. Nebudu se omlouvat za něco, co jsem neprovedla.

Z koupelny jsem pak rovnou zamířila do ložnice, kde na posteli seděl Aaron a zmučeně si mě prohlížel.

„Omlouvám se. Zbytečně jsem vyjel. Vím, jak jsem tě teď ten týden trápil a ty jsi nic neřekla. Mlčela jsi, sledovala mě, jak se ti vyhýbám a ani jednou si na mě nezačala křičet. Nemůžu se divit, že tě nebavilo být pořád doma sama, jediné co mě rozhodilo, bylo, že jsi přijela s Edwardem. Dostal jsem strach, že bys… Že bys s ním…“

„Hlupáčku. Copak mě neznáš? Copak nevíš, jak moc tě miluji?“
„Ale on pro tebe byl vším,“ protestoval Aaron a já k němu přistoupila. Klekla jsem si před něj a chytila jeho ruce do svých.

„Ano, a je tam podstatné to slovíčko byl. Dnes jsme si s Edwardem vše vyříkali. Chápe, že jsem jinde a nechce mi stát v cestě, jen mu vadí tvá pravá podstata, má o mě strach. A dnes, když mi vše vypověděl ze svého pohledu, jsem to konečně pochopila. Opustil mě, aby mě chránil, a já jeho snahu teď dávám na zmar. Nutím tě, abys mi řekl, co jsi zač a doteď jsem si neuvědomila, jaké by to mohlo mít následky. Byla jsem sobecká a vydávala všanc tvůj život, tvé bezpečí. Nejsem tak silná, jako Edward, abych tě opustila pro tvé dobro, ale vím, že raději budu žít v nejistotě a stále nebudu vědět, co jsi zač, než abych tě ohrozila.“

„Lásko,“ zašeptal Aaron a spojil naše rty a já doufala, že tím je naše krize konečně zažehnána. Doufala jsem, že už bude vše jen krásné. V ten okamžik se zdálo vše v pořádku. Má matka byla šťastná, měla dát muži, kterého ze srdce milovala, vytouženého potomka. A já jsem získala snad vše, co se dalo. Lásku dokonalého muže, budoucího sourozence a rodinu, kterou jsem kdysi ztratila. Jen Edwarda jsem nikam nedokázala zařadit. Neodvratně patřil k mé druhé rodině, ale nebyl jako můj bratr, i když bych tak ráda o něm smýšlela. Stále jsem ho v koutku duše milovala, ale s takovouhle láskou jsem ho nemohla považovat za bratra. Byla jsem ráda, že se umoudřil a přestal mi do všeho mluvit a já doufala, že se stane alespoň mým přítelem.

***

Čas letěl. Vnímala jsem ho jen okrajově. Spokojeně jsem chodila do práce, trávila krásné večery s Aaronem a víkendy občas s Cullenovými. Edward se přemáhal a snažil se dostát svého slova a opravdu byl mým kamarádem, jak sliboval.

Byl už duben, New Yorku vládlo aprílové počasí, Aaron byl na služební cestě a já se rozhodla jít do práce pěšky. Bylo zataženo, počasí, na které jsem byla zvyklá a které mi dokonale vyhovovalo. Spokojeně jsem se procházela, nikam jsem nechvátala. Procházela jsem atriem, pozdravila jsem recepční a zamířila k výtahům. Stiskla jsem tlačítko a mezitím, kdy výtah líně klesal do přízemí, jsem se otočila a prohlížela si s úsměvem na tváři frmol na ulici a v atriu.

Lidé do sebe zmateně naráželi, rychle se omlouvali a zase pospíchali dál. Přejížděla jsem pohledem po lidech v atriu. Nějaký pán zkoumal vývěsní tabuli, recepční se hlasitě s někým dohadovala a u sloupu stála… Ne! Vyděšeně jsem zírala do těch pomstychtivých očí a nevěřila tomu, že je skutečně tady. Neodvážila jsem se otočit zády, a tak jsem se snažila silou vůle popohnat výtah. Konečně se za mnou ozvalo cinknutí výtahu, pozpátku jsem nastoupila a neodtrhovala pohled od těch rudých očí. Horlivě jsem tiskla tlačítko a modlila se, aby se ty zatracené dveře ihned zavřely a výtah se rozjel! Nakonec se mé přání vyplnilo a já se s posledním pohledem do těch žhnoucích očí svezla k zemi.

Snažila jsem se zhluboka dýchat a uklidnit své splašené srdce. Musela jsem začít jednat. Musela jsem zavolat Edwardovi, protože mu hrozilo obrovské nebezpečí, ale proč tedy vyhledala mě? A jak se vůbec dozvěděla, že jsem tady? Co když nejde po Edwardovi, jak si myslel, ale chce mě? Srdce se mi úzkostlivě stáhlo a tělo se mi třáslo v hrozných křečích. Šíleně mě vyděsil telefon vibrující v mé kabelce. Roztřesenýma rukama jsem přijala hovor.

„Bello!“

„A-Alice.“ Hlas se mi třásl strachem.

„Měla jsem vizi.“

„Já vím, Alice. Je tady. Victoria je zpět.“

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Další kapitola<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 12. kapitola: