Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nespravedlivá spravedlnost - 2. kapitola; 1.část

01.07.2010 (14:30) • Trianna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 913×

Kapitola druhá

Nový začátek

Život je těžký. Obzvlášť, když už si myslíte, že je vše v pořádku, a pak se to prostě zas musí pokazit. A ne samo, někdo. Peter prostě neumí držet hubu. To je jeho chyba. Vždycky vše pokazí. Každou krásnou chvíli, které si cením.

Seděla jsem na schodech u prahu domu. Původně jsem chtěla utéct o hodně dál, ale bála jsem se, že už se nevrátím. Vlastně jsem chtěla, moc jsem chtěla, utéct od Petera a začít nový život. Bez stresu. Bez bolesti. Ale někde ve skrytu duše jsem cítila, že by mě to pak moc mrzelo. Tak jsem radši zůstala co nejblíže.

„Kéž bych to mohl napravit…,“ ozvalo se mi za zády.

Ani jsem se neohlédla. Byla jsem už rozhodnutá. Vstala jsem a šla pomalu směrem k lesu. Navzdory tomu, jak moc mě to bude mrzet nebo co cítím, nevyrovná se to tolik tomu, jak moc mě zklamal. On ublížil mi, pak já tedy ublížím jemu. A tohle bude bolet oba. Ale pomůže to. Každý si půjde vlastní cestou a já konečně najdu tu svou. Nedovolila jsem si ani jedno ohlédnutí, které by mohlo změnit mé rozhodnutí. Pouze jsem tiše zašeptala: „Sbohem, Pete.“ Nevěděla jsem, jestli mě slyší, ale určitě mě slyšel.

Ani se mě nesnažil zastavit. A to mě zklamalo ještě víc. Nakonec jsem se rozběhla do lesa, zmizela v dálce a zanechala Peta samotného. Moc mě bolelo ho opouštět, ale už jsem nemohla dál. Potřebovala jsem jít vlastní cestou. Opustit tohle místo. Jakoby mě instinkty volaly na určité místo. Začít nový život bez něj.

S trhnutím jsem se probudila. Rozhlédla jsem se. Byla jsem v malé místnosti. Věci byly poházené. Oblečení, které nebylo ani moje, bylo různě rozeseto po pokoji. Malý prádelník vedle postele měl vytahané šuplíky; byl prázdný. Byla jsem zmatená. Zvedla jsem se a zamířila si to do malé místnosti, která se horko těžko dala nazývat koupelnou. Slabší povahy by z tohoto možná vyklopily svůj obsah žaludku ven. Špinavá vana, která se nejspíš nejméně sto let nemyla - na jejím okraji leželo letité mýdlo, vysušené z nepoužívání, na němž si lebedilo pár hmyzích rodinek. O záchodu ani nemluvě. Skutečně jsem neměla odvahu zvednout prkýnko a podívat se, co se skrývá uvnitř za překvapení. V rozích místnosti se ukrývali šváby a nebály se prozkoumat i jiná místa. V ušmudlaném zrcadle nad umyvadlem jsem byla sotva vidět. Otočila jsem kohoutkem ve snaze trochu se opláchnout. Okamžitě jsem si to rozmyslela, když nejprve vypadlo pár larev, a pak tenkým čúrkem začala téct odporně rezavá voda.

Vrátila jsem se zpátky k posteli. Zjistila jsem, že jiné místnosti tu vlastně ani nejsou. Pak jsem si konečně uvědomila, co se děje. Vše mi připadalo, jak z nějakého děsivého filmu. Přiložila jsem ruku k hrudi. Nic se nedělo. Marně jsem se snažila nahmatat tlukot vlastního srdce. Ale dočkala jsem se jen nepatrné odezvy. Krev mi v žilách sice kolovala, ale cítila jsem, jak líně se pohybuje. Jako kdyby ji k tomu nic nenutilo, jako by to nebylo vůbec zapotřebí. Vzduch mi létal plícemi sem a tam, ale nikdy nepřišla ta úleva z dostání kyslíku. V břiše mi zaškrundalo a já popadla sušenky z nočního stolku, které jsem si já přinesla. Na jazyku jsem sice cítila jejich chuť, ale nebyla pro mne dostačující. Krom toho, že sušenky propadly trávicí soustavou bez jediné reakce mého organismu. Přišlo mi to celkem podivné, protože ještě včera ráno jsem snídala ovesné vločky a bylo to v pořádku. Dneska to nešlo tak hladce. Lekla jsem se, že nyní nastala ta chvíle, kdy budu žíznit po krvi. Tak strašně jsem se toho bála. Ale nevěděla jsem, co přesně mám čekat, co cítit. Také bylo divné, že má pokožka byla daleko teplejší než upíří. Dokonce daleko teplejší než i ta lidská. Byla… horká.