Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nespavost 17

Tuhle část jsem opět napsala já. Nějakou dobu nefungovaly stránky, takže ji sem dávám ihned, bez časové prodlevy 1 dne.
Jedná se sice o pokračování Nespavosti, ale je to vzpomínka z mládí jedné postavy, klidně to můžete přečíst jako jednorázovku.

Díl má název Tristan

Tala

1554, Volterra

„Tallien!“ ozval se ode dveří velitelský hlas její matky.

„Tady jsem,“ odpověděla poslušně a sklonila hlavu k zemi. Naproti dívce stálo obrovské zrcadlo s pozlaceným rámem a vůbec celý pokoj vypadal tak nádherně, že se bála dotknout se dokonce i kliky.

„Ukaž se,“ přikázal jí hluboký sametový hlas a robustní žena v zářivě červených šatech si ji přeměřila kritickým pohledem. Hluboký dekolt odhaloval více, než bylo potřeba a matka měla kolem krku zavěšený tlustý řetěz s nejméně půlkilovým drahokamem umístěným přímo mezi ňadry. Tala odhadovala, že tu tíhu do večera nevydrží, už teď se začínala mírně hrbit.

„Hm...“ zamyslela se starší žena a několikrát s ní otočila kolem dokola. „Ten pas přitáhneme. Prsa vycpeme. Do vlasů dáme příčesek. To by bylo, aby to nevyšlo!“ breptala si pro sebe a spokojeně vytáhla ze zásuvky elegantní metr, kterým si je přeměřila. „Ta dieta ti prospěla, Tallien.“

Raději mlčela. Bledě zelené lesklé šaty poseté drobnými perličkami, které měla na sobě, patřily do dívčích snů, které se jí zdávaly, do dětských snů. Ne do reality.

Nejistě se dotkla sametově hebké látky, jako by se bála, že se jí pod prsty rozplyne do nenávratna. Nerozplynula se. Bohužel.

„Hrabě tebou bude okouzlen!“

Ucítila, jak matka nejdřív povoluje šněrování na už tak uzoučkém korzetu a poté stačila jen zalapat po dechu. „Ma- ach- Ne-mo...“

„Zvykneš si. Nesmíš moc mluvit, nevyšel by ti dech. Alespoň budeš zticha, to je ideální.“

„Ale...“

Žena ji utnula přísným pohledem a tak raději mlčela, konečně, jako vždy. Pozvání do volterrského panství přišlo tak náhle a nečekaně, až to i její matce vyrazilo dech. Jméno Volturi slýchávala od té chvíle tak často, až jej přestala vnímat. Tallien Volturi. Znělo to cize.

Jednou se matky zeptala, co se stane, když si hrabě Aro nevybere zrovna ji, ale jinou z necelé stovky pozvaných dívek. Vytnula jí pohlavek.

„Jak můžeš něco takového vůbec vyslovit?! Jak si to můžeš dovolit?! Ke mně, která tě vychovala a dala ti celý svůj život. Která pro tebe obětovala úplně vše! Jsi předurčena být Volturiová, Tallien. Musíš. Dlužíš mi to, tak na to nezapomeň.“

Nezapomněla.

Do místnosti vstoupila příjemná komorná oděná v příslušné uniformě a přinesla velkou nádobu s teplou vodou. Hned za ní se vynořila další s několika kartáči a sponami a taky s pěnovými válečky, které se používaly k zvětšení objemu účesu. Byla přinucena držet svou hlavu v zakloněné poloze, mezitím co jedna ze služek pracně pročesávala její husté kaštanové vlasy. Tala Volturi.

Bohaté stoly se prohýbaly pod nánosem jídla barev a chutí, které v životě neviděla. To byl první fakt, který ji upoutal, když vešla v závěsu za svou matkou do sálu. Tou druhou věcí byl její skoro-snoubenec. Seděl na jednou ze tří vysokých židlí, obklopen svými bratry a s podivným leskem pozoroval všudypřítomné hosty. A že jich bylo. Černé vlasy mu spadaly do nevyspané tváře a jeho pleť byla až neuvěřiteloně bledá, téměř průsvitná. Talu zamrazilo. V ten okamžik k ní stočil hlavu a jejich oči se setkaly.

Arovy oči byly propastně temné a propalovaly dívku skrz naskrz. Jeho pohled byl lačný a nedočkavý, přestože se usmíval přívětivě a přátelsky. Pocítila náhlý nedostatek kyslíku a slabost v kolenou. Hlas lidí kolem se začal zaostřovat a dívčiny zorničky se rozšířily. Podle velkých tikajících hodin se blížila jedenáctá.

„Tallien!“ zašeptala výhružně žena v červeném. „Slyšíš mě! Pojď si okamžitě sednout. Není slušné takhle zírat na hraběte!“

V jejím projevu však bylo znát bláhové potěšení ze zájmu šlechtice o její dceru. Popadla ji šetrně za rukáv, tak, aby nezničila drahé šaty, a nekompromisně s ní trhla. To Tallien probralo.

Omámeně šla za rudou skvrnou, o které podvědomě věděla, že za ní má jít. Ta rudá barva ji zneklidňovala, ale nedokázala říct proč. Pozorněji se rozhlédla po trůnním sále. Něco v místnosti jí nesedělo. Talin zrak putoval nenápadně z člověka na člověka, z mladých dívek na pěkné chlapce. Všichni byli až příliš veselí, až příliš pohlední. Zděšeně si uvědomila, že nejstarší ženou na plese je její čtyřicetiletá matka. Žádní vážení staří vazalové krále, žádné majetné dědičky z významných rodů, ze kterých by si muž jako Aro Volturi měl volit manželku.

Síň byla plná bezvýznamných mladých lidí.

Znovu si dovolila nenápadně mrknout na hraběte. Byl nakloněn ke svému bratrovi a spokojeně se usmíval. Chvíli co chvíli zhodnotil situaci kolem sebe a pak s úšklebkem ukázal na jednu z mnoha dívek. Caius se pobaveně zazubil a náznakem si olízl rty, než ji zpozoroval, jak na něj upřeně civí. Prudce ucukla hlavou a posadila se na okraj židle u přeplněné tabule.

„A taky má příbuzenskou spojitost a Marií de Lavette,“ švitořila její matka. „Je její neteří přes mého zesnulého bratra, který se smrtelně zranil při lovu,“ objasňovala několika dívkám kolem sebe a ty si Tallien přeměřovaly pochybnými úsměvy. Na všechny jim zdvořile odpovídala způsobnou úklonou.

„Je tady rušno, že?“ zeptal se hluboký mužský hlas za jejím ramenem. Polekaně se otočila.

Vedle ní stál vysoký černovlasý mladík a vesele se uculoval. „Promiňte slečno, dovolte, abych se vám představil. Jsem Tristan von Favier, přišel jsem jako doprovod své mladší sestry Allain,“ vysvětlil s omluvným úsměvem a pohlédl směrem k dívce v černých šatech. Stejně jako její bratr měla vlasy barvy havranní černě a záhadný, pronikavý pohled.

„Tallien.“ usmála se přívětivě. „Tallien Montre, těší mne.“ vydechla okouzleně do mladíkovy tváře a cítila, jak se červená.

Tristan na ni nenápadně mrkl. „Vaše jméno mi zní jako sladká hudba letních večerů, Tallien. Dovolíte, abych vás vyzval k tanci?“ zeptal se.

„Ach ano!“

Odpovědí jí byl potěšený úsměv a poté se už zavěsila do jeho širokých paží. Matčin pohled si přímo vychutnávala.

„Povězte,“ zeptal se jí po chvilce. „Víte, že máte velmi zajímavé oči, Tallien?“

„Opravdu?“

Přikývl. „Právě kvůli nim jsem vás vyzval k tanci, přestože tančím velice nerad.“

Potěšeně se usmála. „A čím vás, pane, zaujaly mé oči?“

„Vlastně ani nevím,“ zalhal. „Víte, že nás hrabě pozoruje?“ zeptal se najednou tónem, který postrádal všechno veselí.

Švihla pohledem k trůnu. „Nejspíš mi vás závidí,“ odpověděla mu.

Rozesmál se tak srdečným úsměvem, až ji to přinutilo povolit svůj pečlivě udržovaný společenský výraz.

„Ani nevíte, jak daleko jste pravdě.“ V jeho úsměvu pocítila náznak smutku.

„Vy hraběte znáte?“ zeptala se.

„Ach ne, neznám. Osobně jej vidím poprvé. Nicméně hodně jsem již o něm slyšel.“

„Vskutku? To já taky. Matka neustále hovoří o jeho jmění.“

Mladíkův úsměv byl tak trochu kyselý. „U nás doma se spíše hovoří o jeho zálibách v jídle.“

Tala zapátrala ve vzpomínce, neodvažovala se na Ara pohlédnout. „V jídle? Nevypadá, že by se přejídal... Nebo snad ano?“

„Ne, to opravdu ne. Všimněte si, za celý večer nespolkl ani sousto,“ zasyčel.

„Jistě si něco vezme později, třeba není zvyklý jíst tak brzy...“

„Brzy?! Blíží se půlnoc! Nicméně máte pravdu, slečno, později si opravdu vynahradí svůj půst do sytosti.“

„Teď vám nerozumím...“

Tristan se najednou jakoby probral. „Och, promiňte, zapomínám, s kým mluvím.“

Nevěděla, co mu na tak nesmyslnou větu má odpovědět, a tak tančili dál mlčky.

Hudba příjemně plynula a naplňovala prostor vznešenou atmosférou. Skladba se pomalu blížila ke konci, taneční páry se zvolna chystaly k poslední otočce.

„Tallien?“ zašeptal.

„Ano?“

„Zmizte, než hodiny odbijí půlnoc. Neptejte se prosím, prostě mne poslechněte,“ zašeptal sotva slyšitelně k její tváři a prudce s ní zatočil kolem dokola. Tanec skončil.

Vrátila se ke stolu, kde její matka stále ještě debatovala se svými novými přítelkyněmi a mlčky si nabrala vynikající zeleninový salát. Tanec s neznámým mužem jí zvedl chuť k jídlu. Ať si Aro třeba požírá kořínky, co je jí do toho? Spokojeně zhodnotila situaci v místnosti a šťastně se pustila do jídla. V sále bylo spousta mnohem krásnějších dívek, než byla ona. Ať si klidně hraběte rozkouskují, co je jí po něm? S přihlouplým úsměvem žvýkala zeleninu. Tristan... Tallien von Favier...

Stihla spolknout poslední kousek okurky, když si Aro vyžádal klid. Všechny tváře se k němu překvapeně natočily.

Hrabě se zatvářil velkolepě. „Vážení hosté,“ začal. „Chtěl bych vám jen oznámit, že jsem velice poctěn vaší přítomností. Doufám, že vám chutnají speciality, které jsem nechal uvařit. Bavte se, přátelé, jak jen to jde a vězte, že o půlnoci nás čeká malé překvapení. Právě proto jsem nechal zavřít veškeré dveře do sálu, aby někdo z vás náhodou nezapomněl a hloupě se nepřipravil o tu podívanou. Věřte, něco takového jste ještě neviděli a mohu vás ujistit, že už ani neuvidíte. Ještě jednou vám přeji dobrou chuť a děkuji vám za pozornost.“

Sálem se rozšířil mocný potlesk.

„Vybere si nevěstu,“ zašeptal rodičovský hlas vedle Taly. „Jsem si jistá, že to budeš ty.“

Poplašeně se zadívala k hraběti. Ulevilo se jí, když zjistila, že ji nepozoruje.

Pohled na zavřené dveře jí však připomněl Tristanova slova. Zmizte, než hodiny odbijí půlnoc... Co když si chce Aro opravdu vybrat právě ji?

Při zvonivém zvuku se zvědavě otočila. Vydechla překvapením, byl to Tristan. Stříbrnou vidličkou nešetrně mlátil do honosně zdobeného poháru a vyžadoval si tím pozornost všech přítomných. Dočkal se, nastal klid.

„Jménem všech lidí v sále bych ti chtěl, Aro, poděkovat, za pozvání, kterého si velice vážíme,“ řekl. „Je nám ctí jíst u tvé tabule a potěšit zrak pohledem na tvou vznešenou tvář. Při této příležitosti ti já, Tristan, připíjím ke zdraví a přeji, ať se i tobě líbí půlnoční překvapení, neboť i my jsme si pro tebe přichystali vyjímečný zážitek.“

Pozvedl sklenici plnou vína. „Tak tedy, Luna mendax maximus, Aro!“ řekl tiše a krvavě rudý nápoj vylil na sněhově bílý ubrus.

Sálem vzrušeně zašumělo.

Viděla, jak se Arovo čelo nespokojeně nakrčilo. Viděla, jak Marcus vyděšeně vyskočil. Skrz poodhalený závěs zahlédla zářivý kulatý měsíc a právě v ten okamžik začaly hluboce laděné volterrské zvony odbíjet půlnoc.

Allain, Tristanova sestra se v tu chvíli zhluboka nadechla a přes celý sál se jí z hrdla vydralo vysoké ostré zavytí.

„Luna mendax maximus!“ zařval další tmavovlasý muž, který předtím seděl na konci sálu a vyskočil na stůl, až skleněné nádobí s řinčením popadalo.

A začala mela.

Tallien zděšeně poklesla brada, když se ukázalo, kolik šílených lidí se v sálu nachází. A nejen mužů. Spousta dívek při zazvonění zvonu strhlo jedním pohybem své zdobené oděvy, pod kterými měly uplé kožené kalhoty a dlouhé šavle. Ocelový zvuk při jejich vytažení způsobil, že jí naskočila husí kůže.

„Dnešní večeře bude poněkud nevydařená.“ zakřičel Tristan na Ara.

Zamával šavlí takovou rychlostí, že ten pohyb nedokázala postřehnout. Nespouštěla z něj zrak. Hluboký nádech zkřivil jeho pěknou tvář a zavrčel tak temně, až její srdce sevřela ledová dlaň. Jestli si ovšem myslela, že tím všechna šokující překvapení skončí, šeredně se pletla.

Ve chvíli, kdy se mohutná kovová ručička konečně dotkla zapovězené číslice, strhl mocným tahem těžký závěs a rozzuřených tváří se dotkly první měšíční paprsky. Mnoho lidem v ten okamžik unikl hysterický výkřik.

Už před nimi nestáli lidé.

Tristanova tvář se protáhla do nelidských rozměrů a jeho hladce oholené tváře pokryla hustá srst. Mladíkovy končetiny se zkroutily do odporných tvarů a dlouhé drápy prorazily kožený materiál, až se jeho boty rozpadly na malé kousky. S oblečením se tak překvapivě nestalo; zapustilo se pod pokožku, která rychle získávala vlčí pokrývku. Netrvalo to ani deset sekund, a místo lidí tam šavle v dlaních svíraly zrůdné příšery z nejhorších snů.

Tristan zvedl obřadně svou šavli do výšky nad hlavu a s ostrým křupnutím ji přelomil. To byl povel pro ostatní vlkodlaky, kteří následovali jeho příkladu. Ostří však na jejich dlaních nezanechalo ani stopy po své síle. Lámali meče, jako by lámali párátka.

„Namáte šanci.“ pronesl Aro téměř znuděným tónem. „Je vás jen třicet. Na hradě právě pobývá téměř pět set upírů a z toho stovka dokonale vycvičených k boji s vlkodlaky.“

V sále zavládlo absolutní ticho.

Upírů? Tala si byla jistá, že se jí to prostě musí jen zdát.

„Tohle nejsou měniči, Aro,“ zašeptal Caius. „Tohle jsou praví vlkodlaci!“

„Vidím,“ odsekl hrabě. „Jenže tahle mláďata jsou naprosto neschopná. Slyšels? Už zazněla posvátná věta jejich druhu...“

„No a?“

Vlkodlaci zuřivě vyčkávali.

„No a nic se nestalo, drahý Caie, vůbec nic. Takhle to vypadá, když někdo neumí používat prastarý jazyk. Pokud by větu vyslovili správně, teprve bys poznal, co znamená být pravým vlkodlakem,“ zašeptal a přitáhl si blíž k tělu půvabnou dívku, které labužnicky přejel ostrým nehtem po krku. Kráska vzdychla a zatímco se její šaty barvily tmavě rudou krví, její hlava poklesla na ramena.

„Pleteš se, Tristane, tahle večeře je konečně po dlouhé době alespoň trochu zábavná!“ zasmál se a přitiskl na krk umírající ženy své ledové rty.

Tala slyšela někde v dálce ječet svoji matku, ale nedokázala už určit, jestli to bylo po její pravé či levé straně. Obraz se jí rozmazal, barvy vybledly, vědomí zastřelo. Tallien upadla do bezvědomí.

Namáhavě otevřela ztěžklá víčka. Do místnosti pronikalo tlumené ranní světlo a zanechávalo proužky na krví poseté podlaze. S odporem si uvědomila, že i ona je celá od krve. Nicméně všude kolem bylo hrobové ticho.

Opřela se o lokty a pokusila se posadit. Cítila se opravdu mizerně, ale naštěstí se zdálo, že nebyla zraněná. Zaostřila.

Měla co dělat, aby nezačala okamžitě zvracet. Dřevěná podlaha byla posetá rozsápanými těly lidí i vlkodlaků s údy zkroucenými do nemožných poloh. Jejich vytřeštěné, mlhou zasklené oči ji pozorovaly s tichou výčitkou. Dlaně se jí třásly, když si s hrůzou zakryla obličej, ruce však vylekaně odtrhla od své tváře, když ji zastudil jejich lepkavý nános krve.

Tohle není pravda... znělo Tale v hlavě. Tohle je jen sen. Ach ano, sen, probudí se a opět bude v zahradě v rodinném domě, komorník jí přinese čaj a sušenky a máti bude pronášet své obvyklé řeči o mravních zásadách a o správném chování mladé dámy.

Její naděje se rozplynuly, jakmile pohlédla směrem ke stolu, na kterém ještě byl její nedojedený salát. Matka ležela pod ním. Lépe řečeno; tělo její matky leželo pod ním, trup končil někde v ramenou.

Talin třes dosáhl takové intenzity, až cítila, jak se jí ulamují špičky zubů, drkotajíc o sebe.

Pryč... zavelel zbytek zdravého rozumu. Pryč, a to rychle.

Nedovedla si vysvětlit, jak na ni mohli zapomenout. Nejspíš to bylo tím, že omdlela a jejich stravování bylo opravdu rychlé. Dumat nad tím nehodlala.

Pryč...

Její nohy jí sotva poslouchaly, ale Tala se dokázala na ně postavit a ujít několik kroků. S každým dalším jí to šlo lépe. Dala se do běhu, alespoň jí to tak připadalo. Překračovala mrtvoly a volně pohozené údy i kaluže krve. Jak se dostane z pevnosti, nevěděla.

Ke dveřím jí zbývalo posledních pár metrů, když někdo v její blízkosti tiše zachrčel. Polekaně se po něm ohlédla. To poslední, co plánovala, bylo zastavit se. Přesto to udělala. Byl to Tristan.

„Tallien,“ šeptal. Kromě několika ran se zdálo, že je celý.

„Tristane, ach Bože!“ zajíkla se a přiskočila k němu.

„Talo, sakra, proč jsi mne neposlechla?! Proč jsi... ááách.“ Tvář se mu zkřivila bolestí. „Musíš pryč, Talo, jasné?! Okamžitě!“

„Ale, ty žiješ, musím...“

„Ne!“ vyštěkl. „Mně už není pomoci,“ vysvětloval.

„Přece tě tu...“

„Nenecháš? Nebuď naivka, Talo. Že bych se v tobě tolik mýlil? Nemožné. Máš odvážné oči, tak si tu nehraj na citlivku, prosím. Já se v lidech vyznám.“

Cítila, jak jí z očí stékají slzy.

„Nezůstávej v Volteře, ideálním místem bude Francie, Německo, Čechy nebo Anglie,“ promlouval zadýchaně. „Najdi vlkodlaky nebo měniče. Kolik je ti let? Šestnáct? Sedmnáct?“

„Sedmnáct,“ řekla přiškrceně.

„Jsi vlkodlak, Talo. Pravý vlkodlak. Máš to v očích. Věř mi, vlk vlka pozná. To ty oči.“

„Cože?“

„Zatím ti úplněk nic neříká, ale to přijde. U každého je to jinak. Proto tě nezabili, oni tě necítili. Upíři pravé vlkodlaky necítí. Nepoznali, že jsi naživu.“

„Ne, to určitě ne.“

„Tallien! Já umírám!“

„Blouzníš!“

„Ne, neblouzním. Vzpomínáš si na tu větu, kterou jsem Arovi připil?“

„Ovšem, Lun-“

„Ne, nevyslovuj to! Jenom poslouchej. Pokud ji vysloví vlkodlak nebo měnič, pokud ji vysloví správně, má to obrovský účinek. Je ze starého jazyka a působí na upíry přímo neuvěřitelně. Křesťané přisuzují podobné účinky kříži nebo česneku, dřevěnému kůlu a podobně. Jenže už dlouho se nikomu nepodařilo říct ji tak, jak se má... Ani mně ne,“ zašeptal hořce a chvíli se odmlčel. „Pokud ji vysloví člověk, nestane se nic.“

„A upír? Co se stane, když ji vysloví upír?“

„Upadne do bezvědomí. Budou se mu zdát krásné sny o vítězství a lásce, šťastné a veselé. Jenže nic z toho nebude pravda. Prastarý jazyk slouží jen vlkodlakům a měničům. Tohle je jedna z jeho nejlepších vlastností.“

„Tristane, ty nezemřeš! Pojď, dostaneme se odsud spolu! Ukážeš mi všechny ty věci, o kterých mluvíš. Můžeme...“

„Ne, Talo. Ty sama se budeš muset protloukat světem. No tak, neplač. Dokážeš to. Jednou se moc Volterry sesune jako domeček z karet. Jednou- “ nedokončil.

Zemřel.

Zůstala nehnutě zírat a mladé tělo, ze kterého vyprchávalo teplo. Jemně mu zatlačila kdysi překrásné oči.

Sbohem, Tristane...

Dala se do běhu. Už žádná Tallien Montre. Už jenom Tala. Tala, vlkodlak.

Autor: Annah (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespavost 17:

Přidat komentář:

Nick:

Text: