Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 9. kapitola - Uctivý služebníček!

09.06.2012 (15:15) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2728×

IX. kapitola - Uctivý služebníček!

„Nazdár!“ ozval se jako vždy nadšený hlas mé nejlepší kamarádky. Z obrazovky počítače na mě vykoukla její natupírovaná černá čupřina, pod níž se třpytily jako smaragdy velké zelené oči. Tak to je Natt. Věčně optimistická a vysmátá holčina, která vypadá jako postavička manga.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a snažila se, aby nebylo z mého hlasu slyšet, jak jsem unavená.

„Tak co? Povídej, všechno chci slyšet!“ pobídla mě nadšeně, opřela se rukama o desku stolu a naklonila se blíž k webkameře.

„A co bych ti měla říkat?“

„Všechno! Jaký to tam je, jaký tam jsou lidi, prostě všechno!“

„Tady se nic neděje,“ začala jsem hrát svou nepřesvědčivou hru. „Pověz mi radši, jak se máš ty,“ snažila jsem se co nejrychleji převést téma od Forks a ode mě, ale bylo mi jasné, že to mi jen tak neprojde.

„Počkej, počkej, počkej. Nechceš mi přece tvrdit, že jsi ve Forks a nemáš mi o něm co říct?“ zeptala se nevěřícně.

„Jo. Je tady hrozná nuda. Prošla jsem si město a okolí, našla místní školu a náměstí, a tím všechno zajímavé skončilo. Navíc pořád prší,“ lhala jsem, jako když tiskne, a sledovala, jak Nattyiny zelené oči potemněly zklamáním.

„Takže ty se tam vážně celý měsíc jenom nudíš?“ Přikývla jsem.

„Mnohem raději bych byla s tebou doma.“ Tohle byla snad ta největší lež, kterou jsem kdy vypustila z pusy. I když, vidět zase Natt by byla vážně paráda. Mrzelo mě, že jí musím lhát, ale nic jiného mi nezbývá. Nemůžu jí říct pravdu.

„Počkej! Kdybych tam byla s tebou, já bych ti ty nudný prázdniny vybarvila!“ Zasmála jsem se.

„Chybí mi ty naše kraviny,“ přiznala jsem. „A víš, že jsme včera neoslavily páté výročí blbounů?“ zeptala jsem se s úsměvem na tváři. Vzpomněla jsem si, jak jsme loni na výročí blbounů házely na kolemjdoucí lidi z pátého patra balónky s vodou. K tomu mě může přinutit vážně jenom Natt.

„To všechno doženeme, až se vrátíš. Stejně je škoda, že to nemůžeme oslavit ve Forks. To by byla větší sranda! A to ani nemluvím o tvejch narozkách!“

„Jo,“ řekla jsem a v duchu jsem myslela na zítřek. Řekla bych, že Alice mi to večer bohatě vynahradí.

„Jseš nějaká smutná, poslyš. A to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí! Ale já ti zvednu náladu! Pamatuješ si na Anetu? Jak s náma byla na lyžáku?“ začala nadšeně.

„Myslíš tu, jak si obouvala lyžáky pořád obráceně?“ zeptala jsem se asi s menším nadšením a nedočkavostí, než u mě bývalo zvykem, když se vykládaly drby. Natt si toho ale tentokrát nevšimla a pokračovala dál.

„Jo, přesně ta! Neuvěříš, s kým se dala dohromady...“ Asi tady někdy jsem přestala vnímat. Natt si vyprávění užívala a čím víc zacházela do detailů, tím víc zvyšovala hlas. Ale já jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Myslela jsem na zítřek. Co si vlastně vezmu na sebe?

„... no, a to se Sandře samozřejmě vůbec nelíbilo...“ pokračovala Natt.

Budou lepší šaty, nebo sukně?

„... vlítla mezi ně, fakt nekecám!...“

Hm... asi šaty. Ale vzala jsem si sem vůbec nějaké slušnější?

„... vyklopila to na ně a Aneta vypadala jako zmoklá slepice...“

A co si, proboha, udělám na hlavě?!

„... myslela jsem, že Pavel vyletí z kůže!“

A budu se Edwardovi líbit víc v modré nebo v růžové? V duchu jsem si dala facku za tuhle nemístnou myšlenku a pokračovala jsem ve svých úvahách dál.

„... já teda jsem u týdle části nebyla, ale všichni říkali, že to byl dost slušnej trapas...“

Takže modrá, nebo růžová?

„Ehm, Vall?“

A co s botami?! Já tady s sebou nemám žádné normální!

„Vall, posloucháš mě vůbec?“

„Co?“ Škubla jsem sebou a zamrkala. „Říkala jsi něco?“

„Uff, s tebou je teda dneska pořízení,“ utrousila a posadila se zpátky do židle, ze které se při svém vyprávění zvedla. „Ty asi nemáš moc náladu na klábosení, viď?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, promiň. Jsem nějaká unavená a ani mi není moc dobře.“

„Tak já už tě nebudu dál otravovat.“

„Děkuju. Zítra ti zavolám,“ slíbila jsem a cítila jsem se trochu zahanbeně.

„Tak zítra,“ povzdechla si Natt, ale usmála se.

„Ahoj.“

„Pa, pa,“ řekla a pak obrazovka monitoru zčernala. Nabrala jsem vzduch do tváří a pomalu ho vypouštěla ven. Tohle jsem pohnojila.

Přešla jsem k posteli a hodila na ni placáka. Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem byla ospalá. Skopla jsem z nohou boty a během několika vteřin jsem spala, jako by mě do vody hodil.

Další den jsem nevěděla do čeho píchnout. Dlouhou dobu jsem strávila v posteli, ale pak jsem se zvedla a sešla dolů, kde jsem mamku našla při její nejoblíbenější činnosti – obskakování kuchyňské linky ve své květované zástěře.          

„Mami, už to můžu vyndat?“ zavolala jsem na ni o několik minut později z kuchyně prosycené sladkou vůní právě pečených muffinů.

„Jo,“ odpověděla mi z obýváku. Popadla jsem kuchyňské chňapky, otevřela troubu a vytáhla pekáč plný čokoládových bochánků. Položila jsem je na korkovou podložku na stole a mamka, která mezitím přišla do místnosti, strčila do trouby další várku muffinů.

„Dneska nikam nevyrážíš?“ zeptala se mě a opřela se zády o troubu.

„Ne, asi zůstanu doma,“ odpověděla jsem. Do večera jsem vážně neměla v plánu nikam jít. Ale jenom do večera. Pak mě čeká oslava a Emmův dort. Jenže to mamka ještě neví. A zajímalo by mě, jak jí to povím.

Čau, mami, dneska budu celou noc na jednom mejdanu, který mimochodem pořádá tlupa upírů. A ty muffiny vypadají fakt dobře. Můžu si vzít? 

Jo, to by mi fakt pomohlo.

Po krátké chvíli ticha mamka utrousila: „Už jsi dlouho nedostala žádné květiny.“ Už jsem jí chtěla říct, že jsem zrovna včera vyfasovala krásnou růži, ale včas jsem se zarazila.

„Pokud já vím, už jsi taky dlouho žádné nedostala,“ oplatila jsem jí rýpnutí. Zasmála se a posadila se u kuchyňského stolu naproti mně. „A proč bych měla nějaké květiny vůbec dostat?“ zajímala jsem se s předstíranou lhostejností.

„No, já nevím,“ začala, „ale když trávíš tolik času s tím tvým chlapcem...“ A jéje, už je to tu zase.

„Mami, není to žádný můj chlapec. Nechodíme spolu.“

„Ale nepovídej. Už jste si dali pusu?“ vyzvídala a já zrudla jako fuchsie.

„Mami!“

„Ani malinkou?“ zkoušela to dál a palcem a ukazováčkem naznačovala, jak moc malinkou má na mysli.

„Mami!“

„Ne?“

„Ne!“ 

„Už jsem zticha!“ Zvedla ruce v obranném gestu.

„To bych řekla.“ Pousmála se.

„Promiň, Vall, nechci vyzvídat…“ Fakt? „Ale mně se zdá, že s námi poslední dobou málo komunikuješ.“ A jéje, zase ten postoj starostlivé matky. Opřela se o lokty a naklonila se blíž ke mně. „Víš, když dcera…“ Při slovu ‚dcera‘ vzala do ruky borůvkový muffin a položila ho na stůl. „Nechce své matce…“ Když se zmínila o matce, vzala skořicový bochánek a položila ho vedle toho druhého. „Povědět, co přes den dělá a s kým to dělá…“ Vzala čokoládový muffin, který měl představovat toho někoho, položila ho vedle borůvkové dcery a mezi ní a jablečnou matkou udělala bariéru z balíčku papírových kapesníků. „Nedá jí to a začne si to zjišťovat sama,“ řekla a jablečným muffinem představujícím matku převálcovala balíček kapesníků. 

„Chceš nás sledovat?“

„Ne, to ne. Ale mám vlastní mateřské taktiky,“ zasmála se.

„Aha. Takže můžu čekat tajnou misi u mě v pokoji, jejímž cílem bude prozkoumat co nejvíce věcí a shromáždit hromadu důkazů o tom, co vlastně dělám.“

„Jen když to bude nezbytně nutné,“odpověděla. Usmála jsem se.

„Víš…“ Zatvářila jsem se vážně jako předtím ona a vrátila se k našemu muffinovému divadlu. „Když ta dcera není už malé dítě, měla by matka vědět, že potřebuje nějaké soukromí a že to, s kým tráví svůj volný čas, nebude vyprávět každému na potkání,“ prohlásila jsem a znovu postavila kapesníkovou bariéru, kterou jablečný muffin před chvílí zbořil.

„Ale já nejsem nikdo na potkání,“ oznámila mi mamka a balíček kapesníků znovu shodila. „Jsem tvá matka,“ řekla důležitě. „Mám právo to vědět.“

„Dobře. Tak řekněme, že je to kluk, na kterém mi hodně záleží, ale se kterým jsme jenom kamarádi a se kterým nikdy nebudeme nic víc. A žádné nebezpečí mi od něj nehrozí, toho se bát nemusíš,“ dodala jsem, i když Edward by tvrdil opak. „Stačí ti to?“ Mamka se zatvářila tak, že mi bylo hned jasné, že jí to nestačí.

„A mohla bych ho někdy vidět?“ zeptala se. Měla jsem pocit, že jí ještě pořád nedošlo, že spolu nic nemáme. Naopak mi podle jejího naléhání připadalo, jako bychom byli s Edwardem minimálně zasnoubení. Teď mě ale svou otázkou postavila do nepříjemné situace. Co jí mám na tohle říct?

„No, víš... To asi nepůjde,“ začala jsem se vykrucovat. „Nemyslím si, že to je moc dobrý nápad, protože...“ V tu chvíli zazvonil telefon, který přerušil mé koktavé vysvětlování. Oddychla jsem si. Pak jsem se podívala na mamku tázavým pohledem, protože se k ničemu neměla.

„Já to vezmu,“ povzdechla si po chvíli a odešla z kuchyně. Zhluboka jsem vydechla a zhroutila se zpět do židle, ze které jsem se při našem rozhovoru zvedla. Po krátké chvíli, při které jsem poslouchala mamčin tlumený hlas, jak mluví s kýmsi, kdo nejspíš sháněl Martina nebo jeho manželku a nevěděl, že jsou na prázdniny pryč, se můj skořicový muffin v lidské podobě vrátil do kuchyně.

„Tak, kde jsme skončili?“ zeptala se, opřela se o stůl a zakousla se do čokoládového muffinu, který před chvílí představoval Edwarda.

„Mami, právě jsi snědla Ed… toho kluka,“ opravila jsem se rychle.

„Já vím. A jestli je i ve skutečnosti tak sladký jako tenhle muffin, tak se ti vůbec nedivím, že jsi z něho celá pryč.“

„Mami!“

„Co je?“ bránila se.

„Víš co? Radši tenhle rozhovor ukončíme, jo?“ rozhodla jsem a zvedla jsem se ze židle. Vzala jsem si do ruky mého borůvkového představitele a otočila se k odchodu. Pak jsem se ale zastavila uprostřed pohybu. Měla bych mamku spravit o mých plánech na večer, než bude příliš pozdě, pomyslela jsem si.

„Ehm, mami?“ začala jsem nervózně a vyzobávala borůvky z muffinu. Stále jsem nevěděla, jakou výmluvu bych měla použít. „Chtěla bych se s tebou domluvit na dnešním večeru...“

„No vidíš, ještě že jsi mi to připomněla!“ přerušila mě. „Taky jsem s tebou o tom chtěla mluvit. Včera jsme s tátou zjistili, že v nedalekém městě bydlí naše bývalá spolužačka. Pozvala nás na večeři,“ vysvětlovala.

„Takže večer jedete k nim?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Jo, máme to v plánu.“

„Tak fajn,“ řekla jsem a snažila se, aby mi nebyla z hlasu znát radost a úleva, kterou jsem cítila. „A kdy vás mám čekat?“

„Dneska už asi ne. Nejspíš zítra dopoledne.“

„Dobře,“ přikývla jsem, otočila jsem se na podpatku a vyběhla z kuchyně.

„A co jsi mi to vlastně chtěla říct?“ zavolala za mnou mamka.

„Už nic!“ odpověděla jsem jí a vyšlapávala jsem při tom schody do mého pokoje.

Odpoledne jsem se rozhodla, že vyrazím do Port Angeles na nákupy. Chtěla jsem být chvíli sama a moct si urovnat splašené myšlenky, které byly chvíli u Edwarda, chvíli u oslavy, chvíli u Natt a k tomu se často přidávala obava, kam vlastně tohle všechno povede - myslím se mnou a s Edwardem. Už je polovina prázdnin pryč a já jsem věděla, že za měsíc budu muset odjet. Stáhl se mi žaludek vždy, když jsem na to pomyslela. Už pouhá představa toho, že to tady budu muset všechno opustit, mi připadala nesnesitelná. Forks mi díky mému dobrodružství stačilo přirůst k srdci a zapustilo v něm zatraceně silné kořeny.

Chtěla jsem se trochu odreagovat a koupit si něco hezkého na sebe. Uvolním se a ještě k tomu budu mít, při troše štěstí, něco na tu oslavu, takže tím sfouknu dvě mouchy jednou ranou. Jen jsem doufala, že na mě Alice nevybafne z nějaké kabinky nebo zpoza věšáku na šaty. Sázela jsem na to, že bude mít dostatek taktu a překoná instinktivní touhu vyjít si s někým na nákupy.

Kolem půl čtvrté jsem si s několika taškami zavěšenými na rukou a s kávou v kelímku z kavárny, bez které bych si nedokázala představit jediný výlet do města, přivolávala taxík, který by mě odvezl zpátky domů. Stihla jsem to domů tak akorát, aby mi mamka stačila dát několik úkolů, které mám za dobu jejich nepřítomnosti splnit a o kterých jsem si byla stoprocentně jistá, že na ně zapomenu, hned jak se za rodiči zabouchnou dveře. Pak jsem několikrát ujistila mamku, že mi nevadí, že zůstanu doma sama a vyprovodila jsem je k autu.

Jakmile mi auto zmizelo z dohledu, vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Mám prázdný dům a to se přece musí nějak využít! Rozhodla jsem se, že se trochu pobavím, a to zaručenou dívčí metodou. Není nic lepšího než pustit si písničky na plný pecky a začít šíleně falešně a nahlas zpívat a tancovat a nakrucovat se před zrcadlem v novém oblečení.

„I’m sexy and I know it!“ ječela jsem a byla jsem ráda, že mě nikdo neslyší. Udělala jsem před zrcadlem parádní otočku, kterou jsem chtěla zakončit pózou, jakože jsem doopravdy sexy, ale zakopla jsem o vlastní nohu a spadla. No jo, moje šikovnost se nezapře.

Pak jsem si vzpomněla na svůj včerejší slib Natt, že jí dneska zavolám, a vyhrabala z kabelky mobil. Nestačil ani třikrát prozvonit, když se ozval Nattyin jako vždy nadšený hlas. V mysli se mi vybavily její jiskřivé smaragdové oči a zářivý úsměv a koutky mi samovolně vystřelily vzhůru. To její věčné nadšení je nakažlivé i na dálku.

„Ahoj, Vall!“ zahlaholila rozjařeně do telefonu a já jsem se neubránila úsměvu.

„Nazdárek, Natt,“ oplatila jsem jí.

„To jsem ráda, že voláš! Babička mě už tři hodiny nutí s ní dělat rybízovou marmeládu! Už děláme čtvrtej hrnec a jí to pořád nestačí!“ Přidušeně jsem se zasmála. Už několikrát jsem se s Nattyinou babičkou setkala. Je to velmi výstřední stará dáma, které není radno odmlouvat. Jednou jsem omylem spletla jméno jejího kocoura a místo „Kalun“ jsem řekla „Klaun“. Od té doby mi babička Plchová zásadně říká „Ta od cirkusu“. No řekněte - kdo by pojmenoval svojí kočku „Kalun“? 

Z telefonu se ozvalo tlumené: „S kým si to tam povídáš, Natálie?“

„Vydrž chvíli,“ zamumlala Natt do telefonu a pak ho nejspíš oddálila od pusy, protože její odpověď byla o něco tišší. „Telefonuju s kamarádkou, babičko!“

„To je ta od cirkusu?“ slyšela jsem z telefonu. No, neříkala jsem to? Natt neodpověděla na otázku a místo toho řekla: „Řešíme něco do školy, babi.“ Ona věděla, jak na ni. Pokud se ovšem nejednalo o rybízovou marmeládu. „Mám tady ale špatný signál, můžu jít ven, abychom se dobře slyšely?“ Odpověď babičky Plchové jsem už neslyšela, ale nejspíš dala Natt povolení opustit kuchyň.

„Uff, ta mi dává!“ odfoukla si do telefonu. „Ale to je teď jedno,“ změnila téma a její hlas nabral opět veselý tón. „Prosim tě, co to s tebou včera bylo? Naposled ses takhle tvářila, když ses bála jít na Sofiinu oslavu, protože jsi věděla, že je pozvaný i Steave. Co se, proboha, stalo?“ Usmála jsem se. Má mě dobře prokouknutou. Kdyby jen věděla, jak blízko je pravdy.

Abyste rozuměli, když jsme byly v šesté třídě na základce, byly do Steava zamilované všechny holky školy. Byl o tři roky starší než my a jakmile na naši školu nastoupil, stala se z něho hvězda. Měl široký americký úsměv a ledově modré oči. Všechny jsme se do něj zbláznily, i když on většinou ani nevěděl, jak se jmenujeme. Jeho parta byla na škole elitou. Ale ani většina z jeho nejbližších přátel neznala jeho pravé jméno. Když přišel, představil se zkrátka jako Steave. Bez příjmení. A nikdo z nás neměl odvahu se ho na jeho pravé jméno zeptat. Potom se však ukázalo, že je to grázl, co se večer co večer až příliš sblížoval s alkoholem. Nakonec kvůli problémům jak ve škole, tak u policie musel odjet z města. Půl roku o něm nikdo neslyšel, ale teď se zase vrátil a ve svém výtržnictví pokračuje dál. Zkrátka ztracený případ. 

„Já… jsem se jenom chytla s mamkou,“ vykrucovala jsem se, abych Natt nemusela prozradit pravý důvod  mé včerejší nálady.

„A odkdy tě hádky s rodiči takhle rozhodí?“ zajímala se. Příště než jí budu volat, si budu muset vymyslet nějakou přesvědčivější výmluvu. Nebo se spíš budu muset naučit pořádně lhát. Jak mě tohle zatajování deptá!

„Bylo to… docela vostrý. Ale už je to v pohodě,“ zamlouvala jsem to rychle a doufala jsem, že se nebude víc vyptávat.  V telefonu bylo na chvíli ticho a já jsem si dokázala živě představit Nattyin zkoumavý výraz. Nakonec se ale rozhodla to víc nerozpitvávat.

„Tak fajn… heleď, když už jsme mluvily o Steavovi, mám žhavý novinky! Zabásli ho!“

„Kecáš! Fakt?“

„Nekecám. Včera prej zase obtěžoval nějakou holku v tom parku za kinem. Chytili ho poldové. Co je s ním teď, to nikdo neví, ale mám takovej pocit, že ho pěkně dlouhou dobu nikdo neuvidí. Bylo to i ve zprávách!“

„To by mě zajímalo, co s ním bude, až zjistí, že ti vandalové, které už měsíc honí za ty graffity všude po městě, je on a ta jeho povedená partička,“ utrousila jsem.

„To jo,“ souhlasila. „Před týdnem si udělali další výlet se sprejema a tentokrát pěkně vybarvili nádraží,“ poznamenala Natt.

„Já jsem vždycky věděla, že Steave špatně skončí,“ zavrtěla jsem hlavou nad jeho počínáním.

„Fakt? Nepřipadalo mi, že by sis to myslela, když jsi byla na omdlení, jakmile se na tebe podíval,“ rýpla si.

„To není pravda! Nebyla jsem na omdlení!“ bránila jsem se chabě.

„Ale jo, to už nezamluvíš!“

„Že máš zrovna ty co říkat! Vždyť ty jsi z něj byla taky úplně hotová!“ přešla jsem do útoku.

„To jsem teda nebyla!“ bránila se tentokrát ona. Po celé škole mívala pověst jediné holky, která Steavovu šarmu odolávala, ale já jsem moc dobře věděla, že na tom byla stejně jako všechny ostatní.

„Ne? Já jsem moc dobře viděla, jak si kreslíš do sešitů jeho jméno a kolem něho hromadu srdíček!“ Popravdě, já to dělala taky a pamatuji si, že z nás byly učitelky kvůli tomu úplně na prášky, protože místo diktátů nacházely na stránkách sešitů zamilované malůvky.

„Tak fajn, máš mě,“ uznala Natt. „Ale nikomu to neříkej! Ztratila bych tu  příjemnou výsadu prohlašovat ‘Já vám to říkala,’ kdykoli se dozvíme o dalším Steavovu skandálu.“

„Tak fajn, slibuju,“ zasmála jsem se. „Heleď, mám na tebe dotaz. Co by sis vzala na sebe na nejzvláštnější oslavu svého života, ze které jsi hrozně nervózní, ale zároveň se na ni těšíš?“ zeptala jsem se jí a odhodila meruňkovou blůzu s volánky na obrovskou hromadu šatstva, která se vršila u dveří.

„Jak to tak poslouchám, tak ty už paříš, ne?“ To určitě narážela na hlasitou hudbu, která byla i v telefonu určitě nepřeslechnutelná.

„Ne, to je jenom rádio,“ řekla jsem a byla jsem ráda, že pro jednou nemusím lhát.

„Aha, tak to jo. No, asi bych si vzala něco, co by mi podtrhlo sebevědomí, takže něco, co dost odhaluje, ale zase ne moc, jinak by sis mohla vzít rovnou bikiny. Nejspíš bych to viděla na nějaký šaty nad kolena...“

„S trojúhelníkovým výstřihem a v pase stažené páskem?“ skočila jsem jí do řeči a vytáhla z tašky nové šaty, které vypadaly přesně tak, jak jsem Natt popsala do telefonu.

„Jo, přesně něco takovýho. A proč to vůbec potřebuješ vědět? Že by tam nakonec přece jen nebyla taková nuda?“

„Ne, to ne, já jen… Dělám si takový psychotest,“ zalhala jsem pohotově.

„Psychotest? Tak to je to tam asi horší, než jsem si myslela.“

„Jo, je to dost k ničemu.“

„Tak já ti trochu zvednu náladu. Už jsi slyšela tu parádní novinu?“

„Jakou?“ zeptala jsem se zvědavě a improvizovaným Moon walkem jsem přešla ke šperkovnici, v níž jsem se začala přehrabovat a hledat něco, čím by se dal vyplnit ten výstřih.

„Stephenie Meyerová bude psát novou knihu!“ vychrlila na mě se zjevným nadšením. Vyjeveně jsem zůstala stát na místě a perlový náhrdelník, který jsem právě držela v ruce, mi vyklouzl z prstů.

„Cože?!?“ vyjekla jsem a bylo mi jedno, že neprojevuji tolik nadšení, kolik bych správně měla.

 „Jo!“ výskala dál Natt. Tónu v mém hlase si nejspíš vůbec nevšimla. „Ještě nevíme nic podrobnějšího - tahle informace se na internetu objevila teprve včera. Je to úplná novinka! Jenom doufám, že to nedopadne stejně jako s Půlnočním sluncem.“

„Jo, to teda doufám,“ souhlasila jsem s jemným náznakem ironie v hlase. Takže naše milá Stephenie se mi podívala do hlavy a připadalo jí, že by se můj příběh hodil na pokračování. Nevěděla jsem, jestli mám skákat do stropu radostí, že o mně bude kniha, nebo nadávat jak dlaždič a proklínat Stepheniin dar.

Úplně bezmyšlenkovitě jsem couvala dozadu, úplně ohromená touhle novinou, zatímco Natt nadšeně povídala dál. Najednou jsem ale škobrtla a po zádech jsem hodila placáka do té hromady oblečení, kterou jsem během svého prohrabávání skříní vytvořila u dveří. Vykřikla jsem a zabořila jsem mezi trička a sukně.

„Vall? Jsi v pohodě?“ ozývalo se z telefonu, který jsem leknutím odhodila.

„Jo, jo,“ odpověděla jsem na Nattyiny otázky, když se mi povedlo vyhrabat telefon z měkké hromady. „Jsem ok, jenom…“ V tu chvíli jsem ztuhla a můj pohled sklouzl k mému otevřenému oknu. „Emmette!“ zaječela jsem najednou tak, že bych strčila do kapsy i hysterické blondýny z dívčích filmů.

Seděl na mém okenním parapetu a na tváři se mu zračil pobavený vítězoslavný úsměv. V ruce držel mobil, na nějž si natáčel každý můj pohyb.

„Vall? Co se tam děje? Ty jsi křičela ‚Emmette‘?“ dožadovala se vysvětlení Natt. Překvapeně jsem zamrkala. Tím šokem jsem na telefonát s nejlepší kamarádkou úplně zapomněla.

„To nic, já jen… Koukám na Stmívání,“ vyslovila jsem tu nejpitomější výmluvu, která mě kdy mohla napadnout.

„Nevzpomínám si, že by ve Stmívání na Emmetta někdo takhle řval,“ oponovala mi.

„Jo, Vall, ani ve Stmívání na mě nikdo takhle neřve,“ řekl Emmett s hranou pobouřeností. Zuřivě jsem si přitiskla prst na rty, abych mu dala najevo, že má držet tlamu.

„Já koukám na parodii,“ zachraňovala jsem situaci a doufala, že mi to spolkne.

„Ty posloucháš písničky, děláš psychotest, telefonuješ se mnou a ještě koukáš na parodii?“ zeptala se nevěřícně Natt. Nespolkla to.

„Tak psychotest?“ zapletl se do toho znovu ten idiot stále sedící na mém okně. Zle jsem se na něj zamračila a zatáhla jsem přes otevřené okno závěsy, abych skryla ten jeho připitomělý úsměv, který mě tak rozčiloval, i jeho otravnou kameru, kterou bych nejradši vyhodila z okna.

„S kým to tam mluvíš?“

„S nikým,“ zapírala jsem se a pobouřeně sledovala, jak zpoza zatažené záclony vykoukla bílá ruka třímající mobil s neustále svítícím červeným světýlkem, signalizujícím, že nahrávání stále běží. „A vůbec, Natt, promiň, ale už budu muset končit.“

„Ne, počkej, Vall!“

„Dobrou noc,“ popřála jsem a spěšně zavěsila. „Emmette!“ zaječela jsem znovu, odhrnula záclonu a za tričko jsem ho vtáhla do pokoje. „Co si myslíš, že děláš?“

„Já?“ zeptal se nezúčastněným hlasem a bušil prsty do dotykového displeje telefonu. „Vydrž chviličku… Tak. Právě jsem přidal tvé vystoupení na youtube. Jé, podívej, už máš pět zhlédnutí!“ řekl a strčil mi mobil před nos.

„Tys to dal na youtube?!“ vyděsila jsem se. Spokojeně přikývl.

„I s tvými pózami před zrcadlem, parádním Moon walkem a tím nenapodobitelným pádem do hromady hadrů,“ dodal a rozřehtal se na celé kolo.

„Emmette, já tě zabiju!“ Emmett jako by to neslyšel a přešel k ramínku s novými šaty, které jsem si vybrala na dnešní večer.

„Hmm…“ Zamyslel se, podepřel si bradu dlaní a ukazováčkem si přejížděl po rtech v přemýšlivé grimase. „Jestli můžu poradit,“ začal a vzal do ruky korále, které jsem si k šatům vybrala, „tohle bych si nebral. Edward má radši něco něžnějšího. Tohle by se mu líbilo mnohem víc,“ řekl a postrčil mi k očím řetízek se stříbrným nenápadným přívěskem. On věděl, jak mě rozzuřit.

„Vypadni,“ zasyčela jsem skrz sevřené čelisti. „Vypadni, Emmette!“ zvýšila jsem znovu hlas a postrkovala jsem ho zpět k oknu. „Dělej!“ štěkla jsem, když už byl u něj. Emmett poslušně vyskočil do venkovního šera.

„Mám Edwardovi něco vzkázat?“ zeptal se dole pod oknem.

„Jo. Aby tě na večer spoutal, zamknul do sklepa a spolkl klíč!“ Emmett zafňukal.

„Ale to neuvidím, jakou budeš mít radost z mého dortu!“

„Emmette, neštvi mě! Seber se a běž otravovat někoho jiného, jinak sejdu k tobě dolů a svážu tě sama! A to se ti vážně nebude líbit, to ti slibuju!“ Emmettův úsměv trochu opadl, když si všiml zlobného ohně v mých očích. Pak mu ale automaticky znovu naskočil a rozzářil se jako vánoční stromeček.

„Uctivý služebníček,“ zasalutoval mi, uklonil se a byl pryč.

Tak se vám zase po delší době hlásím s další kapitolkou. Kvůli osobním důvodům jsem neměla čas psát a nevím, jestli budu moct teď přidávat kapitolky moc často. :,(

Kapitolu bych chtěla věnovat své kamaraádce Makak. Kdy budeš zase dělat další muffiny, Maki? :D

Prosila bych o komentářík. :)

Lucienne 

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 9. kapitola - Uctivý služebníček!: