Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 10. kapitola - Oslava

16.06.2012 (13:30) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2219×

X. kapitola - Oslava

Tak fajn, je to tady. Nádech, výdech, hlavně nebýt nervózní.

Zachvěla jsem se v poryvu větru a zabalila jsem se do lehkého svetříku, který mi zakrýval holá ramena a paže. Měla jsem chuť vraždit, konkrétně vraždit Emmetta a rozšlapat mu tu jeho kameru, která mi ještě před půl hodinou zacláněla v okně. Chtěla jsem ho přivázat k nějakému prknu a poslat po vodě někam pryč a ještě mu zamávat na rozloučenou. Proti všem těmhle pocitům ale stál strach a bázeň, které mě naplňovaly každou vteřinkou, po kterou jsem tu musela stát a čekat na Edwarda. Nebyl to dobrý nápad přijít sem o tolik dřív, než jsme měli sraz. Kdy moje ruce neměly nic na práci, musela jsem pořád myslet na to, co mě čeká. Představovala jsem si Aliciny dekorace a dárky a to všechno a zmocňovala se mě slabost. Co budu dělat, až se ke mně přihrne jako velká voda? Co mám říct? Připadalo mi, jako by můj žaludek někdo přepásal silným opaskem, který ho svíral v železném obětí.

Opřela jsem se o strom, pod kterým jsme se měli setkat, a podívala se na hodinky. Pořád měl ještě pět minut času. Povzdechla jsem si. Znovu se do mě opřel silný poryv větru a já jsem zalitovala, že jsem si nevzala bundu, i když by se nehodila k šatům, které jsem měla na sobě.

Znovu jsem zkontrolovala čas. Stále mu zbývalo ještě několik minut. Zrovna mě napadlo, že by mi nevadilo, kdyby přišel o chvilku dřív, když vtom najednou...

„Ahoj,“ ozval se sametový hlas za mými zády. Leknutím jsem nadskočila a prudce se otočila. K čertu s tou jeho upíří rychlostí a tichostí!

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav.

„Čekáš tu dlouho?“

„Ne,“ zalhala jsem pohotově a usmála se. Edward mě přejel pohledem od hlavy a oplatil mi zářivý úsměv .

„Sluší ti to,“ pochválil mě, přišel ke mně blíž a zastrčil mi za ucho neposedný pramen, který se mi vetřel do obličeje.

„Díky,“ řekla jsem. Nerudni, nerudni, ne...! Tak nic. Moje tváře znovu nabraly barvu přezrálého rajčete. Edwardův úsměv se ještě víc rozšířil, když viděl, jak se červenám.

„Půjdeme?“ zeptal se a kývl za roh, kde jako vždycky stálo jeho auto, které už jenom čekalo, až bude moci nastartovat. Přikývla jsem a Edward mě vzal za ruku.  

„Dobře, tak co mě dneska čeká?“ zeptala jsem se, když jsme vyjížděli a ručička na tahoměru ukazovala stále větší a větší rychlost. V Edwardově přítomnosti mi bylo o dost lépe, než když jsem tam sama čekala pod stromem. Začínala se mě zmocňovat veselejší nálada.

„No,“ začal Edward. „Počítej se svíčkami. Hodně svíček.“

„Ok, svíčky.“

„Pak nějaké ty květiny. A stuhy.“

„Dobře...“

„A taky... taky trochu konfet. A pak samozřejmě nadšená Alice,“ dodal s úsměvem.

„No, tak pokud mě čeká jenom to, tak to nebude zas až tak zlé. Čekala jsem to horší. Teda až na tu Alici. To je pořádně ožehavý problém.“ Zasmál se. „Předal ti Emmett vzkaz?“ zeptala jsem se.

„Myslíš to, abych ho svázal a zamknul ve sklepě?“

„Jo, to je přesně on.“

„Tak ten mi předal. Jenom mi nevysvětlil, proč bych to měl dělat. Mám se prý zeptat tebe.“

„Jasně, proč bych ti to neměla říkat, že ano?“ řekla jsem ironicky. „Zadej si do youtube: ‘Jak se baví pravá blondýna‘ a pochopíš. Nevíš, kde bych mohla najít něco, čím bych mu mohla rozbít hlavu?“ Edward překvapeně zamrkal.

„Něco na tebe zkusil?“ zeptal se.

„Jo. A povedlo se mu to.“ Edward se zasmál.

„Vítej v klubu!“

„Ha, ha.“

„Bude pomsta?“ zeptal se a odtrhl oči od ubíhající cesty před námi.

„To si piš,“ odpověděla jsem mu a usmála jsem se při představě Emmetta dejme tomu visícího za nohu ze stromu tři metry nad zemí.

Dojeli jsme k nenápadné zatáčce z hlavní cesty a onen opasek kolem mého žaludku se opět ozval a utáhl sevření, které po cestě krapet povolil. Projížděli jsme zelení, mezi níž prosvítalo zlatavé světlo.

„Ehm, Edwarde? To světlo není od vašeho domu, že ne?“ ujišťovala jsem se, i když jsem věděla, jak zní odpověď. Edward mi věnoval omluvný pohled a já jsem zhluboka vydechla.

Dojeli jsme před dům, který víc než jako vila vypadal jako vánoční stromeček. Byl ověšený všemi možnými girlandy a osvícený září stovek svíček a žároviček, které byly rozvěšené, kam jen oko pohlédne. Nevěřícně jsem se zasmála. Jak jsem si mohla myslet, že by mě Alice v tohohle ušetřila. V jednom mě ale překvapila. Čekala jsem, že se na mě vrhne hned, jak vystoupím z auta, a začne nadšeně pokřikovat. Před domem bylo ale úplné ticho. Tázavě jsem se podívala na Edwarda. Ten ale dělal, že si mého pohledu nevšiml. Vzal mě za ruku a provedl mě vchodovými dveřmi.

Vnitřek domu byl osvícený trochu skromněji. Záře svíček se odrážela od křišťálových váz, v nichž byly nastrkané bílé a rudé růže. Edward mě vedl cílevědomě ke dveřím do obývacího pokoje. Už se natahoval po klice, když jsem ho zarazila.

„Edwarde? Prosím tě, řekni mi, že všichni nezačnou zpívat ‚Hodně štěstí, zdraví,’ jakmile vejdu dovnitř.“

„No... úplně jsi to netrefila, ale jsi hodně blízko,“ řekl a věnoval mi další omluvný úsměv.

„Ne. Ne, ne, ne, já tam nevlezu!“ začala jsem protestovat.

„Vall, oni tě slyší,“ upozornil mě Edward a kývl rukou ke dveřím.

„To je mi jedno. Alice!“ zaječela jsem do dveří. „Jestli začnete křičet a zpívat, tak tam prostě nepůjdu!“ Zpoza dveří jsem zaslechla tlumený mužský smích. „Emmette, drž tlamu!“

„Vall, klídek,“ smál se Edward. „Prostě se nadechni a běž.“

„Ne,“ řekla jsem trucovitě. Nezdálo se ale, že by Edward mou odpověď zaregistroval. Měl pohled upřený do zdi a vypadalo to, že mě vůbec nevnímá.

 „Fajn, jak chceš,“ řekl potom, ale připadalo mi, že to neříká mně, spíš jako by mluvil sám se sebou, jako by mluvil s někým ve své hlavě. No jasně, mluví s Alicí! Pak se otočil zpět ke mně.

„Tak, copak hezkého ses od sestřičky dozvěděl?“ zeptala jsem se ho a asi to vyznělo trochu víc uštěpačně, než jsem zamýšlela.

„Tohle,“ oznámil mi s úsměvem, prudce otevřel dveře a strčil mě dovnitř. „Zavři oči a pusu,“ poradil mi šeptem.

„Zrádče,“ zasyčela jsem na něj. Hned jsem toho ale zalitovala, protože jakmile moje nohy překročily práh místnosti, ozval se hromový rachot a výstřely, které mě naprosto ohlušily, a v puse jsem najednou pocítila nějaké malé předměty, které se na mě vyhrnuly ze všech stran a málem mě zadusily. Oslepilo mě jasné světlo a já jsem na okamžik zůstala naprosto neschopná pohybu.

Když si moje oči přivykly na tu jasnou zář, konečně jsem pochopila, co se stalo. Kolem mě padala snad tisícovka konfet, které dopadaly na zem k mým nohám. Rozhlédla jsem se kolem. Všechny rovné plochy v místnosti, včetně Edwardova piána, se prohýbaly pod tíhou dekorací v podobě váz, tentokrát s bílými narcisy, mezi nimiž sem tam zazářila jako kapka krve jedna rudá růže, svíček všech barev a velikostí a jiných ozdobných předmětů. Všechno, co šlo, bylo převázáno stříbrnými, bílými a červenými stuhami, girlandy a jinými ozdobami a u stropu visely zlaté a stříbrné balónky. Tomu všemu vévodil obrovský dort s hromadou šlehačky a tunou čokolády, která tam byla evidentně přidaná až potom. Zasmála jsem se. Edward tedy předal Emmettovi vzkaz, že pokud nebude dort s čokoládou, ať si mě nepřeje. Kolem téhle hory šlehačky a čokolády se vršila hromádka dárků. V pozadí toho všeho se vyjímal velikánský transparent s ozdobným nápisem, hlásajícím: Všechno nejlepší, Vall! Když se to všechno smísilo dohromady, vytvářelo to naprosto kouzelný efekt.

Proti své vůli jsem se zakřenila. Jakmile se koutky mých úst zvedly, vybuchla další várka konfet, ale tentokrát ne mně do obličeje (za což jsem byla opravdu vděčná, protože ještě teď jsem měla těch barevných papírků plná ústa), nýbrž do stropu, takže kolem nás padaly jako pestrý sníh. Jako na povel začala hrát hudba a z ničeho nic se kolem mě vyrojili všichni Cullenovi a zasypali mě záplavou pokřiků. Alice se ke mně přihrnula jako velká voda a – překvapivě – po mě skočila.

„Vall!“ vypískla, když mě pustila z obětí, při kterém mi málem zpřelámala všechna žebra. „Vypadáš úžasně! Nejdřív jsem myslela, že ti přijdu pomoct, ale když jsi pak vytáhla tyhle úžasné šaty, rozhodla jsem se nechat to na tobě.“

„A vidíš? Zvládla to,“ řekl Edward, který konečně usoudil, že mu ze strany konfet nehrozí nebezpečí, přišel k nám a objal mě kolem ramen. Alice jako by ho neslyšela.

„A jak se ti to líbí?“ ptala se mě nadšeně. Zaváhala jsem. Byla jsem rozpolcená mezi touhou vraždit za ten infarkt, který mi málem přivedly ty zatracené konfety, a opěvovat Alici chválou za tohle všechno, protože to opravdu bylo povedené. Nakonec zvítězila moje milejší číst.

„Je to úžasné, Alice.“

„Vidíte, říkala jsem vám, že se jí to bude líbit!“ Jasper přišel blíže k nám a objal svou ženu kolem pasu. Zdálo se ale, že si ho Alice vůbec nevšímala, protože nadšené hlaholila dál. Jasper na mě pokývl  a já jsem mu pozdrav náznakem oplatila.

 Náhle mě napadlo, jestli za tu příjemnou atmosféru a překvapivě dobrou náladu, která na mě dopadla, nemá svůj podíl Jasper. Zkoumavě jsem se na něj podívala. On ale jen zavrtěl hlavou a ústy naznačil „Alice by mě zabila.“ Pousmála jsem se.

„Vall!“ ozval se Carlisle, který se najednou odkudsi vynořil. „Rád tě vidím. Promiň za tohle všechno,“ řekl a přejel rukou po místnosti. „Nedokázali jsme Alici...“

„Ne, to je dobrý,“ zavrtěla jsem hlavou. „Líbí se mi to.“ Carlisle se usmál, zatímco mě Esmé přivítala pevným objetím. Rosalie, která stála kousek opodál, mi jen pokývla a já jsem náš už zavedený pozdrav s úsměvem oplatila. Koutky se jí také trošku zvedly, ale tím to haslo.

„Moment, něco tady nesedí,“ řekla jsem náhle, přimhouřila oči a pátrala po místnosti. „Kde je Emmett?“ Edward se zasmál, ale jeho smích se ztratil v dalších...  Rychle jsem přepočítala všechny přítomné, pěti.

„No,“ řekl a poodešel kousek dál, k závěsu, o kterém jsem si byla jistá, že tam dřív nebýval. I když – co z toho, čím teď byl dům přecpaný, tu dříve bylo? „To je můj první dárek. Myslím, že se ti bude líbit.“ Šibalsky na mě mrkl a pak strhl závěs stranou. Za ním se skrývalo něco, co nebylo moc dobře vidět, protože světlo lampiček a svíček nedopadalo až do kouta, kde ta věc stála. Vypadalo to jako člověk opřený o prkno... Nebo že by se neopíral? Chvilku mi trvalo, než jsem zaostřila na provazy, které poutaly jeho tělo a pak jsem se začala šíleně smát.

Tím dárkem byl Emmett, přivázaný k silnému dubovému prknu. V puse měl cosi, co mělo představovat roubík a jeho pouta zdobila veliká růžová mašle. Na čele se mu skvěl nápis: Uctivý služebníček!

„Humtedm hdrmt!“ zahuhňal Emmett a zatřásl celým prknem, ke kterému byl připoutaný. Rozesmála jsem se ještě víc. „Hmrrrr!“ zavrčel Emmett a zamračil se na mě. Evidentně se mu to moc nelíbilo.

„Tak... to je ten nejlepší... dárek, který jsem kdy... dostala!“ soukala jsem ze sebe a smíchy jsem se prohýbala v pase. A nebyla jsem jediná. Od všech přítomných, kromě spoutaného Emmetta, který dokázal leda tak huhňat a vrčet, se ozývalo pochechtávání a Alice se smála nahlas. „Tak co, méďo?“ oslovila jsem se ho, přešla jsem k němu a prstem jsem mu zavadila o špičku nosu, jak se to dělává u malých dětí. „Myslím, že by to chtělo ještě vylepšit,“ otočila jsem se náhle k Edwardovi. Edward mi pokynul, jako by chtěl říct Posluž si, je tvůj.  

Zlomyslně jsem se zachechtala, a pak jsem hrábla prstem do dortu, až mi na něm zůstala sladká poleva.

„Máš rád šlehačku, Emmíku?“ zapředla jsem a zdvihla zapatlaný prst do vzduchu.

„Hmnemdr!“ zaprotestoval Emmett jazykem, jakému by rozuměl tak možná jedině Tatar.

„Ale ne, vážně?“ zeptala jsem se a stále jsem dělala, že ho beru naprosto vážně, přitom jsem ale měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Ostatní na tom byli stejně, pochechtávali se a dívali se na mě zvědavými  pohledy v očekávání, co mu provedu. Já jsem přešla svůdně k Emmettovi a šlehačkou na prstu jsem mu namalovala pod nos parádního knírka, který mívají principálové v cirkuse, a bradku. Všichni se rozesmáli, když jsem ustoupila stranou a naskytl se jim pohled na můj vylepšený narozeninový dárek. Jasper, obklopený veselou náladou všech kolem, se smál ještě víc než já a Emmett se na něj zlostně podíval.

„Mlkrm hmde,“ poznamenal něco jedovatě.

„Mlkrm hmde, jasně,“ opakovala jsem po něm. Pak jsem přispěchala ke své kabelce a vytáhla svůj mobil. „Tak tohle se musí ‘mlkrm hmde’ vyfotit!“ Obskakovala jsem Emmetta ze všech stran a dělala snímky mé umělecké práce se šlehačkou. „Alice, chytej!“ zvolala jsem po chvíli a hodila jí telefon. Alice pochopila můj záměr a udělala několik snímků i se mnou. Pak mi hodila mobil zpátky a já ho s úsměvem přijala. Začala jsem bušit prsty do tlačítek telefonu.

„Oto jko dls?“ zeptal se mě Emmett.

„Co říkáš Emmette? Jo ptáš se, co to jako dělám? Vydrž chvilku… tak právě teď jsem tě přidala na youtube. Jé, podívej, už máš sedm zhlédnutí!“ zahlaholila jsem a strčila jsem mu telefon přímo před oči. „No páni, překonal jsi i tu bláznovou blondýnu, co nenapodobitelně padá do hromady hadrů!“ Edward se zasmál a Emmett zavrčel.

„Vrrr,“ napodobila jsem ho a hrábla rukou do vzduchu jako šelma. Pomsta je tak sladká!

„Tak fajn, necháme ho vrčet,“ řekl s humorem Edward a zatáhl přes zjevně uraženého Emmetta závěs.

„Hmm, škoda,“ zabručela jsem. „Je s ním taková sranda. A ta mašle mu moc slušela, Alice,“ poznamenala jsem, když nám Emmett zmizel z očí. „Měl by jí nosit častěji.“

Alice se ušklíbla a prohlásila: „Tak fajn, a teď ostatní dárky!“

Střídal se u mě jeden gratulant za druhým a já jsem ani nestačila rozdávat své díky. Když mi přála Alice, políbila mě na tvář a podala mi svůj dárek. Natáhla jsem po něm ruku, ale ona s ním na poslední chvíli uhnula stranou. Usmála se mému překvapenému pohledu.

„Ne, ne, ne. Teď ještě ne,“ řekla a schovala podlouhlou krabici za zády. „Dám ti ho, až bude ta vhodná chvíle. A ta přijde brzo. Bude se ti hodit,“ ujistila mě a mrkla na Edwarda. Ten se na ni jen usmál a zavrtěl nad ní hlavou. Alice uklidila dárek z mého dosahu a ve mně zahlodala zvědavost. Co zase Alice mohla vidět? Co by se mi mohlo v nejbližší době hodit? Věnovala jsem Edwardovi tázavý pohled a on jen pokrčil rameny. Rozhodla jsem se to nechat prozatím být, když se najednou ozvaly zpoza závěsu trhavé zvuky. Ohlédla jsem se po nich a stihla jsem to tak akorát, abych viděla Emmetta, jak vychází ze své skrýše a smývá si šlehačku z obličeje. Proti své vůli jsem se znovu rozesmála.

„Tu šlehačku sis neměl sundávat. Byl jsi sekáč!“ rýpla jsem si a Emmett se zašklebil. Pak jsem si ale všimla, že na něm něco chybí. „Ale Emme! Tu mašli sis měl nechat!“ zaprotestovala jsem a doběhla pro ni za závěs. Pěkně jsem mu ji uvázala kolem krku a prohlédla si své dílo. Byla jsem ráda, že už se nemračí a že se na jeho tvář vrátil jeho klasický úsměv šprýmaře. Nechtěla jsem si kazit pěkně začatý večer Emmettovou špatnou náladou. Emmett si zatahal za konce mašle, kterou jsem mu ozdobila krk, jako kdyby si upravoval motýlka, a po tváři se mu rozlil tupý úsměv. Teď už jsem se smíchu ani nebránila.

„Tak co?“ zeptal se mě Emmett. „Jsme si kvit?“

„Jo, myslím, že jo,“ souhlasila jsem neochotně.

„A stejně nebudu mít víc zhlédnutí, než ty,“ rýpl si. Samozřejmě, že si rýpl - kdyby to neudělal, nebyl by to on.

„To se ještě uvidí,“ mrkla jsem na něj a odvrátila se, abych si mohla vzít kousek dortu, který mezitím Esmé nakrojila.

„Vsázím stovku, že víc zhlédnutí bude mít Vall,“ uslyšela jsem za sebou sotva patrné Jasperovo zašeptání.

„Platí,“ souhlasil polohlasem Edward. Nejspíš si mysleli, že jsem úplně hluchá.

„Hej!“ otočila jsem se prudce na ty dvě hrdličky, které od sebe vzápětí rychle odskočily. „Já jsem vás slyšela!“ obořila jsem se na ně napůl pobaveně, napůl pobouřeně. Oba dva provinile sklopili oči k zemi, jako dva malí kluci, které maminka přistihne při nějaké lumpárně. Zamračila jsem se na ně, když vtom mnou projela vlna klidu, pohody a, ano, dokonce náklonnosti k těm dvěma zrádcům! Posměšně jsem s ušklíbla. „Tohle na mě nezkoušej, Jazzi. Na mě to neplatí!“ vyvedla jsem ho z omylu a odrazila pocitovou vlnu tak  prudce, až Japer vykulil oči. „To koukáš, co?“ řekla jsem a už asi po milionté jsem se za dnešní večer zasmála. „A stejně vyhraju,“ upozornila jsem ho.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Emmett, který naši slovní přestřelku už hodnou chvíli sledoval, a poklepal mi na rameno. „A co já? Pro mě tam žádnou jízlivou poznámku nemáš?“

„Ale, ale,  Emme, ty žárlíš!“

„Nežárlím!“

„Ale žárlíš,“ utrousila jsem. Tak hrozně jsem se chtěla nahlas rozesmát. „Neboj, zlato, pro mě budeš vždycky ten největší protiva ty,“ chlácholila jsem ho.

„Bude mi potěšením, madam,“ poklonil se mi a uhnul, když jsem na něj dnes už podruhé zaútočila s prstem od šlehačky. Když už byl v bezpečném dosahu od mého zapatlaného prstu, prohlásil: „Můžu teď oslavenkyni předat svůj dárek?“ Znejistěla jsem. Všechno, co má něco společného s Emmettem, zavání lumpárnou a zvlášť, když se jedná o dárek. Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb, který udělal, když vyndával zpod stolu přetaženého dlouhým ubrusem krabici s více než tuctem děr na víku. Přimhouřila jsem oči, ale Emmett se zářivě usmíval.

„Tak všechno nejlepší k narozeninám, Vall,“ popřál mi a podal mi dárek. Váhavě jsem ho přijala a přiblížila si ho k uchu, abych jím zatřásla, ale Emmett mě zarazil.

„To bych na tvém místě nedělal,“ varoval mě a ušklíbl se. Položila jsem tedy krabici na stůl a opatrně jsem z ní sundala stužku, jak už jsem to dělala dnes po několikáté. Sejmula jsem víko a... zůstala nevěřícně stát na místě s pohledem upřeným na malé stvořeníčko, které na mě z rohu krabice úzkostlivě valilo svá zelená kukadla. Bylo to malé koťátko, černočerné se srstí lesklou jako havraní peří. Viděla jsem, jak se zorničky jeho očí zužují v náhlém světle.

„Ach,“ povzdychla jsem si dojatě. Málem jsem tála při pohledu na to zlatíčko a měla jsem co dělat, abych na něj nezačala žvatlat a říkat „ťuťu, ňuňu".

„To jako fakt?“ zeptala jsem se nevěřícně Emmetta. „Je moje?“

„No, už to tak bude,“ odpověděl Emmett s pokrčením ramen a širokým úsměvem. Vzala jsem čičinku do ruky a přitiskla si ji na hruď.

„Je to holka nebo kluk?“

„Holka,“ odpověděl Emmett.

„A jak se jmenuje?“

„To já nevím, je to tvoje kotě.“ Podívala jsem se na něj. Věděla jsem, co bych měla říct, ale z duše se mi příčilo říct to právě jemu.

„Díky,“ překonala jsem se.

„Nemáš za co,“ trhnul Emmett rameny. „A vlastně to byl Rosin nápad,“ přiznal a kývl hlavu ke zmíněné blondýnce. Mile jsem se na ni usmála a ona můj úsměv opětovala. V tu chvíli mi ale něco došlo a začala jsem se poplašeně rozhlížet kolem.

„Kde je Jasper?“ zeptala jsem se a přitiskla jsem si to teplé klubíčko těsněji k hrudi.

„Neboj, připravuje venku překvapení,“ usmála se na mě Alice a kývla k prosklené stěně obývacího pokoje. Další překvapení? Polila mě horkost, když jsem na to pomyslela, ale snažila jsem se vyhnat si tyhle myšlenky z hlavy. Usmála jsem se na ni, ale pak jsem se zase začala věnovat tomu koťátku.

„Je tak sladká,“ rozplývala jsem se.

„Jo,“ odfrkl si Emmett. „To je. Ale nenech se zmást vzhledem. Umí to být pěkná mrcha, to mi věř.“

„Jako ty,“ rýpla jsem si. Jak by mohlo být tohle roztomiloučké stvořeníčko něco jiného než milé a roztomilé?

„Budu to brát jako kompliment,“ poznamenal Emm. Podrbala jsem kočičku za ušima a pak jsem sjela rukou pod její bradu. Jakmile jsem to ale udělala, kotě hlasitě zamňoukalo, naježilo všechny chlupy na hřbetě a odrazilo se od mých rukou, v nichž jsem je držela. Přistálo na mé hlavě, kde mi svými packami úplně rozmašírovalo účes, a zasyčelo.

„Vidíš?“ smál se Emmett a přiblížil se ke mně, aby ji ze mě sundal. Jakmile k ní ale vztáhl ruce, kočka znovu zasyčela a skočila přímo do narozeninového dortu. Ten se rozprskl na všechny strany a místnost se náhle naplnila zděšenými výkřiky, syčením kotěte a letícími hroudami šlehačky a čokolády. Nějakou chvíli jsem jen šokovaně zůstala stát na místě, stejně jako ostatní, kteří byli všichni do jednoho zamatlaní bílou polevou. Chtělo se mi smát. Tak strašně jsem se chtěla rozesmát, ale ovládla jsem to.

„Já ti to říkal,“ skuhral Emmett a marně se snažil ze sebe sundat zbytky dortu. Já jsem se jen ušklíbla a udělala krok vpřed, abych si vzala prskající kočku zpět. Noha mi ale sklouzla po mazlavé hmotě na podlaze a já spadla na zem. Emmett, který byl nejblíže, mi nabídl pomocnou ruku a já se jí chopila. Jakmile jsem se ho ale pevně držela, stáhla jsem ho k sobě na zamazanou podlahu a sama jsem vstala. Celá rozesmátá nad Emmettovým překvapeným výrazem jsem se natáhla pro hroudu dortu a mrštila jí po Emmettovi. Rozprskla se mu přímo uprostřed obličeje a já se rozesmála ještě víc. Stejně už byl celý špinavý, tak co?

„Hej!“ zlobil se Emmett. „Já ti... ukážu!“ řekl a s posledním slovem po mě hodil hromadu sladké dortové hmoty, kterou sebral z podlahy. Já jsem ale uhnula a rána trefila Alici a její nové krásné fialové šaty. Ta zavřeštěla a snažila to ze sebe dostat. Už ale bylo pozdě.

„Ty!“ zavřískla a hodila po Emmettovi pořádnou hroudu.

A pak už ani nevím, jak se to stalo, ale najednou po sobě všichni házeli dortem a hrozně se u toho smáli. Řeknu vám, takhle rozjetý mejdan jsem nezažila ani na rozlučáku, kde jsme měli Miss mokré tričko a kluci nás stříkali vodou z hadice. Teď to ale bylo stokrát lepší než rozlučák. Najednou bylo všem úplně jedno, že jsou špinaví, a mysleli jen na to, aby se pomstili někomu, kdo po nich právě hodil dortem.

Najednou se vedle mě objevila Rosalie a spolu se mnou mrštila mazlavou šlehačkou po Emmettovi.

„Jen mu to pěkně nandej!“ přikázala mi a pak vyběhla z místnosti a rukama si chránila hlavu se zlatými kadeřemi. Tohle mě překvapilo. Normálně se ke mně nechovala zas až tolik přátelsky. Rozhodně to ale byla příjemná změna a já jsem se zasmála a mrštila dortem po Edwardovi, z jehož rozcuchu se náhle stalo lákadlo na vosy. Rázem jsem od něj taky jednu schytala. Už jsem mu ji ale neoplatila a otočila se k Emmettovi, který se okamžitě vrhnul pod stůl. Hned zpod něj ale s řevem vylezl a doprovázel ho hlasitý nespokojený sykot kotěte, které jsem od něj dostala. Ve chvíli, kdy vylézal, jsem ho trefila přímo mezi oči a dala se na útěk před jeho zběsilým řáděním. V tu chvíli jsem ale narazila do Alice, která úporně oplácela Carlisleovy útoky. Rozesmála jsem se při pohledu na našeho pečlivého doktůrka zamezeného od šlehačky od hlavy až k patě. Chudák Esmé, když jí děláme z domu holubinec. Slíbila jsem si, že jí to tu po oslavě pomůžu uklidit.

Emmett mě zahnal do slepé uličky a já se zády přitiskla na chladnou skleněnou stěnu a sledovala svého nepřítele, jak zvedá ze země svou šlehačkovou munici. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na sklo a já se otočila. Za stěnou stál Jasper a pobaveně vše sledoval.

„Jaspere, pomoc!“ zakřičela jsem na něj a ukazovala na hrozbu v podobě Emmetta s dortem v ruce. Jasper otevřel pusu, aby něco řekl, když vtom se na skle přímo v místě, kde byla jeho hlava rozplácla nálož dortu. Když sjela po skle k zemi, byl už Jasper pryč. Popadla jsem zbytky dortu, který stékal po skle, mrštila je po Emmettovi a než si je stačil vytřít z očí, byla jsem na druhé straně místnosti a bojovala s Alicí.

Najednou se ozvalo drobné zapraskání, když najednou všechna světla v pokoji zhasla. Obývák v prosklené vile se teď ponořil do tančícího světla plamínků svíček. Všichni se zastavili a sem tam se ozvaly zvuky dortu pleskajícího o zem.

„Tak fajn, konec zábavy!“ ozval se rázný hlas Rosalie, která právě vstoupila do pokoje. „Venku je už všechno připravené!“ Když si byla jistá, že jí nehrozí žádné další šlehačkové bomby, otočila se do chodby a křikla: „Tak fajn, Jaspere, můžeš to zase nahodit!“ Světla se se zablikáním opět rozsvítila a odhalila spoušť, která dříve bývala luxusně zařízeným obývákem. Alespoň, že tu nic nechytlo, pomyslela jsem si.

Po tom, co jsme se vystřídali v koupelně, abychom si smyli dort alespoň z rukou a z obličeje, jsme se odebrali na malý nezalesněný plac za domem. Dnes už asi posté jsem se začala vyjeveně rozhlížet kolem. Všechno bylo osvětlené decentními žárovičkami a samozřejmě nechyběly svíčky, stužky a balónky. Střed placu byl nejspíš zamýšlen jako taneční parket, protože Jasper s Rosalií už na něm spolu tančili za zvuků pomalé klidné cinkavé hudby.

„Tak fajn, to by stačilo. Tahle slaďárna se nedá poslouchat!“ prohlásil Emmett a přešel k věži, která nejspíš byla zdrojem těch cinkavých tónů, a pustil nějakou rychlou a rytmickou písničku.

„Dovolíš?“ zeptal se Jaspera a vzápětí mu přebral půvabnou tanečnici, kterou roztočil po parketě tak rychle, až jsem z nich viděla pouze bílé šmouhy.

„Můžu prosit?“ zeptal se Edward a natáhl ke mně nabízenou ruku.

„Nemůžeš,“ předběhla mě s odpovědí Alice a popadla mě. „Teď jsem na řadě já.“ Odtáhla mě na parket a začaly jsme spolu tancovat, přičemž jsme si užily spoustu legrace. Pak kolem mě profičel Emmett s Rosalií, až mi zavlály vlasy kolem obličeje. Měla jsem sto chutí něco poznamenat, ale rozhodla jsem se, že to nechám prozatím plavat. Když písnička skončila, posadila jsem se s Alicí k jednou ze stolečků, které lemovaly parket. Začala hrát další písnička a já jsem si došla pro něco k pití k dlouhému stolku, na němž pro mě bylo přichystaných několik pamlsků. Když jsem se vrátila, seděl s Alicí u našeho stolu i Edward.

„Tak co, už jsem na řadě?“ zeptal se Alice.

„Řekla bych, že ano,“ usoudila a ušklíbla se. Edward mi podal ruku a já ji přijala. „Tak běžte, vy dvě hrdličky. Já jdu najít svého manžílka,“ prohlásila a odtančila pryč.

Na parketě jsem se zavěsila do Edwarda a přizpůsobili jsme své kroky pomalému tempu písničky, která právě ovládala parket i tanečníky na něm.

„Bavíš se?“ zeptal se Edward při tanci. Nadšeně jsem přikývla.

„Kdo by řekl, že s takovouhle bandou upírů může být taková zábava,“prohlásila jsem a Edward se usmál. „Ale jedno mi není jasné. Jak se ti, za boha, povedlo přinutit Emmetta, aby se nechal svázat a hlavně, aby zůstal svázaný?“ Odpověď na tuhle otázku mě vážně zajímala.

„Pohrozil jsem mu, že jestli neudělá, co chci, udělám z jeho Jeepu to samé, co on provedl s Esmeinou kuchyní. A upozornil jsem ho, že změny na něm budou nevratné,“ řekl s jemnou dávkou lhostejností v hlase. Zasmála jsem se.

„V čem spočívaly ty nevratné změny?“ zajímala jsem se.

„Především v nepojízdnosti vozu, z nějž by se stala hromada šrotu,“ informoval mě a já se rozesmála. „Jo, málem bych zapomněl. Něco pro tebe mám,“ řekl a sundal ruce z mých boků. Zajel jimi pod sako, které měl na sobě a které mu mimochodem vážně seklo, a vytáhl z něj malou semišovou krabičku. Úplně automaticky přešly moje tváře na temně nachovou. Edward krabičku otevřel a mě se zastavil dech. V krabičce se na černém molitanu vyjímal onen stříbrný medailonek lemovaný červenými kamínky a zdobený nápisem Nesni svůj život, žij svůj sen..., který jsem tenkrát viděla v Port Angeles.

„Ach, bože, Edwarde! To je... dokonalý!“ vymáčkla jsem ze sebe. Otočila jsem se, nadzdvihla své vlasy, aby mi ho Edward mohl připnout. Mrkala jsem, abych skryla slzy, které se mi vehnaly do očí dřív, než se zase otočím k Edwardovi čelem. Když se tak stalo, sklopila jsem je, abych se znovu mohla pást pohledem na tom úžasném šperku. „Děkuju!“ vyhrkla jsem dojatě a objala ho. Edward mi objetí oplatil. Po chvíli ticha a kolébání se do rytmu písničky Edward řekl:

„A ještě na něco se tě musím zeptat...“

„Povídej,“ pobídla jsem ho.

„Za pět dní se pořádá v místním kulturním domě ples.“ Znejistěla jsem. „Nechtěla bys mě na něj doprovázet?“ zeptal se. Podívala jsem se mu do očí  a zalila mě záplava tekutého karamelu.

„Já?“ otázala jsem se nejistě. Usmál se.

„Kdo jiný? Bude tam téměř celé město. Hádám, že například Mikea Newtona nebo Jessicu Stanleyovou už určitě znáš z knih, že?“

„Hádáš správně,“ potvrdila jsem přikývnutím.

„A nechtěla by ses s nimi seznámit?“ Mrkl na mě.

„Bude mi ctí vás doprovázet, monsieur Cullen,“ prohlásila jsem s milým úsměvem.

„I mně, madame,“ pokývl mi. S širokým úsměvem jsem mu položila hlavu na rameno a zavřela oči. Nos mi naplnila jeho vůně a mně v tu chvíli vůbec nic nechybělo. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo mi to jedno. Z mého rozjímání mě vytrhl až Emmettův hlas.

„Tak fajn, dost milostného vrkání, vy dvě hrdličky,“ prohlásil a postavil se mezi nás. „Teď si oslavenkyni zabírám já.“

„A co kdyby ses oslavenkyně nejdřív zeptal?“ vyjela jsem se na něj.  

„Oh, omlouvám se, madmazel. Mohu vás poprosit o tanec?“

„Ale jistě,“ pokývla jsem a nechala se odvést pryč od Edwarda.

„Už tě Edward pozval?“ zeptal se při tanci. Přikývla jsem. „Sakra, předběhl mě,“ postěžoval si Emmett.

„Nežárli!“ napomenula jsem ho a on se ušklíbl. „Po dnešním večeru vedu dva jedna,“ upozornila jsem ho.

„Jak to?“

„Za tu parádní ránu mezi oči,“ vysvětlila jsem ho. „I když za tu bych měla dostat dva body.“

„Tak na to zapomeň! A stejně bys měla jenom jeden bod nebýt Edwarda.“

„Bál ses o autíčko?“ Emmett si místo odpovědi popuzeně odfrkl. Chvíli bylo ticho, když jsem se zeptala:

„Ten dort jsi vážně pekl ty?“

„Jistě. Docela jsem se ale vyděsil, když mi Edward předal ten vzkaz o čokoládě. Když jsi naštvaná, tak jsi nebezpečná.“ Zasmála jsem se.

„Budu to brát jako kompliment.“ Po chvíli přejel Emmettův pohled ke stříbrnému medailonku, který se mi vyjímal na prsou.

„Od Edwarda?“ zajímal se a pokývl hlavou ke šperku.

„Jo,“ potvrdila jsem jeho domněnku. Emmett vzal medailon do prstů a odkryl tím řetízek s malým stříbrným přívěskem, který medailon zakrýval.

„Ale, ale, ale. Tak ses ho přeci jen vzala!“ Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Skutečnost, že jsem poslechla Emmettovu radu týkající se tématu V čem bych se Edwardovi nejvíc líbila, bych nejradši nějak utajila. Bylo už ale pozdě. Emmett se samolibě zachechtal. „Dala jsi na mě. To je jako poklona!“

„Jen si moc nevěř,“ napomenula jsem ho, ale usmála jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se dřív Emmových žertíků bála. Byla to strašná zábava se takhle pošťuchovat.

Obloha se postupně temněla a začaly se objevovat první hvězdy. Věděla jsem, že zanedlouho budu muset jít domů, abych měla ráno při příchodu rodičů všechno hotové a hlavně abych měla vyprané ty zapatlané šaty dortem. Nebylo by zrovna moc nenápadné, kdybych je mamce hodila do špinavého prádla. Povzdychla jsem si a snažila se na to nemyslet. Jedno jsem ale věděla určitě – tohle byly ty nejlepší narozeniny, které jsem kdy měla.   

 Tak se hlásním s další kapitolkou. Už jsme za půlkou příběhu, alespoň teda myslím. :D Bůh ví, co se mi ještě vyrojí v hlavě. :D

Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 10. kapitola - Oslava: