Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 35. kapitola

06.03.2012 (14:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2899×

35. kapitola – Zrůda

(pohled Belly)

„Esmé? Kam jste dala to náhradní oblečení?“ zakřičela jsem na ni.

„Je v předsíni. Emmett ho pak naloží do auta. A, Bello, kolikrát ti mám ještě říkat, abys mi tykala?“ Nadzvedla obočí, když jsem vyšla zpoza skříně a uviděla ji.

„Z toho si nic nedělej, Esmé. Ona už je taková,“ prohlásila Alice s andělským úsměvem, když se znenadání objevila vedle mě.

Probodla jsem ji pohledem.

„A ty že jsi moje nejlepší kamarádka?“ zamručela jsem a hodila do kufru, co mi pod ruku přišlo z věcí na sebe, které mi Cullenovi půjčili.

„Asi už to tak bude,“ pokrčila rameny.

„Víte jistě, že nechcete zajet cestou i pro své věci?“ nadhodila Rose, která právě vešla do mého pokoje.

„Ne, Rose. Je to moc nebezpečné. Už tím, že jsme vás do toho všeho zapletly, vás vystavujeme opravdu velikému nebezpečí. Nepotřebujeme mu čelit ještě z očí do očí,“ zavrhla to Alice a já jí to odkývala.

„Ano, nejlepší budu jet rovnou k nám domů. A až se situace trošku uklidní, budete si zase moct jet, kam budete chtít, to vám slibujeme. Bez vaší pomoci bychom byli v koncích a Jazz by byl mrtvý,“ dodala jsem dobře si vědoma toho, že nás již zmíněný může slyšet.

„Dobře. My to tam odneseme. Edward ještě někoho obvolává ve svém pokoji a Jasper se obléká. Zajdete pro ně?“ usmála se Esmé. Byla to perfektní výmluva, proč jít za Jazzem.

„Jasně,“ vyhrkly jsme s Alicí nastejno a zasmály se tomu. I když mně zrovna moc do smíchu nebylo, to doopravdy ne.

Když Rose s Esmé odnesly věci, kývly jsme s Alicí na sebe a rozešly se k pokojům.

Zastavila jsem se před tím Jazzovým a zaváhala. Mám zaklepat, když o mně stejně ví? No, když budu váhat, bude to vypadat ještě hůř. Takže jsem nakonec rázně zaklepala a bez vyzvání vešla.

(pohled Alice)

Celá dnešní situace mi byla nějak povědomá. Hodně povědomá, ale vůbec jsem nechápala proč.

Vzdala jsem snahu na to přijít a zaklepala na dveře Edwardova pokoje. Vyzval mě dál a já vešla. Bez nábytku to tu vypadalo docela divně.

„Esmé mě posílá, už pojedeme,“ oznámila jsem mu. Právě si uklízel mobil do kapsy.

„Jasně, už jdu,“ usmál se na mě a já začala přemýšlet, jak se jmenuju. Jak tohle dělá?

„Co jsi vůbec zařizoval?“ zeptala jsem se, když se tu naposledy rozhlížel.

„Objednal jsem nám tři auta, budou nás čekat na letišti. Samozřejmě to jsou auta s kouřovými skly,“ prozradil mi znovu s úsměvem.

„Aha,“ kývla jsem a chtěla vyrazit, ale zastavil mě jeho hlas.

„Myslíš, že je to nejlepší nápad? Takhle tam vpadnout bez ohlášení? Obzvlášť, když nás všichni nenávidí a o Jasperovi si myslí, že je mrtvý? A o Adrianě, že je nezvěstná?“

„Nevím, jestli je to nejlepší. Ale kdybychom jim zavolali… co bychom… i kdybychom to nějak dovedli říct, myslíš, že by nám uvěřili?“

Snažila jsem se zformulovat větu co nejlépe.

„Ne, to asi ne,“ souhlasil.

„Navíc, pomohli jste nám. Jste naši přátelé a my s Bellou nedopustíme, aby se vám něco stalo,“ prohlásila jsem po chvilce ticha, kdy se ani jeden z nás neměl k odchodu, ale ani k další konverzaci.

„Co bychom to byly za zrůdy, kdybychom vám nepomohli?“ nadzvedl obočí.

„Divil by ses, kolik by se našlo takových, co by nepomohli,“ pokrčila jsem rameny.

„Možná,“ kývl.

Ale já už ho nevnímala, protože se dostavila vize.

Stála jsem v protější místnosti a byla v kůži Belly, která zrovna hrozně moc brečela. Tvrdošíjně Jasperovi něco vysvětlovala. Zdálo se, že ji snad neposlouchá. Jakoby ji ani nechtěl slyšet…

Ale pak se něco změnilo. Zvedl hlavu a podíval se na ní/mě zvláštní pohledem. Na něco se zeptal, ale slovům jsem nerozuměla. Bella něco zašeptala…

A najednou už stál Jasper u ní a líbal ji. Něžně. A v očích měl takovou lásku, že dívat se na to z mého pohledu bylo trošku jako narušování soukromí.

„Alice?!“ třásl mnou někdo. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do očí Edwardovi, který mě pevně držel a díval se na mě se strachem v očích.

„Hmm?“

„Jsi tu? Pár minut jsi byla mimo, měl jsem o tebe strach,“ vyhrkl rychle.

„Jo, jsem.“

„Měla jsi vizi?“

„Ano,“ kývla jsem a užívala si tu jeho blízkost.

„Něco špatného?“ strachoval se znova.

„Ne, vlastně naopak. Bože, já mám takovou radost!“ zajásala jsem a bylo mi líto, že mu nemůžu přehrát své myšlenky, jelikož mi je Bella chrání. Ale na druhou stranu, díky bohu.

„Asi mi to neprozradíš, co?“ ušklíbl se.

„Ne,“ zatřásla jsem hlavou a zářivě se na něj usmála. Tak nějak mi unikalo, proč mě stále drží. Ale nevadilo mi to, to vůbec.

„Ach jo, ten Belly štít už mi začíná vážně lézt na nervy,“ zamručel a… Zdálo se mi to, nebo si mě přitáhl blíž?

„Proč?“ zašeptala jsem, protože na nic víc jsem se v tu chvíli nezmohla.

„Protože nemám ponětí, jak zareaguješ, když udělám tohle,“ zašeptal též.

Najednou se ke mně ještě více sklonil a přitiskl své rty na mé. Ze začátku jsem byla tak překvapená, že jsem se nezmohla na žádnou reakci. On to bohužel nepoznal, a tak se na chvilku odtáhl a měřil si mě pátravým a trochu smutným pohledem.

A vtom jsem sebrala odvahu.

Chytla jsem ho kolem krku a zapletla mu ruce do vlasů. Pak jsem si stoupla na špičky, aby se nemusel tak sklánět, a sama ho políbila. Jeho rty byly tak jemné a jeho polibky tak něžné a váhavé, že mi to vyloženě bralo dech.

A najednou mi taky došlo, proč je mi tahle situace tak povědomá. Vždyť já ji přece viděla ve své vizi! Jen jsem tenkrát ještě nevěděla, že je to Edward a při všem tom zmatku jsem na tu vizi zapomněla.

A že ta situace byla jak přes kopírák. Teda až na ten naprosto nepřekonatelný a neuvěřitelný polibek, kterým mě někdo chtěl překvapit…

(pohled Belly)

Seděl tam na posteli už oblečený a sledoval mě. Sebrala jsem odvahu.

„Esmé mě posílá – už odjíždíme,“ pousmála jsem se.

„To nemohl přijít někdo jiný?“ odsekl. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby mi vrazil facku.

„Ne, ostatní mají plné ruce práce,“ zašeptala jsem.

„Fajn, už jdu,“ zamručel a zvedl se. Pak chtěl projít kolem mě a ani se na mě neohlédl, ale já toho měla v ten okamžik tak akorát dost.

„Můžeš mi říct, co jsem ti provedla tak strašného, že mě nenávidíš?“ zeptala jsem se ho. Zastavil se jako na povel. Ztuhl tak, že najednou připomínal naprosto dokonalou, mramorovou sochu.

„Nic,“ řekl a znova se dal do pohybu, ale já ho chytla za ruku a stáhla zpět.

„Nic?! Tak proč se ke mně chováš takhle? Nenávidíš mě za to, čím sis kvůli mně prošel? Protože jestli ano, tak tě chápu, ale prosím… Alespoň se mě nesnaž ignorovat,“ zaprosila jsem.

„Že tě nenávidím? A čím jsem si musel projít? To bylo kvůli mně, ne kvůli tobě! Ode mě chtěl informace – vůbec jsem tam nebyl vězněný jen kvůli tobě!“ zvedl hlas.

„Tak proč jsi na mě takový?“ zvedla jsem hlas i já.

„Copak to nechápeš?!“ zaječel.

„Ne! Nechápu! Jestli mi nevyčítáš, co se ti stalo, tak proč se ke mně, sakra, takhle chováš?

Celých deset let jsem žila ve světě, kde jsi nebyl. Umíš si představit, jaké to bylo?! Ty jsi věděl, že jsem naživu, ale já si o tobě myslela, že jsi mrtvý! V podstatě jsem jenom přežívala díky své rodině a přátelům!

A pak přijedeme sem. Začnou se dít divné věci a já začínám věřit, že možná nejsi mrtvý, ale nikdo mi nevěří. A pak tě najdu! Chápeš?! Živého!

Bože! Dej mi jeden jediný dobrý důvod, proč tě mám nechat na pokoji a já to udělám. Ale ne, když se mi budeš stále jen vyhýbat, protože ať už tě trápí cokoliv… spolu to překonáme. Copak si nevzpomínáš, co všechno už jsme spolu přestáli?“ ječela jsem na něj ze začátku a na konci jsem už sotva šeptala, protože mi tekly slzy. On mezitím začal pochodovat po místnosti.

„Copak jsi mě neviděla, Bello? Jsem zrůda! Tolik let, co jsem byl vězněný, se na mně podepsalo! Jak bych si mohl stoupnout vedle tebe a nepřipadat si tam nevhodně? Nemístně?!“ zavrčel a já se konečně dozvěděla, co ho trápí.

„Jazzi,…“  zašeptala jsem v myšlenkách.

„Co je?“  utrhl se na mě.

„Copak si myslíš, že mně na tom záleží? Kdyby ses viděl, zjistil bys, že už vypadáš mnohem líp. A těch pár jizev? Bože, doopravdy si o mně myslíš, že mi záleží jenom na tom, jak vypadáš?“

„Nevím!“

„Myslela jsem si, že mě znáš líp. Sakra, jestli je tohle ta jediná věc, proč se ke mně chováš takhle, tak se koukej rychle sebrat, protože já už bez tebe žít nehodlám. I kdybych kvůli tomu měla porušit naši přísahu. Život bez tebe už pro mě nemá cenu…“

„Jestli to uděláš, tak se zabiju, a pak zabiju i tebe!“  zavrčel.

„Znova?“ pousmála jsem se.

„Znova,“ souhlasil ponuře.

„Tak prosím,“ zašeptala jsem. Zvedl pohled.

„Tobě to vážně nevadí?“ zašeptal.

„Miluju tě, Jazzi. Jsi ten jediný důvod, proč tady ještě straším. Nebo spíš ta naše pitomá přísaha. Ale na tom, že tě miluju, se nikdy nic nezmění, rozumíš?“ šeptala jsem něžně.

V jeho očích se odrážela bolest, ale tu náhle vystřídalo něco jiného. Ani jsem nestačila zareagovat na jeho rychlý pohyb. Najednou stál prostě u mě.

Pohladil mě po tváři a díval se na mě s takovou láskou v očích, že jsem myslela, že se mi to snad jenom zdá. Že je to nádherný a neskutečný sen.

Ale i to jsem si myslet přestala, když přitiskl své rty na mé. Líbal mě tak, jak to umí jen on. Něžně, pomalu, jemně.

Přesto se v tom polibku odrazila veškerá jeho i moje bolest nastřádaná za posledních deset let. Ale bylo tam i to nové štěstí ze znovushledání. Byla v tom láska i touha. Bylo v tom všechno.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 35. kapitola: