Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 32. kapitola

01.01.2012 (08:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2706×

32. kapitola – Adrianin příběh

(pohled Belly)

Zasněně jsem vzala fialku do dlaně a prohlížela si ji. Byla to ta nejkrásnější fialka, kterou jsem kdy viděla.

Najednou jsem nedbala Rosiných příkazů a zákazů, zvedla se z postele a odebrala se do koupeny. Naštěstí jsem našla, co jsem hledala.

Na jedné poličce stála menší vázička – spíš dekorační, ale to mi teď bylo jedno – a já ji vzala, naplnila vodou a fialku do ní ponořila. Jako by se fialka právě zatetelila štěstím, že má vodu. Musela jsem se usmát.

Pak jsem ale uslyšela kroky a svou upíři rychlostí se přesunula do postele, kde jsem se zachumlala do peřin, aby to nevypadalo nápadně.

„Tak, mám tu pro tebe snídani, Bello, snad ti to bude chutnat. Dnes bys měla ještě odpočívat, alespoň pár hodin. A odpoledne se tu za tebou někdo staví, to budeš koukat,“ mrkla na mě Rose a odešla dřív, než jsem se jí stačila zeptat, jak to myslela. Že by Jazz?

Ale přitom, jak naposledy, kdy jsem ho viděla, vypadal, se nedalo předpokládat, že ho Carlisle pustí z postele, když nepustil ani mě, a to mi nic nebylo.

Povzdechla jsem si a pustila se do výborného jídla, které zřejmě připravovala Esmé. Alespoň jsem o ní slyšela mluvit Edwarda, že je dobrá kuchařka. Tedy, on si to myslel, protože když měli někdy náhodou lidskou návštěvu, všem jídlo moc chutnalo. A upíři to prostě nepoznají. Ale měl pravdu. Vařila výtečně, pomyslela jsem si, když jsem na posezení snědla všechny lívance.

Nakonec jsem odložila tác a natáhla se do peřin. A přemýšlela.

Je to vůbec všechno možné? Doopravdy je Jazz naživu? Vážně jsem mluvila s rodiči? Viděla jsem maminku???

Něco mi ale říkalo, že to není sen. Navíc, když sním, mívám stejně jen noční můry, ale tohle byl… byl sen, tak, jak měl vypadat.

Usmála jsem se a znovu začala soustředit myšlenky kolem Jazze. Máma mi řekla, že mi nemůže prozradit nic z jeho budoucnosti, ale já prostě nevěřila tomu, že když mi ho teď někdo seslal zpět po deseti letech, že mi ho hned zase vezme. To by byla krutá hříčka osudu, ale každopádně, jakmile se tu někdo staví, zeptám se ho, jak je Jazz na tom, než zase zmizí a než za ním budu moct osobně.

*  *   *

Hodiny se mi vlekly, ale měla jsem nad čím přemýšlet, tak se to vyvážilo. Asi kolem dvanácté na mé dveře ťukala Rose znovu a nesla mi oběd. Poděkovala jsem jí a zadržela ji, než stačila odběhnout. Chytla jsem ji za ruku a držela. Ano, mohla se mi vysmeknout, ale neudělala to.

„Rose, jak je na tom Jazz?“ zeptala jsem se.

Rose se zatvářila, jako by odtud nejraději ihned vypadla.

„Není na tom moc dobře, Bello. Když jsi ho sem přinesla, byl už doopravdy na pokraji smrti a měl veliké štěstí, že si ho sem dostala tak rychle.

Carlisle dělá od té doby, co může, ale Jasper je hrozně podvyživený, je vůbec zázrak, že přežil tak dlouho přitom, co si musel vytrpět. Asi měl silnou motivaci zůstat naživu,“ něžně se usmála.

„Budu za ním moct večer jít?“

„Zeptám se Carlislea,“ slíbila a odplula z místnosti.

Můj klid byl ten tam. Vzpomněla jsem si, jak rodiče říkali něco ještě o několika zkouškách. Je tohle ta zkouška? Přijdu o něj znovu? Tentokrát nadobro?!

Na tváři jsem ucítila něco vlhkého a zjistila, že je to slza. Obědu jsem se ani nedotkla a schovala se pod peřinu, která alespoň částečně ztišila můj pláč.

*   *   *

Nevím, jak dlouho jsem byla pod tou peřinou schovaná, ale najednou se na mém rameni ocitla čísi ruka.

Vyhrabala jsem se z pod peřin a spatřila smutně se usmívající Alici. Naprosto bezhlavě jsem se jí vrhla kolem krku a začala brečet. Alice mě začala utěšovat a hladit konejšivě po zádech.

„Bello, nebreč… Všechno bude dobré,“ mumlala Alice.

„A c-co když n-ne?“ štkala jsem.

„Musíš tomu věřit…“

„Hm…“

„Původně jsem za tebou šla, abych ti konečně vysvětlila, co se tu děje, ale asi přijdu později,“ navrhla a chtěla se zvednout. Chytla jsem ji za ruku a stáhla zpátky.

„Ne. Chci to slyšet.“

Alice přikývla a zavolala: „Matko?“

Do místnosti ze zaklepáním vešla Adriana, Alicina máma. Váhavě a nervózně se na mě usmála.

„Ahoj, Bello. Slyšela jsem, že už je ti lépe.“ Pokusila se o úsměv.

„Ano, to je.“

„Matko, mohla bys jí vyprávět svůj příběh, jako onehdy mně?“ usmála se Alice a pohledem visela na své mámě. Adriana se na ni smutně zadívala, ale začala.

„Nikdy jsem neměla snadný život. Ani jako člověk. Původně jsem pocházela odtud. Z Rumunska. Měla jsem devatenáct let, když se mě můj otec rozhodl provdat. Ale já se ještě vdávat nechtěla. Kdybych však odporovala, zesměšnila bych naši rodinu, tak jsem se podvolila.

Už jako člověk jsem prý byla krásná, takže si mě vyhlédl jeden místní hrabě. Asi o deset let starší než já a docela pohledný, ale láska v tom nebyla.

Měsíc před naší svatbou tu začali záhadně mizet lidé, jejichž těla se buď nenašla, nebo ano, ale o pár dní později a bez jediné kapky krve. A asi týden před svatbou si vyjel můj nastávající na vyjížďku do lesa… Už se nevrátil. Nijak zvlášť jsem ho neoplakávala.

Všichni to tenkrát přisuzovali nějaké bestii a nechali to být.

Ale zprávy o mizení lidí v těchto končinách se rozšířili do světa, a to Volturiovi nemohli dopustit. Přišli sem najít toho novorozeného. No, našli mě.

Tenkrát přišli zcela výjimečně i vládci… A Caius mě našel v lese na louce, když jsem sbírala luční květy… Zamilovali jsem se do sebe a on si mě odvedl s sebou do Itálie.

Žili jsme spolu šťastně, než jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Tou dobou se začaly dít divné věci. Stále jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, a taky jsem měla pravdu.

Jen co se narodila Alice a můj muž to šel oslavit lovem v ulicích velkých měst… byla jsem tu sama. A on přišel…

Byla jsem čerstvě novorozená a zmatená, ale jedno jsem věděla. Musela jsem ochránit svého manžela a svoji dceru. Tak jsem utekla, protože on mi vyhrožoval, že je oba zabije, když ho neposlechnu.

Byl to ten hrabě, kterého jsem si měla vzít. Dnes trvá na tom, abych mu říkala Sergej.“

„Trvá?“ neudržela jsem se.

„Pššt,“ špitla Alice a Adriana se jala pokračovat.

„Od té doby jsem žila s ním tady, v Rumunsku. Ale on se stále chtěl pomstít Caiovi, že mu mě odvedl. Začal schválně vytvářet armády novorozených, ale nikdy ho nedopadli, protože jsme oba byli nadaní.

Já například poznám, když mi někdo lže, protože vidím a tak nějak cítím, na co člověk myslí nebo vzpomíná… A Sergej… má naprosto neuvěřitelnou moc na upíra. On dokáže ovládat… nebo spíš přivolat blesk,“ špitla i Adriana ta poslední slova a mně spadla brada… Všechno mi hezky pomaloučku, polehoučku začínalo zapadat do sebe jako skládačka. To strašidlo z dětství… Ten útok na střední…

„Pak se ale dověděl, že i druzí dva bratři si našli své polovičky mezi lidmi a mají potomky. Našel tedy lepší způsob, jak se pomstít. Skrz vás.

Od té doby, co jsi byla na světě, vyrážel občas do Volterry, aby tě postrašil. Chtěl, aby sis myslela, že jsi blázen. Ne abys přímo zešílela. Nebo alespoň, aby z tebe vyrostl zbabělec, který po svém otci nedokáže vládnout.

Ale ty jsi měla silnější mysl, než přepokládal… Takže čekal na vhodnou příležitost, jak se pomstít jinak a ještě lépe.

Rozhodl se tě unést a udělat z tebe družku svého „syna“, kterého si během let stvořil. Zdála ses mu adekvátní. Krásná, urozená, mocná a bohatá. Co víc mohl chtít?

Ale nepočítal s tím, že budeš mít ochránce. Potom už se zaútočit neodvážil, protože věděl, že to čekáš a že se k tobě nedostane. Tak ho napadlo něco jiného.

Vytvořil další armádu a vylákal vládce a tvého přítele ven.

Většinu pak pozabíjel, některé nechal s pocitem utrpení žít. Dokonce si myslel, že zabil i mého synovce – tvého přítele – Jaspera.

Ale ten kluk má pořádnou výdrž.

Takže ho zajal a celá léta vyslýchal, chtě vědět, jestli máš i nějakou slabinu, protože ty jsi ve skutečnosti to jediné, co mu brání, aby smetl z povrchu zemského celou Volterru. Každopádně z něj za celá ta léta nedostal ani slovo.

Od té doby, kdy ho dostal do zajetí, stopl i ty své výlety za tebou, protože tušil, že kdyby odešel, propustím ho. Navíc bych na to nebyla sama. Náš syn by mi pomohl,“ zamumlala a vzhlédla ke dveřím, které se otevřely a dovnitř vešel… Josh.

Brada mi klesla k pasu.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil a sedl si mi na postel.

„Ty… ty jsi upír? To celé… to… to byla léčka?!“ dostala jsem ze sebe.

Adriana už se nadechovala k vysvětlení, ale on jí položil ruku na rameno a naznačil, že bude pokračovat.

„Vlastně jsem to hrál na obě strany. Když se můj otec dozvěděl, že jste s Alicí tady, rozhodl se mě nasadit do akce a chtěl po mně, abych si tě získal postaru, a pokud to nevyjde, pak třeba i násilím.

Ale já jsem se ti už od prvního okamžiku snažil naznačit, abys byla opatrná, že se tu děje něco divného. A v neposlední řadě i to, že je Jasper naživu. Ten kapesník v lese byl můj nápad. Ale nemohl jsem vědět, že se potom zhroutíš a pár dní se ve škole neukážeš.

Otec začal být netrpělivý a já musel přitvrdit. Snažil jsem se tě varovat i svými frázemi, které mi prozradila matka, když nenápadně prohledávala Jasperovu mysl, který bez ustání myslel jenom na tebe,“ usmál se. Adriana se do toho najednou vložila.

„No a Sergej vás sledoval, dokonce viděl, jak tě Josh nese v náručí. Myslel si, že je vše na správné cestě a začal být nepozorný. Jednou se vydal na delší lov… na několik dní… a já sebrala Jaspera a utekla. Cesta k vám mi trvala několik dní a bylo neskonalé štěstí, že jsme narazili právě na vás dvě,“ řekla a zamyšleně kývla hlavou.

Mozkem mi lítaly myšlenky světelnou rychlostí… Konečně jsem se dozvěděla odpovědi na nejzákladnější a nejzáhadnější věci v mém životě. A stále jsem tomu nemohla věřit.

Pak jsem pohledem změřila Joshe, kterého bych si bývala musela vzít, kdyby Sergejův plán vyšel. Stále jsem nemohla uvěřit, že za všechny tragédie v mém životě může jen jeden upír.

„Ty, Joshi… nechci tě urazit, ale nevypadáš moc jako upír,“ namítla jsem. Vypadal jako obyčejný lidský kluk, který je až záhadně podobný Jazzovi.

Josh se zazubil, mrkl na mě a rázem se začal měnit. Mně před očima. Ještě o kousek povyrostl, jeho vlasy ztmavly, až byly úplně černé. Jeho duhovky zrudly a jeho kůže zbělela.

Blýskl po mně oslnivým upírským úsměvem.

„To je má moc. Měnit vzhled. Vskutku užitečná věcička,“ zasmál se. Teď už bych mohla sbírat bradu někde u kotníků.

„Proč ses mu, proboha, chtěl podobat?!“ zavrčela jsem.

„Aby vypadalo důvěryhodně to, že si tě chci získat. Bylo to kvůli otci. Jinak bych svůj vzhled neměnil,“ vysvětlil.

Hodila jsem po něm polštář.

„A to si mi něco nemohl říct na rovinu?“

„A věřila bys mi, kdybych ti řekl, že tvůj přítel žije, že jsem synem úhlavního nepřítele Volterry a že vím, kde se skrývá Alicina matka?“

„No, asi ne.“

„Vidíš,“ usmál se.

Do dveří najednou vkročil Carlisle.

„Tak co je to tady? Bella potřebuje klid, na jeden den toho na ni bylo už trošku moc, nemyslíte?“ řekl a posléze všechny z mého pokoje vyhnal, aby mě mohl prohlédnout.

Než stačil odejít a já si to rozmyslet s tím, že teď vím, čím si kvůli mně musel Jazz projít, vyhrkla jsem: „Carlisle, mohla bych ho vidět?“

Ve dveřích se na mě otočil a chvíli zkoumal můj výraz. Potom pomalu a vážně kývl.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 32. kapitola: