Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 3

06.10.2013 (13:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2040×

„Na tebe nikdy nezapomínám, to si nemysli,“ uzemnila jsem ho trochu vážným tónem a následně se přisála na jeho rty. Cítila jsem to napětí a jiskření, které mezi námi panovalo. Motýlci v břiše, třesoucí se dech, chvějící se tělo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem ležela pod ním a Jacob tiskl své horké tělo na to mé. Začal mě líbat náruživěji než před tím, jazykem si probojovával své místo v mých ústech, dožadoval se po něčem víc. V hlavě jsem měla zatmění, vím jen, že jsem se celá chvěla, zapomínala jsem dýchat a třásla se. Cítila jsem váhu jeho těla na tom mém a vím, že se mi to líbilo.

Ucítila jsem jeho horké ruce pod svým tričkem na svých zádech, na břiše, zanechával po sobě rozpálenou cestičku. Když se dostal rukou výš až k mé podprsence, najednou mi v hlavě něco sepnulo a já jsem začala konečně přemýšlet. Tma a prázdno zmizelo a mně došlo, k čemu se to chystá. Vylekalo mě to, netuším, co přesně jsem udělala, ale najednou jsem odlepila své rty od těch jeho, zkřivila tvář a nějakým způsobem se dostala i zpod jeho těla. Jacob zřejmě pochopil, že se něco děje, a tak mě pustil. Odskočila jsem až na okraj postele a svěsila nohy dolů. Rukama jsem se opírala o matraci a měla jsem je těsně přimknuté k tělu. V hlavě jsem měla zmatek, nechápala jsem to. Líbilo se mi to, tak proč jsem najednou tak zazmatkovala? Co mě tak vylekalo?

Dech jsem měla zrychlený a srdeční tep byl snad tisíckrát rychlejší než normálně. Odehrávalo se mi to celé v hlavě jako film, který jsem právě viděla. Jeho rty, ruce, rozpálené tělo a mnohem víc, co jsem na sobě cítila. Nikdy jsem si neuvědomovala, že v něm můžu probouzet takovéto pocity a naopak, že by on probudil něco takového ve mně. Ale bylo to krásné.

Dech, srdce i mé tělo už rozdýchalo celou tu událost. Co teď? Věděla jsem, že jen tady takhle sedět je dost hloupé a že to nepůjde věčně. Mám odejít? Otočit se na něj? Sedět, zvednout se, promluvit, mlčet…

To hloupé a trapné ticho nakonec prolomil Jacob. Cítila jsem, jak se postel za mnou prohnula a on se posunul o něco blíž ke mně. Seděl teď až za mnou a já opět cítila teplo jeho těla. Rukou mi odrhnul vlasy, které jsem měla jako oponu přes obličej, aby na mě nebylo vidět.

„Ness,“ oslovil mě, ale já na to nereagovala nijak jinak, než jen pootočením hlavy na druhou stranu od něj. Stále jsem koukala dolů a neodvážila se mu podívat do obličeje. Cítila jsem horko svých tváří a vodu, která se mi z neznámého důvodu drala do očí.

„Ness, podívej se na mě,“ řekl, ale já neposlouchala, nechtěla jsem se mu dívat do očí. Takové zklamání, co jsem mu přivedla. Utekla jsem jako malá holka, musí být naštvaný. Jsem zbabělec. Nejdřív mu tolik dovolím, dám mu najevo, že o to stojím, a nakonec mu uteču. Musí být rozčilený.

„Renesmé, prosím,“ řekl a prstem mi nadzvedl bradu, abych zvedla oči a podívala se mu do obličeje. Když si všiml slz, které jsem měla v očích, byl překvapený. Ač jsem se snažila, jak jsem mohla, jedna slza si přece jen našla cestu pryč a stékala mi po tváři. Jacob ji hravě setřel palcem a povzbudivě se na mě usmál. Měla jsem sto chutí mu ten úsměv oplatit, ale nešlo to.

„Renesmé, neplakej. Vždyť se nic neděje. Jsem idiot, že jsem po tobě takhle vyjel. Nechal jsem se unést a na nic se tě předem neptal. Nemusíš mi nic vysvětlovat, času máme, kolik jen budeme chtít. Nic se nemá uspěchat. Je to jen na tobě. Omlouvám se. Hm?“ promluvil a snažil se mě povzbudit úsměvem. Se zakroutěním hlavy jsem opět sklopila pohled.

„Ne, já se omlouvám. Nevím, proč jsem takhle utekla, já… promiň, hlavně se nezlob,“ vypadlo ze mě skoro nesrozumitelně, mlela jsem jedno slovo za druhým.

„Cože? Ness, Nessie, proč bych se měl zlobit?! Kvůli čemu?“ vybafl celý překvapený. Tvářil se nechápavě a opět zvedl můj obličej, aby na mě viděl.

„No… že jsem tak utekla, určitě jsi čekal víc…“ mlela jsem dál, ale Jacob mě umlčel prstem přes pusu. Pohladil mě po tváři a vážným tónem následně promluvil.

„Ness, co to plácáš? Tohle neříkej, vlastně vůbec nechápu, co to tu rozebíráme. Byl to nějaký zkrat, menší chybka, ještě na to prostě nepřišel čas. Nemáme kam pospíchat, máme pro sebe celou věčnost. Prostě… na to nejsi připravená. A já jsem byl vlastně taky překvapený. A nejsem ani trochu naštvaný,“ vysvětlil mi a usmál se na mě. Tentokrát jsem mu úsměv oplatila a Jacob si mě přitáhl do náruče. Kéž by celou věčnost, Jakeu…

„Pojď sem,“ řekl a silně mě objal. Nechala jsem se, bylo to příjemné. V tu chvíli mi ale připadalo naprosto zvláštní a snad i hloupé, abych tam zůstávala celou noc. Odtáhla jsem se proto od něj a s omluvným výrazem se na něj podívala.

„Asi bych měla jít, Alice chtěla ještě něco probrat. Úplně jsem na to zapomněla,“ řekla jsem mu a styděla se za to, že jsem mu musela zalhat. Tohle bylo snad poprvé, co jsem s ním nechtěla někde zůstat. Snažila jsem se svým slovům dodat na pravdě, ale každý by poznal, že to byla jen výmluva.

„Jo, jasně. Alice. Chtěla něco probrat. Tak fajn,“ řekl jen, bylo na něm vidět, že to pochopil, ihned jeho nálada i výraz poklesly, ale poznala jsem, že pro to má pochopení. Pustil mě ze svého sevření a držel už jen mou ruku. S kroky, které jsem dělala ke dveřím, jsme se oddalovali a naše ruce se rozpojily.

„Tak zítra,“ řekla jsem, než jsem zmizela za rohem a ztratila ho z očí. Neodcházelo se mi lehce, ale nemohla jsem tam i nadále zůstávat. Jen co jsem překročila práh jeho domu, rozbrečela jsem se naplno. Slzy mi prostě samy od sebe tekly po tvářích, nechtěla jsem to, ale šlo to samo. Měla jsem pocit, že jsem zklamala sebe i jeho.

Neběžela jsem, tedy z počátku ne, ale šla jsem jen velmi rychlou chůzí. Až později jsem si řekla, že se chci co nejdříve dostat domů, tak jsem přidala na rychlosti.

„Přestaň bulet,“ zanadávala jsem si potichu jen pro sebe. „Nesmí tě takto vidět,“ domlouvala jsem své, momentálně maličké, dušičce. „Zítra se tam vrátíš, dnes prostě nebylo vhodné, abys tam zůstávala. Nádech, výdech,“ mluvila jsem sama k sobě a postupně si začala připadat jako idiot. Trpím snad samomluvou?

S každým krokem, kterým jsem se přibližovala k domu, jsem se míň a míň zabývala dnešní událostí. Vždyť kolika párům už se to stalo? Rozhodně nemůžu být jediná, která kdy nějakému klukovi cukla. A ještě ke všemu Jacob není jeden z těch namachrovaných borců, pochopí to. Ostatně už mi to dokázal.

Dále jsem se na to snažila nemyslet, aby táta něco nezaslechl. A i kdyby, nemůže s tím nic dělat. Stalo se. Hopla. Když jsem došla k domu, raději jsem si v hlavě přehrávala to, že jsem se měla ozvat Alishe, to, jak jsme hráli fotbal, to, co si obléknu zítra na sebe… hlavně cokoliv jiného, než to, o čem bych nejradši řekla, že se nestalo. Jen co jsem vlezla do dveří, střetla jsem se zvídavým pohledem svých rodičů, a aby toho nebylo málo, na schodech jsem potkala i Alice, která se culila. Každému z nich jsem věnovala jeden rychlý pohled a radši zmizela ve svém pokoji, kde jsem si vzala věci a zavřela se v koupelně, kde jsem měla v plánu si dát studenou sprchu a rychle utéct do říše snů.

…

Ráno bylo krušné, nechtělo se mi vstávat, připadala jsem si jako spráskaný pes. Hlava mě bolela a žaludek se mi svíral z nedostatku jídla. Cítila jsem, jak se mi kroutí a ještě mi k tomu, abych si uvědomila, že se mám jít nasnídat, pomáhal kručením, které jasně říkalo, že je nejvyšší čas vstávat.

„Hm, vždyť už lezu,“ promluvila jsem ke svému žaludku a s obrovským přemlouváním se snažila odhrnutou peřinu. Tři, dva, jedna, teď. Když se mé ruce usmyslely, že mě dostanou spod mé vyhřáté přikrývky, bylo to jako osvobození. Mohla jsem vstát a dojít si do koupelny, kde jsem strávila další půl hodinu, neboť mi převlékání a ostatní ranní činnosti trvaly rekordně dlouho. Když jsem se konečně dostala ze spárů své lenosti, dobelhala jsem se dolů do kuchyně, abych konečně ukojila ten hlad, který se ve mně neustále ozýval.

„Páni, tys tu pumu snad snědla celou!“ snažil se zažertovat Emmett. Normálně bych se tomu zasmála, ale tentokrát jsem po něm hodila jen jeden krátký kyselý pohled, kterým jsem jasně říkala, že jeho vtípky jsou zbytečné.

Pohledem jsem zavadila o hodiny a zjistila, že je něco kolem poledne.

„Nebo spíš lenochoda,“ prohodil Jasper na moji adresu, když uviděl, jak jsem se na Emmetta zatvářila. Jasperovi jsem žádný z mých super pohledů neposlala, neměla jsem sílu na to, abych se otočila obličejem k němu. Raději jsem si sedla ke stolu, kde jsem měla od Esmé, která se opírala o kuchyňskou linku, připravenou snídani.

„Díky,“ prohodila jsem, sedla si a začala jíst. Měla jsem v plánu jíst pomalu, ale když se opět ozval můj hlad, začala jsem to do sebe házet.

„Zlato, co plánuješ dneska?“ zeptala se mě máma, když došla svou ladnou chůzí ke mně a přisedla si ke stolu. Nad tou otázkou jsem se nepozastavovala, odpověď jsem měla jistou. Měla jsem potřebu si nějak vyžehlit ten útěk, který jsem včera spáchala. Musím to Jacobovi vynahradit. 

„Jdu za Jacobem,“ řekla jsem a opět si ukousla z koláče, který byl vynikající.

„Zlato, nemyslíš…“ nenechala jsem maminku domluvit.

„Jdu za Jacobem!“ řekla jsem s velkým důrazem na každé slovo, které jsem jí zopakovala.

Ihned jsem poznala, co mi chtěla říct. Stoprocentně to bylo něco jako „Zlato, nemyslíš, že by ses měla začít odlučovat?“ nebo „Nemyslíš, že by sis měla zvykat, že s ním nebudeš?“ či snad „Nemyslíš, že bys měla brzdit?“. Tohle jsem rozhodně nemínila rozebírat.

Naštvalo mě to, a to tak, že jsem se na ni podívala rozčíleným pohledem, pustila jsem jídlo zpátky na talíř a naštvaně se zvedla od stolu. Nesnažili se mě zastavit, což mě samozřejmě potěšilo, a tak jsem vyběhla schody nahoru a chtěla si vyčistit zuby. Byla jsem rychle hotová, a tak mě mé kroky vedly rovnou na území vlků, kde jsem chtěla být co nejdříve. Měla jsem pocit, že tam musím být co nejdřív, každá sekunda našeho času je drahá, pokud se vážně stane to, čím mi vyhrožovali všichni ostatní, nevím, jak to zvládnu. Umřu steskem.

Doběhla jsem až k tomu malému červenému domečku, ale když jsem zjistila, že Jacob tam není, musela jsem se snažit ho najít jinde. Prohledala jsem dílnu, ve které ho nacházím nejčastěji, podívala se i na pláž, ale nikoho jiného, kromě Setha s Embrym jsem nepotkala.

„Hej, dračice přišla,“ zvolal Embry, když mě zahlédl. Říkala jsem si, že je to nejspíš narážka na včerejší událost, když jsme hráli fotbal, ale pak mi došlo, že se nejspíš dozvěděli i o tom večerním incidentu. Zas a znova jsem proklínala vlčí čtení mysli.

„Embry, drž… pysk. Jsi fakt hroznej,“ zarazil se Seth uprostřed věty, radši si rozmyslel, co řekne. Když se vyjádřil ke komentáři svého bratra, pospíšil si, aby se dostal ke mně.

„Ahoj, Ness,“ pozdravil mě a my si plácli dlaní o dlaň. Seth je druhý z vlků, se kterým si nejlépe rozumím. Beru ho jako bratra, kterého nemám.

„Ahoj, Sethe.“ Embry nás po pár sekundách dohnal a my tak stáli v takovém menším kroužku.

„Hledáš Jacoba?“ zeptal se mě Embry na první věc, která ho zřejmě napadla. Podívala jsem se po něm a jen přikývla. Doufala jsem, že mi řekne, kde ho můžu najít, chtěla jsem být s ním. Nebyla jsem s ním jen pár hodit, ale už mi scházel. Obzvlášť po tom včerejšku jsem ho potřebovala vidět. Vědět, že je vše stejné a nic se nestalo.

„Popravdě nemám tušení, kde se ten tvůj borec nachází,“ řekl a zaculil se na mě. Já jsem pozvedla jedno obočí a nepochopeně se na něj zahleděla. „Eh, no nic. Budu muset jít, střídám Quila na hlídce. Mějte se, děcka,“ řekl a zmizel jako pára nad hrncem. Celá vyjevená jsem se koukala na jeho vzdalující se záda a nechápala, co to mělo znamenat. Embry měl víc než jen dobrou náladu.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se Setha, když byl Embry dost daleko. V Sethově tváři se zračil stejný výraz, který jsem měla ve stejnou chvíli i já. Ani jeden jsme zřejmě nevěděli, co to bylo.

„Eh, nemám tušení,“ odpověděl mi a zakroutil u toho hlavou.

„To je takový celý den?“ vyptávala jsem se na podivné chování jeho bratra dál.

„Ne, doteď byl jak seschlá švestka. Jen co jsi přišla, celý ožil. Hm, asi už tuším,“ zašeptal těch pár slov téměř neslyšeně. Nechtěla jsem to dál nějak řešit a tak jsem jenom rezignovaně zavrtěla hlavou a společně jsme se tomu se Sethem zasmáli.

„Fajn, Sethe, ty víš, kde je Jacob? Musím s ním mluvit,“ řekla jsem mu o něco víc, než předtím Embrymu. Sethovi v tu chvíli zmizel ten úsměv z obličeje a zadíval se na mě zaujatě. To mě zaujalo, a tak jsem jen čekala, co mi odpoví.

„Ty, Ness. Chtěl jsem se zeptat… stalo se mezi vámi včera něco?“ vypadlo z něj a se mnou to zatřáslo. Čekala jsem cokoliv, ale tohle teda ne. Ani mě nenapadlo, že by se mě mohl Seth na něco ptát, nějak vyzvídat.

„Počkej, proč? Stalo se Jacobovi něco?“ strachovala jsem se okamžitě. Co když se něco přihodilo?

„Ne, ne, to ne. Jacob je v pořádku, nemusíš se bát, ale… tak děje se něco?“ ujišťoval mě, ale stále naléhal se svou otázkou.

„Myslela jsem, že to všichni víte. Víš, vlčí mysl přece. I Embry si ze mě určitě neutahoval jen kvůli včerejšímu zápasu,“ řekla jsem mu a snažila se vyhnout odpovědi.

„Hm, vlčí mysl? Ale… já o ničem nevím, hm? Řekněme, že mám porouchaný radar a nic se ke mně nedoneslo,“ začal žertovat a hrát se mnou hru. Jako by nic nevěděl.

„Aha,“ řekla jsem jen a zasmála se jeho nápadu. Seth na mě mrknul jedním okem a zářivě se usmál. To mě pobavilo ještě víc.

„No tak, Renesmé. Jsem tvůj kámoš, mně můžeš říct všechno. A pokud vím, Jacob se jen tak nevrátí. Musel jet do města, něco shání. Počítal s tím, že se tady dnes neukážeš. Víš, byl hrozně tajemný. Řekl mi jen ,Nepočítám s tím, že se tady Nessie dneska objeví, ale kdyby přece jenom přišla, řekni jí, že je mi líto, že jsem tu nebyl. Ale stejně nepřijde, ne po tom, co se včera stalo‘,“ řekl mi a mně překvapilo, že si pamatoval přesně všechno, co Jacob řekl hezky slovo od slova. „A pak ještě něco, ale vše se to motalo kolem něčeho, co se stalo včera, ale, ehm, nikdo nic neví,“ řekl a u posledních tří slov udělal ve vzduchu uvozovky. Bylo mi jasné, že kdybych mu to neřekla, mohl by si připadat uražený, ale ihned by se to přehnalo jako bouřka, takže ve výsledku to bylo jedno.

„A ty říkáš, že se Jacob jen tak nevrátí?“ ujišťovala jsem se, aby vůbec mělo cenu s něčím začínat. Seth se na mě podíval zpříma a zakroutil hlavou.

„Ne.“

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 3: