Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 19

14.04.2014 (07:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1426×

Teprve teď, když jsem si to všechno poskládala dohromady, mi to došlo. Rezervace… les… rychlost… tmavá pleť a mnoho dalšího… Byla jsem v Jacobově těle…

S trhnutím jsem se probudila. Zvedla jsem se do sedu a rozkoukávala se okolo. Chvilku jsem měla mžitky před očima, ale po pár sekundách začaly mizet. Byla jsem vyděšená, srdce mi tlouklo jako o závod. Celá rozhozená z toho snu a toho, co jsem viděla, jsem se postavila, což ale byla chyba. Vstala jsem moc prudce a zamotala se mi hlava. Jako by mě něco vytěsnilo z vlastního těla a já byla nucena si sednout, protože jsem měla pocit, že omdlím. Opět jsem seděla na pohovce a koukala po okolí. Netrvalo dlouho, a já se opět cítila normálně.

Zkusila jsem si rozpomenout, co se mi to vlastně zdálo. Věděla jsem, že to bylo o něm, o Jacobovi, ale s hrůzou jsem zjistila, že si z něj nic nepamatuju, a to i přes to, že mám geniální nadlidskou mysl. Některé věci jsou na mně prostě víc lidské než upíří.

Naštvaně jsem sebou praštila na záda zpátky na gauč a obličej si překryla dlaněmi. Sevřela jsem pevně oči a pátrala ve své hlavě. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si nic vybavit. Prostě černo, mezera v mysli, která se nezaplní. Žralo mě to, štvalo a nakrklo, chtěla jsem si ten sen znovu přehrát, popřemýšlet o něm, neboť byl celý zvláštní, vím, že jsem byla ve velmi zvláštní euforii. Tohle jsem si naprosto dokonale pamatovala, ale ten sen, ty jednotlivé scény, jsou prostě fuč.

Zdrcená a, řekněme to slušně, naštvaná jsem se zvedla z kanape, tentokrát pomalu a opatrně a vydala se ke dveřím, které vedly na chodbu. V domě bylo relativně ticho, slyšela jsem jen nějaké hlasy zezdola. Šla jsem dolů, odkud jsem se vrátila těsně před tím, než jsem si lehla. K mému překvapení zde byla celá má rodina, nasáčkovaná na pohovce a celí zažraní sledovali něco v televizi.

„Mamí! Stlejda Emmett čeká slona! Mamí, mamí, může se jmenovat Hudla?“  uslyšela jsem z televize. Zamrazilo mě na místě. Co to…? Otočila jsem se čelem vzad na podpatku a svižným krokem napochodovala k pohovce. Měla jsem vyvalený a překvapený pohled ala vyoraná myš. Dělaj si ze mě pr-srandu?!

„Co to…? To ne!“ řekla jsem překvapená a sledovala dění v televizi. Malá holčička s kudrnatými vlasy se sápala po obrovském upírovi a snažila se mu „sebrat nos“.

„Stlejdo Emmette, prosím! Ach! Hej!“ křičela a snažila se skákat do vzduchu, ale ten velký upír ji vždy srazil k zemi. Byla jsem to já.

„Zlato, jak jsi přišla na to, že strejda Emmett čeká slona?“ zeptala se malé holčičky hnědovlasá žena s milým úsměvem. Byla štíhlá a nepřirozeně bledá. Byla to moje matka, Bella. Bella došla až k zápasící dvojici a svou dceru chytla do náruče, jako by nic nevážila. V klidu ji držela v náručí a usmívala se na ni. Holčička byla červená, neboť hodně dováděla a svou dětskou kulatou hlavičkou otáčela sem a tam, jak sledovala výraz své matky a toho velkého obra.

Ten upír, který zapříčinil rudé tváře, se zprvu usmíval, když ale slyšel slova malé dívenky, která vyprávěla o slonovi, zarazil se a čekal na její odpověď.

„Slona?“ uteklo mi pouze, jak jsem tam tak postávala a dívala se na obrazovku.

V ten moment bylo kolem dívenky víc upírů, než doteď. Několik mužů a žen, kteří měli všichni zlaté oči a bledou kůži, se přišlo podívat a poslechnout si, co se to děje.

„No strejda Jasper povídal, že už mu leze chobot,“ řekla jsem já, ta malá dívenka na videu, jako odpověď. Měla jsem naprosto andělskou tvář, usmívala jsem se, protože jsem nechápala podstatu toho vtipu. Teď, o několik let později, to všechno pobírám a je mi jasné, na co ta, pro mě tehdy neobjevená, narážka byla mířena.

Upíři na videu se všichni začali smát. Do jednoho. Dívenka je pozorovala a nechápala, čemu se smějí, takže se samozřejmě nezapomněla optat.

„Teto Alice, čemu se smějí?“ řekla a svými hnědými kukadly se podívala přímo do kamery. Ten pohled byl dokonalý.

V tu chvíli se mi do obrazu dostalo něčí pozadí. Video se vypnulo a já i ostatní jsme rozdýchávali smích a pobavení z nahrávky.

„To jsem vážně byla já?“ zeptala jsem se naprosto nepopsatelným tónem hlasu. Snad překvapený a vyjukaný dalo by se říct. Ostatní se na mě otočili a na svých tvářích měli úsměvy.

„Ty si tohle odpoledne nepamatuješ?“ zeptala se mě Bella, má milující matka, a přešla ke mně, aby mě objala kolem ramen. Táta se k ní přidal a přistoupil ke mně z druhé strany.

„No, pamatuju, ale tohle snad ani není možný. Nějak nevim o tom, že bychom něco takového měli doma schovaného. Kde jste to vzali?“ zeptala jsem se ještě jednou pořád stejně vykuleně.

„Zkrátka vzali. Máme toho i víc, kdybys chtěla…“ začal Jasper a znovu se rozvalil na pohovce. Zabral ji úplně celou akorát v moment, kdy si chtěla sednout i Rosalie. Sedla si mu na nohy a hodně rychle zase vyletěla zpátky. Jaspera obdarovala moc nepěkným pohledem a doplnila to i slovy.

„Blbečku.“

„Už je ti dobře?“ zeptala se mě mamka a pohladila mě starostlivě po líci. Já jsem se na ni jen usmála a na polovinu sekundy se zamyslela nad mým stavem. Ostatní z rodiny se mezitím rozmístili po celém domě, někteří vyběhli i ven.

„Docela dobře, jen se mi nahoře trochu zamotala hlava. Ale už dobrý. Tak mě napadá… Carlisle?“ zeptala jsem se do vzduchu a začala se ohlížet kolem, jestli ho neuvidím. Nikdy nebyl.

„Je v pracovně,“ zašeptal Edward a já ho za to pohladila po ruce. Vysmekla jsem se z objetí mých rodičů a vydala se za svým dědou do jeho pracovny. Procházela jsem domem a poslouchala zvuky mých kroků. Když jsme došla ke dveřím Carlisleovy pracovny, slušně jsem zaklepala, i když mi bylo jasné, že ví, že za ním mířím. Otevřela jsem dveře a s letmým ahoj vešla dovnitř. Zase jsem za sebou zavřela a otočila se čelem vzad. Ani jsem ještě nestihla udělat krok a on začal něco povídat.

„Tohle je hrozné. Ty ses obávala těhotenství teď, když ti je, řekněme, sedmnáct, možná že už jsi i vyspělejší. Ale představ si, že teď jsme měli na gynekologii třináctiletou slečnu, která šla na interrupci. Myslím, že tvé obavy byly zbytečné,“ řekl mi a vzhlédl od papírů, které si pročítal. Usmál se na mě svým okouzlujícím úsměvem a pokynul, ať si sednu naproti němu. Papíry vložil do šuplíku, který zavřel. Ruce sepjal dohromady a položil je na stůl. Svým výrazem mi dal najevo, ať začnu mluvit o tom, o čem jsem chtěla začít mluvit, o důvodu, proč jsem za ním přišla. Nadechla jsem se a s očima upřenýma do těch jeho, jsem začala s tím, co jsem měla na srdci.

„Dědo…“ začala jsem a Carlisle se při tom oslovení trošku zamračil, ale v té stejné sekundě se zase usmál a dál poslouchal. „Ani nevím, jestli jsme se o tom už bavili, ale neměl nebo nemáš v plánu udělat, no, nějaká vyšetření? Ultrazvuk či něco dalšího? Nerozumím tomu, ale asi to nebude jen tak…“ rozpovídala jsem se. Jak jsem tak mluvila, začala jsem si připadat nervózně a trapně, protože mi došlo, že některá ta vyšetření budou docela… trapná, neboť tohle je doopravdy obor gynekologie, jedno z nejobávanějších odvětví medicíny, alespoň co se z dívčího pohledu týče.

„No dobře. Jsem rád, že ses připomněla. Ne, že bych na to zapomněl, ale jsem rád. Tak tedy… zítra by to mohlo jít, nemám moc nabitý program, mám objednáno málo lidí. Můžeme ráno jet spolu do ordinace ještě dřív, než mi začnou chodit lidi. Odeberu ti krev, udělám ultrazvuk a pár dalších vyšetření. Někdo pro tebe potom může přijet,“ řekl mi v rychlosti a já jen kývala hlavou. Nahodila jsem letmý úsměv.

„Dobře. A v kolik hodin tedy?“ zeptala jsem se ještě nakonec a čekala na jeho odpověď. Carlisle rozhodil dlaněmi a pokrčil rty.

„Tak třeba…“ začal a zamyslel se. „V sedm?“ navrhl a já přikývla. Trochu jsem si povzdechla a nakonec odešla z místnosti. Přímým krokem jsem si to mířila do pokoje, lépe řečeno do mého bytečku, kde jsem měla v plánu se zahrabat. Dát si sprchu, sednout si pod deku a nevylézt až do rána. Čím dál tím více se mi to zdálo jako dobrý nápad, který neměl žádnou chybičku.

Šla jsem po schodech, jeden za druhým, dávala jsem nohu před nohu a nemohla se dočkat teplé sprchy. Už jsem byla skoro nahoře, když jsem škobrtla a podjela mi noha. Najednou se se mnou točil svět a já cítila jen bolest, od toho, jak jsem se bouchla do žeber, do hlavy, kolena i lokty to odnesly a s mou šikovností jsem se bouchla do brňavky, což mělo za následek dlouhou bolest, kterou jsem cítila až u konečků prstů. Cítila jsem jen tvrdý náraz a pak jsem viděla už jen tmu. Zaslechla jsem pár hlasů, kousky ledu, které dopadal na mé tělo a to bylo všechno, co jsem stihla vnímat…

…

Netušila jsem, jak dlouho jsem byla mimo. Netušila jsem, co se vlastně stalo. Neměla jsem ani ponětí, kde zrovna jsem, ani co se se mnou dělo Jediné, co jsem věděla s naprostou jistotou, bylo, že jsem cítila bolest po celém těle, měla jsem co dělat, abych pohla svými prsty. Mám je vůbec? Zkusila jsem ohnout jednotlivé končetiny, posunout je, ale při každém pokusu jsem cítila trochu bolesti. Někdy víc, někdy míň, každopádně tam byla. Měla jsem pocit, že jsem cítila každou bouli i podlitinu na mém těle.

Opatrně jsem otevřela oči a začala se rozkoukávat.

„Ještě štěstí, že Carlisle má doma zásobu léků, obvazů a já nevim čeho všeho,“ slyšela jsem z jedné strany mé postele. Promluvil Jasper. Měl takový sametový uklidňující hlas, až jsem si myslela, že se mi to zdá.

„Omyl. Ještě štěstí, že mám tak skvělého syna doktora,“ řekl Carlisle a uslyšela jsem jen, jak se něco nebo někdo v místnosti pohnul. Nedokázala jsem takto rozlišit kdo.

„Ale no tak. Vstávat, Šípková Růženko. Nejsem sice princ, ale mohl bych ti stačit,“ uslyšela jsem vedle sebe hluboký řehotavý hlas. Byl to Emmett a jeden z jeho vtipů, které používá v situacích podobným těmto. Byla jsem nesmírně ráda, když se mé oči konečně přivykly a zaostřily. Opět jsem je zavřela a snažila se pochytat co nejvíce informací z okolí. Myšlenky přehlušily bolest a já ihned věděla, kolik lidí a kde se nachází v místnosti, kolik jich je dole, kdo dýchá a kdo využívá toho, že kyslík nepotřebuje. Slyšela jsem tlukot svého srdce a společně s ním i jemný tichoučký tlukot srdíčka mého dítěte… Moment, cože?

Okamžitě jsem prudce otevřela oči a vyletěla do sedu. To, že to byla chyba, mi došlo ihned v další sekundě, neboť se mi zamotala hlava a zhoupl žaludek.

„Oh!“ vyšlo mi z úst a něčí silné paže mi podepřely záda. Otevřela jsem opatrně oči a nechala se zatlačit do postele. Rozhlédla jsem se a opravdu, z jedné strany jsem měla Emmetta a z druhé Jaspera. V čele postele seděl můj otec a držel mě za nohu, Carlisle postávala hned vedle něj.

„Já ho slyším,“ zašeptala jsem a hodila po všech výjimečný pohled vykulenýma očima. Rukama jsem se držela za břicho, trhavě dýchala a očima se vpíjela do pohledů všech ostatních.

„Slyším tlukot jeho srdíčka! Slyším ho! Panebože, moje dítě!“ vykřikovala jsem radostně, až mi do očí vyhrkly slzy radosti. Svýma rukama jsem si hladila břicho, pár slz mi teklo po tvářích a Jasperova a Emmettova ruka mě hladila po zádech. Když jsem se podívala do očí svému otci, viděla jsem v nich jiskřičky radosti, které svítily na celé kolo. Viděla jsem v nich tu něžnost, radost a spoustu lásky. Řekla bych, že jsem v nich zahlédla odraz pýchy a hrdosti, která jím proudila.

„Ty jsi ho doteď nevnímala?“ zeptal se mě Carlisle, který odstrčil Emmetta a přiskočil ke mně. Změřil mi na zápěstí pulz a malou baterkou posvítil do očí. Věděla jsem, že nesmím mrkat, ale pár zamžourání jsem se neubránila.

„Ne. Měla jsem? Kdy vlastně začíná tlouct miminku srdce? V tomhle nejsem moc velký odborník. Je tedy děťátko v pořádku? I po tom pádu?!“ začala jsem klást otázky na Carlisleovu adresu s kapkou hysterie v hlase. Ten se jen zasmál mému jemně hysterickému chování, které měly na svědomí obavy o to malé v mém lůně.

„Nemusíš se ničeho bát, vše by mělo být v pořádku. Teď bych si jen prosil několik dní klidu bez nějakého namáhání. Jen mi ještě řekni – bolí tě něco? Připadá ti něco zvláštní, jiné, nenormální?“ vysvětlil mi a ještě dodal několik svých profesionálních starostí.

„No vzhledem k tomu, že jsem sjela schody hlavou napřed, a pak, jak mi teď došlo, narazila do kamenného těla jednoho z vás, se cítím, jako bych si dala schůzku s Jane. Takže v překladu to znamená ne, nic mi není.“ Ostatní se na sebe trochu zmateně podívali a pak se s lehkými úsměvy odvrátili.

„Takže… jsme oba v pořádku? Můžu si zase jít po svém?“ zeptala jsem se ještě pro jistotu zas a znova. Měla jsem o to maličké strach, je to mé dítě a já ho ohrozila. Boule na mém břiše už jde znát a já rozhodně nechtěla, aby mou chybou trpělo nebo se mu něco stalo. I když jsem člověk jen z části, mám v sobě trochu biofílie.

„Renesmé, nemusíš se bát. Ty i děťátko jste v pořádku,“ řekl můj otec a přemístil se vedle mě na postel. Objal mě kolem ramen a druhou rukou mi přejel po tváři. „Jen buď v klidu a dávej na sebe větší pozor, prosím.“ Jeho pohlazení mě zastudilo, ale necukla jsem, neboť jsem na to byla zvyklá. Na oplátku a jako odpověď na jeho odpověď k mé otázce jsem se usmála a podívala se mu do očí. Zaplavil mě krásný pocit vděku a radosti. Dnes již podruhé.

„Díky, tati,“ řekla jsem a opět se usmála. Netuším, co mě to popadlo, možná mnou cloumaly hormony, ale najednou jsem objala svého otce, co nejpevněji jsem mohla. On mi objetí oplatil a já se mu nasoukala do náruče. Přesně, jako když jsem byla malá.

Uslyšela jsem, jak se všichni ostatní z místnosti vytratili a nechali nás tam samotné. Byla jsem tam jen já a můj skvělý otec, jen já a Edward. On, já a naše ledové vroucí objetí. Jak jsme tam tak seděli a objímali se, ucítila jsem hrozně zvláštní pocit ve svém nitru. Pocit, který jsem ještě nikdy nezažila, se rozlil celým mým já. Jakoby se v mém břiše něco hýbalo, jako bych tam měla dostihy koní. Vykoukla jsem z našeho objetí a svůj zrak sklonila k mému břichu.

Ta hladká velká boule na mém břiše se hýbala. Vypadalo to jako vlnění, občas se mi z ničeho nic někde objevila boule. Připomínalo mi to krupobití, akorát obráceně. Vymrštila jsem se celá do sedu a ruce si položila na své kulaté bříško. Vzpomněla jsem si na Carlisleova slova o tom, že mé těhotenství bude trvat jen poloviční dobu. Tak proto už teď slyším tlukot jeho srdce a teď se objevily i první pohyby! Jednou rukou jsem čapla paži mého otce a jeho dlaň přiložila ke své Bouli.

Obdařila jsem ho zářivým úsměvem a skousla si vzrušením spodní ret. Nevěděla jsem, jak se ještě více usmívat, byla jsem naprosto vykolejená štěstím a radostí!

„Ono kope! Mé dítě kope!“ vykřikovala jsem a jen zářila. Edward se mnou sdílel mé emoce a na jeho tváři se také rozléval úsměv a v jeho očích tančily miliony jiskřiček. Mně samotné vyhrkly slzy štěstí, až jsem je nakonec ani nestíhala stírat…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 19: