Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 10

19.11.2013 (19:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1691×

Fotku i s propiskou a rámečkem jsem nechala ležet na stolku a věnovala jí už jen jediný pohled. Došla jsem ke dveřím a otevřela. Když mě ovál venkovní studený vzduch, otřásla jsem se, ale vyšla jsem ven. Už jsem se neohlížela a jen se zavřenýma očima šla vstříc tmě, která mě táhla pryč od všeho milovaného, co jsem nechávala za sebou…

…

Ten pocit, když se ani nemůžete vidět. Ten pocit, kdy je zrcadlo váš největší nepřítel, každé sklo, kousek něčeho, co odráží váš obraz. Když nemůžete vidět ani svoje vlastní ruce, protože se nenávidíte.

Ten večer, měla bych říct spíš to ráno, když jsem dorazila domů, tiše jako myška jsem za sebou jen zaklapla dveře a zády se opřela o dřevěnou desku. Sjela jsem po té ploše dolů a jen civěla do prázdna, vyčítajíc si v hlavě vše, i to, co se nestalo. V místnosti byla ještě tma, ale já viděla víc než jen lidské oči. A to mě v tu chvíli dralo ještě víc. Obrysy postele, stolu, skříně, venku jsem jasně viděla stromy a keře. Měsíc už skoro ani nesvítil. Že by byl vyčerpaný úplně stejně, jako já?

Vlastně jsem ani na nic nemyslela, měla jsem v hlavě, v mysli, v mých myšlenkách úplně prázdno. Žádné hlasy, žádné vyčítající myšlenky. Žádné obrazy, které by mi ukazovaly vše, co jsem prožila, co jsem udělala, či o čem jsem jen snila. Jediné, co mi plulo tou nicotou mé hlavy, byly pocity, které se ani nedají popsat.

Strach, protože otázka, která ho vyvolávala, je, co bude dál, co se bude dít, co teď následuje?! Protože každou chvíli může dorazit celá má rodina, a až se můj táta z mých a z Emmettových myšlenek vše dozví, nepřivítá se s námi jako na obláčku. Ale také tu je jistá míra radosti, protože to všechno, co jsem prožila, bylo naprosto úžasné a dokonalé, nepopsatelné, ohromující. Ale bohužel taky ochromující, protože to, že se to stalo, znamená jen jedno. Konec. Vždy jsem si myslela, že tohle slovo následuje po skončení každé pohádky. Je to však správně i v téhle situaci?

Leknutím jsem nadskočila, když se ozvalo lehounké zaklepání na dveře. Byla jsem překvapena, že jsem si nevšimla kroků, které se zastavily za dveřmi, o které jsem se opírala.

„Oh!“ uteklo mi, když jsem se vyděsila.

„Omlouvám se. Já jen, že do hodiny jsou tady…“ ozval se za dveřmi hluboký, sametový hlas mého strýce. Jeho informace mi způsobila rychlejší tlukot srdce, krev mi začala nabírat adrenalin a rychleji mi kolovala v těle. Jestli jsem si myslela, že jsem do teď měla v hlavě prázdno, tak nyní tam byla úplná nicota a jen jeden velký vykřičník, který symbolizoval veškeré emoce, které se ve mně nyní tloukly. Ty šílené obavy, strach, to nevědění co.

Emmett opět odešel a jeho kroky vedly ke schodům. Nevnímala jsem jej dál, jen jsem zaklonila hlavu a zavřela oči. Začala jsem uvažovat nad sprchou, ale neměla jsem ani sílu, abych se sebrala z té země. Při myšlenkách, které se mi pomalu začaly vkrádat do hlavy, mi ta tma byla velmi dobrým společníkem. Netuším, jak jsem se k tomu donutila, ale přinutila jsem své nohy k pohybu. Každý kousek mého těla opět začal spolupracovat a já se dobelhala k posteli. Rozvalila jsem se tam jak široká, tak dlouhá, byla jsem totálně vysílená. Každá má myšlenka nesla jednu tvář. Jeho oči, tak tmavé jako hořká čokoláda. Vějířky vrásek kolem koutků jeho očí, které má od častého smíchu. Úsměv, ten nejroztomilejší, který jsem kdy viděla. Tmavé vlasy, snědá pleť. Při každé myšlence, která patřila jemu, mi po tváři stekla jedna slza. Každá z nich si razila cestičku po mé tváři.

Když jsem si uvědomila, že kdyby tu byl on a viděl mě plakat, okamžitě by přiběhl a setřel každou slzu, která by mi ukápla. Ale on tu není… Proud slz, který nastal hned po těchto čtyřech slovech, se nedal zastavit.

Vzlykala jsem nahlas, tváře měla mokré a bylo mi jasné, že líčení rozmazané. Peřina, která zachytila každou slanou kapku, byla vlhká, ale já si stále mohla vyplakat oči. Pokračovalo to dál a dál, začínala jsem mít pocit, že to nikdy nepůjde zastavit. Neustále jsem měla před očima jeho tvář, jeho doteky, každou společnou myšlenku a jediné, co jsem chtěla vědět, bylo proč. Samozřejmě že důvod je nejspíš jasný. Musíme se odstěhovat, ale proč nemůže alespoň nějaké ,navěky‘ fungovat doopravdy navěky? Copak můžou všichni členové mé rodiny žít svoje napořád a já budu ta jediná, kdo se bude napořád trápit? Copak už jsem svou dávku štěstí v životě vyčerpala?

Jediné, co jsem chtěla, bylo, abych se probudila ze špatného snu. Chtěla jsem vědět, že se nic neděje a já teď ležím spokojeně se svou hlavou opřenou o jeho hruď, že se navzájem objímáme, mám na tváři úsměv a rozdýchávám vše, co se odehrálo v posledních několika okamžicích. Donutila jsem se pohnout svou ochablou paží a štípnout se do ruky. Stále jsem naivně doufala, že to je jen noční můra. Zkusila jsem to znova, znova a znova, ale vyvolalo to tak maximálně jen další slzy, které mi vytryskly, protože jsem se stále štípala do stejného místa. Nepřestávala jsem, pořád jsem přemlouvala vlastní mysl, že se to povede a já procitnu. Ani jsem si nevšimla, kdy se rozrazily dveře a silné tvrdé paže mi strhly ruku stranou.

„Renesmé, neblbni. Pojď sem,“ zašeptal hlas blízko mého obličeje. Poznala jsem Emmettovu náruč. Zvedl mě a přivinul si mě k sobě jako malé dítě, připomínalo mi to ty chvíle, kdy si se mnou takto povídal, utěšoval mě, když nebyl nablízku Jacob, nebo když jsme se takto navzájem chránili před supěním kteréhokoliv člena naší rodiny, protože každý náš vtípek nezůstal nepotrestán.

Obličej jsem mu zabořila do trička a nasávala jeho vůni. Už žádné slzy, už žádné slzy… zkoušela jsem si nakukat, přemluvit to moje vnitřní já, že to takhle dál nejde. Emmett jako by to vycítil.

„To se vyřeší, uvidíš. Věřím, že tohle nebude na dlouho. Jen teď musíš být silná a věřit,“ zašeptal a pohladil mě rukou po zádech. Ten jediný pohyb mi však připomněl každý jeho dotek… 

Opatrně jsem se od Emmetta odtáhla, ale pohledem jsem stále visela na jeho hrudi. Nemohla jsem zvednout obličej, zvednou svůj pohled a změnit jeho cíl. Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli. Nikdo z nás nic neříkal, Emmett jen ležel a hladil mě rukou po zádech. Já jsem svou drobnou ručkou žmoulala jeho vlhké triko a kousala si spodní ret. Občas mi utekla nějaká ta slza, stékala mi po tváři a kapala na mé kalhoty.

Byla to taková ta chvíle, kdy prostě nikdo nic neříká, nikdo nic nedělá, protože nikdo prostě neví, co teď, avšak všichni si v té situaci rozumíme. Zhluboka jsem se nadechla a i nadále jsem se utápěla v myšlenkách. Cítila jsem ho všude kolem sebe, na sobě i v sobě. Jako by tu byl se mnou, ten pocit jsem prostě nemohla vymazat.

V tu chvíli mi došlo, čím to bylo. Měla jsem na sobě jeho triko. Úplně jsem zapomněla, že jsem to vyměnila a v té tmě si schválně místo svého vlastního trika oblékla to jeho. Bylo mi sice velké, vypadala jsem, jako bych přes noc shodila sto kilo, ale to mi bylo úplně ale zcela jedno.

Uvědomila jsem si, že mně ta vůně možná byla příjemná, naplňovala mě, ale zároveň mi došlo, že jsem asi tak jediná, kdo to vidí tímto způsobem.

„Já… promiň, musim ti smrdět,“ řekla jsem lámaným hlasem. Mluvila jsem polohlasně, neměla jsem sílu hovořit naplno. Opatrně jsem se od Emmetta odtáhla, byla jsem až na druhém konci postele.

„Neříkám, že je mi to příjemné, ale zvykl jsem si. Za ta léta…“ odpověděl mi a svůj tón hlasu podbarvil smíchem. Já jsem se usmála jen jednou stranou úst a očima stále hypnotizovala svou deku přehozenou přes postel.

„Ty, Renesmé…“ začal mluvit směrem ke mně. Věnovala jsem mu pozornost víc než dost, ale Emm dál nepokračoval. Proto jsem zvedla svůj ztrhaný pohled, abych se mu mohla podívat do obličeje, proč nemluví. Tím jsem mu zřejmě dokázala, že ho doopravdy vnímám a čekám, co mi řekne.

„Vím, že to není úplně vhodné, ale každou chvíli můžou přijet i ostatní, a potom nebude moc času. Všichni v rychlosti zabalí nějaký věci a… a pojede se, takže…“ začal opatrně, rozmýšlel si každé slovo dvakrát, dřív než ho vypustí z úst. Nastala pársekundová pomlka, bylo mu vidět na jeho tmavých karamelových očích, že se bojí něco říct.

„Takže bych viděl za vhodné, aby ses šla umýt a… asi si, ehm, zabalit nějaké věci, co chceš s sebou, protože… vážně nebude moc času,“ dořekl svou myšlenku a u toho se přehoupl na kraj postele, aby mě tu mohl nechat o samotě a dát mi prostor jen pro sebe samotnou.

„Fajn, takže tím mi chceš říct, že vážně smrdím, je to tak?“ zkusila jsem to své zoufalství převrátit v lehký humor. Emmett byl už u dveří, stihl vzít i za kliku. Stál mezi dveřmi a na tváři měl svůj typický úsměv. Otočila jsem se na něj, abych viděla jeho reakci.

„Jo, psem a vášnivě strávenou nocí,“ zaskřehotal a usmál se na mě svým křivým úsměvem. Jestli se snažil o to, aby mi zvedl náladu, musím říct, že se mu to povedlo. Začala jsem se červenat.

Emmett zmizel za dveřmi a dál jsem jen slyšela, jak dupe dolů po schodech. Zastavil se u okna a zřejmě se díval někam ven. Pak se otočil a mířil zpátky do obýváku, kde se rozvalil na kanapi, jak je u něj obvyklé. Následoval můj hlasitý povzdech a zkřivení tváře. Neměla jsem náladu vůbec na nic, každý pohyb mě obtěžoval. Chtěla jsem jen ležet a zůstat v jedné poloze co nejdéle. Možná navždy.

Byla jsem líná i na to, abych vůbec přemýšlela, ale můj mozek se rozhodl, že mi opět připomene vše, co mi leží na srdci. Překvapivě nejvíce křičící myšlenka byla ta, že se každou minutou může vrátit celý zbytek mé rodiny a já jsem se od svého příchodu nikam nepohnula.  Doopravdy jsem uvažovala o tom, že tu takto zůstanu, ať si ostatní myslí, co chtějí, ale na to jsem až příliš slušně vychovaná, abych zdržovala ostatní.

Ta chytřejší a zodpovědnější část mého já se proto odhodlala pohnout každou částí mého těla. Šlo to těžko, protože jsem stála sama proti sobě a ani jedna půlka se nehodlala vzdát. Nakonec se mi povedlo se alespoň posadit na posteli. Když jsem se ohlédla ke dveřím, které vedly do koupelny a všimla si, kolik kroků mám ještě před sebou, chtělo se mi lehnout si zpátky na postel a nejlépe usnout. Důkazem toho všeho bylo mé dlouhé protáhlé zívnutí. V duchu jsem si počítala do tří a následně se zvedla na nohy. Pomalými krátkými a unavenými kroky jsem se dobelhala do koupelny a zavřela za sebou dveře. Rozsvítila jsem světlo a musela přivřít oči, protože to bylo vážně ostré pro mé oči, které až do teď byly přivyklé tmě.

Pomalu jsem se začala svlékat. Každým mým pohybem, který jsem udělala, jsem kolem sebe vířila vůni z jeho trička, které jsem mu sebrala. Hrnulo mi to do očí slzy a do mysli vzpomínky. S tím trikem jsem zacházela, jako kdyby to bylo něco cenného. Někomu to možná připadá směšné, ale pro mě to opravdu hodně znamenalo.

Všechny věci jsem naskládala na hromádku. Bosou nohou jsem stoupla na chladnou dlažbu ve sprchovém koutě. Projela mnou malá šoková vlna, protože to studilo, ale brzy jsem si zvykla. Když jsem na sebe pustila vodu, bylo to osvěžující, příjemné. Vzala jsem do ruky lahvičku se sprchovým gelem a trochu si ho vymačkala do dlaně. Okamžitě mě zaplavila vůně ovoce. Dávala jsem si pozor, abych umyla každou část mého těla. Když jsem se umývala tam dole, najednou mi hlavou proběhla jedna myšlenka.

Smývám ho! vykřikla jsem na sebe v duchu. Okamžitě jsem ze sebe rychle smyla zbytky šampónu a vypnula vodu. Obmotala jsem se do ručníku a vyšla ze sprchového kouta pryč, co nejdál od vody. Zastavila jsem se u umyvadla a jen hlasitě dýchala.

Smyla jsem ho, smyla jsem ho, už tu není, smyla jsem ho, je pryč…

Tyto myšlenky bombardovaly můj vnitřek. Cítila jsem se vinna z něčeho, co ani nedokážu pojmenovat. Smyla jsem ho, je pryč, je už úplně pryč…

V ten moment mé uši zaslechly zvuky, které přicházely zezdola. Zároveň se otevřely dveře v mém pokoji, někdo vešel dovnitř, něco položil na postel a rychle zmizel zpátky za dveřmi, které jen zaklaply. Poslouchala jsem dál každý zvuk, zavrzání podlahy, pohyb, nádech i výdech, prostě vše, co mé uši dokázaly zachytit.

Slyšela jsem i hlasy, které znám až moc dobře.

„Počkáme na ni. Její věci jsou poslední, které nám chybí. Pak už můžeme vyrazit,“ řekl někdo naprosto kamenným hlasem, bez špetky nějakých emocí. Byl to Carlisle, kdo to pronesl.

„Teď jsem jí tam dala oblečení, takže tu bude určitě každou chvilku,“ řekl druhý, tentokrát ženský hlas. Poznala jsem v něm svou tetu Rosalii, která si následně sedla na pohovku.

„Já bych nebyl tak optimistický, Rosalie. Všechno jí trvá déle než šnekovi, a kor po tom, co…“ promluvil Emmett. Jeho hlas se zadrhl, Emmett se zadrhl. Nechápala jsem proč, ale když jsem tak uvažovala nad obsahem věty a přemýšlela, na co tak mohl chtít narazit, napadlo mě to téměř okamžitě. Chtěl narážet na to, co jsem provedla, na to, co jsem chtěla, aby udržel jako tajemství, co nejdéle to půjde… ale podle toho, jak reagoval můj otec hned nato, co se Emmett zasekl, je to už venku.

„Cože?!“ bylo jediné slovo, které jsem slyšela vykřiknout svého otce. A že to bylo opravdu hlasité.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptal se vystrašený hlas mé matky. Odpovědi se však nedočkala, protože můj otec začal řádit jako pomatený.

„Ty si ze mě jen utahuješ, že je to tak, Emmette? Jak jsi vůbec mohl dopustit, aby… aby… ona…“ vykřikoval můj otec, ale ke konci se zadrhával. Nechápala jsem jeho reakci, ale na pár vteřin jsem přestala i dýchat, protože jsem byla v šoku z očekávání, co se bude dít.

„He he, bráško, promiň, ale považoval jsem za vhodné nechat ji dělat, co uzná ona sama za vhodné. Zase se jí nemůžeš divit, ono totiž, hm, jak to říct…“

„Už neříkej ani slovo, nebo Bůh ví, co jsi ještě schopný vypustit z úst,“ utnul ho můj otec a Emmett jako na povel přestal mlít jedno za druhým.

„Tak dozvíme se už konečně, co se tu stalo?“ ozvala se opět má teta Rosalie. Když jsem nad tím tak přemýšlela, za celou dobu jsem neslyšela promluvit Alice, Jaspera ani Esmé. Hádala jsem, že jsou ticho a jen poslouchají. Tak mě napadlo, viděla Alice něco z toho, co jsem plánovala?

„No, radši si na to sedněte,“ řekl opět Emmett a já si byla jistá, že v jeho hlase slyším záchvěv smíchu.

Emmette, ne, prosím, tohle jim neříkej…

Několik osob v obýváku se pohnulo a doopravdy si sedlo. Ovšem jedna z nich stále stála, teda alespoň jsem si to myslela, a to byla taky ta, která promluvila.

„Koukejte to už vyklopit, tohle hraní si na tajnůstkáře vážně nemám v lásce,“ řekla velmi rázným tónem mamka. Udělala několik kroků vpřed a pak se zastavila.

„No…“ zakuňkal Emmett.

„Renesmé…“ začal můj otec, ale nedořekl svou myšlenku. Chvilku byl ticho, nikdo nic neříkal, ale já jsem byla jako na trní, jestli to řekne. Ani jsem nevěděla, jestli by mi to vadilo, ale rozhodně jsem nestála o to, aby všude rozhlašoval, že jsem s ním spala.

„Co naše dcera. Edwarde, mluv!“ začala pěnit má matka. Hlas měla vyděšený a lehce se jí klepal. Já jsem si mezitím začínala podepisovat ortel, protože mi ihned bylo jasné, že mým rodičům se to, co jsem udělala, nebude líbit. Nebudou to moc schvalovat, tím jsem si byla jistá.

Tati, prosím, ne… Nemusí to hnedka všichni vědět. Netušila jsem, jestli máma chrání mé myšlenky svým štítem, jestli je otec poslouchá, nebo ne, ale každopádně jsem to zkusila.

„Renesmé… spadla ze schodů, omdlela, když scházela dolů,“ řekl a já si hlasitě oddechla. Chytla jsem si obličej do dlaní a jen to rozdýchávala.

Děkuju…

Dál už jsem se snažila nevnímat dění tam dole, ale soustředit se jen na sebe. Podívala jsem se na zrcadlo, ale bylo celé zamlžené od páry z té teplé vody, kterou jsem na sebe pouštěla ve sprše. Tiše jsem se zašklebila a rozhodla se vyjít z koupelny. Nemohla jsem tam strávit věčnost, i když mi to jako špatný nápad doopravdy nepřipadalo…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 10: