Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 1

26.09.2013 (15:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3070×

„Tak co, lidi, co budete dělat o víkendu? Nechcete něco podniknout?“ zeptala se radostným hlasem Alisha, má kamarádka a spolusedící. Držela se za ruku s Thomasem, který šel s námi. Zrovna nám skončilo vyučování a my se hrnuli ze školy.

„No, já nemůžu, jedeme na víkend k babičce,“ ozval se Thomas a z jeho hlasu byl znát smutek. Ihned jsem poznala, že by byl radši s námi, než se svými rodiči u své babičky, která ho stále vidí jako pětiletého klučinu, který si hraje na písku u ní za domem.

„To je škoda,“ prohodila Alisha a svůj zrak otočila na mě. Cítila jsem její pohled na své tváři. „A co ty, kamarádko? Máš tenhle víkend volno, nebo zase někam jedete?“

„No…“ začala jsem opatrně. Emmett, můj strýc, se zmiňoval, že by si chtěl někam vyrazit, protože dlouho nikde nebyl. A prý chtěl jet tentokrát jen se mnou a Jasperem. Popravdě mě ta představa trochu děsila.

„Ale no tak, Renesmé, alespoň tenhle víkend se trochu odvaž a dělej mé holce společnost,“ začal do mě rýpat Thomas a objal Alishu kolem pasu. Přitáhl si ji k sobě a dal jí velkou mlaskavou pusu na tvář. S Alishou jsme se tomu zasmály. Ti dva tvoří dokonalý pár.

„Thomas má pravdu. Pořád někde jsi. A ani s sebou mě nevezmeš,“ postěžovala si jen tak na oko má nejlepší kamarádka, dokonce zahrála uražený výraz.

„Och, promiň, Alisho, už zpytuju své svědomí,“ pokusila jsem se o žert a hodila po ní kyselý úsměv. Oba se jen pousmáli, ale i to mě pohladilo po duši. „Popřemýšlím nad tím, a pak se ti ozvu. Mohly bychom někam vyrazit. Třeba do Seattlu, Alice by určitě ráda šla nakupovat,“ navrhla jsem jen tak do vzduchu svůj první nápad. Alishe se rozzářily oči a já věděla, že tato představa by se jí líbila. Už jen proto, že by měla spoustu nových věcí a zadarmo. Alice vždy trvá na tom, abychom jí to zaplatily.

„Dobře, určitě mi dej vědět, jak se rozhodneš,“ souhlasila a obdařila mě jedním ze svých úsměvů.

„Fajn, tak se vy dvě hrdličky mějte, já jdu,“ oznámila jsem jim a hrnula se k Alishe pro objetí na rozloučenou. S Thomasem jsem si jen plácla a vydala se ke svému autu.

Rychlostí blesku jsem odemkla auto a sedla si za volant. Svou kabelku jsem položila na sedadlo vedle sebe a těšila se z představy domova.

Dnešní školní den jsem si užívala, ani nevím, kde se ve mně vzala všechna ta energie a chuť do života. Už ráno jsem vstávala s úsměvem na tváři, zřejmě jsem seskočila z postele pravou nohou. Ráno a i ve škole jsem každému rozdávala úsměvy, učitelé se mě na nic neptali a všechny testy a písemky jsem zvládla hravě. Ale k dokonalosti tohoto dne mi tu přece jenom něco chybí.

On. Ten, na kterého se těším, ten, bez kterého nemůžu být…

V ten moment mě z mých nádherných úvah a myšlenek vytrhl mobil, který začal vibrovat v mé kabelce. Líně jsem otočila hlavu do strany a rukou se začala přehrabovat mezi věcmi, které jsem měla dnes s sebou. Když jsem nahmatala svůj telefon, zjistila jsem, že mi přišla zpráva od táty. Přelítla jsem ji očima a můj mozek se snažil si to přebrat.

Ahoj, zlato, po škole přijeď hned domů, máme rodinnou poradu. Táta.

Na chvilku, možná jen na nepatrnou setinku, má nálada o něco poklesla. Nikdy nemíváme rodinné porady, nikdy. Naposledy se konala, když přes naše malé deštivé městečko procházela velká skupina kočovných upírů. Problém byl v tom, že na sebe strhávali moc pozornosti. A nám ani obyvatelům La Push se to nelíbilo.

Netušila jsem, co si o tom myslet, ale nezbývalo mi nic jiného, než vyplnit to, o co mě můj otec požádal. Po škole hned domů.

Telefon jsem zahrabala opět zpátky do kabelky a místo něj vyndala klíče. Zapnula jsem si pásy, nastartovala a vydala se z parkoviště před školou směrem k našemu domu. Nebydlíme daleko, je to jen pár minut od školy. Během jízdy jsem si zapnula rádio a pobrukovala si spolu se zpěváky. Nejela jsem rychle, neviděla jsem potřebu někam pospíchat. Mám do večera ještě spoustu času, a když se trošku opozdím, nemělo by to nikomu vadit.

Ač jsem chtěla, nebo ne, během deseti minut jsem zatáčela na příjezdovou cestu k našemu obrovskému domu. Miluju ho, neboť mi přijde naprosto dokonalý. Část je prosklená, část je obložená dřevem. Střecha je rovná a je z ní nádherný výhled nad stromy. Vždy, když se mi podaří ukrást si chvilku jen pro sebe, ukryju se až nahoře a rozhlížím se. Je to nádherný pocit, člověk se cítí volný a ničím netížený.

Zastavila jsem před vraty do garáže a vypnula motor. Klíčky jsem vyndala ze zapalování, hodila je do kabelky, odepnula se a vystoupila z auta. Jen co jsem zabouchla dveře od mého vozítka, otočila jsem se, protože jsem očekávala, že ze dveří mi vyběhne naproti ten, který si ukradl mé srdce. Můj vlk. Jacob.

Ano, správně, jsem až po uši zamilovaná a s naprostou stoprocentní jistotou vím, že už nikdy nikoho jiného nebudu milovat víc. Jacob je z rezervace La Push, která se rozprostírá u pobřeží. Je to jen pár minut jízdy autem od nás, ale můj běh je rychlejší. Rychlejší proto, že jsem potomek upíra a člověka. Vím, že to zní zvláštně, ale všude okolo nás je nadpřirozeno, jen ho nevnímáme, nebo raději přehlížíme. Celá moje rodina jsou upíři, moje maminka byla ještě před mým narozením člověk, ale když jsem se narodila, málem ji to zabilo. Jak už jsem řekla, jsem takovej mix upíra a člověka, jinak řečeno poloupír, nebo také hybrid.

Taky jsem zmínila maličkost, že můj kluk je vlkodlak, ale není to přesný název pro něj. Je to spíše měnič, to, že se mění ve vlka, je způsobeno geny. Zabíjí upíry, ale jen ty, co jsou na lidské krvi, s mou rodinou je v míru, obzvlášť od té doby, co se do mě otiskl. Otisk je něco jako velká, obrovská a nepřekonatelná láska. Už nikdy nikoho jiného milovat nebudete. Občas jsem přemýšlela, jestli to je odměna, nebo prokletí.

Chvilku jsem překvapeně stála na místě a stále koukala ke dveřím, jestli neuvidím alespoň svou tetu Rosalii, nebo jejího manžela Emmetta, kteří by mě s úsměvem na rtech přišli přivítat, ale ani to. Tušila jsem, že se něco stalo.

,Rodinná porada!‘ problesklo mi hlavou. Vyběhla jsem z místa rychlostí blesku, mé podpatky klapaly o dřevěnou podlahu. Tašku jsem ve dveřích odhodila do kouta a co nejrychleji to šlo, jsem zamířila do kuchyně k našemu velkému oválnému stolu, u kterého jsem předpokládala, že najdu celou svou rodinu. Jak jsem byla překvapená, když jsem vtrhla do obýváku a našla je všechny nasáčkované tady a ne v kuchyni. Pohled na ně byl… zdrcující.

Má babička Esmé stála s Carlislem, mým dědou, opřená o nízkou skříňku, která stála u vchodu do kuchyně. Carlisle ji objímal zezadu a zdálo se mi, jakoby ji utěšoval. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, ale Esmé byla ustaraná a smutná. Stejně jako všichni ostatní. Alice, má teta, seděla na opěradle sedačky a Jasper, můj strýc, stál vedle ní a drželi se za ruku. Tvářili se úplně stejně jako Esmé s Carlislem. Rose seděla s Emmettem na sedačce. Emmett se mi koukal do očí, ale Rosalie ani nezvedla pohled, aby si mě prohlédla. Sledovala texturu potahu naší pohovky a ani nedýchala. A mí rodiče… mí rodiče byli nejdivnější. Máma stála sama, naprosto izolovaná od ostatních. Opírala se o náš téměř nepoužívaný krb a tvářila se, jako by právě viděla ducha.

Očima jsem bloudila po místnosti a hledala tu poslední osobu, která mi tu chyběla. Svým pohledem jsem hledala svého otce, vždyť to on mi psal, abych přijela domů, že prý máme poradu. Ale tohle mi jako porada nepřipadalo ani trochu. Edward se díval do země, ale když ucítil můj pohled na jeho osobě, zvedl oči a zpod řas se mi podíval do tváře. Myslela jsem, že vidím někoho, kdo šíleně trpí, v jeho pohledu byla vepsána bolest. Nechápala jsem, co se to stalo. Proč se každý tváří jak před popravou?

Cítila jsem, jak mi srdce tluče. Cítila jsem každý jeho úder, pokaždé když mi vstříklo další krev do žil a ta mi putovala do těla. Bála jsem se kvůli té napjaté atmosféře i nadechnout, abych něco nevyrušila. To ticho bylo šílené.

„Co-co se děje?“ vykoktala jsem ze sebe. Měla jsem pocit, že se každý pohnul, ošil, oklepal se, jako by ho najednou přepadl chlad a naskočila jim husina. Copak se každý bál, že se na to zeptám? Počítali s tím, ale nechtěli, aby to přišlo?

Vyčkávala jsem, kdo se první odhodlá mi alespoň jedním slovíčkem odpovědět na mou otázku. Že mi třeba řeknou, že je dnes jen mezinárodní den smutku upírů a že se ho výjimečně účastní. Nebo nějakou jinou kravinu, kterou mi nakukají. Ale nikdo nic neříkal. 

Stála jsem tam takto pár minut, když jsem měla nutkání se zeptat znovu. Čekala jsem na odpověď, chtěla jsem vědět, co se to dělo.

„Tak co se stalo? Někdo umřel, že se tváříte jak při mučení? Tohle není moc vtipné,“ rozpovídala jsem se už o něco víc a tím jsem si dodala odvahy. Zaměřila jsem se pohledem na svou matku.

„Mami, co se stalo?“ promluvila jsem jen k ní. Její tvrdý pohled mi narážel do tváře, věděla jsem, že kdyby mohla, stekla by jí po tváři minimálně jedna slza. Už jsem měla pocit, že se konečně odhodlala mi říct něco, co by mi přiblížilo situaci, ale v tom se otočila s prosebným pohledem na mého otce. Edward věděl o jejích očích propalujících jeho záda a opět se na mě podíval. Zhluboka se nadechl a následně na mě opatrně promluvil.

„Renesmé…“ začal a já teprve věděla, že je vážně zle. Nikdy mě neoslovoval jménem, vždy mi řekl nějakou hezkou přezdívkou. Zlato, brouku, dcerko. Ne mým jménem. Naklonila jsem hlavu na stranu a pečlivě poslouchala.

„Renesmé, víš, je tu něco velmi vážného. Jsou tu totiž jisté… příhody, o kterých jsme ti nikdo neřekl. Stala se totiž již několikrát jedna taková vážná věc,“ začal a odmlčel se. To mě vypumpovalo a já se začala drápat po více informacích.

„Co? Co se sakra stalo?!“

„Jeden kolega u mě v práci si mě v poslední době začal pečlivě prohlížet. Víš, jsme tu už skoro devět let. To je šíleně dlouhá doba a…“ zapojil se do toho Carlisle a nakonec se také odmlčel. Moc jsem nechápala, kam tím mířili, ale postupně mi to začalo docházet.

„Ostatní si začali zkrátka všímat, že Carlisle nestárne. U Esmé ani tolik ne, protože s klienty se tolik nestýká. A my už do školy nechodíme. Máme tu jeden velký problém, který má jen jedno řešení,“ řekl mi klidným a rázným hlasem Jasper. V tu chvíli jsem se oklepala, zřejmě návalem kruté reality, a ne tím, že by mi byla zima.

„Zlato,“ oslovila mě mamka. Když jsem se na ni podívala, nahrnuly se mi slzy do očí. Ta odmlka, než vypustila z úst to, co se mi zabodlo do srdce, byla tak strašně dlouhá, ale tak šíleně krátká zároveň. Když to řekla, slza mi stekla dolů po tváři. Z koutku oka si razila cestičku po mé líci až ke špičce brady, odkud skápla dolů, aby pokropila smutek, který ze mě sálal.

„Musíme se odstěhovat.“ Ta slova mi hrála jako ozvěna v hlavě, odrazila se od jednoho místa v mé mysli, aby mohla narazit do jiného koutu, odkud opět vystřelila jako šíp. Slyšela jsem tu větu dál a dál v mé paměti, stále jsem se snažila se probudit, třeba se mi to jen zdá. Až moc dobře jsem věděla, že to není sen.

Měla jsem pocit, že jsem jako v bublině. Krom té ostřé bodavé věty, kterou mi řekla máma, jsem měla v hlavě ještě jedno. Jacob. Jacob. Jacob. Jeho hnědé oči plné jiskřiček, smíchu a radosti pohasínající jakmile mu oznámím to, co mě tu málem položilo. To, co uvidím v těch jeho zrcadlech, až mu to řeknu, bude jedna z nejhorších věcí, protože všichni v této místnosti vědí, že skutečnost, aby Jacob odjel s námi, je naprosto nedosažitelná.

Jacob nemůže odjet, nesmí opustit smečku. Nařizují to jejich vlčí zákony.

Jacob je totiž alfa, vůdce smečky. Má post, který mu po právu náleží, ale již jednou ho v minulosti odmítl a dle jejich zákonů to vlk již podruhé udělat nesmí. Již podruhé nesmí smečku opustit. A to je to, co nám bere vítr z plachet. Jacob by se musel vzdát svého práva alfa samce, aby s námi mohl odjet. Kdyby to udělal, musel by být vypovězen ze smečky i z jejich území. Byl by samotář a to se nesmí stát, ostatní vlci by mu nedovolili to udělat.

„A-ale to… ne! Ne! Ne!“ začala jsem vykřikovat, myslela jsem, že jsem se zbláznila. Měla jsem v hlavě hrozný zmatek, jedna myšlenka lítala přes druhou. V tu chvíli jsem byla němá. Klepala jsem se, srdce mi bilo jako zvon, dech se mi zadrhával. Měla jsem zpocené dlaně. Slzy mi tekly po tvářích, hezky jedna za druhou.

Přelétávala jsem očima z jednoho obličeje na druhý, každý vypadal smířeně, měli kamenné výrazy a jen sledovali mou reakci. To mě rozproudilo ještě víc. Copak to nikoho z nich netrápí?!

„No tak! To ne! Nemůžeme se odstěhovat, vždyť Jacob…“ zlomil se mi hlas, jen co jsem vyslovila jeho jméno. Jestli se odstěhujeme, není tu žádná možnost, že bych s ním mohla být. Telefonování a zprávy mi nestačí! Trvalo by století, než bychom se sem mohli vrátit. Přece mi pár písmenek ve zprávě nenahradí jeho úsměvy, objetí, těch pár jemných polibků, které si ukradneme v něčí přítomnosti. A už vůbec ne ty vroucí polibky, kterými mě zasypává, když jsme sami. To, jak hladí mou pokožku, víská se mi ve vlasech… Nejvíce ubíjející bylo, že nikdo z nich nic neříkal, jen jejich pohledy a postoj dávaly najevo, jak se cítí.

Snažila jsem se zastavit svou mysl, nenechat mé myšlenky poletovat sem a tam, ale místo toho je trochu utřídit. Bylo to těžké.

„Nemůžeme odjet, nemůžu ho opustit. To… to jste to nemohli říct dřív? Dřív, než jsem to všechno nechala takto volně vyplynout? Jsou to necelé dva měsíce, vy všichni to víte! Bylo to by to mnohem méně… obtížné, kdyby… ne,“ zlomil se mi hlas a sesypala jsem se na zem. Seděla jsem tam zkroucená, ani nevím, do jaké polohy. Nikdo z nich se nehýbal, nechali mě dostat to ze sebe ven. „Ne, prostě ne!“

Nevím, jak dlouho jsem trčela na místě, na zemi, se slzami, které mi tekly po tváři a zkrápěly mi oblečení. Po chvilce mého vylévání emocí se Rose odhodlala k tomu, aby se zvedla ze sedačky a z kuchyně mi donesla pár papírových kapesníčků. Došla s nimi až ke mně a přímo mi je vnutila do ruky. Rozevřela mi dlaň a prostě mi je vrazila. Já jsem na to nereagovala, snad jako bych ani nebyla duchem přítomna.

„Ness,“ zašeptala svým lehkým hlasem a rukou mi pozvedla hlavu tak, abych jí koukala chtě nechtě do očí. Viděla jsem v jejím pohledu, že ji to také trápí, také se jí to nelíbí, nechce mi takto ubližovat, ale nemůže s tím nic dělat. Hleděly jsme si do očí, nevěděly jsme co říct, byť i jen jediné slovo. Dá se vůbec něco říct? Nějaká jiná reakce?

Opět jsem sklopila svůj pohled s mírným zakroucením hlavy. Nosem jsem nasála velké množství vzduchu a zhluboka se nadechla. Najednou jsem si připadala hrozně odvážná, v hlavě mi kolovalo několik možných nápadů. Odstěhovat se?

„Kdy?“ řekla jsem rázným a výrazným hlasem, když jsem zvedla svůj zrak od bílých kapesníčků, které jsem žmoulala v ruce. Dívala jsem se přitom do tváře svému otci, měla jsem pocit, že ho tím pohledem doopravdy propaluju.

„Za týden nebo dva,“ odpověděl mi skoro neslyšně ledovým hlasem, ze kterého čišela nespokojenost.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 1: