Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřítel?

10.04.2009 (01:00) • coldangel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1902×

Forks

Když za svůj lidský život spácháte  něco hodně a to myslím hodně špatného. Musíte to po smrti nějak odpracovat, či co. Tak jako já. Každý potom dostane nějaký úkol. Já jsem dostala úkol osvobodit lidstvo od upírů. Za svou existenci jsem jich zabila zatím asi dvacet, protože jsem nemohla přijít na způsob, jak je zničit. Teprve asi před třemi roky jsem vymyslela zbraň se kterou je dokážu docela snadno zničit. Trvalo mi asi osmdesát let ji sestrojit a ještě předtím jsem ji asi padesát let vymýšlela. Je to tyč o délce asi dvacet cm. Ale když ji vezmu do ruky a připravuju se k souboji tak se roztáhne a má asi 150 cm. Má v sobě ohromnou sílu s kterou jsem schopná skolit upíra. Potom mu s ní přelomím vaz a naporcuju a spálím. Z jedné strany je ostrá s tou porcuju jinak bojuju s tou, která má kulaté zakončení. Vím že to zní morbidně a je to morbidní, ale hold je to můj úkol. A na svou zbraň jsem pyšná. Teprve rok jí používám, protože jsem se s ní musela naučit zacházet. A teď něco o mě. Teda kromě toho že jsem…. ani nevím co jsem. No prostě kromě toho že jsem to co jsem. Nemusím spát, ale můžu a tak je to i s jídlem. Není pro mě životně důležité ani dýchat. Za to jsem vázaná na lesy a louky. Ty my dodávají energii. Se stéblem tráva dokážu udělat cokoliv. Přeměnit v papírovou bankovku, nebo třeba v letadlo. Dále jsem rychlejší než kdokoliv jiný a  krásnější. Moje krev má ve skutečnosti světle modrou barvu a pokud by se jí  někdo napije, stane se neuvěřitelně silným. Za tím se to povedlo pouze třem upírům vysát někoho jako jsem já a to Voltuirovím. Dále vypadám pořád stejně a "umřu" až dokončím svůj úkol.

Stěhuju se do Forks kde chci mít chvíli stálé bydliště. Už jsem tam byla asi před sto lety, nádherné místo. Všude lesy. Možná zajdu i na střední, ještě nevím. Zrovna jsem v letadle z Frankfurtu do Seatlu.

„Dobrý den, já jsem Eric.“ Usměje se na mě můj soused ve snaze mě sbalit.

„Dobrý den“ kývnu hlavou a dál ho nevnímám. Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Všechno mužské obyvatelstvo neuvěřitelně přitahuji. Ještě když vypadáte neustále na sedmnáct tak je to opravdu děs.

„Kam máte namířeno?“

„Do Seatlu a potom do Forks.“

„To je náhoda já taky.“ Fakt super pomyslela jsem si. Už skáču dva metry nad zem.

„Já chodím na tamější školu a žiju tam, tady jsem byl jen na prázdniny.“ Pokračoval

„Hmm. To já tam asi taky začnu chodit do školy. Jedu tam za mamkou. Táta je totiž francouz a tak jsem zatím bydlela u něj teď se stěhuju.“Pohotově jsem odpověděla. Je fakt že jsem francouzska, ale už jsem navštívila všechny kontinenty několikrát a i bydlela nějakou dobu. Teda kromě Antarktidy.

„To je šílená náhoda. Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Kde přesně bydlí tvoje mamka?“

„Ona nebydlí úplně ve městě, ale kousek za městem dál na sever.“ Tam jsem měla domeček minule. V lesích. Po zbytek cesty už povídal jen on. Naštěstí někdy nad New Yorkem usnul.

„Eriku už budeme tady.“ Zatřásla jsem s nim když jsme začali přistávat. Sice jsem se s ním nijak moc neskamarádila, ale přišlo mi to fér.

„To, to rychle uteklo co?“

„No jo.“ Odpověděla jsem, když jsme vystupovali. Čekali jsme na zavazadla. A Erik mi zase něco vyprávěl.

„Ty se sem stěhuješ a máš jen malej kufřík?“ Podivil se nad mim mini kufříkem.

„Koupím si to na místě.“ Zase jsem lhala. Nikdy jsem nějak neměla extra potřebu si něco kupovat. Vždy mi skvěle posloužila stébla trávy. Vždy jsem si sebou vozila jen to nejnutnější.

„Na mě támhle čekají rodiče tak tě můžu představit.“ Ukazoval k sympaticky vyhlížejícím rodičům. Hrozně sympatický kluk, ale všeho s mírou.

„To je dobrý. Já už musím. Už takhle mám zpoždění. Mamka se bude zlobit pokud se tam do deseti minut neobjevím. Tak zatím a určitě se ještě potkáme.“ Loučila jsem se s ním a on mi smutně zamával. Okázale jsem ignorovala pohledy mužské populace v letištní hale a razila si cestu k taxíkům.

„Kam to bude?“ Zeptal se mě taxikář.

„Do Port Angeles.“ Odpověděla jsem a už jsme vyrazili. Chtěla jsem do Port Angeles, abych se mohla co nejdřív proběhnout lesem. Běžela jsem lesem a užívala si přírody. Blížila jsem se k Forks a praštil mě přes nos odporný pach. Ihned jsem poznala o koho se jedná. Upíři. Fuj. Ale alespoň bude sranda. Běžela jsem dál lesem a hodně velkou oklikou se vyhnula místu kde vůně byla nejkoncentrovanější. Poznala jsem že upírů je sedm. Nemohla jsem tomu uvěřit tak velkou skupinu jsem ještě snad nikdy nepotkala. To bude háček, ale když na to půjdu postupně snad to zvládnu. Ještě ke všemu sem měla výhodu, že na mě jejich vlastnosti nepůsobí. Běžela jsem daleko na druhý konec města. Našla jsem mítinku a hned za ní můj dům. Pořád tu stál. Teda už to moc dům nepřipomínalo, ale to se dá napravit. Utrhla jsem si pár stébel a vydala se na rekonstrukci. Potom co už to vypadalo jako dům jsem si lehla na mítinku a upadla do takového „tranzu“ V tomto stavu jsem vždy nejlépe nasávala energii. Asi po hodince jsem už byla zase plná síly. Teď jsem šla na mojí nejoblíbenější etapu zabydlování. Natrhala jsem si hrst trávy a vešla do domu někde jsem přidala zeď, někde stolek, gauč a podobně. Další výhoda byla, že stejně snadno jsem dokázala odstraňovat přebývající zdi a podobně. V přízemí jsem měla velikánský obývák spojený s kuchyní, kterou stejně nebudu používat. Vše jsem sladila do fialové. V prvním patře jsem udělala pokoj pro hosty. Svůj pokoj a obrovskou šatnu. V obou patrech jsem měla obrovské koupelny. Trvalo mi to celou noc a den než jsem vše plně vybavila. Dále jsem si také pořídila černé Lamborghini gallardo. Sice to v tomhle zapadákově bude vzbuzovat velkou a to opravdu velkou pozornost, ale co jednou za čas si to snad mohu dovolit. Dále jsem napsala e-mail na zdejší školu s přihláškou. Po týdnu mi odepsali, že mě přijímají.

Autor: coldangel, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřítel?: