Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepravděpodobné? Ale jděte! - 5. kapitola

26.01.2011 (18:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1692×

Strašně moc se vám omlouvám, nějak mám myšlenky úplně jinde, než by měly být, a tak jsem na další kapitolu zapomněla a je tu až o týden později. Snad se ale moc nezlobíte. :)

° 5. kapitola °

Bella:

Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jenom sním, anebo je to vážně skutečnost, i když ta mi připadala dost nepravděpodobná. Jak by tohle všechno bylo možné? Film, který je až moc podobný realitě. Anděl v mém pokoji a dokonce v mé posteli se mnou v náručí.

Otevřela jsem oči a probudila se do dalšího deštivého dne, ve Forks nic neobvyklého. S vědomím, že všechno se mi opravdu jen zdálo, jsem si povzdechla a začala se připravovat do školy. Pečlivě jsem si vybrala oblečení a zamířila si to do koupelny, udělat ze sebe člověka.

Jakmile jsem byla téměř spokojená s výsledkem, vrátila jsem se do pokoje pro tašku s učením, ale našla jsem tam mnohem víc než jen obyčejnou tašku. Na posteli ležel lístek, který vypadal jako nějaký vzkaz, a při bližším prozkoumání jsem opravdu spatřila své jméno, které se tyčilo na svrchní straně vzkazu. Vzala jsem ten kus papíru a přečetla si vzkaz, který byl napsán neskutečně úhledným písmem.

Bello,
šel jsem se jen převléct a za chvíli jsem zpět, tedy pokud ti to nevadí. A kdybys nebyla proti, byl bych rád, kdybys jela do školy se mnou. Doufám, že moji nabídku přijmeš.
Tvůj Edward

Přečetla jsem si vzkaz ještě jednou a stále mi to tak nějak nedocházelo. Takže mně se to opravdu nezdálo? On existuje? A byl tu celou noc? Páni! Pomalu jsem si začínala na vše vzpomínat a uvědomovat si veškeré skutečnosti. A především jsem si vzpomněla na jeho slovo, že to vše probereme jindy. Teď jsem se začínala opravdu těšit, že přijede a šla jsem ho vyhlížet k oknu, snad mi bude ochotný zodpovědět všechny dotazy…

Koukala jsem z okna už dobrých pět minut a připadala jsem si trochu hloupě, ale přesto jsem se od okna nehnula. Vytáhla jsem vzkaz z kapsy a hledala v něm nějaké náznaky, kdy se ukáže, ale nic jsem neobjevila. Za to mě zaujalo něco jiného. Až teď jsem věnovala větší pozornost slovnímu spojení ‚Tvůj Edward‘. Můj Edward, znělo to hezky a mně se ta představa líbila čím dál víc. Snad se jednou stane něčím víc než jen představou…

Ze snění mě vyrušilo troubení auta. Edward! Rychle jsem vyběhla ke dveřím, ale tam jsem se zastavila, nechci, aby si myslel, že jsem celý ráno prakticky nic jiného nedělala, než jen ho vyhlížela. Počkala jsem asi pět sekund, zkontrolovala se v zrcadle a s hlubokým nádechem otevřela dveře, ale narazila jsem do něčeho tvrdého. Od kdy tu stojí zeď?

Už jsem si chtěla zanadávat, ale po bližším prozkoumání jsem si uvědomila, že to není zeď, ale Edward. Zatraceně, ten je vážně tvrdý jak kámen a taky ledový. Zítra budu mít na čele určitě modřinu.

„Bello, jsi v pořádku?“ strachoval se Edward, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky při pohledu na mě, jak se zvedám, mnu si čelo a konstatuju něco o náhle se objevujících zdích.

„Jo jsem, jen jsem se trochu lekla, nečekala jsem, že tu bude stát z… že tu budeš stát,“ opravila jsem se rychle.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„To je v pořádku. Pojedeme?“ zeptala jsem se a zamířila si to k jeho autu.

„Ty chceš vážně jet se mnou?“ divil se.

„No ovšem.“ Sedla jsem si na vyhřáté sedadlo jeho Volva a uvelebila se.

„Není tu moc horko nebo zima? Jak asi víš, já nepoznám, jaká teplota ti vyhovuje,“ řekl starostlivě Edward.

„Ne, je tu akorát. Děkuju.“

„Za co?“

„Za všechno,“ odpověděla jsem a on se jen usmál krásným pokřiveným úsměvem. Nastartoval auto, motor se tiše rozeběhl a my mohli vyjet.

„Edwarde? Můžu se tě na něco zeptat?“

„No ovšem, o co jde?“

„Víš, zajímalo mě. Jak je vůbec možná taková shoda naší reality s filmem? Bylo tam opravdu vše tak přesné, jako to ve skutečnosti je?“

„Až moc děsivě přesné. Nikdo tomu ale zatím nevěnoval takovou pozornost jako ty. Přesto musíme teď být mnohem opatrnější. Absolutně nechápeme, jak se mohli dozvědět tolik podrobností. I naše schopnosti, náš způsob života… vše. A problém je, že už to nedělá starosti jen nám, ale nějakým způsobem se to dozvěděli i Volturiovi.“

„Kdo?“

„Volturiovi. To je naštěstí jedna z mála věcí, které ve filmu nebyli. Volturiovi jsou královská rodina našeho druhu, dohlížejí na dodržování zákonů a za jejich porušení tvrdě trestají.“

„Zákonů? Jakých zákonů?“

„Řeknu ti to později, už jsme u školy,“ řekl a měl pravdu. Byla jsem natolik zaměstnaná myšlenkami o jiném světě, o světě, který je sice za hranicemi racionálního chápání, ale přesto existuje a možná je s tím naším propletený víc než si myslím a dokážu představit.

Jakmile Edward zaparkoval, ti bystřejší už si stačili všimnout, že má v autě jinou společnost než obvykle a zaostřili na nás své zvědavé oči. Edward vystoupil, rychle přešel k mé straně auta a podržel mi dveře jako pravý gentleman. Když jsem vystoupila i já, vzal mi tašku a majetnicky si mě chytil pravou rukou kolem pasu, ne že by se mi to nelíbilo, ba naopak. Moc se mi zamlouvalo, jak se ke mně hlásí i na veřejnosti a dost okatě dává všem najevo, že já jsem jeho.

Šli jsme takhle bok po boku až do třídy a snad každý, koho jsme potkali, jen vyjeveně otevřel pusu a doslova zíral. Pár holek po mně dokonce hodily vražedné pohledy a přísahala bych, že snad i dva kluci. Nevěnovala jsem tomu radši přílišnou pozornost a užívala si ten pocit.

„Co na mě říká tvá rodina,“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme si usedli na svá místa a už nám téměř všichni dali pokoj.

„Jsou nadšený, všichni mi tě přejí.“

„Opravdu všichni? I Rosalie?“

„Ano i Rose. Sice to snáší trochu hůře, ale není tak nepřístupná, jako to bylo představeno ve filmu. Dej jí trochu času a uvidíš, že i z vás dvou se stanou kamarádky.“

„Dobře.“

„Můžu se ještě na něco zeptat?“

„Ty jsi ale zvědavá,“ řekl s úsměvem, „ale dobře, ptej se.“

„Vysvětlíš mi někdy, proč jste si vybrali tento způsob života? Moc dobře nechápu, proč byste si mělo věci komplikovat, když to jde snazší cestou.“

„Neboj, jednou ti to vysvětlím, ale ne tady. Tady na to není vhodné místo, ale jestli chceš, mohl bych tě odpoledne vzít na jedno místo a tam ti zodpovědět veškeré tvé všetečné otázky.“

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ řekl a zase se usmál tím pokřiveným úsměvem. To už ale do třídy přišel profesor a my se tuto hodinu ke konverzaci už nedostali a bohužel ani za celý den, žádnou další hodinu jsme spolu neměli a ta půl hodina na obědě utekla jako voda, a to se vyptával beztak převážně jen on nebo jeho rodina, se kterou jsme obědvali.

No dobře já obědvala a oni se jen vyptávali, chtěli o mně vědět snad úplně všechno. Celkem mě ten oběd vyčerpal, jak jsem chtěla každému odpovědět a vyhovět mu tak, ale stejně jsem jim neodpověděla ani na polovinu jejich otázek a já se obávala dne, kdy výslech bude pokračovat. Co když si pak o mně budou myslet něco špatného? Vždycky se bojím, co všechno jim mám prozradit, kde je ta hranice, kdy si řeknou, že jsem fakt divná a radši si mě přestanou všímat? Budu si muset lépe promyslet odpovědi, nejlíp když si je dneska odpoledne připravím.

Dělala jsem si plány na odpoledne, ale pak jsem si vzpomněla, že mě Edward chce vzít na to tajné místo. Jak jsem jen mohla zapomenout? Moje plány budou holt muset počkat. Tohle je důležitější…

4. kapitola / Texy / Verony1 / 6. kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepravděpodobné? Ale jděte! - 5. kapitola: