Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepojmenovaná - 1. kapitola

14.04.2010 (21:00) • Maryola • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1363×

Rok 1994, Ottawa
Bianca Knowledge

V té době jsem si přivydělávala jako chůva. Seděla jsem na lavičce u dětského hřiště a sledovala dvě pětileté děti, jak si spolu hrají a neustále se pošťuchují. Byl podvečer a já se už těšila, až mi zavolají rodiče malého chlapce, Terry se jmenuje, že jsou doma a já budu moct jít domů. Holčička, která si hrála s mým svěřencem, byla podivná. S Terrym se seznámila až tady, na hřišti a ani neřekla jak, se jmenuje, skoro vůbec nemluvila, a když už, znělo to jako by mluvil někdo mnohem starší, vyzrálejší. Zřejmě se nestýkala s moc dětmi jejího věku. Terrymu to nevadilo, ten byl rád, že není sám. Když jsme dorazili jen tu seděla a kreslila si klacíkem v písku. Za pár minut po mém dumání a občasném Terryho výbuchu smíchu, či hněvu, mi dorazila SMS od jeho rodičů, že jsou zpět. Zvedla jsem se z lavičky, v jedné chvíli se Terry otočil a já viděla, jak se mu překvapením rozšířili oči. Dřív než jsem se stihla otočit, ucítila jsem tupou ránu do zad a příšernou bolest na krku, dál už byla jen tma, bolest a dětský smích. Ta holčička se smála.

O několik dnů později

Hlavní město pomalu začínal ovládat strach, řádil tu neznámý vrah a policie neměla jedinou stopu. Nevědělo se, jestli jsou tak neschopní nebo opravdu nemají důkazy. Novináři o tom spekulovali a stal se z toho hit, který se dostával dál a dál.
Další oběť se objevila vzápětí. Muž v letech seděl na zastávce a čekal na autobus. Na této zastávce moc nestaví a on věděl, že má ještě spoustu času. Těšil se domů, za svou manželkou a dětmi. Bylo odpoledne a tak se nemusel bát, že potká vraha, který tu řádí. Spokojeně si tedy rozevřel noviny a začetl se do nějakého článku.

Neznámý šílenec

 Policie stále pátrá po masovém vrahovi, který řádí v našem městě, hledá souvislosti, metody, ale nedokáže na nic přijít. Sama to přiznává a hledá pomoc u nás, občanů.
,,Pokud někdo o něčem ví, či tuší kdo by to mohl být, ať se nám ozve. Přijmeme jakoukoliv pomoc a doufáme, že se zapojíte,‘‘ prosí vedoucí místní policie…

Muž se nervózně ohlédl, měl pocit, že ho někdo sleduje. Nikoho však neviděl, jen se uchechtl a nalistoval další článek, ten popisoval první oběti a místa činu.

První obětí byla mladá chůva, která byla nalezena na hřišti i se svým malým svěřencem. Rodiče byli velice zdrceni ztrátou svého jediného syna, ale přesto odpovídali na naše dotazy. Chlapec neměl moc kamarádů a chůva ho měla na starosti od jeho tří let. Na hřišti byl jen se svou chůvou. V tu dobu se nikdo poblíž nenacházel. Našel je až otec chlapce, který se je vydal hledat, když dlouho nepřicházeli. Ten pohled prý nikdy nedostane z hlavy, sám nám nebyl ochoten vypovědět, co viděl, prý na to nechce myslet. Zeptali jsme se proto vyšetřujících a ti nám odpověděli velice zdráhavě. Dívku zřejmě někdo uhodil velikou silou do zad, její tělo našly položené v písku vedle chlapce. Oba měli rozřízlá hrdla a v sobě neměli téměř žádnou krev. Kam ona krev zmizela, se pokouší vyšetřovatelé zjistit.

Složil noviny a pohodlně se usadil a začal vyhlížet svůj autobus. Zbývalo mu ještě asi 5 minut, než dorazí. Složil noviny a chystal se zavolat ženě, že brzy dorazí, ať nemá strach. Vyrušily ho pomalé a tiché kroky. Ohlédl se a uviděl malé děvčátko. Byla velmi mladá, mohlo jí být něco přes pět let, ale byla krásná. Černé vlásky, trochu pobledlý obličej a přímo záhadné rysy ve tváři umocňovaly její krásu. Sledoval ji, jak se k němu s úsměvem blíží. Také se na ní usmál. On sám měl doma malou dcerku, ale této dívence se nevyrovná. To pochopil hned, jak ji uviděl.

,,Ahoj,‘‘ pozdravil ji s úsměvem a stále nechápal, jak může někdo tak mladý, vypadat takhle.

,,Dobrý den, pane.‘‘ Dívenka měla krásný hlas, přestože mluvila tiše, dobře ji rozuměl a z jejího hlasu neslyšel nic dětského, jako by byla starší, než vypadá.
Podíval se do jejích tmavě modrých očí a polekal se. Přímo za ní stál muž, byl bledší než dívka, ale stejně tak krásný, to musel uznat, i když byl muž.
 

,,Dobrý den,‘‘ slušně pozdravil, ,,to je Vaše dcera? Je krásná.‘‘ Nechápal, proč se chová tak podlézavě, ale v jeho blízkosti pocítil strach.

,,Ano je.‘‘ Holčička se zničeho nic začala smát, byl to nádherný smích. Její otec se na ní podíval s úsměvem a v další chvíli se u něj objevila i stejně bledá a krásná žena. Jediné co muž ještě spatřil, byla silueta otce té malé holčičky, jak se rychle přiblížil. A pak už byla jen bolest a tma. Nepolapitelná a nekonečná tma.

Černovlasá dívenka sledovala mrtvolu muže před sebou a čekala na svou rodinu. Její otec se šel podívat po okolí, zda je někdo neviděl. Brzy se vrátil a normálním lidským krokem přišel ke své dceři. Vzal jí do náruče a rozhlížel se, kdy dorazí zbytek rodiny. V tomto městě už skončili a stěhují se jinam.

V následujích letech se objevovala různá oznámení o dokonalých vraždách, při kterých se nenajde vrah ani žádná stopa. Po nějaké době se počet vražd zredukoval.

Po ulici procházela rodina, všichni byly stejně krásní, neuvěřitelně bledí až na malou holčičku, která byla o něco tmavší než oni. Všichni působili tajemně. Kromě otce dívenky a jeho ženy tam byla ještě jedna mladá dívka, blondýnka a hnědovlasý, mladý muž. Otec, matka a jejich tři děti. Děsivá stvoření noci, která vraždí a neznají slitování. Může to být i jinak, pravdu se nikdo z jejich obětí nedozví.

O několik let později, vzdálené městečko Forks

Bella Swanová

Po mém nepovedeném skoku z útesu jsem došla domů. Když jsem otevírala dveře, měla jsem na chvíli pocit, že tam nejsem sama. A taky jsem nebyla, přede mnou stál Jacob.

,,Charlie tu není, že?‘‘ zeptala jsem se ho, i když jsem znala odpověď.

,,Ne, není,‘‘ ušklíbl se, asi vycítil, že jsem trochu nervózní, ,,no tak, Bello, snad se mě nebojíš!‘‘ Takhle mě pošťuchoval často, ale vážně, vy byste byli klidní, kdyby byl váš nejlepší přítel vlkodlak? Nemyslím si.
Šli jsme tedy do mého pokoje a řešili nesmysly. To jsme dělávali často, protože vše ostatní už jsme měli probrané a některá témata jsme naopak rozebírat nechtěli.
Jake po mě po očku pokukoval a sledoval každý můj pohyb. Znervózňovalo mě to, dost, už dlouho jsem věděla, že se mu líbím, on sám se tím nijak moc netajil, ale kvůli Edwardovi, kterého jsem stále milovala a i teď, když jsem na něj pomyslela, zabolelo mě u srdce, pro mě byl jen nejlepším kamarádem. Věděla jsem, že i pro mě je něco víc, ale nestačilo to. Hlavně jsem věděla, že se může do nějaké otisknout a co já pak? Potřebovala jsem ho, pomohl mi.

Dost přemýšlení, Bello, vrať se do reality.

Autor: Maryola (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepojmenovaná - 1. kapitola: