Je tady další díl. Edward vzpomíná. Též prosím o komentáře, které směřují k Nikiii. Díky a krásné čtení. Vaše TC.
13.04.2010 (11:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1291×
Sípavě se nadechla.
„Musím si sednout,“ řekla, posadila se na pařez.
Šel jsem pomalu k ní. „Jen klid. Hlavně to nesmíš nikomu říct! Jsi jediný člověk, který to ví. Kdy-by jsi to řekla, celá rodina by byla v nebezpečí a hlavně i ty.“
„Co-cože? Vás je více? “ Podívala se na mě podivným pohledem.
„Ano, jenom Cullenovi... v tomto městě, ale nesmíš to nikomu říct! Rozumíš?!“
„Dobře, stejně si myslím, že by mi nikdo nevěřil,“ otáčela nevěřícně hlavou. „ ví to ještě někdo? A jak... co jíte?!“
„Živíme se z krve zvířat.“
Bella se postavila a přistoupila. „ Jsi tak, studený a… tvrdý.“ Pohladila mě po ruce.
„ Ano,“ vzdychl jsem a pohlédl do jejich zamyšlených očí. „ co teď budeš dělat?“
„Uh...“ Natáhla se blíže k mému obličeji a políbila mě. Ochotně jsem ji polibek vracel, ale sebe kontrola, byla čím dál tím víc menší.
„Tohle není moc dobrý nápad. Mohl bych ti ublížit.“ Oddálil jsem se.
„ Aha… no měla bych jít nebo si o mě Charlie bude dělat starost.“ Podívala se kolem sebe. „ kde to vlastně jsme?“
„Nedaleko domu. Nemám tě doprovodit?“ zeptal jsem se starostlivě - bál jsem se, aby si neublí-žila.
„No… jestli chceš,“ řekla rozpačitě.
Šli jsme mlčky po lesní pěšince.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Pohlédla.
„Jistě. Co chceš vědět?“
„Jak dlouho už jsi takhle?“
„No … od roku 1918. Carlisle mě našel umírat na španělskou chřipku.“
„Aha, a no… máš nějaké super schopnosti?“ zeptala se rozpačitě a trochu se začervenala.
„Ano, ale není to pokaždé úžasné.“ Posmutněle jsem se zasmál. Vzpomněl jsem si na tragickou nehodu, která se stala v roce 1929 v Londýně.
Měl jsem takové „své“ místo pod starým dubem na kraji parku. Kreslil jsem si tam západ Slunce. Když v tom jsem uviděl mladou ženu, jak sedí na lavici a čte si. Četla knihu „Na Větrné Hůrce“. Měla černá vlasy, které sahaly až po lopatky, spletené do copu a ovázané smetanově bílou stuhou. Její krásné tělo obepínaly ve stejné barvě jako stužka, šaty, které ji sahaly nad kolena.
Zápas Slunce jsem nedokreslil. Začal jsem kreslit tu dívku.
Po nějaké době si mne všimla a šla si ke mně sednout. Mluvili jsme snad celý večer. Jmenovala se Melissa.
Po první noci jsem věděl, že jsem našel tu pravou, ale nemohl jsem Melisse říct, co jsem zač, ohrozil bych jí.
Uběhlo několik měsíců, všechno bylo úžasné. Konečně jsem cítil, že i má existence za něco stojí. Jednoho večera jsme se sešli na náměstí, přesně o půlnoci. Nad našimi hlavami zářily hvězdy a měsíc.
Poklekl jsem na koleno. „Melisso Knightová, miluji tě z celého srdce. Vezmeš si mě?“ Melissa se na mě podívala a začervenala se. „A-ano.“ Sklouzla ji po tváři slza.
Obejmul jsem ji a začal se s ní točit dokola. Šli jsme se projít do tamějšího lesa, kde jsme měli „naše“ místo.
Začala mě vášnivě líbat, až jsme nakonec skončili na zemi a milovali se.
Ráno jsem se probudil, ale Melissa se neprobouzela.
„Melisso! Melisso, probuď se! No tak!“ Zvedl jsem její tělo a běžel za Carlislem.
„Carlisle! Rychle, nevím, co s ní je!“ Položil jsem Melissu na svou postel.
„Edwarde … je pozdě. Je mi líto.“ Odešel a nechal mě tam s ní o samotě.
„Melisso, Melisso...“ Opakoval jsem stále za sebou.
„Aha... a ukážeš mi je někdy?“ Vytrhla mě Bella ze vzpomínek.
„Jasně. Třeba o víkendu?“ Usmál jsem se.
Už jsme byli u jejího auta na opuštěném, školním parkovišti. Otevřel jsem dveře spolujezdce. Bella na mě pohlédla s jedním obočím zvednutým.
„Zavezu tě domů,“ vysvětlil jsem a čekal, až si nastoupí.
Celou cestu jsme jeli mlčky.
„No díky za pěkný den. Uvidíme se zítra?“ Otevřela dveře.
„Jo jasně. Vyzvednu tě cestou do školy.“ Mrkl jsem a políbil ji na čelo a vystoupil.
„Jak se dostaneš domů?“
„Půjdu pěšky, jedna z upířích super vlastností, vzpomínáš?“ Bouchl jsem se do hrudi.
Celou cestu domů jsem bloumal, jestli to není chyba.
Dny ubíhaly velice rychle. Celou dobu jsme si měly s Bellou co vyprávět.
„Takže už je víkend,“ oznámila mi v autě.
„Ano já vím. Nechceš si doma odložit věci?“
„Jo to je asi dobrý nápad.“ Zasmála se.
Zastavil jsem u Bellina domu a čekal.
„Nechceš jít dále?“ Pohlédla k domu.
„Jestli chceš.“ Pokrčil jsem rameny a vystoupil.
Posadil jsem se v kuchyni a vyčkával, až Bella bude připravená. Když jsem čekal, uvědomil jsem si, že život začíná být zase docela k světu.
„Jsem připravena,“ řekla a hodila si tašku přes rameno.
„Co máš v té tašce?“
„No … pojď, ať mi stihneš všechno ukázat,“ řekla rozpačitě a vylezla z dveří.
„Dobře, tak jdeme.“
Dojel jsem až na konec dálnice číslo 101.
Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Neodolatelná 2. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!