Už jsem myslel, že je konec. A pak se objevila nová naděje...
25.04.2011 (14:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1703×
Kapitola přidána s menším zpožděním, za což se moc omlouvám. Většinu dnů z prázdnin jsem strávila u babičky, bez notebooku a internetu. Další kapitoly by měly přibývat už rychleji, pokud ovšem budete komentovat. Ano, správně, znovu dávám limit 6 komentářů, pokud jich tu tolik nebude, asi nebudu mít takovou chuť do psaní... ;) Vaše Bunny ♥
„Ššš, Edwarde. Všechno bude v pořádku,“ utěšovala mě Bella. Bylo to úplně špatně, to já bych měl utěšovat ji. Slibovat jí, že udělám cokoliv, aby přežila, hladit ji po vlasech, držet ji v náručí a chlácholivě ji hladit po zádech. Místo toho jsem se však nechal utěšovat spoustou lží. Věděl jsem, že to nemá pražádný smysl, že mi Bella vykládá lži, ale potřeboval jsem je slyšet.
Chtěl jsem se zbavit toho pocitu zmaru, který koloval mým tělem, ale nešlo to. Ne, když jsem věděl, že všechno, co jsem dělal pro Bellinu záchranu, bylo úplně zbytečné. Ve skrytu duše jsem vždycky doufal, že se mi podaří Bellu uchránit před smrtí navždy. Že jednoho dne se dáme dohromady a od té chvíle budeme navždy spolu. Jak naivní…
Teď jsem ležel na posteli v jejím hřejivém objetí a snažil se uklidnit. Ovládnout chlad, který otřásal mým tělem, zklidnit dýchání. Zpomalit tlukot srdce. Zdálo se mi, jako by se za každou cenu snažilo dostat z hrudi. Krev mi bušila ve spáncích tak silně, až jsem myslel, že se mi rozskočí hlava. A ke vší téhle fyzické bolesti se ve vlnách vracela pořád zpět i bolest psychická. Kdo ví, jestli se někdy dokážu vyrovnat s tím, že jsem ji nadobro ztratil…
To ale nebylo to, co mě trápilo nejvíc. Bál jsem se jejího umírání. Její bolesti. Ona byla čistá, nesobecká. Nezaslouží si takovou smrt. Nezaslouží si žádnou smrt.
Nikdy bych nepřišel na to, jaká opravdu je, kdybych nechal toho upíra zabít ji. Chvíli bych přihlížel tomu, jak z ní vyprchává život, a pak bych si znovu mohl spokojeně hrát karty s tím zrádcem Brianem. Chtěl jsem se mu pomstít, ale jak? Já jemu přeci nemůžu ublížit víc, než on ublížil mně. Věřím tomu, že Nancy opravdu miluje, ale já bych ji nedokázal zabít, i kdyby to bylo možné. Ona jen plnila své poslání.
Představa Belly, umírající v náručí upíra, jejího prokousnutého hrdla, mi v hlavě kolovala jen chvíli. Pak jsem si uvědomil, že ona nemusí umřít. Že existuje způsob, jak ji udržet naživu. Navždy.
„Bello, já tě miluju a nenechám tě zemřít,“ šeptl jsem odhodlaně, jakmile jsem dokázal do plic nabrat aspoň trochu vzduchu. Když jsem konečně sebral odvahu a podíval se jí do očí, spatřil jsem tolik bolesti a nedůvěry, že se mi znovu sevřelo srdce. Vzdala to… já ale ne.
„Vím, jak tě udržet naživu,“ oznámil jsem jí a vpil se do jejích rtů. Tahle nová naděje mě znovu probrala k životu. Upínal jsem se k ní tak moc, že kdyby nám to nevyšlo, asi by mě to znovu zabilo. To by taky nemuselo bejt tak špatný…
„Jak?“ Hlas se jí chvěl a tváře zčervenaly, jako by se styděla za to, že v něco doufá. Jako by jí bylo trapně za to, že má nějakou naději.
„To uvidíš. Bello, já nemám nejmenší tušení, jestli to vyjde, ale je to naše poslední naděje.“ S těmito slovy jsem vstal z postele a zamířil do koupelny k zrcadlu. Měl jsem docela štěstí, že nemůžu zemřít, protože se mi málem strachy zastavilo srdce, když jsem spatřil osobu v zrcadle. Dost pozdě mi došlo, že ta obluda, které jsem se tak lekl, jsem já. Ono to ale nešlo dost dobře poznat. Obličej jsem měl rudý a oteklý. A ty oči… Fuj!
Opláchl jsem si tvář studenou vodou a otočil se, když jsem od dveří zaslechl Belliny tiché kroky. Pohled měla sklopený k zemi a zjevně se odhodlávala něco říct. Rozhodl jsem se jí pomoci.
„Co se děje, Bells?“
„Edwarde, přemýšlel jsi někdy o tom, že je to všechno zbytečné? Že se jen snažíš oddálit to, co se stejně stane? Nenapadlo tě někdy, že jsi mě neměl zachraňovat? Že se snažíš jen vzepřít osudu? Že to je úplně špatně?“ Na konci řeči jí z očí vytryskly slzy. Přiskočil jsem k ní a objal ji kolem ramen.
„Bello, já od první chvíle, kdy jsem tě spatřil, věděl, že musíš žít. Nikdy se mi nestalo, že bych byl o něčem přesvědčen tak pevně. Myslíš, že to není osud?“ pošeptal jsem jí do ucha a setřel slzu, která jí stékala po růžolící tváři.
„Jaký je tedy plán?“
„No… Itálie,“ přiznal jsem nejistě. Vůbec jsem netušil, jestli to vyjde, věděl jsem ale, že v Itálii jsou naše šance nejvyšší.
„Itálie?“ podivila se nechápavě.
„Bello, jedinou naší šancí je, že se staneš upírkou,“ vysvětlil jsem. Nechtěl jsem jí to říkat, protože jsem se bál její reakce, ale musel jsem. „Můžeme?“ zeptal jsem se, když na to nijak nereagovala.
„Už teď?“ šeptla překvapeně. Chlácholivě jsem ji pohladil po zádech.
„Nemůžeme si dovolit čekat.“
Odevzdaně přikývla a já se s ní přemístil.
***
Už půl hodiny jsme bloudili úzkými spletitými uličkami Volterry, ale na žádného upíra jsme nenarazili. Už jsem si začínal myslet, že se před námi zahrabali někam pod zem, když se nám do cesty postavil mohutný muž v šedém dlouhém plášti. Hned mi došlo, o koho jde.
„Hledáte někoho?“ zeptal se. V hlase měl nepatrný podtón hrozby, kterého bych si možná ani nevšiml, kdybych nevěděl, co je zač.
„Hledáme tvýho šéfa,“ odpověděl jsem s úšklebkem. Věděl jsem, že oficiálně byli šéfové tři, doopravdy byl šéfem ale jen jeden z nich.
„Nerozumím,“ zavrčel tiše a odvedl nás hlouběji do uličky.
„Myslím, že rozumíš moc dobře,“ zasyčel jsem a pevně stiskl Belle ruku pro případ, že bychom se museli rychle přemístit.
„Co jste zač?“
„Někdo, kdo přišel uzavřít obchod s tvým šéfem. Neboj, my víme, co jste zač…“ Pokrčil jsem rameny. Upír si odfrkl a odvedl nás k odklopenému kanálu.
***
Čekání v hezky zařízené recepci bylo nudné a nesmírně mě rozčilovalo. Měl jsem dokonce co dělat, abych se nerozječel na lidskou recepční, která nám nabízela něco na zub. Už jsem prostě nedokázal lidem důvěřovat…
Když se konečně v místnosti objevila drobná blonďatá upírka s dětským obličejíčkem, hlasitě jsem si oddechl. Recepční se na mě podívala jako na blázna, ale pak se posadila k počítači a okázale nás ignorovala. Blondýnka se zašklebila a pokynula paží, abychom ji následovali.
„Vládci upírů vás očekávají ve věži,“ oznámila vysokým řezavým hlasem, zatímco nás vedla hradem. U velkých dřevěných dveří se zastavila a se zaskřípěním je otevřela dokořán. Před námi se rozprostřela velká místnost kruhového půdorysu. Desítka upírů uvnitř, která o něčem zaujatě diskutovala, okamžitě zmlkla, když se věží rozlehly naše kroky.
Zastavili jsme se před trojicí trůnů, na kterých seděli upíři se zvláštníma mléčnýma očima. Ten, co seděl uprostřed, se plynulým pohybem postavil a přátelsky se na nás usmál.
„Vítejte ve Volteře. Omlouvám se za tu neomalenost, ale nutí mě to zeptat se. Je možné, že jsem tě už někde viděl, chlapče?“
Potlačil jsem úšklebek a vřele se na něj usmál.
„Ano, je to možné. Kdysi jsem vám totiž posloužil jako svačinka…“
Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 10. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!