Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (8)

12.10.2009 (19:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3693×

8.KAPITOLA

Po špičkách

Když jsem ráno vylezla z postele a podívala jsem se na sebe v zrcadle, vyděsila jsem se. Tohle jsem nebyla já. Rudé oči od neustálého pláče, nevyspalé, rozmazané, s obrovskými kruhy...no prostě děs a hrůza.

Musela jsem si vlézt do sprchy a pak se trochu zkulturnit. Docela se mi to povedlo až na tu únavu.

Moje předsevzetí, že se budu co nejvíce vyhýbat rodině Cullenů se mi nesplnilo. Před hotelem jsem byla jen chvilku a Alice se ke mně ze zadu vrhla, začala mě objímat a přitom říkala: „No tak Bello! Prosím, neodháněj mě! Já nemůžu za to, že ty a Edward jste se nepohodli. Já chci být pořád tvoje kamarádka“ žadonila, ale já se od ní odtahovala.

„Alice, já ne...“ nadechovala jsem se, že jí všechno vysvětlím, ale předběhl mě jiný hlas.

Hlas mého....ano ještě stále mého Jacoba.

„Nesahej na ni ty potvoro! A dej z ní ty smradlavé ruce pryč!“ zavrčel Jacob.

Ale Alice se nedala, začala taky vydávat vrčivé zvuky a řekla: „To říká ten pravý smradlavý, neupravený a.....“ nedořekla.

Skočila jsem mezi ně a první otázku jsem směřovala na Jacoba: „Co tady děláš?“ I když jsem to moc dobře tušila.

„Nemůžu za tebou přijet?“ ptal se a přitom se mi podíval zpříma do očí. Čekala jsem, že po tomhle budu zase ta jeho Bella. Ale nestalo se. Nic, vůbec nic jsem k němu necítila.

„Jasně že můžeš“ odpovídala jsem potichu. Byla jsem naštvaná sama na sebe.

„ Copak je lásko?“ ptal se mě a políbil lehce na rty. Necítila jsem nic. Naprosto nic. Žádní motýlci v břiše, žádná jiskra, já snad vyhasla. Ne, jen jiskřím za tím, kdo o mou maličkost nestojí.

Nezvládla jsem to, musela jsem mu to říct: „No víš....“ nedopověděla jsem a odtáhla se od něj. Vytřeštil na mě oči a zeptal se  „Udělala ti něco?“

Chtěl jsem odpovědět, ale Alice mě předběhla: „Jak se opovažuješ o mě mluvit? A ještě si myslet že jsem jí něco udělala! To odvoláš.“ stoupla si do bojovné pozice.

„Neodvolám!“ stál si na svém Jacob. Nechápala jsem co proti ní má.

A pak vyšel z lesa Edward a přidal se ke své sestře.

„Edwarde, co to děláš?“ ptala se zděšeně.

„Co myslíš? Bráním ty, co mám rád.“ odpověděl na její otázku ale Jacob to pochopil nějak špatně, zavrčel a vykřikl: „Hej, tak na to zapomeň! Ta je moje“ a drcnul do něj.

„Nevěděl jsem, že ji máš podepsanou.“ nedal se a vysmíval se mu. Já vůbec nechápala proč to dělá.

„Ty pijavice hnusná“ zavrčel na něj. A jaj to bude zlé.

„Cos to řekl ty čokle?“ naštvaně se zeptal! No páni už se i titulují. Super. Letělo mi hlavou.

Jenže mezitím co já myslela na ty jejich tituly, oni dva se k sobě nebezpečně přiblížili. Proboha jen to ne, ať se nepobijí. Musím zakročit!

Hodila jsem prosebný pohled na Alici a ta okamžitě věděla co má dělat. Chytila lehce Edwarda za ruku a řekla: „Kroť se nebo chceš někomu ublížit?“ a na to někomu dala velký důraz. Odtáhl se.

Teď jsem byla na řadě já.

„Jacobe, přestaň! Nech ho být, stojí ti za to?“ ptala jsem se ho. Jenže to asi moc nepomáhalo, čím dál víc se mu třásly ruce a přecházelo to do celého těla. Vypadalo to, jako by měl brzy vybouchnout.

Když to Edward viděl znovu se k nám přiblížil a chytal mě za ruku. Odtáhla jsem se a tak řekl: „Odejdi pryč!“

„A to jako proč?“ vybafla jsem na něj.

„Jen tak ze srandy, nevidíš? Neudrží se, ublíží ti. To chceš?“ ptal se mě a vpíjel se do mě očima.

„Edwarde, pojď pryč. Když odejdeme, přestane. Pojď!“ křičela na něj Alice a táhla ho za sebou.

Nechal se, ale celou dobu se otáčel, jako by Jacobovi nevěřil a o mě měl stále strach. Jenže to je hloupost! On mě nesnáší, nikdy mu na mě nezáleželo. Ach jo, už mám zase slzy na krajíčku. Začala jsem mrkat a všimla jsem si, že Alice měla pravdu.

Jacob tam stál a jen mě pozoroval. Jako by tušil co přijde.

„Jaku, já....“ nenechal mě domluvit a řekl: „Odpouštím ti, nic ti nevyčítám, nic, jen mě neopouštěj. Prosíííím!“

Dal na to takový důraz, ale já musela. Nedokázala bych být s ním a myslet na jiného. Musím se vzpamatovat. Jestli to vůbec půjde.

„Promiň Jaku....já nemůžu“ hlesla jsem.

„Jak myslíš, ale já se nevzdám“ dodal rychle a odešel.

Proboha, co jsem to udělala? Právě jsem se vzdala posledního semínka naděje, že něco bude stejné. Už mi nic nezbylo. Všechno jsem ztratila.

A znovu jsem se rozplakala. Po tvářích mi tekly proudy slz a jediné, co jsem stihla zaregistrovat, byla Alice, která zakroutila hlavou a zmizela v hotelu.

Nechápala jsem vůbec nic. Moje myšlenky se splašily a já je nedokázala ukočírovat. Lítaly si všude možně a tak není divu, že jsem pětkrát skončila na podlaze a utržila jsem několik nesčetných modřin na celém těle.

No jo, neměl mě kdo hlídat a já samotná jsem nebyla ničeho schopná.

Když mě viděla teta, okamžitě pochopila. Bez jediné otázky mě poslala lehnout a řekla: „Pořádně si odpočiň.“

Pohladila mě po hlavě a samotné se jí zaleskly slzy v očích. No jo to dělá to těhotenství. Neměla bych jí přidělávat starosti.

Bohužel starosti měla a velké. Zlomila jsem si ruku a tak nezbývalo nic jiného než přetrpět  jednu velkou návštěvu doktora Cullena. No jo, jsem nemehlo, špatně jsem stoupla a už jsem letěla ze schodů. Jinak jsem se celé jeho rodině vyhýbala. Jedinému členu to vadilo. Alice se snažila pořád. Připadalo mi, že mě sleduje. Jako by chtěla Edwardovi vysvětlit, že to byl všechno omyl, ale nepovedlo se jí to.

Týden jsem ze sebe dělala vzduch a po jejich odjezdu jsem si pořádně oddechla. Konečně klid, ale ne na dlouho. Za chvíli začne škola a tam se zase budou ty jejich dokonalé tvářičky usmívat a vyprávět jak si užili prázdniny.

Možná se Edward neudrží a pustí tu nahrávku a já se pak zabiju. Takovouhle podlost nesnesu. Škoda, že nemám tu fotku, ale stejně bych ji asi nedokázala vylepit. Teď už ne, tedy spíš ani teď. Já se přiznám bez mučení. Miluji ho a stále budu.

„Ahoj Belluško, zlatíčko moje“ uslyšela jsem kousek ode mě a pak mě něčí ruce přitiskly k sobě. Aha máma. No jo, už jsem byla zase mimo.

„Ahoj mami“ řekla jsem sklesle a vymanila se z jejího obětí.

„Ty se na nás pořád zlobíš?“ zeptala se sklíčeně.

„Ne, na vás ne! Jedině na sebe, jedině na sebe“ zašeptala jsem.

„Co jsi to říkala? Mluv hlasitě když hovoříš se svojí maminkou. Bello posloucháš?“ zatřásl se mnou táta.

Vytrhla jsem se mu a řekla: „Ahoj tati, taky tě ráda vidím a ano tebe nejde přeslechnout. Jo a říkala jsem, že se zlobím na sebe ne na mámu“ a na slovo máma jsem dala velký důraz.

Vrazil mi facku. No teda! Ta byla za co? Ale radši jsem nic neříkala otočila jsem se na podpatku a vběhla do svého pokoje pro kufry.

Když jsem se vracela slyšela jsem hádku, která byla v plném proudu: „Ty vážně nejsi normální. Ona se ke mně chovala normálně a odpustila nám a ty ji za to vrazíš facku? Jestli se zase kvůli tobě uzavře do sebe, tak si mě nepřej. Něco se jí stalo, jestli nevíš. Tvoje sestra nám to říkala. Ale ty myslíš jen na sebe, na nic jiného. Sakra je to i tvoje dcera. A víš co? Dej sem ten její telefon. Dělej! Tak jáááááá jí ho vrátím a tyhle peníze jí dáme taky. Vydělala si je, takže si je zaslouží. Jo a můžeš jí jít pomoct s kufry. Dělej!“ tak v takovéhle ráži jsem mámu ještě nezažila. Ona se mě zastala, před tátou. Joooo s ní asi komunikovat budu. Aspoň trochu.

Vyšel pomalu za mnou do pokoje, ale já ho vůbec nevnímala. Jako by tam nebyl.

Loučení s tetou a holkama bylo horší. Rozdávala se čísla telefonů, fotily se poslední fotky a zase teklo slzavé údolí.

Bohu dík, teta k nám za pár měsíců přijede. Chce rodit ve Forks, oblíbila si doktora Cullena a kdo taky ne, že? A s holkama jsme se domluvily na příští rok. Bude zase brigáda. A už se moc těším, to už s námi bude i Ananásek.

Při cestě domů jsem usnula. Ještě že tak, protože už jsem to opravdu potřebovala.

„Zlatíčko, vstávej....jsme doma“ promluvila potichu máma a pohladila mě po vlasech.

Ztěžka jsem otevřela oči a zamžourala. Uviděla jsem náš dům. Až teď jsem si uvědomila, že se mi vůbec nestýkalo, ale to mámě neřeknu.

„Pohni se, vem si tašky a odnes si je do svého pokoje“ uslyšela jsem rozkaz našeho generála. Ach jak já ho začínám nenávidět.

„Vždyť už jdu!“ houkla jsem na něj a štrachala jsem se z auta. Pak jsem rychle uchopila co nejvíc tašek a metala jsem do svého pokoje. Tam budu mít aspoň soukromí a klid.

Když jsem donosila všechny tašky, pustila jsem se do úklidu. Na chvíli jsem zaměstnala hlavu. Potřebovala to!

Trvalo mi to dýl než jsem si myslela, ale unavila jsem se tak, že jen co jsem vyšla ze sprchy, padla jsem na postel a v mžiku jsem byla tuhá.

Spala jsem dost tvrdě, tak se mi nezdály žádné sny. Ještě že tak! Zatím každou noc mě v nich provázel on. Už nejsem schopná vyslovit jeho jméno, nebo spíš nechci.

Od té doby co mi ublížil, jsem si vnucovala nenávist k němu, jenže dokáži to? Dokáži nenávidět někoho koho miluji? Asi ano, ale až postupem času. Hlavně se s ním nesmím moc vídat a už vůbec ne komunikovat. To by se mi žilo dost bídně.

Celý víkend jsem se potulovala ve stínu maminky. Se vším jsem jí pomáhala a kecala jí do toho. Ze začátku z toho byla celá nesvá, ale pak se jí to zalíbilo. Ke všemu mě volala a ptala se jestli s tím souhlasím. Asi pochopila, že mi to pomáhá na něco zapomenout. Což znamená, že tyhle dva dny byly neuvěřitelné. S maminkou jsme se velmi sblížili, ale ještě jsem nebyla schopna jí nic z toho, co se stalo říct!

Do školy jsem jela plna strachu. Ani nevím proč. Když jsem zastavovala na parkovišti, všichni se ke mně shlukli a ptali se, jak bylo o prázdninách. Co jsem jim mohla říct?

Jedině tohle: „Super, bylo to bezvadné. Příští rok si to zopakuji“ a nádherně jsem se na ně smála. Teda, ani jsem nevěděla, že umím tak perfektně lhát. I když, ono to až tak úplná lež nebyla.

Bohu dík první den je ten nejkratší. Všichni se nahrnou do divadelního sálu. Ředitel pronese důležitá slova, která poslouchají jenom učitelé a pak hurá domů.

Když jsem nasedala do auta někdo ke mně přišel a zadržel mě. Podívala jsem se na něj vražedným pohledem a vyhrkla jsem: „Co ještě chceš?“

„Jen jsem tě přišel varovat. Nezapomeň, mám nahrávku a nezaváhám ji použít.“ řekl výsměšně a chtěl odejít, ale já se nedala a zadržela ho.

„Ty taky nezapomeň, já tu fotku ráda použiji, když to uděláš ty“ přejela jsem ho zhnuseným pohledem a zabouchla jsem dveře.

Odcházel pryč s kamennou tváří. Jedinou věc co jsem znovu zahlédla byla Alice, jak mu něco naštvaně říká a pak ho praštila. Docela by mě zajímalo co proti němu najednou má. Jako by se mě zastávala, ale to je blbost. Nebo není?

„Bello? Zašla by jsi se mnou dneska na nákupy?“ ozvalo se za mnou.

No teda, jak se tak rychle dostala až ke mně? Asi jsem se na dlouho zamyslela. A neuvědomila jsem si to.

„No víš Alice, já....“ otvírala jsem pomalu dveře a přemýšlela jak se vymluvit.

Jenže Alice se nedala a okamžitě vyhrkla: „Děkuji, já věděla, že neodmítneš. Jsi opravdová kamarádka.“ Objala mě a radostí doskákala zpět k jejich autu.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (8) :