Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello!(3)

02.10.2009 (16:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3219×

3.KAPITOLA

Úklid

Edward Cullen stál ve dveřích jako Bůh pomsty, jen v černých trenýrkách a výsměšně se na mě díval. Jeho oči byly černé a jiskřilo v nich.

Ale víc než jeho oči a tělo, mě vyděsilo to co bylo za ním. Ta místnost už nebyla pokoj. Bylo to neidentifikovatelné a něco tam příšerně páchlo. Začal se mi zvedat žaludek. On snad kvůli mně bufetil v popelnici a vysypal si do pokoje to nejhnusnější co tam našel. Pak tam měl poházené naprosto špinavé oblečení. Jeho postel byla celá rozházená, roztržený polštář, vysvlečené povlečení a....ach Bože, on rupl jednu šprušly u postele. Všechny obrazy ležely v koutě, lampička byla hozená u dveří, prostě nic nebylo na svém místě.

„No dělej, pohni si! Chci to mít už uklizené.“ chytl mě za ruku a vtáhl dovnitř.

Začala jsem ten nepořádek likvidovat. Po dvou hodinách úmorné snahy jsem to měla jakž takž uklizené a proto jsem se chtěla jít do koupelny napít. Bohužel, moje nešikovnost se znovu projevila, protože jsem uklouzla na mokré podlaze a praštila jsem se do hlavy o vanu. Po té jsem omdlela. Jedinou věc co si pamatuji je, že mě ze země zvedly něčí ledové ruce a odnášely pryč.

Po nějaké době jsem se začala probírat a když jsem si uvědomila, že mě nese v náručí zrovna Culen, už oblečený, tak jsem z posledních sil řekla: „Polož mě na zem.“

Moc se mu nechtělo, ale udělal to. Jenže v tu chvíli se mi zatočila hlava a podlomila kolena, ale on mě zachytil. Můj slabý vzdor vůbec nevnímal a nesl mě rovnou ke mně do pokoje. Otevřel dveře a zamířil k mojí posteli, položil mě do ní a sedl si do křesla.

Chvíli jsem jen ležela a vzpamatovávala se. Když už jsem si byla stoprocentně jistá, že znovu neodpadnu sedla jsem si a začala se omlouvat: „Já se omlouvám, jsem nešikovná, ale už je mi dobře, tak to půjdu dodělat.“

„Cože? Zapomeň! To ti nedovolím. Ne teď a v tomto stavu.“ přitom mě provrtával svým pohledem a v něm jsem spatřila starost a ještě něco, ale to jsem nerozpoznala.

Donutil mě položit se zpátky na postel a varoval mě: „Jestli ještě dneska vylezeš z postele a budeš se snažit uklízet, zavolám mého otce Carslila a ten jako doktor tě donutí zůstat v posteli dýl než jen dnes. Tak si to rozmysli!“

„Dobře, slibuji.....že nevylezu, ale.....“

„Můj pokoj neřeš a ostatní taky ne, zavinil jsem to já, tak to taky za tebe uklidím.“ kýval hlavou.

„Cože? Co budeš dělat? Uklízet? Za mě? Zbláznil ses? Nejsi nemocný? Jsi ten stejný Edward Cullen kterého znám? Nebo tě nějaký mimozemšťan vyměnil? Ne, to pochybuju. To by jsi se ke mně choval pěkně a neudělal bys mi ten pokoj naschvál. Jo tak teď mě zajímá, co za tím je.“ začala jsem přemýšlet nahlas, když jsem si uvědomila, že mě slyší, zarazila jsem se.

Při pohledu na jeho vysmátou tvář jsem se musela usmát taky.

„Víš, že máš nádherný úsměv?“ řekl najednou.

Nechápavě jsem na něj zírala. On, Edward Cullen řekl, že mám krásný úsměv? To není možné. Asi jsem se vážně pořádně praštila do hlavy a teď mám halucinogenní stavy. Jinak si jeho chování nedovedu logicky odůvodnit.

„Nechceš znovu myslet nahlas?“ zeptal se se smíchem.

„Ne to vážně nechci.“ ale smála jsem se taky.

A pak se naše konverzace rozjela naplno, nikdy jsem netušila, že může být tak příjemný.

„Nebolí tě hlava?“ začal.

„Ne. Měla by?“ zaksichtila jsem se na něj.

„Ne, vůbec. Neměla. Tvoje hlava toho asi vydrží dost co? Máš ji tvrdou.“

„To si teda piš. Jsem ten nejtvrdohlavější člověk jakého můžeš potkat. Co si usmyslím to dotáhnu do konce. Jsem schopná jít i přes mrtvoly.“

„No teda. Tomu bych i věřil. Ale spíš tak, že by jsi ta mrtvola byla ty. Tvoje nešikovnost mě překvapila.“

„No to bude tím, že jsem nedávala pozor. Když se soustředím jsem schopná být ladná. Mě se většinou, ale nechce. Tak proto ta nešikovnost.“

„Vážně? Ladná? Jak moc?“ vyzvídal dál.

„Hodně, dokáži i tančit a myslím, že mi to docela jde. Jinak to, co dělám nejraději, je herectví.“

„Ty hraješ v divadle?“

„Chtěla bych, ale rodiče mi to nedovolí. Prý až jim ukážu, že si to opravdu zasloužím. Jenže ať dělám cokoli, dělám to špatně a máma řekla, že mě do divadla hrát nepustí. A tak se ze mě stala mrcha. Ale nechápu, proč to vykládám zrovna tobě.“

„Jsem rád, že jsi mi to řekla. Konečně chápu tvoje chování.“

„Chápeš? Ty jsi mě chtěl někdy pochopit?“ divila jsem se.

„Jasně, chtěl jsem vědět proč mě nesnášíš. I když to vlastně pořád nevím. Řekneš mi to?“ a vpíjel se mi do očí.

„Jo.....teda ne.“ zatřepala jsem hlavou. Teda nesmím se dívat do jeho očí, jinak ze mě vytáhne co chce. A to se nesmí stát.

„Tak jo, nebo ne?“

„Ne.“ a zakoulela jsem očima.

Začal se smát a já jsem chtě nechtě musela taky. Bylo mi s ním příjemně. Což bylo divné. Já se úplně normálně, bez urážek a trapných sprostých komentářů bavila s Edwardem. Tohle mi nikdo neuvěří a budou si myslet, že jsem měla opravdu halucinace.

No neva, já budu vědět, že se to opravdu stalo a na ostatních mi nesejde tak co?

„Na co myslíš?“ zeptal se mě frustrovaně.

„Na to, že nechápu sama sebe.“ a vybuchla jsem smíchy.

„To, ale není k smíchu, spíš k pláči ne?“

„Proč plakat, když se cítím skvěle. Slz bude ještě hodně a tak se musím bavit dokud to jde. A jestli na vlastní účet nebo na cizí, je mi jedno.“

„No to je asi fakt.“ a vybuchl smíchy, zase mě nakazil. Takhle jsme se smáli už asi pět minut a mě už začínalo bolet břicho.

„Dost, prosím, nebo mě budeš mít na svědomí.“ sípala jsem.

„No dobře.“ řekl docela normálně. Teda ten má ale výdrž.

Ťuk, ťuk, ťuk....ozvalo se ode dveří a já vykřikla. Strašně jsem se lekla. Jeho to viditelně pobavilo.

„Dále.“ řekla jsem unaveně.

Dveře se rozletěly a v nich stála naštvaná teta a rozkřičela se na mě: „Jak si to sakra představuješ? Ležíš si v posteli a pokoje jsou neuklizené a......“

„Promiňte paní Swanová, ale za to můžu já. Měl jsem v pokoji nehorázný nepořádek a Bella ho uklízela, jenže když se šla do koupelny napít, podjela jí tam noha na mokré podlaze, uhodila se do hlavy a omdlela. Tak jsem ji odnesl sem a donutil ji tady zůstat. No a pak jsme se zapovídali a už to bylo. Nestihla nikomu dát vědět.“ žehlil mi to u tety Edward. Hleděla jsem na něj jako na blázna. Jenže tetě tohle vysvětlení viditelně stačilo, protože řekla: „No to je jiná. Belluško zůstaň v posteli já už všechno zařídím. Jak to všechno vyřídím, tak se za tebou přijdu podívat. Zatím tady pěkně odpočívej. Já letím.“ a byla pryč.

„Děkuji. Kdyby jsi tady nebyl dopadlo by to tisíckrát hůř.“ a oddechla jsem si.

„No není zač, je to moje vina, takže jsem to musel vyřešit za tebe, ale ty by jsi měla odpočívat. Takže já jdu a kdyby tě přeci jen hlava začala bolet, okamžitě dej vědět Carslilovi. Podívá se na tebe. No tak zatím.“ a začal se nade mnou sklánět, pak mu asi došlo co dělá, tak se rychle napřímil a odešel pryč.

No a já jsem okamžitě začala přemýšlet, jestli chtěl udělat to co si myslím nebo ne. Procházela jsem si všechny možné varianty, ale stejně jsem se vždycky vrátila k té první. Chtěl mě políbit. Edward Cullen, můj úhlavní nepřítel mě chtěl před chvílí políbit a já jsem si to přála. Chtěla jsem vědět jak líbá. Asi začínám bláznit. Jenže mi to pořád vrtalo v hlavě. Nakonec to vyvrcholilo až tam, že jsem si to začala představovat. Představovala jsem se, jak se jeho obličej přibližuje k mému a pomalu zlehka se naše rty dotkly jako motýlí křídla. Zachvěla jsem se. Teda, takový pocit jsem nikdy s Jacobem nezažila. Nechápu, co se mnou udělal. Byla jsem jak v tranzu a tak mě našla teta.

Když mě uviděla, začala se mě okamžitě vyptávat: „Děje se něco? Bolí tě hlava? Mám zavolat pana doktora Cullena? Nebo potřebuješ něco jiného? Já ti...“

„Teto, teto!“ zvýšila jsem hlas. „Vnímej mě? Nic mi není, spíš by jsi mi měla vysvětlit tvoje chování. Je docela divné. Stalo se něco?“ zapřemýšlela jsem a vyděsila jsem se, „S hotelem?“

„Ne neboj, vše je perfektní. Ano, úplně všechno.“ a začala se nepřítomně usmívat.

„Teto, no tak už mi to řekni.“ prosila jsem.

„No dobře, mám přítele.“ odpověděla a sklonila hlavu.

„Cože? To je super. Dokonalé. Úžasné! Proto jsi většinou duchem nepřítomná, jsi zamilovaná.“ a objala jsem ji.

„Nejen proto.“ a začervenala se.

„Cože? Co ještě nevím?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Budeme se brát, ještě to není oficiální, ale vlastně musíme.“ znovu se začala červenat.

„Pane Bože! Já budu mít sestřenici nebo bratrance. Jéje, to by jsi si okamžitě měla lehnout za mnou a odpočívat. Už kvůli tom malému.“ znovu jsem ji objala a začala jsem mluvit na její bříško: „Ahoj ananásku, já jsem tvoje velká zlobivá sestřenice a budu tě učit lumpárnám, bereš?“ a přejížděla jsem rukama po tetině bříšku.

„Proč ananásku?“ zeptala se teta.

„No ještě nevíš co to bude. A nějak mu říkat musíš. Tak mě napadlo, že bude nejlepší mu říkat po tvém oblíbeném ovoci.“

„Teda to je krásné. Ananásek.“ a pohladila si bříško.

„No nic teto, běž odpočívat a já zatím vyřeším zbytek tvým povinností. No ne žádné výmluvy. Jdeme.“ a už jsem ji pomalu táhla do její ložnice.

Tam jsem jí donutila lehnout a zeptala jsem se: „Máš na něco chuť?“ a než mi stihla odpovědět vyhrkla jsem: „Ananas.“

Obě jsme se začaly smát a já utíkala do kuchyně. Tam jsem perfektně zmákla kuchačku a ona mi začala krájet ananas. Pak mě něco napadlo a vyběhla jsem do zahrady. Utrhla jsem tam malou růžičku a vrátila se do kuchyně.

Když kuchařka uviděla růžičku, zeptala se: „Kdo si tohle od tebe dokázal zasloužit?“

„Teta.“ a už jsem s podnosem mizela z kuchyně.

Vletěla jsem k tetě bez zaklepání a lekla jsem se u její postele seděl nějaký pohledný muž, tak dva tři roky starší než teta. A pak mi došlo, že to musí být její přítel. Začala jsem se usmívat a pozdravila jsem: „Dobrý den. Jen tady tetě nesu něco dobrého na zub.“

„No konečně poznávám její opěvovanou neteř Bellu. Jsi to ty viď?“ zeptal se najednou.

„Jasně že jsem. Těší mě....eeee.“

„Mark a tykej mi.“ řekl a podával mi ruku. Rychle jsem položila tác na postel a stiskla jeho ruku. Usmál se a řekl: „Vidím, že už víš všechno a ta růže je skvělý nápad.“

„Já vím.“ a začala jsem se smát.

„Velice vtipné. Tak už mazej musíš za mě vyřídit ještě spoustu věcí, ale když si nebudeš vědět rady tak...“

„Tak se tě ihned přijdu zeptat. Neboj já to zvládnu. Ty se o ni prosím postarej.“ kývla jsem na Marka a už jsem letěla do kanceláře.

Až do noci jsem se starala o běh hotelu a docela mě to bavilo, určitě lepší než úklid.

Kolem jedenácté jsem se vydala do svého pokoje, naprosto vyčerpaná, ale spokojená.

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptal se melodický hlas kousek od mých dveří.

Já sebou trhla a řekla jsem: „Ne, nedělám proč?“

„Slíbila jsi mi, že dneska nevylezeš z postele a ty se tady až do noci proháníš po hotelu a staráš se o jeho chod. Můžeš mi to vysvětlit? A být tebou bych si pohnul, protože jestli se hned nedozvím důvod, jdu pro Carsliho.“ vybafl na mě.

„Ne, ne....počkej.“ vyhrkla jsem a chytila jsem ho za ruku. Okamžitě jsem ucukla, měl ji ledovou, ale to mi nevadilo, spíš mě překvapil ten elektrizující proud co mnou projel.

Všechno jsem mu vysvětlila a tak se nechal uchlácholit. Když odcházel, znovu se ke mně přiblížil a chtěl mě políbit. Jenže si to znovu rozmyslel a jen se zlehka dotkl mé tváře a zmizel. Nechal mě vykolejenou stát uprostřed chodby. Když jsem si to uvědomila, zapadla jsem do pokoje a skočila do sprchy. Snažila jsem se ze sebe smýt pocit náklonosti k Edwardu Cullenovi, ale to se nestalo. Pořád jsem cítila jeho ledovou ruku na mé tváři.

S touhle představou jsem usínala a tak se mi poprvé za můj život co znám Edwarda zdálo něco jiného než to, že ho pokořím. Zdálo se mi, že jsme se spolu milovali. Když jsem se ráno vzbudila, nevěděla jsem, jestli dokáži dneska vnímat. Byla jsem úplně mimo.

A on mi moc nepomáhal. Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do jídelny, se na mě zářivě usmál a zamával mi. Všechny holky na mě okamžitě začaly naštvaně zírat, ale mě to bylo jedno. Cítila jsem se šťastně.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello!(3):