Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (2)

02.10.2009 (18:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2950×

2.KAPITOLA

Podlost

O hodinu později jsem stála ve svém pokoji a příšerně se vztekala. Kvůli tomu namachrovanému Cullenovi jsem od tety dostala sprďana.

Řekla mi: „Nemohla ses na něj aspoň usmát a poděkovat mu? Chovala si se příšerně a to je znáš ze školy.“

„Mohla, ale nechtěla jsem na ně být milejší, protože si to nezaslouží. Tobě jde jedině o jejich prachy o nic jiného.“ odvětila jsem.

„Tak to máš o mě dost špatné mínění. Mě o peníze nejde už hodně dlouho a jen tak mezi námi co ti udělali, že je tak nenávidíš?“ zeptala se zvědavě.

„Chovají se tak nadřazeně, jako by snědli všechnu moudrost světa a ze mě si nehorázně utahují. Hm a nejvíc ten Edward.“ odfrkla jsem si.

„Ty myslíš toho, co ti pomohl s těmi kufry? Vždyť to od něj bylo milé.“ a nepřirozeně se usmála.

„Teto, je mu sedmnáct.“ drcla jsem do ní.

„Cože? Jo já vím, že je ti sedmnáct.“

„Nemluvím o mě, ale o Edwardu Cullenovi.“

„Aha, no já vím.“ a už utíkala pryč z mého pokoje. Já nechápu co se to s ní děje.

Jenže pak za mnou přišly holky a přesvědčily mě, abych s nimi šla ven. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem přijala.

Bohužel to byla zase chyba. Vytáhly mě na diskotéku. A tam samozřejmě, byli i oni. Celá dokonalá rodinka. Jako bych jich za dnešek neměla dost. Jenže jsem byla jediná, kdo měl takový pocit. Všichni z nich byli naprosto uchvácení. Nebo bych spíš řekla, že všechny holky chtěly dostat Edwarda. Já nechápu, co na něm vidí. Je to jen namachrovaný hezoun.

No a v tu chvíli mě napadla dost podlá věc. Já mu oplatím to troubení i ty kufry. To si za rámeček nedá, hošánek!

Okamžitě jsem se začala rozhlížet a hledala mou první oběť. Ve chvíli kdy jsem ji našla, vybuchla jsem smíchy. Za to mě určitě bude chtít zakousnout.

Našla jsem pro něj dokonalou holku. Malou, hubenou, protivnou, blbou blondýnu a ještě ke všemu celý její obličej byl pokrytý silnou vrstvou make-upu. Ideální partnerka! Znovu jsem vybuchla smíchy. Tak teď už ji jen přesvědčit o tom že jsem jeho kamarádka a vím, že se mu hrozně líbí. Samozřejmě, vidí tu krásu, která z ní vyzařuje už na dálku.

„Ahoj.“ mile jsem se na ni usmála.

„Nazdar, potřebuješ něco?“ zeptala se přiblble.

„No ano, vidíš támhle toho kluka?“

„Kterého?“

„Toho co je tak strašně bledý a má bronzové vlasy.“

„No vidím a co je s ním?“

„No víš, já jsem jeho kamarádka a on se mi přiznal, že se mu strašně líbíš. A já se rozhodla, že mu pomůžu se s tebou seznámit.“

„Líbím? Vážně?“ a zatetelila se blahem.

„No jasně. Ví, že jsi inteligentní a krásná.“

„Super!“ vyhrkla nadšeně.

„Ano, přesně tak! Nechtěla bys jít za ním a promluvit si s ním? Hlavně mu, ale neříkej, že jsem ti to říkala já. On by na mě pak byl naštvaný. Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu a tobě už vůbec ne. Jo a ještě jednu věc. Je hrozně stydlivý a bude tě od sebe odhánět. Tak se nedej, jo?“ a usmála jsem se na ni.

„Neboj, chápu.“ řekla a rozběhla se k němu. No a já se zdejchla a z povzdálí jsem sledovala, co se bude dít.

„Hele, ty znáš toho krásného kluka s těmi bronzovými vlasy?“ ozvalo se za mnou a já nadskočila nejmíň dvacet metrů vysoko.

„Jo, proč se ptáš?“ a dívala jsem se do tváře pěknému blonďákovi.

„No, všiml jsem si, že ho se smíchem sleduješ, jak odmítá tu neodbytnou blondýnu.“

„No to je fakt. Víš on má rád blond. Teda aspoň myslím, když pořád ve škole pokukuje po blonďatých roztleskávačkách, ale vypadá to, že mu tahle nesedla. Tak nevím?“

„Po roztleskávačkách? Jsi si tím jistá? A nekouká třeba po mužích? Po fotbalistech?“ a mrkl na mě.

„Ty myslíš, jako že je na kluky?“

„Jo, přesně.“

„Tak teď jsi podle mě na to přišel. Proto nechodí s žádnou holkou. On je na kluky. Počkat, tobě se líbí viď?“ a podívala jsem se na něj pořádně. Opravdu vypadal, že je gay.

„Chytrá holka.“ odpověděl.

„Tak do něj jdi. Určitě tě neodmítne, když se iniciativy chopíš ty.“ a postrkávala jsem ho dopředu.

A pak jsem dodala: „A hlavně se nenechej odradit, hned prvním odmítnutím ano? Víš, on to podle mě tvrdě skrývá. No a tu blbou blondýnu nějak vyfakuj.“ a usmála jsem se na něj.

Tak tohle mi vychází dokonale. Začala jsem sledovat, jak tohle skončí.

Ten blonďák přišel až k nim, usmál se na Cullena a tu blondýnku odpálkoval. Jak jsem nakonec zjistila, řekl jí něco jako: „Hele kotě, nic proti, ale tenhle fešák je můj.“ a odstrčil ji. Ona s brekem utekla, hlavně ji nesmím potkat. Dál to probíhalo tvrdě. Cullen se bránil, jak to jen šlo, ale ten klučina byl neodbytný a pořád ho pronásledoval. No a já jsem se rozhodla jednat. Rozutíkala jsem se za Melisou a poprosila jsem ji, aby mi půjčila telefon, že ti dva kluci a ukázala jsem na ně, by chtěli fotečku. Telefon mi podala a nechápavě zírala na to, co spolu ti dva předváděli. Cullen chtěl zmizet a blonďák ho neustále pronásledoval a lepil se na něj.

Se smíchem jsem zapnula fotoaparát a udělala fotku. A ta se teda povedla. Ten neznámý klučina se zrovna na Edwarda nalepil tak, že se dotýkali těly a dal mu pusu. No samo sebou, že se Cullen bránil a tak ta fotka vypadala skvěle, jako by se vášnivě líbali. Tohle Cullen bude rozdýchávat hodně dlouho.

Nakonec se mu přeci jen s pomocí svých bratrů podařilo utéct a já se konečně rozesmála naplno. Tohle byla prča.

A jestli mi ještě jednou udělá něco naschvál tak já budu v pomstě pokračovat a tuhle fotku vylepím po celé škole.

Na tyhle prázdniny a na mě jen tak nezapomene.

A já jsem konečně mohla jít na hotel a pořádně se vyspat. Jenže jsem stihla ještě po cestě potkat Cullenovy. Emmet se válel smíchy po zemi a Rosalie se ho snažila uklidnit. Jasperovi cukali koutky, Alice jen vrtěla hlavou a Edward do všeho okolo sebe mlátil a nadával. Když jsem je míjela, Edward na mě hodil nenávistný pohled, jako by věděl, že za to můžu já a Emmet se rozesmál ještě víc. Já jen pozvedla obočí a tentokrát jsem je všechny mile pozdravila: „Ahoj všem, vidím, že se skvěle bavíte. Nechcete mi prozradit co vás tak pobavilo. Já se taky ráda zasměju.“ a podívala jsem se na Emmeta. Ten znovu vybuchl.

„Ne to vážně nechceme!“ odpověděl s velkým přemáháním Edward.

„Hm, jak chceš, krkoune.“ usmála jsem se na něj a odcházela jsem.

Jenže jsem stihla ještě zaslechnout, jak řekl: „Tohle jí nedaruju. Neměla se pouštět do boje se mnou.“

„Edwarde, klid! Může tě ještě slyšet.“ krotila ho Alice.

„Ať mě slyší. Já jí to nedaruju.“ a tuhle větu vykřikl hodně hlasitě.

A já dostala strach. On to ví. Ví, že jsem to byla já, kdo na něj poslal ty dva. Sakra! Který z nich mu to řekl? No nic, teď to řešit nebudu a dám si na něj pozor.

Obezřetně jsem se vrátila do hotelu a vlezla okamžitě do sprchy, pak jsem zapadla do postele a tvrdě usnula.

Až ráno mi došlo, že mám u sebe stále telefon Melisy. No tak co no? Vrátím jí ho až dneska. To ji nazabije. Stejně si tu fotku musím stáhnout do počítače.

A to jsem taky udělala. No, a když jsem ji znovu uviděla, vybuchla jsem smíchy. To se vážně povedlo.

Myslím, že to stojí i za pomstu z jeho strany. Protože tím mi dá příležitost vyvěsit ji po celé škole.

Tak, fotku jsem uložila a vyběhla jsem z mého pokoje. Musím ještě roznášet snídani.

Bohužel jsem, nesla snídaně, k jejich stolu. Ale snažila jsem se být milá. Usmála jsem se na paní Cullenovou a popřála jsem jim všem dobrou chuť.

Jenže jim to asi nechutnalo, jen se v tom porýpali a nechali mě to odnést. Nechápu, co se jim na tom nelíbí. Nejlepší snídaně jakou mohli mít a oni to nejí. Jejich smůla!

Jen co jsme s holkami uklidily jídelnu po snídani, začali jsme se věnovat pokojům. A já chytla pokoje zrovna Cullenů. Dneska na ně budu mít asi štěstí.

Zaklepala jsem a řekla: „Pokojová služba.“

„Pojď dál.“ ozval se příjemný hlas paní Cullenové. Aspoň, že tak.

Vešla jsem dovnitř a podívala jsem se okolo sebe. Všechno tady bylo uklizeno. No teda. Paní Cullenová se na mě usmála a řekla: „Slečno Swanová, u nás dneska uklízet nemusíte. A u mých čtyř dětí také ne. Ano řekla jsem čtyř, protože Edward tam má trošku nepořádek a požádal mě, abych tě tam poslala. Prý si tě bude kontrolovat, abys udělala všechno, tak jak máš. Tak se na něj prosím nezlob a trošku mu to tam ukliď. Ano?“

„Jasně, to je moje povinost.“ a usmála jsem se na ni.

„Děkuji.“

„Není zač. Nashledanou.“ rozloučila jsem se.

„Nashle. A hodně štěstí.“ zaslechla jsem ještě její dodatek. A jéje, to bude asi trošku bolet. A tak jsem se vydala ke dveřím pokoje Edwarda Cullena.

Tam jsem se zastavila, třikrát jsem se zhluboka nadechla, zaklepala a řekla: „Pokojová služba.“

Najednou se rozrazily dveře a já se vyděsila. Tohle mi udělal naschvál!

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (2):