Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě, protože tě miluji - 3. Díl

14.03.2010 (19:15) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3844×

Nenávidím tě, protože tě miluji - 3. Díl

Pohled Belly Swanové:

 
... jak se hrou umíněný hráč,
jak tupý pijan se sklenicí,
jak s červy mrcha v šachtě tlící,
buď zatracena, mrtva radš!

Charles Baudelaire (Květy zla)

PÍSNIČKA:

Když jsem se probudila, vládla všude okolo tma. Posadila jsem se na posteli a vzápětí mě zachvátila panika. Musela jsem se chvíli rozkoukávat, než jsem se ujistila, že se nacházím stále ještě na samotce, s tím pobledlým nemehlem.

Byla pozdní noc, a přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že na mě někdo civí. Střelila jsem pohledem přes mříže rovnou na postel, ve které ležel Edward. Chvilku jsem jej sledovala, ale za okamžik jsem se ujistila, že přece jenom spal. Při vzpomínce na sen, který se mi před chvíli zdál, mě zamrazilo a já se otřásla pod tím návalem chladu.

 ______________________

Ležela jsem obličejem k podlaze na nějakých studených kachličkách. Všichni okolo mne pobíhali a křičeli, zkrátka, byla zde všeobecná panika. Že mi občas někdo šlápnul na záda či ruku mi bylo v tu chvíli zcela jedno. Nějaká postava se však nade mnou zastavila a zkoumavě si mě prohlédla.

„Tu tady nechte,“ prohlásila osoba  lhostejně a odstoupila ode mne. „Nejdříve zachráníme ty, kteří už se jakž takž polepšili a pak, - pokud ovšem zbude čas - se vrátíme i pro ostatní.“

Absolutně jsem netušila, co je ten muž zač, ale už od samého začátku mi něco uvnitř říkalo, abych se od něj držela dál. .

Dveře na protější straně místnosti se prudce otevřely a dovnitř přiběhla slečna Smitová.

„Vyneste Bellu ven!“ křikla na muže, jenž se u mě předtím zastavil. „Hned!“

„Ta počká,“ houkl znuděně. „Sama jste přece říkala, že si s ní nevíte rady,“ ohradil se ten mužský hlas.

„Vůbec nic  nechápete!“ křičela jako smyslů zbavená. „Zažila toho mnoho a bude trvat, než se dá do pořádku.“  

Ale muž se jen otočil, zakroutil otráveně hlavou a pomohl vyvést nějakou blondýnku v růžových šatičkách.

Smitová na nic nečekala. „Kretén!“ křikla, sama mě popadla  za paže a táhla mě po zemi k východu. Já nebyla z nepochopitelného důvodu schopná chůze. Brzy jsem zjistila, že celý barák hoří. Plameny olizovaly dřevěné okenní rámy, ale stále neschopny se jich nabažit, postupovaly dál a dál… Venku stála má matka a založiv ruce v bok se smála. Nebyl to však obyčejný smích, byla takřka šílená…

Smitová pod mou tíhou klopýtla a upadla hlavou na ostrý balvan. Má matka na mne hanebně ukazovala a smála se s očividnou škodolibostí dál.  Poslední co jsem spatřila, byl její obličej.

_____________________ 

Pamatuji si jen, jak jsem se s hlasitým výkřikem probudila, chvíli jsem mžourala do tmy, pak si setřela z čela kapky potu a úlevně vydechla.

Má matka byla to poslední, co bych chtěla ještě kdy na tomto světě spatřit, ale stále mi vrtala hlavou otázka: proč se mě Smitová snažila zachránit a co se jí tehdy stalo… Umřela nebo jen omdlela? To už se asi nedozvím. Vlastně to byla celkem škoda, protože kdyby umřela, byl by tu bez ní klid a já bych teď netrčela tady, s tou odpornou netykavkou, Edwardem. Pomyslela jsem si a promnula si oči.

S opatrností jsem vstala a odebrala se líně k umyvadlu, které bylo až na druhé straně pokoje. Kdybych tady měla všechny své věci, tak bych si vzala prášky na spaní a ignorovala okolní svět… Jenomže ty byly pečlivě schované v báglu a pokud jsem si dobře pamatovala, ten zůstal i s ostatními věcmi v mé cele. Správně bych tu ani nic podobného mít neměla, ale asi se mi zapomněli podívat do té zašité kapsy, když prohledávali zavazadla. Byla to vlastně jejich chyba a já neviděla jediný důvod se obávat…

Opláchla jsem si obličej a znovu se ohlédla po Edwardovi, jestli ho ten kravál náhodou nevzbudil. Ovšem ten spal klidně dál, nebo tak aspoň vypadal. Taky bych chtěla mít tak klidné spaní… Něco mi však na něm nesedělo a tak jsem ho co chvíli po očku sledovala. Jelikož jsem na nic nepřišla, přestala jsem mu věnovat pozornost úplně.

Utřela jsem si obličej do hebkého ručníku a posadila se na proleženou postel. Koukla jsem se znovu na hodinky, které teď ukazovaly přesně půl jedné ráno a povzdechla jsem si. Zbývala mi spousta času, ale já nevěděla jak jej využít.

Znovu se mi před očima objevila ta škodolibá tvář mé matky. Musela jsem prudce zatřást hlavou, aby se obraz vytratil. Ten výraz jsem si pamatovala dodnes… tehdy, když pro mě přijela sociálka se tvářila přesně jako v tom snu.

Do očí mi vhrkly slzy. „Nemám žádnou rodinu. Nemám nikoho.“ Povzdechla jsem si a potáhla do kapesníčku. Bohužel mi včas nedošlo, že jsem to vyslovila nahlas a můj pohled putoval znovu k Edwardovi. Chvíli jsem jej vyděšeně sledovala, ale nedal na sobě znát, že by byl jakkoli při vědomí.

Po hodině brečení jsem nejspíš opět usnula a probudila se až v devět ráno. Edward byl už vzhůru, seděl za stolem a něco čmáral na kus papíru.

„Dobrý ráno,“ řekl neutrálně, spíše ze zvyku.

„Brý,“ odpověděla jsem mu nevrle, plně zaneprázdněna zubní pastou, kterou jsem právě vytáhla ze skřínky.

„To je teda patent, tohleto…“ odfrkla jsem si, když jsem neohrabaně škubala za víčko. Nakonec se mi přeceněn podařilo nanést trochu té mazlavé hmoty na kartáček a vyčistit si zuby.

Edward seděl na židli a nepřítomně zíral do zdi. Po chvíli se však zvedl a zabouchal prudce na dveře. Zanedlouho se v nich objevila Smitovka s překvapeným výrazem ve tváři.

„Copak potřebuješ, Edwarde?“ zeptala se ho přeslazeně. Neuniklo mi, jak přitom koketně povytáhla obočí, ale Edward si jí očividně nevšímal.

„Už je vzhůru a tohle bych potřeboval poslat otci.“ Pokynul jí.

„Ale neotevírat to. Minule byl pěkně namíchnutý, že mu přišel rozlepený dopis,“ odsekl nabroušeně a strčil jí do ruky malou obálku.

„Dobrá, ale já… já jsem ho neotevřela, to musel pan Brown,“ vykoktala ze sebe rozpačitě.

„Bello, pošlu ti sem někoho se snídaní, ale do školy dnes nepůjdete. Stejně je už pozdě,“ sdělila nám slečna Smitová při odchodu.

„Jak jako do školy!?“ Strnula jsem s kartáčkem v ruce, ústa nejspíš dokořán.

„Vzdělání je důležitá věc a vůbec… snad sis nemyslela, že jsme tady sto let za opicemi!“ odpověděla mi a zavřela dveře.

Když jsem se otočila zpět k umyvadlu, bylo trochu potřísněné krví. Podívala jsem se na svoje ruce a zlostně sykla. „Do háje!“

Sundala jsem z věšáku ručník a přiložila si ho k ruce.

„Co?“ zeptal se Edward s předstíraným zájmem.

„Řízla jsem se na víčku od zubní pasty, nevidíš?!“ odsekla jsem mu. Edward jen na sucho polknul a vyběhl z pokoje.

„Psychopat, fotra doktora a bojí se to krve, pche,“ uchechtla jsem se pro sebe a zastavila vodu.

Pohled Amy:

PÍSNIČKA:

Líně jsem se převalila na posteli a mrkla na mobil. V tu chvíli ve mně hrklo, jelikož jsem měla být už nejméně hodinu vzhůru. Smitová mě přerazí! 

„Do háje!“ vykřikla jsem a vyskočila z postele. Rychle jsem na sebe natáhla první oblečení, které mi padlo pod ruku, popadla batoh s učením a vyběhla z pokoje. Cestou jsem do někoho narazila…

„Pardon, moc se omlouvám,“ vyhrkla jsem rychle. Byla jsem však zaskočena tak příjemnou reakcí, že jsem si ani nevšimla, že mám místo trička stále vršek pyžama.

„Amy ty jsi zaspala?“ pousmála se na mě slečna Smitová „Dobře, pro jednou tedy nikam nemusíš, alespoň mi tady pomůžeš, viď?“

Samozřejmě, že jsem jí vše hned odkývala a málem skákala dvacet metrů vysoko. Dneska jsem měla být totiž na řadě ve zkoušení z biologie, kterou jsem tolik nenáviděla… Ještěže ta dáma nic netušila, ale ani jsem neměla v úmyslu se o tom zmiňovat v její přítomnosti.

„Fajn, aspoň zaneseš Belle snídani,“ řekla, vzala můj batoh  a vrazila mi do rukou tác s namazanými chleby a sklenici džusu. Kupodivu mi k tomu nepřidala žádná kázání, ani ušklebky.

Jakmile jsem sestoupala pár schodů a odemkla mřížová vrata, rozprostřela se přede mnou dlouhá chodba. Zabočila jsem do prvních dveří, kde by měli mít pokoje. Edward byl už po snídani, ale ochotně mi otevřel a poslal za Bellou, která se teď rozčilovala v koupelně.

"Tady se vážně chodí do školy? No to mě teda podržte!“ prskala, zatímco si nanášela oční linky.

„Já myslela, že budu mít svatej klid a na krku akorát nedodělanou střední. Stejně mě nikde nezaměstnají, když budu mít v životopisu tenhle bejvák, takže nevidím absolutně žádný smysl - "

Nakoukla jsem do koupelny a spatřila ji, jak se hádá s vlastním odrazem v zrcadle.

"Ehm, Bello?" upozornila jsem jí na sebe. Bella se zprudka otočila a překvapeně mě pozdravila.

"Ahoj Amy," nasadila hned příjemnější tón, ale stále ještě byla nervózní.

"Ahoj, já jen…“ začala jsem k ní opatrně promlouvat. „slečna Smitová mě poslala.“

 Bella na mne udiveně pohlédla, vrhla znechucený pohled k podnosu v mých rukou a odfrkla si.

„Promiň Amy, tohle nebudu,“ pronesla posměšným tónem a dál se věnovala zrcadlu.

Ale já se nenechala zase tak snadno odbýt, nešla jsem tu jen tak. „Tak to teda ne, musíš přece něco sníst.“

Bella se na chvíli odvrátila od zrcadla a nadechla se k další poznámce.

„Víš, jsi jako… většina lidí by řekla ´jako moje matka´,ovšem kéž bych mohla říct totéž i já…“

„Bell,“ oslovila jsem ji a táhla ji za ruku ke stolu.

„Au!“ sykla Bella a vykroutila se z mého sevření.

Vyděšeně jsem se na ni podívala. „Co s tím máš?“

„To nic, jen…“ protočila očima. „trochu jsem se škrábla.“ Odhalila prsty a protřepala jimi. Opravdu to nevypadalo nijak tragicky, stačila jen náplast. Ovšem to nic neměnilo na faktu, že jsem tady přišla, abych do ní narvala snídani. Smitová mě přerazí vejpůl, když přijdu zpátky s nepořízenou. No tak Bell, sněz, zatraceně, aspoň malý kousek!

„Vezmi si alespoň jeden, Bello.“ nutila jsem jí krajíc namazaný tenkou vrstvou margarínu. Odstrčila jej a povzdechla si. „Nějak nemám hlad, možná později.“ I když to neznělo moc přesvědčivě, byla jsem přeceněn ráda že alespoň ´možná.´

„Jak myslíš, nechám ti to tady,“ odvětila jsem jí a vstala od stolu.  

„Eh, kde je Edward?“ zeptala jsem se rozpačitě. Doufala jsem že neutekl, protože bych to měla nejspíš na svědomí. Bella jen pokrčila rameny, což mi moc nepomohlo, ale nechala jsem to být.

„Musím jít, uvidíme se pak,“ dodala jsem rychle a sledovala ji, dokud se dveře zcela nezaklaply.  

Vydala jsem se rychle do Edwardovy cely. Nikde jsem ho však nenašla, přestože jsem zkusila snad všechno… od skříní, přes stůl až po postel, ačkoliv jsem věděla, že by se nikdy neschovával na tak dětinská místa. Nic jiného mi však v tuto chvíli nezbývalo…

„Edwarde?“ zavolala jsem do tmavé chodby. Ale ani tentokrát jsem se nedočkala odpovědi.

„Hele vylez, tady už fakt končí veškerá sranda!“ křikla jsem, teď už značně podrážděná. Opět žádná odezva, ani sebemenší náznak jeho přítomnosti.

„Hledala jsi mě?“ vybalil na mě po chvíli, najednou stál těsně přede mnou. Leknutím jsem vykřikla a vzápětí si oddychla, že to byl přece jenom Edward.

„Pitomče, to se dělá, takhle lekat lidi?“ vyjela jsem po něm. „Nezpůsobuj mi příště infarktové stavy, díky!“

Otočila jsem se a rozešla se chodbou pryč. Vyběhla jsem pár schodů a konečně zamkla mřížová vrata . Nahoře bylo hned příjemněji…  nechápala jsem jejich zatvrzelost. Jak se v tom sklepě může někomu líbit? Mě tam někdo strčit, hned bych se chovala vzorně…

„Nějak ti to tam dole trvalo,“ opáčila mi slečna Smitová, když jsem přišla vrátit klíče.

„Bella nechtěla jíst,“ odpověděla jsem spěšně. „Musela jsem do ní přece něco dostat.“

Smitová jen pokývla a poslala mě do pokoje. Já však netoužila po svém, nýbrž po pokoji zcela někoho jiného… Potichu jsem se vplížila ke dveřím, naposledy se ohlédla jestli zde nečíhá Smitová a vklouzla dovnitř. Dveře byly naštěstí odemčené, což mi jen ulehčilo situaci.

Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti, ale přestože jsem nespatřila nic neobvyklého, zmocňovalo se mě vzrušení. Milovala jsem chvilky, jež mi dodávaly do krve adrenalin. A tahle mezi ně rozhodně patřila.

Opatrně jsem otevřela šuplík a začala se přehrabávat ve věcech. Nikdo kromě Smitové totiž netušil, proč zde Edward vůbec je. Bohatý kluk z dobré rodiny, sice značně náladový ale přesto se zdál být svým způsobem odlišný od ostatních. Drogy ani podobné věci mu moc neříkaly, ani na výtržníka zrovna nevypadal…

Mezi několika kusy pečlivě vyžehleného spodního prádla jsem nahmatala něco tvrdého. Opatrně jsem sundala poslední zbytky maskování a údivem vydechla. V ruce jsem svírala malý rámeček s fotografií dívky. Byla tak překrásná, že bych jen těžko nacházela slov, kdybych to měla popsat. Obrátila jsem obrázek na druhou stranu, kde bylo krasopisným písmem napsáno: „In memoriam, Angela“ V levém dolním rohu byl napsán jakýsi letopočet. Pochopila jsem z něj, že mladičká dívka zemřela teprve nedávno.

Hlodal mě červík neskutečné zvědavosti, ale něco mi říkalo, že Edwardova přítomnost je s ní úzce spojená. Vlastně nebylo divu, že se choval ke zdejším dívkám tak arogantně. Určitě musí být naštvaný na celý svět, a není nikdo kdo by mu mohl jen trochu pomoci…musel ji velice milovat.  všimla jsem si, že na sklíčko spadla drobná kapička. Bezděky jsem si přejela hřbetem ruky přes oči, abych setřela slzy, které se mi do nich draly čím dál víc. Zasunula jsem obrázek zpátky pod oblečení a potichu vyšla z pokoje.

Přes veškeré upozornění a kázání Smitové jsem se potají odebrala do sklepení. Vytáhla jsem z kapsy malý svazek klíčů, který jsem předtím ukradla u Smitové v kanceláři. Ta byla zrovna bůhví kde, což se mi náramně hodilo.

Odemkla jsem, dnes už podruhé, mřížová vrata a vešla dovnitř. Když jsem sešla schody, zamířila jsem rovnou k Edwardově cele.

„Edwarde, jsi tady?“ křikla jsem do ticha. Nic se však neozývalo, vešla jsem tedy do jeho obytné části samotky. Ani tentokrát zde nebyl. Kráčela jsem tedy ponurými chodbami dál, do odlehlejších koutů budovy. Z malého okna na konci místnosti vycházelo jen málo světla, avšak i tolik stačilo k tomu, abych byla schopna rozeznat siluetu jakési postavy, sedící na parapetu.

„Edwarde?“ šeptla jsem k osobě. Ohlédl se a odsekl mi na pozdrav.

„Je mi to líto,“ promluvila jsem po chvíli zdrceně, „to s Angelou.“

Edward nevypadal ani trochu překvapeně, že jsem se na ni zeptala. Uvádělo mě to do rozpaků, ale nechala jsem jej mluvit.

„Ty ses mi hrabala ve věcech, Amy?“ vyjel po mě. „To od tebe nebylo moc milé!“

„Já vím, já vím… omlouvám se,“ vyhrkla jsem. To ticho mezi námi pak bylo téměř nesnesitelné…

„Já ji nezabil!“ vykřikl Edward po chvíli. Celý se třásl napětím a zlostí.

„Klid, já ti věřím,“ konejšila jsem jej a položila mu ruku na rameno. Edward sebou vzápětí cuknul a odtáhl se ode mne. Chápala jsem, že chce být sám, takže jsem se zvedla a se slovy „omlouvám se,“ odcházela.

Nevěděla jsem, co se tehdy odehrálo ale v jednom jsem měla jasno. Není zlý, je to jen skořápka.

promiňte za dlouhou odmlku, budu se teď snažit abych vám tu aspoň jednou týdně něco vložila, sibuju :) Jinak psala to z první poloviny Pája, pohled Amy především já. Snad se líbí :)

Vaše Brambooorka a Pavla777

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě, protože tě miluji - 3. Díl: