Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - Deník 1

18.04.2010 (07:45) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2481×

„Mami, kam to mám dát, ta krabice je těžká jako kráva!“ A jéje, teď zase bude ponaučení o správném chování, jako bych to neslyšel už třicet let.

„Edwarde! Jak to mluvíš! Kolikrát ti mám říkat…“

„Jak se má chovat skutečný gentlmen?“ začal jsem se smát a pro mé potěšení se i na mámině tváři vykouzlil její líbezný úsměv. Samolibě se usmál a zeptal se tím galantním způsobem.

„Dobrá tedy, má maminko, kam mám odnést tuto nehorázně těžkou krabici?“ A k jejímu oslovení jsem přidal i lehkou úklonu.

Máma se tomu zasmála a s úsměvem dodala:

„Dobře ty vtipálku, tu krabici dej do mého pokoje a prosím nedívat ano a opatrně!“

„Jasně, jasně a víš, co nechám si jí jako poslední, je fakt těžká a to i na mě. Odnesu ti jí jako poslední jo?“ Mamka jen přikývla a začala si sbírat věci z auta, já položil tu krabici a rozpřáhnul náruč na rozloučenou. Když si mamka sesbírala všechny věci, oblíkla si bundu a objala mě dodal jsem.

„Dávej na sebe pozor. Jak myslíš, že by ti mělo tady trvat prozkoumání terénu?“ zeptal jsem se jí jako pokaždé, když jsme se někam nastěhovali. Neměl jsem rád ten týden, kdy jsem byl bez ní, bylo mi to nepříjemné.

„Neboj se, vrátím se, jak nejdřív to půjde. Jo a mimochodem tady budeme moct zůstat o něco déle, tohle město má 2000 obyvatel, ztratíme se tu. Takže příštích pět až šest let tu zůstaneme,“ řekla to s hlubokým úsměvem a já jí objal ještě jednou, věděl jsem, že to tak bude jen a pouze pokud se nic nezvrtne a my se nebudeme muset odstěhovat o něco dříve. Jen párkrát jsme měli tu příležitost zůstat někde tak dlouho a já za každou tuto příležitost jsem byl vděčný.

„Tak jo já půjdu, ty vybal naše věci krom té krabice, jasné?“ S úsměvem jsem přikývl, ale skoro vůbec jsem neposlouchal, byl jsem zaměstnaný představami, jaké to bude, až si najdu pár kamarádů a jak si s nimi budu užívat. Než jsem se nadál, máma už pádila upíří rychlostí k nedalekému lesu.

„Tak a jdeme na to,“ řekl jsem si sám pro sebe a usmál se. Úsměv trval celou dobu, co jsem nosil věci do domu a každou krabici rozbalil a po domě se proháněl a rozmisťoval vše, co mělo už dopředu určené své místo. Během dvou hodin jsem byl hotový se všemi krabicemi kromě jediné, kterou mi máma zakázala otevírat. Všiml jsem si, že je to ta samá jakou mi máma zakazovala otevírat po každém stěhování, také jsem si všiml, že ta krabice je rok od roku těžší a těžší. S povzdechem jsem ji zvedl ze země a upaloval do pokoje mámy, abych už to měl za sebou. Hodil jsem krabici na zem, tím nárazem se jedno víko krabice otevřelo a tak se mi naskytl pohled do útrob krabice. Už jsem se vůbec nedivil, že ta krabice je tak těžká, vždyť je plná knížek! Praštil jsem se do čela a uvažoval, když přišel blíž a během vteřiny otevřel i zbylá tři víka, pocítil jsem nával zvědavosti. Tyto knížky už přece viděl, některé z nich nosila máma pořád u sebe. Začal jsem si všímat obalů knížek, na každém obalu bylo číslo, tedy spíše letopočet. 2015, 2023, 2026, atd. Těch knížek bylo nespočet a jediné co mě teď zajímalo, bylo, jestli jsem si myslel správně to, co si myslel. Vzal jsem jednu knížku do ruky a podíval se na její přední stranu. Ano! Zajásal jsem v duchu, měl jsem pravdu, byly to deníky, a podle písma to byly deníky mamky. Knížku jsem vrátil a začal se v krabici přehrabovat, hledal jsem jeden rok, o kterém doufal, že mě instinkt nezklamal, a že tam nakonec bude. A přece, byl tam úplně ve spod. Krčil se tam deník s rokem 2009.  Nedočkavě jsem ho vytáhl a nalistoval začátek deníku. Začal jsem nedočkavě číst a přitom se posadil na podlahu.

„16. září - tento deník začínám se slovy, pro mě nejhoršími, jaké můžu napsat, jaká jsem kdy slyšela! Opustil mě!!! Opustil mě, s těmi nejhoršími slovy, jaká mohl říct „nechci tě, nejsi pro mě dost dobrá, už tě nemiluju.“ Tedy jestli mě vůbec někdy miloval! A miloval?! Vždyť to co se stalo den před mými narozeninami, by se přece nedalo brát, tak jak to řekl jako „ rozptýlení“, nebo ano? To, že to pro mě byla ta nejdůležitější noc v mém životě, jsem věděla, už tehdy, ale teď je to ta nejvášnivější a nejkrásnější vzpomínka na něj. „Bude to jako bych nikdy neexistoval“ jak tohle mohl ksakru říct! On pro mě existoval všude, kam jsem se jen podívala, jak mohl tolikrát říct, že mě miluje a přitom mi tak lhát! Nechápu to, jak jen mohl mi tak lhát už předtím, jak mohl!“ začal jsem se třást vzteky, nejen, že můj otec matku opustil, ještě jí způsobil takové trápení, se kterým se potýká už osmatřicet let! Musím číst dál! Řekl jsem si.

„17. září - připadám si jako bez života, táta právě odešel se svěšenými rameny, zase jsem nic nesnědla a toho přivádí na pokraj hysterie, nedivím se mu, ale on nechápe jaké to je, neví, jak strašně moc to bolí! Kdyby tu jen zůstala Alice a utěšila mě, moje nejlepší kamarádka a zároveň upírka, byla to taková moje malá elfí princezna, ale asi mě neměla tolik ráda, když odjela a ani se nerozloučila. Chápu, musela se postarat o Jaspera, musí být na sebe naštvaný, pokusil se mě zabít, ale já mu to za zlé nemám, nebyla to jeho chyba, to já strčila ten prst pod balící papír a řízla se, to já. Ach a jak se mi stýská po Esme, ta by už mě držela v jejím mateřském objetí a utěšovala by mě a nebo Carlail, jak by se o mě postaral, nedivím se, že ho všichni obdivovali za jeho sebeovládání, já ho také obdivovala. Stýská se mi také po Emmetovi, který by mě už rozesmál a snažil by se udělat vše proto, abych byla zase veselá, dokonce se mi stýská i po Rosalie, sice mě nikdy neměla ráda a dalo by se říci, že mě nenáviděla, ale já ji brala jako součást své rodiny, rodiny, do které já už nepatřím.“ Ach tak, jo po všech se jí strašně moc stýskalo i potom co jí udělali, jo to sedělo přímo dokonale na mojí maminku, tuhle chybu dělala často a dělala jí, ještě když byla člověk. Jo lidi se snad nikdy nezmění.

„19. září - vím, že to bude znít divně, ale už dva dny jím jako o život, stále víc a víc, nevím čím to je, ale nemůžu si pomoct, je to jako posedlost. Začínám se bát, abych se nerozhodla jeho odchod zajíst se k smrti, ovšem divné jsou ty moje chutě, dneska ráno jsem dostala chuť na smažená vejce, tak jsem si je udělala a při jídle jsem dostala chuť dát si k nim šlehačku. Vejce se šlehačkou- no musím říct, že to vůbec nebylo špatný, spíše naopak moc dobrý.“ Páni fuj, vejce se šlehačkou, kdo by to ksakru jedl, ale neváhal jsem a četl dál.

„ 22. září - mám jednu dobrou zprávu a jednu, o které nevím, jak ji mám brát, dobře či špatně, ale posouzení nechám na tobě. Ta první dobrá zpráva je, už vím proč se tak přejídám a proč jsem včera i dneska ráno zvracela. Ta druhá no bude to znít šíleně, asi jsem… těhotná. Já vím, já vím. Jak můžu být těhotná, když jediný s kým jsem kdy spala, byl upír, který mě ještě k tomu před pár dny opustil, ale přesto je to tak. No tak si vezmi všechny ty jasné příznaky, obrovská chuť k jídlu, bláznivé chutě, zvracení po ránu a nesmím zapomenout dodat, že se mi zpozdila menstruace, tedy ještě se vůbec nedostavila. A to nejpodivnější- přísahám na všechny svaté, moje bříško je jemně vypoulené, ale tím se nabízí otázka, jak to, že všechny příznaky mám pár dní po sexu, musím přiznat nechráněném, protože ani jednoho z nás nenapadlo, že bych mohla otěhotnět s upírem, vždyť všechny příznaky se mají dostavit během měsíců, ale já je mám už během pár dní. Tak jo teď když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, co musím teď udělat. Odejít. Odejít od Charlieho, od všech komu bych mohla ublížit, musím!“ Páni, až teď jsem si uvědomil, jak muselo být pro maminku těžké odejít a nechat vše za sebou. Začal jsem se bát toho, co naleznu v dalším zápisu, ale byl jsem odhodlaný pokračovat.

„27. září - páni pět dní a připadám si jako nový člověk, od svého rozhodnutí opustit Forks a jít cestou, o které stále nevím, kam mě zavede. Kdyby mě teď viděli moji kamarádi, nevěřili by vlastním očím, ani já nemohla skoro uvěřit. Moje bříško povyrostlo o pěkný kus, vypadám na to, že jsem v nějakém čtvrtém až pátém měsíci. Říkám si, jak dlouho budu asi těhotná, musím uznat, že už chápu, proč všechny těhotné ženy říkají, jak moc jsou unavené, to já taky, ale přišla jsem na to, že mi už nechutná lidské jídlo, kvůli tomu jsem taky dva dny nejedla a bylo to na mě znát, byla jsem tolik slabá. Nevěděla jsem kvůli čemu to je a začala jsem se bát o svoje miminko, to moje maličkaté štěstíčko co na mě čeká. Před dvěma dny přišel sem nějaký myslivec a do sklepa této malé chaloupky uprostřed lesa dal zvěř, kterou ulovil. Říkal ať si jakkoli posloužím, když budu mít chuť, ať si vezmu, co chci. No a já si vzala, ale byla to taková plastová miska plná zvířecí krve. Trošku se mi to hnusilo, ale v podvědomí jsem tak nějak tušila, že to co dělám je správně. Celou misku jsem vypila a mohu říct, cítila jsem se po ní skvěle. Dnes sem ten myslivec zase přinesl misku plnou zvířecí krve a já si jí s chutí dala. Teď už vím, co moje miminko potřebuje. A kvůli němu já přetrpím vše, všechno dám na něj! Teď už mám pro co žít, teď už vím, že mám i já ve svém životě světlo naděje, naděje na šťastný život.“ Hm, už jako člověk pila krev zvířat, možná proto i teď má ráda zvířata, přivykla si na ně. Zase jsem otočil další stránku a dychtivě hltal každé slovo.

„2. října - v poslední době se zabývám otázkou, zda to bude kluk či holčička. Sama nevím, co bych si přála více, v poslední době také začínám uvažovat, jak asi dlouho bude trvat moje těhotenství. Když jsem vzala v úvahu to, že obyčejným ženám trvá těhotenství zhruba rok, převedla jsem to zhruba do rychlosti svého těhotenství a vyšlo mi, že asi tak měsíc, měsíc a půl na nejvýš, při té myšlence mě bodlo u srdce. Svoje miminko mohu nosit tak krátkou dobu a ostatní klidně rok! To není fér!! Já svoje miminko miluju a smím ho nosit pod srdcem tak krátkou dobu?! Není to fér! Ale alespoň budu se svým miminkem dřív a dřív si užívat všechny ty radosti. Při tom jsem si uvědomila, že musím začít vymýšlet jméno pro miminko. Když to bude chlapeček tak to je jasné, ale když to bude holčička? Nevím, nevím nějak mě nic nenapadá. Tedy nic originálnějšího než René, Esme, Alice, Rosalie, Angela anebo Charlie. Ne ani jedno se mi nelíbí dostatečně, možná no je to jen nápad, ale co takhle vynechat tu čárku mezi René a mezi Esme a vznikne docela zajímavé jméno. Renesme. Ano tohle se mi líbí víc.“ V tu chvíli jsem začal uvažovat, jaké mám štěstí, že jsem kluk!

„No myslím si, ale že bych se měla na porod připravit o něco dříve než...“ Najednou na řádce byla dlouhá čára, kterou jsem nijak nepochopil. Další zápis byl až o dva dny později.

„4. října - omlouvám se, ale nestihla jsem dopsat zápis, na svou obhajobu mohu říci, že jsem vůbec nečekala jakou to maličké má sílu. Zlomilo mi dvě žebra, ale nestěžuji si, měla jsem to čekat, vždyť je to dítě upíra. Až potom jsem si uvědomila, že to do sebe zapadá. Nosím dítě upíra, proto i jeho dítě bude stejně silné, rychlé, vnímavé, ale až teď mě napadlo, bude mu i podobné? Musím uznat, že na to jsem ještě nepomyslela.“ Podíval jsem se na další stránku, ale ta byla prázdná, chyběly tu zápisy, když jsem konečně našel další zápis, zjistil jsem, že je z 15. října. Já se přece narodil 10. října. To je divný!

„15. října - nebudeš tomu věřit, ale ano. Už mám svoje miminko, svého Edwarda. Ano! Je to kluk! A je nádherný! Je skoro celý po tátovi, ale musím říct, že ze mě si vzal to nejlepší, moje čokoládové oči. Náramně mu zapadají do toho obličeje, a po mně má ještě rty, lehce nerovné rty, které jeho otec prý tolik miloval. Ale jinak se můj malý Edward otci podobá jako bratr bratru. Prostě nádherný a okouzlující. Asi chceš vědět, co se stalo během těch jedenácti dní, co jsem sem nepsala. No tak tedy začneme od začátku. Ty porodní bolesti jsem začala mít asi v jednu hodinu ráno, probudilo mě to a i vystrašilo, nevěděla jsem co se děje. Strašně moc to bolelo! Bylo to jako by mi někdo řezal do břicha pilou, křičela jsem bolestí. Byla jsem na pokraji zhroucení, když jsem spatřila tu malinkatou hlavičku, to miminko se snažilo dostat, z mého břicha a já mu začala pomáhat. Z posledních sil jsem si ho položila, na hruď a začala ho chovat. On se na mě usmál zářivým úsměvem, měl už všechny zoubky a vypadal jako malinkatý andílek, i když na to, jak by měl být starý, vůbec nevypadal. Jeho hlavička už byla pokrytá vlásky, které teď byly od mojí krve. Až pozdě jsem si uvědomila, že ještě pořád krvácím, temnota mě najednou začala oplývat. Z ní mě vytrhla, ale strašná bolest, netušila jsem co se děje, ale po tři dny jsem se smažila v šíleném ohni. Když jsem, ale znovu otevřela oči, viděla jsem jako pod mikroskopem a první, co jsem uviděla, by můj malinkatý chlapeček, který spal vedle mě, měl na sobě zaschlou krev, a na to jsem uslyšela lehký tlukot jeho srdíčka. Pro mě v tu chvíli to byla jako ta nejdokonalejší melodie ze všech. Vůbec jsem si nevšímala ohně, co se mi usadil v krku a zlehka políbila svoje miminko. Při mém dotyku zlehka otevřel svoje malá očíčka a znovu se na mě zářivě usmál.

Z odrazu jeho očí jsem uviděla ty svoje, čekala jsem, že budou mít jinou barvu, Edward vždycky říkal, že novorození mají rudé oči kvůli své vlastní krvi, ale já? Já je měla spíše do oranžova, bylo to překvapivé, ale pak jsem si uvědomila, že i jako člověk jsem pila zvířecí krev a ta se musela nějak smíchat s mojí krví a teď mám díky tomu takovou barvu očí. Pak jsem si uvědomila, co pro mě ten maličký dokázal, co pro mě udělal. Zachránil mě!! To může udělat jen někdo, kdo mě miluje, jen někdo kdo mě miluje natolik, že by nedovolil, abych zamřela. Až po těch slovech jsem si uvědomila, že můj malý Edward nikdy nebude jako jeho otec, on mě nikdy neopustí, budu v to doufat. Tady se ukázalo, že malý Edward mě skutečně miluje, jsem jeho matka, a teď jí budu navěky! Budu ho vždy chránit, před čímkoliv. Mé jediné přání je, abych ale nikdy nemusela říkat, kdo byl jeho otec a kdo byla jeho rodina.“ Pozdě, řekl jsem si plný vzteku. Už jsem vůbec nedokázal pokračovat v četbě, byl jsem tak plný vzteku, nenávisti a hrdosti sám na sebe. To já zachránil maminku! To já! A co udělal on?! Nechal ji v bolesti a trápení! To kvůli němu opustila svojí rodinu, svého tátu, své přátele! To kvůli němu, všechno kvůli němu!

V setině jsem se vyhoupl na nohy a deník stále svíral v ruce. Rozhodl jsem se! Půjdu a najdu toho parchanta! Donutím ho, aby se před maminkou plazil po kolenou a prosil o odpuštění! Během pár vteřin jsem startoval počítač a začal v deníku listovat. Jo pokud mě paměť neklame, to město kde mamka bydlela, se jmenovalo Forks, ne? Zadal jsem ho do vyhledávače a na monitoru se mi objevila mapka. No je to jen asi den nebo dva jízdy autem to zvládnu! Vběhl jsem do pokoje a do baťohu naházel to nejnutnější. Vzal jsem si nějaké peníze a mámě napsal malý vzkaz, kdyby se vrátila o něco dřív a nenašla mě tady.

„Maminko, omlouvám se, že jsem odešel, ale brzy se vrátím i s překvapením, asi se budeš zlobit, ale dělám to pro tebe.

Miluju tě, brzy se vrátím.

PS: nemohla si to přede mnou skrývat věčně!“

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - Deník 1: