Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - Epilog

24.04.2012 (08:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 7991×

Epilog

Štěstí je tak prchavá věc. Člověk si jej musí vychutnávat dokud tu je, pak zmizí a už není jisté, že se znovu objeví…

Muž s bronzovými vlasy a s nečitelným výrazem se pomalu přibližoval k velkému domu. Prošel okolo dětského pískoviště a dvou houpaček. Byla už skoro noc, přesto se v domě svítilo. Měsíc mu zářil na cestu. Nádherná letní noc se spoustou hvězd. Vánek mu ochlazoval tvář a dával mu nenápadnou sílu, která mu pomáhala jít vpřed. Tak dlouho váhal…

Přešel přes verandu a nenápadně se podíval přes okno do haly. Všichni už ho čekali. Jen sedmileté děvčátko to už nevydrželo a vyběhlo ze dveří.

„Tatí!“ zapískalo a vrhlo se mu do náruče.

Muž se zalykal: „Nessie, miláčku, tolik jsi mi chyběla. Tolik se mi po tobě stýskalo.“ Objímal ji pevně, líbal do vlasů a prohlížel si ji. „Vyrostla z tebe slečna. Jsi krásná,“ poznamenal s pýchou, kterou k ní cítil.

„Moc jsi mi chyběl, že už nás neopustíš,“ škemralo děvčátko.

„Něco jsem ti přinesl.“ Vytáhl z kapsy malý náramek s přívěškem slunce. Ona byla jeho zářícím sluncem. To ona byla jeden z důvodů, proč se sem vracel. Připnul jí ho a mezitím, co ho zkoumala se svou dětskou zvědavostí, ji vzal do náruče a odnesl ji do domu, kde ho napjatě čekal zbytek rodiny.

Automaticky se rozhlédl po všech přítomných a hledal ji, svou ženu. Její oválnou tvář s hlubokými čokoládovými duhovkami. Toužil ji obejmout a sevřít v náručí s takovou naléhavostí, až se mu sevřelo srdce v hrudi. Věděl, že tu není; neslyšel její tlukoucí srdce.

„Vítáme tě, Edwarde.“ Přistoupil k němu Carlisle otcovsky. Vítal ztraceného syna.

Esmé za jeho zády to už nevydržela, s mohutnými vzlyky se mu vrhla okolo krku. „Tolik jsem se o tebe bála!“ Tiše se chvěla na jeho rameni.

„Babičko, proč pláčeš?“ zeptala se jí Nessie znepokojená tím, že se jí někdo snaží vzít jejího tatínka. Jediný, kdo si ho mohl nárokovat, byla její maminka, ale ta tu teď nebyla.

„Mám radost, holčičko.“ Usmála se na ni Esmé a pohladila ji po dlouhých lokýnkách stejné barvy, jako má její otec.

Místností panovala spousta pocitů. To Jasper věděl nejlépe. Nejvíce strach, napětí, ale i radost a úleva. I celý zbytek rodiny ho přivítal, jen Rosalie se tu neukázala, stejně jako vždy, když se vracel z cest.

„Tatínku, půjdeme teď za maminkou, čeká, až za ní přijdeme. Myslím, že je velice smutná,“ poznamenala sklesle. „Už dlouho jsi za ní nebyl,“ vytklo mu děvčátko v jeho rukou a on se na ni s proviněním usmál.

„Já vím, holčičko…“ Políbil ji na čelíčko.

„Půjdeme za ní hned,“ poručila a nekompromisně se zamračila.

„Ty už bys ale měla jít spinkat. Půjdu za ní sám, ano?“ Nechtěl, aby na něm viděla, že ho návrat sem tolik bolí.

„Ne,“ zamítla rázně, „slíbila jsem jí, že tě k ní přivedu, hned jak přijdeš.“ Byla tvrdohlavá stejně jako její matka.

„Dobře,“ rezignoval, „ale nejprve si převlékneš to pyžámko, ano?“ Poukázal na její noční úbor a přitom ji laškovně cvrnkl do nosu. Postavil Nessie na zem, ale ta si jen sundala bačkůrky, nazula si botičky a oblékla kabátek.

„Jsem hotová, tati.“ Čapla ho za ruku a vedla ven, dál cestou k lesíku. Nedbala na to, že je tma. Věděla, že její otec ji ochrání. „Musíš být tiše, tatínku, maminka spinká na zahrádce u chaloupky. Je totiž zakletá,“ poučovala ho tajemně. Držel ji za její malou křehkou ručku a přistoupil na její dětskou hru. Její nevinnost ho dojímala.

Došli k malé brance, on ji otevřel a vstoupili dovnitř. Prošli okolo chaloupky. Vevnitř byla spousta rozkvetlých květin a pár kvetoucích keřů. Zasadil je sem sám. Ta směs květin voněla stejně jako Bella.

„Maminko, už jsme tu!“ vypískla Nessie, vytrhla se Edwardovi z rukou a běžela napřed. „Překvapení! Podívej, kdo přišel. Tatínek je tu…“ Posadila se na mramorovou desku a něžně ji pohladila.

„Ahoj, lásko…“ pozdravil ji a dechu se mu nedostávalo. Podíval se do její usměvavé tváře a zjistil, že se nic nezměnilo. Neobživla. Koukala se na něj jen z fotografie, kterou tam dal.

Kdyby se člověk rozhlédl, zjistil by, že to jen dětská fantazie si dokázala zaměnit kapličku s náhrobní deskou za chaloupku se zahrádkou. Poklekl před jejím hrobem a stále nemohl uvěřit, že už nikdy nepolíbí její rty. Něco se v něm najednou sevřelo. Útroby se mu stáhly do bolestivé uzliny.

Chtěl jít za ní, ale nemohl. Ona by mu neodpustila, že nechal jejich dceru samotnou na tomhle světě. Přitáhl si Nessie do náruče a chtělo se mu brečet, ale nedokázal ze sebe vymámit ani jedinou slzu. Zato si moc dobře pamatoval pláč své dcery, když si žádala maminku, ale ona nemohla přijít - ležela bez života, celá od krve, na lůžku. To jich dcera vyplakala všechny slzy za ni, když on nemohl.

Seděli tam asi tak hodinu, možná i déle, ale on to nevnímal. Dcera mu usnula na klíně. Přikryl ji svojí bundou a díval se na Bellu. Doteď se s tím nemířil, měli spolu strávit věčnost, ale ona ho opustila. Napadaly ho různé myšlenky, stejně jako každý den za poslední roky od její smrti, ale tentokrát to bylo intenzivnější. Byl jen pár stop od jejího rozkládajícího se těla. Tak blízko…

„Ehm…“ odkašlal se někdo nedaleko něj.

Edward ani nezvedl hlavu. Stále hleděl na Bellinu fotografii, jako by ji neměl celou vyrytou ve své mysli. „Co chceš, Alice?“

„Nessie… Měla by jít spát do své postele, takhle nastydne,“ řekla opatrně.

Edward se podíval na spící dítě a uznal, že má pravdu. Pokynul Alici, aby si ji vzala. „Já tu ještě zůstanu.“

„Edwarde… Přijdeš ještě? Myslím, až odtud půjdeš. Nessie se na tebe tolik těšila.“ Dokončila větu v myšlence. Nechtěla, aby jeho případnou odmítavou odpověď zaslechla spící Nessie v jejích rukou.

On se jen znovu zadíval na fotografii a němě přikývl.

„I nám chybí…“ vyslala mu Alice, než odešla.

Když se jeho sestra dostatečně vzdálila, začal si povídat se svou ženou, i když věděl, že mu neodpoví. Potřeboval to, musel ze sebe dostat všechny ty pocity. A ona jediná mu mohla pomoct.

„Viděla jsi, jak nám vyrostla?! Byla bys na ni pyšná. Je celá po tobě. Zdědila tvou bojovnou povahu. Ale ty…“ zadrhl se v řeči. „Ale tys nebojovala. Vzdala ses. Prostě jsi usnula!“ zakřičel zplna hrdla! Jeho výkřik proťal okolní ticho. Měl chuť rozbít ten náhrobní kámen a strhnout toho kamenného anděla bez života, co tu tak němě stál a díval se na jeho utrpení.

„Proč?! Proč jsi to udělala a nechala mě tu samotného?! Já tě miloval, miluju tě i teď, když nedýcháš, tvoje srdce nebije v pravidelném rytmu, nečervenáš se… Tolik mi scházíš!“ Zatínal zuby v bolesti.

Pořád měl v mysli ten poslední den, kdy naposledy vydechla. Koukal jí do očí a ona do jeho. Pozoroval, jak z nich pomalu uniká zář, a z těla teplo. Prosil ji, aby bojovala a nechala své srdce bít, dokud nepřijme ten bušící orgán jeho jed. Držel ji za ruku, ale už nemohl nic dělat, než prosit o její život. Žádal Boha, ať jeho dětem nebere matku a nabízel jeho mizerný život za její, ale ten ho nevyslyšel. Potrestal ho za jeho černý život. Za to Boha nenáviděl ještě víc.

Umřela mu v náručí v tu samou noc, co přivedla na svět další jeho dvě děti - dvojčata.

„Udělal bych vše, aby ses mi vrátila,“ zašeptal. Lehl si na mramorovou desku, jen takhle jí mohl být nejblíže. Toužil spočinout vedle ní a zbavit se té věčné nehynoucí bolesti. Ležel tam a nic okolo nevnímal, ani čas… Pak vstal. Natrhal květiny a položil je na hrob, kde už ležela jedna pampeliška, kterou tam předtím mamince dala Renesmé.

Naposledy se podíval na náhrobek s jednoduchým písmem. Sám tam ta písmena vyryl, stejně jako zpracoval všechno okolo; stálo tam:

Milovaná dcera, manželka a matka…

Navždy nám tu bude chybět.

Jednoduchá slova, ale vystihovaly vše, co chtěl říct.

Už svítalo a on chtěl být u Nessie dřív, než se probudí. Slíbil jí, že tu s ní na pár dnů zůstane, ale v plánu to neměl, chtěl si ji s sebou odvést, pokud bude chtít… S tím se také vrátil k rodině.

„Mamí, kdo je ten pán?“ zatahal pětiletý chlapeček Rosalii za sukni a druhý, na vlas stejný klučina, se k němu hned přidal.

Rosalie se nejistě podívala na Edwarda a pak zpět na kluky. „To je Renesmin tatínek a váš strýček Edward. Jděte teď za tatínkem, později vám všechno vysvětlím,“ požádala je a pohladila je něžně po tmavých vláskách. Chlapci se chytli za ručičky a s posledním zkoumavým pohledem na něj se vzdálili.

Edward se díval za odcházejícími dětmi. Věděl, že po něm zdědily schopnost číst myšlenky, ale dokázaly tak komunikovat jen mezi sebou, jak pravá dvojčata dokážou. Bylo to poprvé od porodu, co je viděl; bál se na ně pohlédnout. Neměl ani tušení, jak moc jsou podobní jeho ženě. Stejné vlasy, rysy v obličeji a ty oči… Zarazilo ho to. Padl na kolena a schoval obličej do dlaní.

Tohle nevydržím! Říkal si v duchu. Teď tu měla být jeho Bella, to ona měla své děti vychovávat a on jí přitom měl pomáhat. Byli by tolik šťastní…

Nenáviděl ty dva identické výtvory stejně jako sebe. Dával jim stejnou vinu za smrt Belly, jako si dával sobě. Nebýt jeho a jich, ona by ještě žila! Byla by s ním.

„Edwarde, chtěla jsem ti…“

„Neříkej to, Rosalie,“ zastavil ji rázně. „Bylo to to nejlepší, co jsem pro ně mohl udělat.“

Konec

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - Epilog: