Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 9. kapitola

08.03.2011 (20:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7896×

III – 9. kapitola

„Ne, Bello, zítra jdeme do nemocnice, Carlisle ti provede určitá vyšetření, nemůžeme čekat, až s Jasperem seženou nutné vybavení,“ nakázal mi rázně Edward, přitom co mi podkládal záda polštářem, aby mě uložil k spánku.

„Už je mi dobře,“ povzdychla jsem si, „a nebaví mě tu ležet.“

„Bello…“

„Edwarde,“ oplatila jsem mu oslovení, „pojď se milovat.“ Snažila jsem se znít svůdně a i tak možná v té košilce, co jsem měla na sobě, vypadala. Chtěla jsem si ho k sobě přitáhnout, ale on se mi vyvlékl z rukou a objevil se na druhé straně postele, přesněji dva metry od ní. „Edwarde!“ Bouchla jsem zlostně pěstí do matrace.

„Promiň, Bello, ale není vhodné, abych po tobě vyžadoval manželské povinnosti v tvém stavu.“

Sjela jsem ho od hlavy k patě, byl tak sexy v tom jeho pyžamu! Košile mu obepínala svaly a já toužila, aby mě ty jeho silné paže chytily a už nepustily. Jak dlouho jsme se nemilovali? Od té doby, co se mi stala ta nehoda. A to už je zatraceně dávno, ať mi jen neříká, že on nemá chuť! Zlobila jsem se. Bylo až zajímavé, jak se mi ve vteřině změnila nálada, z roztoužené na nabroušenou.

„Manželské povinnosti? Pche… Na to se nehraje. Pokud vím, tak já ti ano nikdy neřekla.“ Založila jsem si ruce na prsou a zahleděla se do zdi, abych se na něj nemusela dívat. Naštval mě jednou blbou větou. „Čemu se směješ?!“ obořila jsem se na něj. Moc dobře jsem viděla, jak mu cukají koutky.

„Já jen, že už to začíná,“ poznamenal s úsměvem.

„Co začíná?!“ nechápala jsem.

„Tvoje těhotenské nálady. Ještě před minutou jsi byla spokojená a teď tu na mě ceníš zuby,“ lehce se zasmál.

„Tak pozor, abych tě nepokousala,“ prskla jsem na něj a otočila se k němu zády.

„Ale lásko,“ přilehl si ke mně a pohladil mě po páteři, „když zítra dopadnou všechna vyšetření dobře, tak nad tím budu uvažovat,“ snažil se mě uchlácholit.

„Nač čekat do zítra?“ Otočila jsem se k němu. „Nessie už sladce spí a my máme chvilku pro sebe,“ nabádala jsem ho nevinně a políbila ho.

„A ty bys měla také spát,“ oznámil mi, když se naše rty od sebe odtrhly. Zaúpěla jsem, on byl neoblomný. Místo toho mi přitáhl pokrývku, až ke krku. „Dobrou noc,“ zašeptal a zhasl lampičku.

Ale já byla tak rozhozená, že jsem nedokázala usnout. Hlavou se mi honila spousta myšlenek a žádná z nich se mi nelíbila. Co když ho už nepřitahuju? Možná už ke mně necítí to, co dřív. Co když má jinou a se mnou je jen z povinnosti? Protože čekám jeho dítě? Do očí se mi nahnaly slzy a já zadržovala vzlyky. Teď přeci nebudu plakat. Musím být dospělá. Ale ten zoufalý pocit mě naprosto pohltil. Schovala jsem obličej do jemné látky polštáře a tiše do něj vzlykla. Přesto to ten muž vedle mě svým upírským sluchem zaznamenal.

„Lásko?“ Pohladil mě po vlasech a já před jeho dotekem ucukla. „Lásko…“ zkusil to znovu a chtě-nechtě si mě přitáhl do náruče.

„Nech mě.“ Snažila jsem se vymanit z jeho objetí. Ale on najednou překvapivě ztuhl a zaposlouchal se do okolí. Slyšel něco, co já ne. Podívala jsem se na něho s otázkou v očích. „Edwarde?“

„Pšt… buď teď tiše, ano?“ řekl to s takovou naléhavostí, že jsem se bála i pohnout. Upírskou rychlostí se ode mě zvedl a začal se oblékat. „Carlisle, Jaspere, Emmette… Je tu! Asi dvě stě metrů na jihovýchod!“

Vteřinu mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví. O tom toulavém nomádovi. Dostala jsem strach. Moc dobře jsem slyšela Emmetta, jak mluvil o tom, že si toho upíra podá.

„Edwarde,“ snažila jsem se tiše upoutat jeho pozornost.

„Budu hned zpátky,“ slíbil mi spěšně. „Vezmi si k sobě Nessie. Pošlu ti sem Alici, ať tu nejsi sama.“ Políbil mě na čelo a byl pryč.

Nezaváhala jsem a vrhla se ke kolébce, vzala jsem si malou do náruče i s peřinkou a snažila se ji neprobudit. Držela jsem ji na prsou, jako by mi ji někdo chtěl vzít. Srdce mi tlouklo jako o závod. Sakra, co když se Edwardovi něco stane?! Nesnášela jsem ten pocit bezmoci. Posadila jsem se zpátky na postel a snažila se uklidnit pohledem na moji holčičku – na její drobné prstíky, baculaté tvářičky a roztomilou pusinku.

Někdo jemně zaťukal na dveře a já s úlekem nadskočila. „To jsem já, Alice.“

„Pojď dál,“ vyzvala jsem ji.                               

Přisedla si ke mně a pohladila mě po paži. „Neboj, budou v pořádku. Alespoň si na chvilku zpestří život.“

„Zpestří život?“ opakovala jsem po ní nevěřícně.

„Ano. Když se cvičí v boji, tak je to jen mezi nimi, po těch desítkách let se znají, ví, kdo z nich má jako slabinu… Pro sebe už nejsou soupeři.“ Odmlčela se. „Jsou to přeci jenom chlapi a potřebují si to dokázat.“

„Čím si to potřebují dokázat?“

„Tím, že nás dokážou ochránit. Nepřipustit, aby nám někdo sebeméně ublížil či nás ohrozil. Teď je to hlavně důležité pro Edwarda. Předtím chránil jen nás a teď chrání i tebe a své dítě. Nikdy nemohl přijít o víc, než má teď. Tak trochu si tím zvyšuje své ochranářské ego,“ zasmála se tlumeně Alice.

„Já vím, ale já se o něho strašně bojím,“ vzlykla jsem a schovala hlavu k Alici. „O všechny.“

„Nemusíš se o ně bát,“ přidala se k nám Esmé ode dveří, „oni se o sebe umějí postarat.“

„Přesně tak,“ potvrdila Rosalie vedle ní.

Obě dvě si k nám přisedly a utěšovaly mě. Ale já se bála pořád stejně, má obava nikam neustupovala. Uklidňovala jsem se tím, že tam není sám, ale má s sebou bratry. Ochrání se navzájem.

„Měla bys spát, Bello,“ upozornila mě Esmé.

„Nemůžu.“ Byla jsem nervózní a o to víc si k sobě tiskla Nessii.

„Tak se o to alespoň pokus. Pohlídám ti Renesmé, ani na vteřinu ji nedám z rukou. Slibuju.“ Esmé vztáhla ruce k mojí holčičce a já zaváhala. „U mě bude v bezpečí,“ ujišťovala mě. Věřila jsem jí, ale…

„Ve skříni je deka. Podáš mi ji Rose? Nechci, aby nastydla.“

„Jistě.“ I přes noční tmu jsem viděla, jak se na mě usmála. Nechápala jsem, proč nikdo nerozsvítil. Buď proto, že ve tmě viděli anebo proto, abychom na sebe nepoutaly pozornost. Přesto mi to klidu nedodávalo.

„Tady máš.“ Podala mi Rosalie prošívanou pokrývku. Pečlivě jsem do ní zabalila svoji maličkou, pak si s ní v posteli lehla.

„Raději si ji nechám u sebe.“ Pohladila jsem Nessii po vláskách a Esmé se na mě jen chápavě usmála. Chtěla jsem jen na chvíli zavřít oči a nechat odpočinout oční víčka, ale ani nevím, jak se mi podařilo upadnout do spánku…

. . .

Běžel jsem za čím dál intenzivnějším pachem. Nadbíhal jsem mu z levé strany, ostatní ho naháněli z ostatních stran, Emmett z větví stromů. Nemohli jsme si dovolit, aby dnes znovu utekl. Už to začínalo být osobní. Už před tím nám několikrát utekl a my nevěděli proč. Něco tady nehrálo. Někde jsme museli dělat chybu a zároveň nechápali, proč nás ten nomád tolik provokuje. Potloukal se na našem území, přibližoval se k našemu sídlu, a přesto všechno se před námi schovával. Jako by s námi hrál nějakou hru. Musel vědět, že jsme v přesile. O to víc mě mátly jeho myšlenkové pochody, nedávaly mi sebemenší smysl. Jakoby ten upír byl… zaostalý!

„Edwarde, stromy!“ upozornil mě Jasper na objekt ženoucí se před Emmettem. Vyšplhal jsem na nejbližší kmen a přidal se k Emmettovi a prodíral se mezi větvemi. Jasper zatím jistil zem.

Byl to hon. My lovci, on zvíře a nehodlali jsme se vzdát své oběti. Potřebovali jsme zjistit, co u nás pohledává, proč nás sleduje. Jeho chování bylo více než podivné na procházejícího se upíra.

Naháněli jsme tmavou nezřetelnou postavu přímo ke Carlisleovi. Nomád vycítil past, přesto mu nezbývalo nic jiného, než běžet směrem, který jsme mu určili. Nikdo nemohl čekat, že se naše oběť obrátí o dvě stě čtyřicet stupňů a změní směr. Jeho atak jsem tak rychle vůbec nečekal, ten upír nemyslel a jednal impulzivně, jako novorozený ovládaný svými instinkty.

Byl jsem připravený na rozzuřeného muže a ne na stín, co mi podrazil nohy a shodil ze stromu, až moje tělo zadunělo jako mohutná skála na zemi. Zůstal jsem nevěřícně civět na mohutný mizící flek.

Tak tohle už začínalo být víc než osobní! O to horší byl směr, který zaujal – běžel přímo k našemu sídlu.

 „Copak je ten upír naprosto blbej?!“ utrousil Emmett a pobaveně se na mě díval z větve. „Ty teda vypadáš, brácho,“ smál se.

Ještě než to dořekl, byl jsem na nohou a pouštěl se do pronásledování. Zaťaté zuby mě v ústech brněly. Tohle chlapeček přehnal!

Vpředu se ozval hluk. Jasper dopadl toho vetřelce. Na ledové pokrývce sněhu se kroutila malá dívka, celá od bláta a krve v roztrhaném oblečení, dlouhé světlé vlasy zcuchané v nějakém pletenci. Všichni jsme na ni zůstali němě zírat. Vlastně to bylo teprve dítě. Nemohlo jí být ani deset let. Věděla, že už nemá kam utéct, obklíčili jsme ji ze všech stran. Přesto na nás koukala s nadějí v očích, které jsem nemohl uvěřit.

„Někdo porušil zákon,“ vyhrkl překvapeně Carlisle nad tou holčičkou, která si nás ustrašeně měřila. A i přes to všechno se chvěla, jako by jí byla zima.

Nikdo z nás nic takového nečekal. Před námi bylo nemrtvé dítě. Pane bože! S něčím takovým nikdo z nás nepočítal. Horší to být nemohlo!

„Víš, kdo jsme?“ zeptal se jí opatrně. 

„Vy jste z toho velkého domu,“ zamumlala po chvíli se sklopenou hlavou. „Býváte tam s těmi krásnými maminkami a tím malým miminkem.“

„Přesně tak,“ potvrdil jí Carlisle. „Jak ses sem dostala?“

Zakroutila hlavou.

„Neví, probudila se tu po přeměně,“ objasnil jsem jim její bolestivou myšlenku. Bylo mi jasné, že to ona může za zmizení pár lesníků tady v okolí.

„Jak se jmenuješ, děvče?“ Poklekl k ní Carlisle, ale ona se přestala ovládat, s prudkým zavrčením se mu vrhla po krku. Cítila nebezpečí. S Emmettem jsme ji od něj odtrhli. Zuřivě cvakala svými zuby a snažila se nás pokousat. Musel jsem ji chytnout za čelist, aby přestala.

„Emmette?“ oslovil ho Carlisle, aby vyjádřil svůj názor k této situaci, i když nebylo co by se už dalo změnit.

„Pokud ji Rose uvidí, bude možnost, že ji bude chtít,“ vyslovil svou domněnku. „Ohrozí nás to.“

„Edwarde?“

„Promiň, Carlisle. Vím, co si myslíš, ale já mám doma malé dítě a těhotnou ženu. Nemůžu sebeméně riskovat jejich životy. A kdyby to zjistili Volturiovi… Moc dobře víš, jaký trest by nás za to postihl,“ zamítl jsem rázně. Možná jsem zněl chladně, ale tak jsem to cítil. Příčilo se mi zabít to dítě, ale moje rodina byla na prvním místě a pro tu jsem byl schopen všeho! I vraždy.

„Chápu,“ pokýval hlavou, přesto se mu příčil rozsudek, co jsme vynesli nad tím dítětem.

To na nás vyděšeně koukalo svými rudými očky a těkalo pohledem z jednoho na druhého. Bavili jsme se o tom dítěti, jako by tu nebylo a ono všechno jasně slyšelo. Vnímalo náš ortel. Věděl jsem, co to dítě u nás hledalo – bezpečí, společnost a i jistou ochranu. Cítilo se samo. Probudilo se v lese s tou ohromnou žízní, zabíjelo sobě rovné, a přesto vědělo, že je něco špatně. Netušilo, co se s ním stalo, ale tušilo, že je jiné - že už není lidské dítě. To děvče mělo spoustu otázek a vidělo, že my jsme jako ona. Nechtěla nás nijak ohrozit, jen nás poznat, přesto - naše zákony byly neoblomné. Upíří děti musí být vymíceny. Její stvořitel věděl, proč utekl. Nechtěl za ni nést zodpovědnost, která by byla potrestaná ukončením jeho existence.

Odsoudil jsem ji na smrt, přesto jsem nevěděl, zda ji dokážu usmrtit. Tolik mi připomínala Renesmé, moji dceru. Měla na hlavě stejné zlatavé vlnky a tvář jí zdobila dětská oblost.

„Jaspere?“

„Mám stejný názor jako moji bratři. Rodina je na prvním místě. Znám vaše pocity… Klidně to udělám,“ nabídl se a vykročil k té dívce naprosto chladně, bez emocí. Ta se v našich rukou schoulila do klubíčka a obličejíček si snažila schovat do dlaní, jako by plakala.

„Prosím, ne… Prosím…“ škemrala o život a tím nám to dělala horší. Myslela si, že jsme zrůdy bez citu a možná že i byli, ale nechat ji žít znamenalo risk, který jsme si nemohli dovolit.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 9. kapitola: