Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 7. kapitola

24.02.2011 (20:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 8120×

 EDIT: Článek neprošel korekcí.

III – 7. Kapitola

Večer uběhl tak neuvěřitelně rychle. Všichni se bavili a vedli debaty o novém místě, na které se přestěhujeme. Emmett navrhl ranč a já s ním kupodivu souhlasil. Osamocené místo, okolo spousty domácích zvířat a spousta aktivit pro děti. Jen lovení, uspokojení našeho apetitu by utrpělo. U všech takovýchto míst není po lesích ani památky. Kdyby nebylo dětí, vrátily bychom se nejspíš na Aljašku, ale naše sídlo tam už pro nás bylo malé. Naše rodina se rozrostla.

Moje dcera mi stále dřímala v náručí, Bella se opírala o mé rameno a tiše oddychovala – spala. Tenhle večer ji vyčerpal.

„No, Edwarde, ty jsi samá ženská,“ ohodnotil mě obdivně Emmett. „Jen doufám, že ten další prcek bude kluk, jinak by se z tebe mohla stát taky baba v tom houfu růžových šatiček okolo tebe.“

Jen jsem se na něho usmál, i kdybych měl tucet dcer a žádného syna, přesto bych byl nešťastnějším pod sluncem. Ten pocit štěstí mi vháněl pulz do mrtvých žil. Srdce jako by začínalo znovu tlouct.

„A mimo to, s tím miminem na prsou vypadáš jako chůvička,“ zkoušel si do mě rýpnout a já ho odzbrojil naprosto spokojeným úsměvem. Stěží by ho někdo dostal z mé tváře.

„Myslím, že je půjdu uložit,“ oznámil jsem ostatním.

„Vždyť večer teprve začal!“ protestovala Alice dotčeně a nehleděla na to, že bylo už dávno popůlnoci.

„Pšt… Nechci je probudit,“ okřikl jsem ji tiše a sám nevěděl jak to udělat. Nessie měla stále své drobné prstíky zakleslé v mé košili a moje žena se o mě opírala. Byl jsem mezi nimi příjemně zaklíněný.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídla se Rose a ujala se Belly.

„Opatrně,“ upozorňoval jsem ji a sám se zvedl s tím něžným balíčkem ve svém náručí.

„Nejsem jako Emmett,“ ohradila se dotčeně, „nebudu s ní házet do vzduchu ani nikam jinam….“

„Já vím.“ I když před nedávnem by to s radostí udělala. Aniž by ji netrápilo svědomí.

Rose by to nikdy nepřiznala, ale radovala se z přítomnosti Renesmé a teď i z Belly, nejspíš jen díky tomu, že byla těhotná. Moje sestra nadevše milovala děti a to jediné jí ke štěstí chybělo. To se teď však měnilo. Dokonce to zahnalo tu nepatrnou žárlivost na Bellinu plodnost a plné lůno. Už teď se nemohla dočkat narození dalšího dítěte.

. . .

„Bello, lásko,“ budil mě něžný hlas mého muže a letmý dotek na mé tváři, „musím teď odejít. Slibuji, že se za chvíli vrátím, ano?“

„Hmm…“ zabručela jsem a otočila se na druhý bok, chtělo se mi ještě spát. Jen letmo jsem vzhlédla k postýlce, abych se ujistila, že je tam, kde má být, a znovu zavřela oči. Edward byl už pryč z ložnice, nejspíše šel na lov. Jen jsem ho ještě slyšela za zavřenými dveřmi někomu říkat, ať na nás postará a dá na nás pozor, než mě znovu pohltil hluboký spánek.

Zdálo se mi, že od mého probuzení proběhlo jen pár minut, než mě vzbudil další šepot.

„Nespí už moc už moc dlouho? Co když je nemocná? Edward by nás zabil, kdyby se jim něco stalo. Neměli bychom zavolat Carlislea?“

„Klid, Rose,“ uklidňoval ji chlácholivý hlas Esmé, „když já byla těhotná, taky jsem hodně spala. Tělo si potřebuje odpočinout a nabrat nové síly.“

Přetočila jsem se a pohlédla na ty dvě a zároveň na prázdnou kolébku. „Nessie…?“ To byl můj jediný momentální zájem. Pořád jsem si nemohla zvyknout, že o ni teď pečuje i někdo jiný, než já samotná.

„Je dole se strýčky a s Alicí, plazí se po čtyřech a hraje si na honěnou. Je rychlá pomalu jako Edward,“ usmála se na mě Esmé. „Jsi v pořádku?“

„Jistě.“ Protáhla jsem se a bylo mi trapné před nimi ležet, nejspíš už bylo i hodně hodin. Přesně, stříbrné hodiny na nočním stolku ukazovaly jedenáct pryč. Trošku mě to polekalo a podívala jsem se na Rosalii vedle mé postele, jako vždy byla dokonalá a své křivky ukazovala v nádherných rudých šatech. Čekala jsem, že na mě štěkne něco ve stylu: „Měla by ses spíš věnovat dítěti, než se válet v posteli.“ Ale nestalo se tak.

„Omlouvám se, nechtěla jsem tak dlouho spát.“ Zvedla jsem se do sedu a trochu se začervenala nad svou nahotou pod peřinou. Ne, že bychom se s Edwardem v noci milovali, na to jsem neměla chuť a ani energii. Přesto trval na tom, že chce vidět každou křivku mého těla, vychutnat si mé obliny a tvary. Byl unešený z mého břicha, neméně z mých ňader a boků. Jeho sladký dech mě omamoval a já mu nedokázala nic odmítnout. A tohle bylo tak nevinné…

Lehce se dotýkal mé kůže, hladil a místy líbal. Zarývala jsem mu prsty do vlasů a chtěla ho mít ještě blíže, mít jeho rty na svých, a hrát si s jeho jazykem. Všechno bylo tak bezúčelné a příjemné. Jemné chloupky na těle mi elektrizovaly a pod jeho dlaněmi. Jednoduchá gesta, přesto tak intimní.

„To je v pořádku, my to chápeme,“ ujistila mě Esmé. „Hlavně se rychle nezvedej. Carlisle říkal, že by se ti z prudkého pohybu mohla zatočit hlava. Teď ti necháme soukromí, ať se můžeš upravit.“ Odešla i s Rosalii, která mi popřála jen dobrý den.

Bez Edwarda mi to přišlo jiné, najednou jsem se cítila opuštěná. Vím, že mě ráno vzbudil a oznámil mi, že jde pryč. Přesto mi najednou chyběl.

Jen co jsem vylezla ze sprchy, postel byla ustlaná a na ní připraveno mé dnešní oblečení a s lístečkem od Alice, že mě v těch mých hadrech nechce vidět. Super. Džiny od ní mi byly v pase malé, tak jsem je vyměnila za jedny ze svých. Tričko se svetříkem byly moc pěkné, jednoduché, modro-šedivé. Líbila jsem se sama sobě, ale možná jsem se oblékala zbytečně. Malá už byla celá nesvá, hladová po mamince a jejich prsou. Její naříkání bylo slyšet už z chodby, ani tetičky ji nedokázala uchlácholit jejím oblíbeným králíčkem či sladkým čajíčkem. Maminka je holt maminka.

Alice mi ji hned podala. „Ráno měla krev a dopoledne překvapivě snědla piškot,“ informovala mě nadšeně.

„Piškot?“ divila jsem se. Nessie nikdy nechtěla lidské jídlo.

„Ano, a hned dva. Ale teď už chce tebe, jak koukám, tak i ty potřebuješ ji,“ poznamenala při pohledu na má plná prsa.

Chabě jsem se na ni usmála a odešla do soukromí Edwardovy ložnice. Až sobecky jsem milovala její potřebu mít mě u sebe. Jen co jsme byly hotové, oblékla jsem nás a rozhodla se, že Nessie odpolední spánek na zdravém vzduchu prospěje, mně procházka taky neuškodí.

„Někam jdete?“ zastavila nás Rosalie ve dveřích, když jsem si brala bundu a hledala kočárek.

„Projít se.“

„Ještě jsi nejedla!“ ohradila se.

„Nemám hlad.“

„Jsi těhotná, nemůžeš se zanedbávat. Ublížíš tak dítěti. A navíc, sama nikam nemůžeš, mohlo by se ti udělat špatně, a nebo by vás mohl někdo přepadnout!“ zasypávala mě argumenty, až přeháněla.

Unaveně jsem se na ni otočila s Nessie v náručí a upravila svému miminku růžovou čepičku od tetičky Alice a přendala si ji z ruky do ruky. „Rosalie, já tě nežádám o dovolení.“

„Mně ne, ale Edwarda bys měla poslouchat,“ stála si za svým a řekla to jako kdybych byla manželův majetek. Vím, že pro ni lidé nic neznamenali a co jsem pro ni byla já, jsem mohla jen hádat.

„Edward mi nic nezakázal. A tebe poslouchat nehodlám.“ A popravdě, pokud by Edward neměl nějaké dost dobré vysvětlení k mým omezením, tak bych ho taky poslala k šípku.

„Edward řekl, že máš zůstat v bezpečí a to je v domě!“ nenechala se. To ji ten včerejšek nestačil. Vážně mi zvedla mandle. Moje dobrá nálada byla pryč.

„Děvčata.“ Přistoupila k nám Esmé, „Obě dvě jste v právu. Ale ty bys ji Bello měla poslechnout, doopravdy jsi dnes ještě nic nepozřela.“

„Dost, Esmé!“ okřikla jsem ji tónem, který mě i samotnou zamrzel, ale já jsem svobodný člověk se svou vlastní vůlí a nikdo mi nebude říkat, co smím a nesmím. V místnosti už byli všichni upíři v domě a upírali na mě zrak, jen mimo Edwarda a Carlislea, který byl nejspíš v práci. „Mám toho po krk, umím se o sebe i o své dítě postarat!“

„O tom nikdo nepochybuje.“ Vstoupil mezi nás Jasper a já cítila, jak se vnitřní rozhozenost vytrácí a já se cítila postupně klidná. Používal na mě svůj dar. „Jen patříš do rodiny a my máme za povinnost se starat o vás. Je náš takový upíří pud,“ promlouval klidně dál.

„Edward pověřil Alici, aby se o vás postarala,“ dodal a ta hned ke mně přitančila s úsměvem na rtech.

„Rosalie si nevšímej, moc dobře víš, že přehání. Esmé nám zabalí nějakou svačinu a půjdeme se projít.“ Alice se obdivně podívala na Nessie v mých rukách a uznala, že jí ten komplet od ní moc sluší.

„My?“

„Jistě. S Jasperem půjdeme s vámi.“ Pokývala hlavou, aniž by vzhlédla od Nessie.

Tohle se mi nelíbilo. „Chci jít sama!“

„Ale, Bello, nebuď jako malá!“ začala se semnou pro změnu dohadovat Alice. Tak to se mýlí! Najednou jsem zase byla vzteky bez sebe. Otočila jsem se na podpatku a vyšla ze dveří rychlostí blesku. Nechápala jsem, o co jim jde a mířila si to přes verandu ke kamenným schodům a nedávala pozor na své nohy, jen co jsem došlápla na druhý schod, uklouzl mi podpatek po zledovatělé části a padala jsem k zemi. Jediné, co v tu chvíli má mysl dokázala vnímat, byla moje malá v mém náručí, abych ji ochránila před ošklivými následky.

Náraz mě zabolel na mém pozadí, na které jsem dopadla a možná bych sjela po schůdcích dolu, kdyby mě nezachytily něčí ruce a nezabránily mi tak k dalšímu sklouznutí. Srdce mi tlouklo o závod. Mé tělo zůstávalo v mrtvé poloze, bálo se sebeméně pohnout. Nessiin spokojený smích mi prozradil, že je v naprostém pořádku. Pobavilo ji to. Ale ani tahle úleva mě nedokázala dostat ze šoku, ve kterém jsem právě byla.

Moje holčička mi zmizela z náručí, ujaly se jí jiné paže.

„Krev!“ pronesl někdo a já si konečně přirovnala tu vůni, co mě udeřila do nosních štěrbin. Rozevřela jsem nohy a zjistila, že jednu stranu stehna mám olepenou rudou tekutinou. Krvácela jsem.

. . .

Myslím, že jsem mohl být naprosto spojený. Místo mé seminární práce ve škole dostal děkan vyrozumění o ukončení mého studia a zároveň oznámení, že si naše rodina bere sponzorský dar pro školu zpět a uhradí z něj všechny náklady spojené se žalobou mé manželky.

Pan Burton jsi už část peněz zabral pro sebe, za školu nakoupil luxusní auto, nový kancelářský nábytek, menší chytu u jezera, jen pro jeho potřeby na náklady školního fondu.

Děkanovy došlo, že tuhle věc nedomyslel, ale mě už to bylo jedno.

„Mimo to, až se moji sourozenci doslechnou o mém odchodu… čekejte i ten jejich. Je spousta jiných škol, kde nás vezmou s otevřenou náručí.“ S těmi slovy jsem odešel z jeho kanceláře a vychutnával si jeho výraz a šokovanou mysl.

„Pane, Cullene!“ volal mě zpět, ale já už se neotočil.

Měl jsem ze sebe dobrý pocit a s tím se vracel domu ke své ženě. Byl jsem od ní teprve pár hodin pryč a já nechápal, jak jsem předtím dokázal přežít ty dlouhé měsíce bez ní, už teď mi strašným způsobem chyběla. Nejspíš to bylo i tím, že doma na mě ještě čekala moje maličká a další andílek se klubal v Bellině těle a já nechtěl přijít o jediný moment jejich života. Oni byli moje droga, můj heroin, který mě dostával do rauše - přesně tak jak to Emmett říkával o své Rosalii.

Ještě než jsem nasedl do auta, přistoupila ke mně jedna černovláska, ani nemusela nic říkat, její mysl mi prozradila všechny úmysly. I když byla naprosto nesmělá, neodpustila by si, kdyby mě neoslovila.

„Ne, Sandro. Vím, že nejsi jako všichni ostatní. Ale já mám doma ženu, dceru a další dítě na cestě!“ předběhl jsem ji, než stačila otevřít pusu.

Otevřela ústa a vykulila bulvy. „P-promiň… To j-já nevěděla,“ zakoktala v naprostém překvapení.

„To nic.“ Nastoupil jsem do auta a strčil klíčky do zapalování. Upoutalo mě okolí, už dlouho nesněžilo, přesto se sníh držel. Nikdy mi na tomhle počasí nepřišlo nic zvláštního, ale teď to ve mně vyvolávalo lítost. Pár na protějším chodníku se hřál o sebe, muž dýchal ženě do dlaní a třel její prsty mezi svými. Tak já nikdy své ženě nebudu moct předat své teplo. Jsem chladnější než kámen. Ale napravím to květinami. Ano, velkou kyticí. Pohltila mě radost nad pomyšlením, jak z ní bude překvapená a v rozpacích. Musel jsem se usmát.

V hlavě se mi vytvořil plán. Až se Nessie ukolébá ke spánku a já budu mít svou ženu pro sebe, vezmu ty kvítky a budu jimi přejíždět po její nahé hebké pokožce a vrývat si každé její zachvění a zardění do své mysli jako nejtajnější kód.

„Sakra, jsem jako nadržený huberťák,“ uchechtl jsem si pro sebe.

Mířil jsem po příjezdové cestě k naší vile, vedle sebe tu největší kytici těch nejjemnějších okvětních plátků, jakou v květinářství měly. Ale myšlenky mé rodiny se mi už z dálky nelíbily, byly tak tajemné a ustrašené. Ani jsem se nenamáhal zaparkovat auto do garáže a nechal ho stát před domem.

Při otevření dveří mého Volva mě uhodila do nosu má nejhorší noční můra. Bellina krev. Spousta krve mé ženy. V domě byl i Carlisle, i když měl být v nemocnici. Květiny mi vypadly z rukou a já vtrhl do domu přes zakrvácené schody, celý strachy bez sebe. První co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že Bella přišla o naše dítě. Se špatným svědomím jsem si uvědomil, že by mi to bylo jedno, hlavně kdyby má žena zůstala v pořádku, živá zdravá. Raději to dítě, za které jsem tolik bojoval a už teď ho miloval, než ona sama!

„Edwarde!“ Zastoupili mi cestu Emmett s Jasperem s nečitelnými tvářemi.

„Proč sakra na nic nemyslíte?“ rozkřičel jsem se na ně a se zděšením koukal na rudé kapky vedoucí do Carlisleovy pracovny. Nedokázal jsem zabránit třasu svých rukou. „Proč nic neříkáte?!“

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 7. kapitola: