Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 14. kapitola

01.10.2011 (09:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 6387×

III – 14. kapitola

Obloha plakala nad tím pohledem. Pršelo. Dvě rakve. Obě bílé. Jedna velká doplňována další velice malou hodící se pro několikaměsíční dítě. Byly položeny u jedné velké jámy uprostřed hřbitova. Zůstaly zavřené. Těla milovaných osob v nich nebyla v pěkném stavu, aby je kdokoliv viděl. Byla ohořelá k nepoznání.

Lidé truchlili a na mě doléhaly jejich myšlenky. Stál jsem vpředu, jak se slušelo a patřilo, ale nejraději bych tam nebyl. Farář odříkával poslední rozloučení a nedbal, že jeho hábit je promočený. Já ty ledové kapky na svém těle vnímal jako slzy, co nemohu uronit. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od těch dřevěných beden s mrtvými těly. Přímo mě to magnetizovalo.

Moje žena a dítě …

„Vrahu!“ zařval někdo a já věděl, že je to na mou osobu. Carlisle mě objal okolo ramen a dával mi podporu, stejně jako zbytek rodiny. Jasper se snažil uklidnit emoce, ale bylo tu příliš mnoho lidí, co se s mou ženou přišlo rozloučit. Bellina rodina, přátelé a spolužáci z Forks, Vanessa s manželem a bratrem…

„Vrahu!“ vykřikl znovu a já se podíval do Charlieho zdrcené tváře. A měl pravdu. To já je zabil. Renée vedle něho stále nevěřila, že je její dcera mrtvá a leží v té truhle bez života. Jakoby šlo všechno mimo ni. Vyrovnávala se s tím po svém. Trpěla uvnitř sebe. Zato Charlie se s jejich smrtí nedokázal smířit. Klečel v rozblácené hlíně, nohy ho neposlouchaly. Toužil po pomstě. On nezapomínal. Moc dobře si pamatoval, co jsem jeho dceři provedl, a já ho jako otec chápal.

Farář doříkal poslední slova, jeho pomocníci spustili rakve do vyhloubené jámy a vyzval mě k symbolickému hození hlíny do prohlubně. Obě truhly ležely vedle sebe. Chtěl jsem to tak. Přišlo mi to tak správné. Matka a dítě patřily k sobě.

Přešel jsem k hromadě vykopané zeminy, ale díky dešti mi v ruce protékalo mazlavé bláto. Charlie povstal a vrazil mi do paže, až má dlaň zůstala prázdná.

Podíval se na mě s nenávistí v očích. „Ty nemáš nárok je uctít,“ procedil mezi zuby. „Tobě to nepřísluší!“

„Byla má žena!“

„Ne, nebyla. Já ti ji nedal!“

„Charlie!“ Postavil se přede mě Carlisle. „To by stačilo! Tohle je rozloučení. Není vhodná doba na vyřizování účtů!“

Otec Belly se ani neohlédl, nabral hrst půdy, přešel k Renée a dal jí část do rukou. Váhavě se na mě podívala uslzenýma očima a pak ji společně s Charliem hodili na víka rakví.

Všude byla černá. Značila smutek a konec, jako by jiné barvy ani nebylo. I světlé nebe bylo schované pod tmavými mraky a plakalo.

Obřad skončil a Renée s Charliem dostávali poslední srdečnou soustrast. Mě jakoby si nikdo nevšiml, ale to bych si lhal. Nikdo se mnou nesoucítil. Jen Timoty mi nabídl svou ruku a já ji přijal. Vanessa ke mně přistoupila a plakala. Myslela si, že to ona může za jejich smrt, kdyby je ten den nepozvala k sobě…

„Ty za to nemůžeš,“ pošeptal jsem jí do ucha, když jsem ji objal. „Byla to nehoda.“

„Pojď, Edwarde, půjdeme,“ pobídl mě Carlisle a já ji vrátil do rukou manžela. Ještě za hřbitovní zdí mě doprovázely myšlenky Bellina otce. Křičely jedno jediné slovo stále dokola: Vrahu!

Cesta domů probíhala velice tiše. Nikdo nepromluvil. Jejich myšlenky se týkaly běžných věcí, přesto se jedny vymykaly. Kolona tří aut se zastavila před naší vilou. Muži vystoupili jako první a otevřeli dveře svým ženám. Jen ta moje tu chyběla. To já neměl komu projevit galantnost.

Alice se zastavila u domovních dveří, opustila rámě svého manžela a otočila se na mě. Její výraz napovídal, co si myslí. Grimasu v její tváři podtrhovaly její smuteční černé šaty.

„Nechci nic slyšet, Alice,“ napomenul jsem ji.

„To je mi jedno! Nelíbí se mi, co jste udělali! Jak si myslíš, že bude Bella reagovat, až se dozví, že už nikdy neuvidí svoje rodiče, přátele a všechny lidi, co měla ráda?! Protože si všichni myslí, že ona a její dítě jsou mrtvé!“

„Bylo to pro její dobro!“

„Ne, Edwarde, bylo to pro tvoje pohodlí. Stal se z tebe sobec. Chceš je mít jen pro sebe!“

„Ne, Alice! Tak to není. Nezapírám, že do teď lituju našeho odloučení, kdy jsem ji nechal žít její lidský život a přišel tak o narození své dcery. Teď tu samou chybu neudělám. Budu u toho, až moje žena začne rodit, ať se děje, co se děje. Navíc sama moc dobře víš, že my bychom se stejně za čas museli stěhovat a na Bellinu fiktivní smrt by taky došlo. Byla by hloupost promarnit příležitost, když se nám naskytla ta těla!“

„Mohla se s rodiči alespoň rozloučit…“

„A nechat ji jít do Forks, kde na ni čekají vlci, aby si na ní pochutnali? Pche… To snad nemyslíš vážně! Moc dobře víš, jak je tvrdohlavá.“ Zlostí se mi klepaly ruce. „Vyřídím poslední úřední náležitosti a budeme moc odjet za nimi.“ Otočil jsem se směrem k lesu a nechal je tam stát. Za chvíli mi vítr čechral vlasy. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a běh byl pro tuhle příležitost přímo osvobozující.

. . .

Ježiši, bylo až nechutné, jak jsem se cpala tou zmrzlinou. Padala do mě už druhá obrovská vanička té lahody a vůbec mi to nebylo trapné. Kdyby to nebylo nevychované, tak bych si k tomu ještě zamlaskala a pořádně hlasitě. Nikdy mi nic tak nelahodilo.

„Asi bychom měli přinést kýbl,“ drknul nenápadně Emmett do Rosalie při pohledu na mě, „ta to hned vyhodí zase zpátky.“ Rose obezřetně pokývala hlavou a ve vteřině zmizela.

„Bello, já jsem chtěl ještě jednou…“

„To je dobré, Emmette, já to pochopila. Bylo nutné, abyste mě a malou dostali do bezpečí. Pasy byly narychlo, a proto jste se vydávali za rodiče mojí dcery, aniž byste mi o tom něco předem pověděli! Proč, co a jak mi řekne Edward. Jenže když s ním telefonuju, tak se zajímá jen o to, zda nám nic nechybí a o naše zdraví s tím, že mi vše vysvětlí, až přijede. Ale nikdo mi neřekl, kdy to bude. Prý za pár dnů a už je to týden!“ rozčílila jsem se a odhodila zmražený krém stranou.

Porozhlédla jsem se kolem sebe. Kuchyň byla honosná, plně vybavená, což se nedalo říci o zbytku domu. Jako by někdo narychlo zařizoval nutné vybavení – postel a skříň, po obrazu nebo nějaké dekoraci tu nebylo stopy. Nahánělo to husí kůži. Tahle vila – pokud se to tak dalo nazvat, měla dvě patra, čtyři samostatná křídla jako nějaký zámek. Zvenčí tomu dominoval několika akrový pozemek obehnaný třímetrovou kamennou zdí a železnou bránou. Teď večer to bylo k tomu všemu ještě strašidelné. Všude byla tma a stíny…

„Má to něco společného s tím nomádem, co jste vyhnali?“ Emmett záporně zakroutil hlavou. „Ta nevědomost mě zabíjí,“ podotkla jsem.

„Neměla by ses ve svém stavu rozrušovat. Podle tepů srdce máš zvýšený tlak,“ dodala na vysvětlenou Rosalie. Zjevila se odnikud, až jsem se lekla jejího hlasu a překvapeně se na ni podívala.

„Tak mě nerozčiluj,“ odbyla jsem ji s milým, ale hraným úsměvem. Oplatila mi to.

„Myslím, že by sis měla jít lehnout, už je dost pozdě,“ poznamenala.

Můj pohled sjel na hodiny nad dveřmi. Půl deváté. Sotva před hodinou jsem uspala Nessie. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „Díky za tvou starost, ale ještě si musím vyřídit pár hovorů. Půjčíš mi telefon, prosím?“

Neochotně mi vložila mobil do dlaně a já odešla do soukromí své ložnice, i když mi bylo jasné, že uslyší každé mé slovo. Namačkala jsem Charlieho číslo. Telefon párkrát nesouhlasně zapípal a odmítl to několika místné číslo vytočit. Zkusila jsem to znovu. Číselná kombinace souhlasila, ale stále nic. Pořád to samé. Hovor se odmítal uskutečnit. U Renée se to opakovalo. Asi není signál, došlo mi, ale mobilní měřič říkal něco jiného. Krám jeden. Vždyť s Edwardem to šlo skvěle. Po dvaceti minutách zkoušení jsem to vzdala a odložila. Ráno moudřejší večera.

Ale copak jsem mohla klidně spát?

„Máte krásnou dceru, paní Cullenová.“ Ta slova mi zněla v uších stále dokola a nenechávala mě klidnou. Ta pochvala měla patřit mně a ne jí! Pocity, které to ve mně probudilo, jsem nedokázala identifikovat. Směsice obav, žárlivosti a ponížení… Byla jsem nervózní a snažila se to na sobě nedat znát. Nedat najevo slabost. Vždy, když se Rosalie přiblížila k mé dceři, moje instinkty bily na poplach. Pozorovala jsem každý její sebemenší pohyb, se kterým se dotýkala jejího malého tělíčka. Bylo to se vší opatrností a něhou, přesto bych jí svou dceru nejraději vyrvala z rukou.

Ráno přišlo moc brzy. Seděla jsem uvelebená v křesle a dívala se na svou holčičku, jak se učí rozpoznávat svět. Sotva jsem ji převlékla z pyžámka. Musela všechno prozkoumat a okusit. Tohle prostředí ji velice zajímalo. Nebavilo ji si hrát na dece, pořád se někam batolila a po všech čtyřech utíkala pryč. Byla velice neposedná.

Z křesla mě začalo bolet v kříži, a než se mi podařilo najít vhodný polštář a polohu, malá využila mé nepozornosti a už kroutila svým malým zadečkem ve dveřích, pryč z místnosti, stejně rychle, jako se dokázal pohybovat její tatínek.

„Nessie!“ Zvedla jsem se rychle. To už malá pištěla a smála se na chodbě.

„Kohopak jsem to tu chytil?“ zaburácel Emmett se smíchem. To už ji měl v náruči a šel ke mně. „Jen jsem ti chtěl říct, že dětské zábrany už jsou nainstalované nad schody a u bazénu. Samozřejmě, všechny kovové, se dřevem by si tenhle náš andílek lehce poradil.“

„On je tu bazén?“

„Jo,“ usmál se Emmett škádlivě. „Edward si ho vydobyl. Chce toho našeho prcka naučit plavat.“ Polechtal Nessie po bříšku a podal mi ji. „A Rosalie chce vědět, jestli s ní pojedeš nakoupit jídlo. V tomhle není moc zběhlá a myslím, že ani neví, co těhotné ženské jedí.“

„Musím si koupit plavky,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Tak to abych ten bazén napustil,“ poznamenal se smíchem. Odešel. Pak mi to došlo. Jak ji Edward chce naučit plavat za pár dnů? Vždyť u tak malého dítěte to nejde…

„Emmette!“

Zastavil se na schodech a otočil se po mně. „Ano, Bello?“

„Jak dlouho se tu zdržíme?“

Emmett pokrčil rameny v nevědomosti odpovědi a já si povzdechla. Určitě zase dělám z komára velblouda. Měla bych Edwardovi více věřit. Určitě tohle všechno dělá pro moje a Renesméino bezpečí. Ale proč mi nikdo neřekne, co se tu děje?

Pohladila jsem Nessie po zlatých vláskách a políbila ji na čelíčko. „Pojď, zlatíčko, půjdeme se převléct a vyrazíme s tetou na nákup. A máma si potřebuje z města zavolat dědečkovi.“

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 14. kapitola: