Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 12. kapitola

29.08.2011 (21:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6315×

Tohle je nová verze Němého pláče, proto radím, přečíst si poslední díl. Byl mírně upravený.

III – 12. kapitola

Nenápadně jsem se díval na svou ženu na sedadle spolujezdce, podřimovala opřená o opěradlo. Vlasy měla pohozené po ramenou a dlaně položené na bříšku, jako by chtěla mít jistotu, že se životu v ní nic nestane. Ten pohled ve mně probouzel velmi silné emoce, jako pokaždé, když se jednalo o mou rodinu. Ano, o mou rodinu, kterou jsem si složitě a zdlouhavě vydobyl a sám stvořil - zplodil. Moje dcera byla z mé vlastní krve, z žádného jedu. Teď byl můj jediný strach o Bellu, aby těhotenství a porod dopadlo dobře.

Kéž by někdy nebyla tak tvrdohlavá. Chtěla, abychom si to dvojité malé tajemství zatím nechali pro sebe. A já to chápal. Potřebovala se s tím nejprve smířit sama, strávit tak důležitou informaci. Pravda byla, že jestli s tím budeme dlouho otálet, tak to na ní bude stejně brzo poznat a až zesílí srdíčka těch drobečků, tak to bude všem jasné.

Otevřela se garážová vrata a já tiše vypnul motor. Bellu to nenadálé ticho probudilo a rozespale se na mě podívala.

„Ještě spi,“ pobídl jsem ji, „odnesu tě do postele.“

„To ta zmrzlina. Plný žaludek mě uspal,“ zašeptala unaveně, aniž by se pohnula.

Při té vzpomínce mi vletěl úsměv do tváře. Kdyby mohla, tak by snědla i třetí pohár. Bylo fascinující ji vidět, jak se labužnicky cpe. S přísunem cukru se jí i zvedala lepší nálada. Na zadním sedadle auta se válela krabice zákusků z cukrárny. Při jejím mlsném pohledu mi nedalo jinak, než je koupit a potěšit ji.

Století samoty mě tak poznamenalo, že bych si už nedokázal představit žít sám, bez své ženy a dcery. A ani jsem si nic takového nechtěl sebeméně představit.

Bella zavřela víčka a otevřela je, až když mi ležela opřená o prsa. „Musím za Nessie. Strašně se mi po ní stýská.“

„Vždyť jsme byli pryč sotva pár hodin,“ zasmál jsem se a naprosto chápal její prázdno. Taky mi chyběla. Pokaždé mi přišlo, že za ten nepatrný čas o něco vyrostla a já o to přišel.

Došel jsem s Bellou do haly. Rosalie tam seděla s Nessie na klíně. Ten pohled mě zarazil a raději jsem se s Bellou v náručí otočil, aby to neviděla. Moje sestra svým přístupem vypadala jako matka mé dcery. Lísala se k ní, ne jako teta, ale žena s mateřskými city. Sama si to možná ani neuvědomovala, ale bylo to tak. Spálil jsem ji pohledem. Předpokládal jsem, že se od mojí holčičky odtáhne, ale ona si ji naopak přivinula více k tělu, jako bychom jí ji chtěli vzít. Sakra, vždyť je to naše dcera! Vydralo se mi zavrčení z úst.

Renesmé nás spatřila a už po nás natahovala svoje malinké ručičky, zavýskala, aby upoutala pozornost své matky. To už ani Bella nechtěla být v mém objetí, ale u naší dcerky.

„Miláčku.“ Sevřela si ji Bella na prsou, ignorujíc Rosaliin přístup. „Jedla?“ zeptala se jí a ta zavrtěla hlavou. Moje žena se s pýchou matky podívala na svůj výstřih a Rosalie zhrzeně otočila hlavou. „Pojď, maminka tě nakrmí -“

Chtěl jsem jít s ní, ale Rose mě zastavila. „Jak dopadla Bellina kontrola? Je miminko v pořádku?“

V tu chvíli se mi vybavil pohled na rozechvělou Bellu a pohled na monitor ultrazvuku a já se musel usmát.

„Dobře. Bella je sice slabší, ale není to nic, co by nespravila trocha odpočinku a víc jídla. Malé se dobře vyvíjí,“ nechtěl jsem ji nijak odbýt, obzvlášť když jsem věděl, že tím odpovídám všem v domě na tu samou otázku, ale teď jsem chtěl být jinde. U své ženy. „Večer bude rodinná porada. Náš odjezd musíme uspíšit, dokud je Belle dobře. „Teď mě omluv.“

Má osoba byla hnána celou svou podstatou k milované ženě. Na moje tiché zaklepání se ozvalo: „Dále!“ Věděla, že to nikdo jiný, než já nebude.

Ano, tohle byla jedna z těch chvil, pro které bych vraždil. Moje malá dcerka se držela prstíky mé ženy, celá hladová přisátá na její tmavé bradavce a ulevovala mamince od nalitých prsou. Bella se na mě s láskou usmála a zašeptala: „Myslím, že jí roste další zoubek.“

Jed se mi v ústech hromadil a já nebyl schopný promluvit. Mé myšlenky se točily jen okolo jediného. Počkat, až moje žena dokojí a přivlastnit si ji sám pro sebe. Polilo mě mírné horko. Kdyby tak věděla, na co teď myslím. Mé myšlenky byly hříšné a já bych se měl stydět.

Bella si přiložila naše batole k druhému prsu a já ji měl chuť pohladit po vypitém ňadru. Nessie s přibývajícím věkem rostl a zvyšoval se apetit a Bella díky dalšímu těhotenství mléko ztrácela. Dalo se to čekat. Jen kdyby naše dcera přijímala i jinou stravu, než tu mateřskou.

Bella mi podala Nessie s tím, že se jde obléknout, ale já chtěl mít svoji ženu také u sebe.

„Edwarde, co to děláš?!“ vyjekla překvapením. To už se mi její nahá prsa tiskla na košili, i přes látku jsem na své kůži jasně cítil její ztuhlé hroty těch dvou magických bochánků.

„Jak se cítíš?“ zachraptěl jsem a snažil se nedat na sobě znát vzrušení. Moje tělo si žádalo to její. Kdyby nebyla těhotná a já nedržel Nessie, už bych pracoval na našem dalším potomkovi.

„Po tom dnešním překvapení už lépe. Vyndal jsi ty dorty z auta?“

Sakra, zaklel jsem v duchu. „Už jsou v lednici,“ zalhal jsem, jen abych se od ní nemusel odtrhnout.

„Myslím, že se budeš muset taky převléct,“ začervenala se, když se nepatrně odtáhla, „ušpinila jsem ti košili od mléka,“ poukázala na skvrnu na mé hrudi od jejích prsou. „Promiň.“

Dcera se mi zavrtěla v rukou, nelíbilo se jí, že si jí nikdo nevšímá. Začala se kroutit a mávat ručičkami, aby na sebe upoutala naši pozornost.

„Pojď ke mně, miláčku.“ Vzala si malou do náruče. „Táta si dojde dát studenou sprchu, jinak s ním nebude řeč,“ zasmála se pobaveně při pohledu na můj vyboulený rozkrok.

„Do háje!“ Já ji doopravdy potřeboval. Jediné mé myšlenky se točily okolo mojí ženy a postele, jako by mi Carlisle nepřipomínal, že by se měla Bella šetřit i po téhle stránce. Vždyť má v břiše moje dvojčata! Pohladil jsem ji po vzedmutém pupíku. „Jdu si dát tu sprchu.“

. . .

„My se budeme stěhovat?“ Nevěřila jsem vlastním uším a vyškubla se Edwardovi z náručí. Kdy mi to chtěli říct? Že se ptám, nejspíš teď!

Všichni tu seděli a rozhodně je to nepřekvapovalo tolik, jako mě. Vlastně bych měla být ráda, že můžu vyjádřit svůj názor, který tu zřejmě nebude brán v potaz. Představa nového města, neznámé krajiny, plné cizích lidí, mi nebyla zrovna po vůli. Místo, kde nikoho nebudu znát, nebudu mít žádnou oporu… Ne, to mi neznělo jako dobrý nápad.

„Lásko,“ přitáhl si mě Edward k sobě, „vždyť jsem ti říkal, že je tenhle dům pro nás malý a až porodíš, tak se sem už vůbec nebudeme moci vejít.“

Zrazeně jsem se na něj podívala. Moje představa domu jen pro nás dva a děti se rozplynula v mlze. Vždyť mi slíbil, že až se dítě narodí a budeme oba v pořádku, tak budeme bydlet sami. Ale teď to vypadalo, jako by s dvojčaty přicházely i určité změny. Myslí si snad, že se o tři děti nezvládnu postarat?

Úplně mě přešla chuť na ty sušenky položené na stole, na které se mi od samého začátku sbíhaly sliny. Sakra, ztráta chuti na ty sušenky mě štvala víc, než tahle novinka.

„Dobře, tak se přestěhujte,“ pokynula jsem jim ledabyle. „Jaký je další bod na programu?“

Rosalie na mě zavrčela: „Tebe se nikdo na nic neptá. Tvojí povinností je následovat manžela. Nosíš jeho dítě, jen proto…“

„Dost, Rosalie!“ okřikl ji Edward a postavil se ve výhružném gestu, aby mlčela.

Zaskočeně jsem se na oba podívala a postavila se vedle Edwarda. „Tak aby bylo jasno, já žádný manželský slib nesložila a všichni to tu víte! A já se odmítám přestěhovat.“

Jak bych tohle všechno vysvětlila Renée a Charliemu? Doteď si oba myslí, že je všechno v pořádku, studuju a vychovávám Nessie. Ani náznakem netuší, že budou mít další vnouče a já? Zakroutila jsem hlavou, takhle by to nešlo.

Rosalie se zamračila tak, že z její grimasy bylo naprosto jasné, co si myslí. Přesto promluvila: „Za to ti Renesmé poděkuje, že jsi ji porodila jako bastarda. A to další dítě taky,“ odfrkla si.

Carlisle ji okřikl. Edward po ní něco nesrozumitelně štěkl. Její slova mě zasáhla. Vše, co se týkalo mých dětí, bylo citlivé. Vyhrkly mi slzy do očí. Jak si někdo může myslet, že nechci pro své dítě to nejlepší?! Ale určité věci se nedají zařídit mávnutím proutku.

„Omluvte mě,“ požádala jsem je z posledních sil a rychle odešla z místnosti. Edward běžel za mnou, ale já ho teď při sobě nechtěla. Nedal se, posadil se vedle mě na postel. Já se jen podívala na postýlku, kde se malá převalila a už jsem nedokázala zabránit slzám, aby se mi rozkutálely po tváři.

„Bello, ona to tak nemyslela,“ snažil se ji ospravedlnit Edward. „Tohle všechno je moje chyba, kdybych tenkrát zůstal ve Forks, tak by se nic takového nestalo.“

„Ale já kvůli tomu nepláču,“ vzlykla jsem a utřela si slzy.

„Tak proč?“ Edward se po mně nechápavě podíval.

„Já tam zapomněla ty sušenky…“

Probudila jsem se bez ranní nevolnosti, což vypadalo jako slibný začátek nového dne. Sluneční paprsky protrhovaly mraky a slibovaly krásný den. Otočila jsem se v posteli a podívala se na místo vedle sebe. Edward seděl vedle mě a v náručí choval uzlíček zabalený v huňaté dece.

„Neříkej, že jsi ji zase celou noc choval,“ zlobila jsem se naoko. „Bude potom rozmazlená a nebude chtít spinkat ve své postýlce.“

„V noci poplakávala, nejspíš kvůli zoubku, a já nechtěl, aby tě budila. A s tatínkovým malíčkem v pusince se jí usínalo o moc lépe. Jak se cítíš?“ Přivítal mě polibkem do nového dne.

„Svěže.“

„Hlavně teď rychle nevstávej. Mohla by se ti zatočit hlava jako minule.“

„Půjčíš mi auto?“ To moje autíčko už podle Emmetta mělo dávno skončit ve šrotu a na své nové auto jsem si netroufla. Bylo ještě neojeté.

„Ty někam jedeš?“ Uvěznil mě v pohledu.

„Ano.“

„Sama?“

„Ne, s Nessie.“

„Nechci, abys teď chodila někam sama,“ řekl rázně. „Zešílel bych o tebe strachy.“

„Tak nás odvez,“ navrhla jsem mu a přehodila jednu nohu přes peřinu a dala mu tak na obdiv svoje stehno schované v krátké košilce a ospale zavzdychala. Edward zřetelně polkl a nepřestával se dívat na odhalené místo na mém těle. Můj pobavený úsměv skryl polštář, ale nejspíš si toho všiml a odtrhl pohled.

„Bello, nechci, aby to tak vyznělo, ale potřebuji, abys mi říkala, kam jdeš, s kým a kdy se vrátíš.“

„Co prosím?“ Posadila jsem se v posteli a nevěřila tomu, co mi říká. Moje chuť ho praštit rostla.

„Je to přirozené, Bello, teď už nebudeš tolik silná jako předtím. Nebudeš se moct tak rychle pohybovat, běhat, zvedat těžké věci. Tvoje tělo teď má na práci něco mnohem důležitějšího, čemu se musí věnovat, a já jen chci, abys byla v tomhle křehkém období v bezpečí!“

„Umím se o sebe postarat a navíc už nejsem tolik slabá jako předtím!“

„Každá žena je v tomhle stavu křehká, Bello,“ oponoval mi a usmál se něžně na balíček ve svém náručí, který se nejspíš probudil, „aby mohla přivést na svět tak nádherného andílka, jako je tento.“ Položil opatrně Renesmé mezi nás. Jedna jeho ruka zašmátrala pod moji košilku. Zašimralo to. Pak jeho dlaň zůstala položená na mém břiše. Vztekle jsem ji odsunula.

„Nehodlám ti říkat, co dělám a s kým. Na to zapomeň!“

„Já na tom trvám,“ stál si v klidu za svým. „Chci vás mít v bezpečí. Takže, kam dnes hodláš jít?“

((-- shrnutí --))



Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 12. kapitola: