Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 8. kapitola

22.08.2010 (21:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 12973×

II – 8. kapitola

„Dobré ráno, dáš si snídani?“ zeptal se někdo za mnou a já se lekla Edwardova hlasu.

„C-co tu děláš?“ Vykulila jsem na něj oči. Ne, že bych ho tu po včerejšku nečekala, ale teď?

„Dělám ti snídani a už jsem dlouho neviděl svojí dceru… a tebe,“ řekl, jako by se nechumelilo. Přistoupil ke mně, sklonil se a líbezně pohladil naše děťátko po hlavičce. Cítila jsem, že mě chce políbit, ale neudělal to. Malá ho poznala a začala po něm natahovat ručičky. „Půjčíš mi ji?“ zeptal se dojatě a nespouštěl oči ze své dcery... Ty jeho nádherné oči.

Zaváhala jsem a jen se na něho pořád překvapeně dívala nevěděla, co říct. A náladu se s ním hádat jsem neměla. Ještě mi pořád nebylo od žaludku zrovna dobře.

„Neboj, já ti ji nevezmu.“ Vyložil si to mé váhání špatně Edward. „Kdybych chtěl, tak bych to udělal, když jsi tak roztomile spala.“

Nastavila jsem ruce a malou mu předala, něžně ji k sobě přivinul a já nechápala ten jeho úsměv, se kterým se na mě po celou dobu díval. Přisunul ke mně talíř se snídaní a já se do ní se zaváháním pustila. Moc jsem toho nedokázala sníst, Edwardova přítomnost mě vykolejila.

Nedalo mi to a já se musela zeptat. „Proč se na mě pořád usmíváš? Mě tahle situaci nepřijde moc vtipná.“ Zamračila jsem se na něho a popadal mě vztek.

„Řekla jsi, že mě miluješ. Udělalo mě to šťastným…“

„J-já jsem nic takového neřekla!“ bránila jsem se. Jak jen na to přišel?

„Řekla jsi Charliemu, že ses do mě zamilovala,“ nenechal se a něha a radost z toho mu zářila v očích.

„Taky jsem mu řekla, že jsem si tě vzala dobrovolně. Prostě jsem lhala a ty tu nemáš co dělat!“

„Bello.“ Klekl si přede mě na kolena i s naší dcerkou. „Prosím, musíš mi věřit, že já jsem s Tanyou nic neměl. Kdysi ano,“ přiznal neochotně, „ale to je už dávno a byl to omyl. Nikdy bych tě nepodvedl, ať ti navykládala cokoliv, prosím, nevěř jí a nenič ten krásný vztah, co jsme si vybudovali. Jsme rodina, milujeme se…“

Zlobila jsem se na něj, přesto mi pohled na něho trhal srdce. „Edwarde, proč jsi tu? Proč mi nemůžeš dát chvilku klidu, abych si to srovnala v hlavě?“

„Bál jsem se o vás. Celá rodina se o vás strachovala. Nevěděl jsem, co ti Tanya řekla, jestli ti něco neudělala a pak jsem zjistil, že jste tady a nemohl jsem vás tu nechat bez ochrany. Prosím, dovol mi vysvětlit, co se tenkrát odehrálo mezi mnou a Tanyou. Vyslechni mě,“ naléhal na mě.

„Myslím, že mi Tanya všechno potřebné řekla a tady jsme s malou v bezpečí. Nemusíš se o nás bát, máme tu Charlieho. Viď, zlatíčko.“ Otočila jsem se na Nessie a vzala si ji od něho, už vypadala doopravdy hladově. „Jak jsi věděl, že tu jsme?“

„Myslel jsem si, že bys tuhle dobu chtěla trávit s rodinou. V úvahu připadal buď Charlie a nebo Reneé. A navíc si použila kreditní kartu a internetové bankovnictví mi prozradilo, kde jsi,“ prozradil mi Edward. To mě vůbec nenapadlo, nedošlo mi, že by mě Edward mohl tak najít.

„Edwarde, já…“

„Bello, to s Tanyou bylo jen pouhé nedorozumění. Nikdy jsem ji nemiloval a…“

„Edwarde, už jsem ti řekla, že mi to Tanya všechno vysvětlila a já jí věřím,“ stála jsem si  za svém. Věděla jsem, že je v tom Edwarde nevině.

„Prosím, nevěř jí, já s ní doopravdy nikdy nic neměl.“

„Nespal jsi s ní?“

Neodpověděl a já se ušklíbla, raději se věnovala malé a začala ji krmit. Oba jsme jen tak mlčeli a nikdo nic neříkal. Mám mu říct, že se na něho za to nezlobím, že to naprosto chápu, i když bych neměla? Ale on mi vzal svobodu, na nic neptal a přivlastnil si ji. Jednoduše mi ji ukradl. Vzlykla jsem a cítila, jak se mi do očí nahrnuly slzy.

„Měl bys jít, Edwarde. To co bylo s Tanyou chápu, řekla mi, že si za nic tenkrát nemohl a že mezi vámi dál nic nebylo.“ To Edwarda očividně zaskočilo, nejspíš mu Tanya doopravdy nic o našem rozhovoru neřekla, jak slíbila. „A já se za to na tebe nezlobím, i když mi to ublížilo. Ale jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi z nás mohl jen tak udělat manžele? Ne, neodpovídej mi. Jasper mi to vysvětlil a já se na tebe znovu nemůžu zlobit. Přesto mi to ublížilo, připadám si zrazená a podvedená,“ brečela jsem. „Je toho na mě poslední dobou moc.“

„Bello, lásko… Neplakej. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, jen tě chránit. Vím, jak se cítíš. Připadal jsem si stejně, když jsem si tenkrát myslel, že máš jiného.“

Upravila jsem si košili a malou si položila přes rameno, aby si mohla odříhnout. „Měli bychom si promluvit o tom, co bude dál, Edwarde.“

„Vrátíme se spolu do New Hampshiru. Když budeš chtít, koupíme si dům, doopravdy se vezmeme a budeme rodina. Miluju tě, Bello.“ Chtěl mě políbit, ale já uhnula pohledem.

„Ne, Edwarde. Do New Hampshiru se vrátíme každý zvlášť. Chci dochodit školu, aniž bych se ti musela vyhýbat. Zůstanu bydlet u Vanessy a…“

„Prosím, Bello, nedělej to,“ žádal mě zkroušeně můj falešný manžel, „už jenom kvůli naší maličké. Zaslouží si mít úplnou rodinu,“ zoufale mě prosil a snažil se ke mně přiblížit. Odehnala jsem ho. Pořád jsem se cítila tolik ublížená.

„Edwarde, prosím, jdi pryč,“ požádala jsem ho naléhavě.

„Dobře, půjdu. Kdybys něco potřebovala, zavolej mi, budu někde poblíž.“ Položil na stůl můj telefon, který jsem nechala u Vanessy, aby se mi nemohl dovolat. Políbil mě na čelo a Nessie do vlásků a odešel.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a připadala si prázdná. Jako ve snu jsem se zvedla a odešla se obléknout. Za hodinu jsem měla být u Angely, ale teď si mi tam nechtělo. Nejraději bych zalezla zpátky do postele a už nevylezla.

„Ahoj, Ang,“ pozdravila jsem svou kamarádku ve dveřích.

„Bello.“ Vrhla se mi kolem krku a pak se začala naklánět nad kočárkem. „Ukaž mi, koho to tu sebou máš. Páni, ta vyrostla,“ divila se.

„Vždyť už jí je půl roku,“ zasmála jsem se. „Dlouho jsi ji neviděla.“

„To máš pravdu. No tak, pojďte dovnitř, přeci vás tu nenechám stát venku,“ zvala nás Angela k sobě domu. „Kočárek necháme na chodbě. Ukaž, pomůžu ti.“ Podala jsem jí Nessie a srovnala kočárek.

„Hotovo.“ Svlékla jsem si bundu a následovala Angelu do jejího pokoje. „Dobrý den, pani Weberová,“ pozdravila jsem Angelinu matku, která něco dělala v kuchyni.

„Dobrý den,“ oplatila mi pozdrav ne zrovna moc přátelsky. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a nehodlala jsem se tím zabývat.

Angela za námi zavřela dveře ložnice a omluvně se na mě podívala. „Omlouvám se za mámu, je teď trochu nervní.“

„To nic,“ usmála jsem se na ni. Moc dobře jsem věděla, co si o mně myslí. Že jsem špatný vzor pro její dceru, obzvlášť když nikdo mimo Charlieho jistě nevěděl, kdo je otec mého dítěte. Vzala jsem si od ní svojí malou a posadila si ji na klín. „Tak vyprávěj, přeháněj, co je tu nového…“ pobízela jsem ji a ona se pustila do novinek. Psala jí Jessika z Californské univerzity, že se tam má dobře a že v Port Angeles se otevřelo menší muzeum, tak je to tam samý turista a město je chce nalákat i do Forks a La Push.

„Tak ty jsi zasnoubená s Benem,“ vydechla jsem překvapeně.

„Ano, ale naši to ještě nevědí, tak si to nech pro sebe,“ požádala mě.

„To víš, že jo. Blahopřeju!“ Objala jsem ji.

„Však já tobě taky,“ řekla mi na oplátku a já nechápala. Jak se mohla dozvědět o mém sňatku s Edwardem? Vždyť to nikdo neví.

„J-jak to víš?“

„Vypadáš tak. Stejně jako předtím, když jsi čekala Nessie.“

„P-prosím?“ Zaskočila mě.

„Čekáš znovu miminko, ne?“ zarazila se Angela.

„Ne!“ vyhrkla jsem. Jak jen na takovou pitomost mohla přijít?!

„Aha. Promiň.“ Začervenala se Angela. „Ale prozraď mi, k čemu sis myslela, že ti blahopřeju?“

„Ale k ničemu.“ Usmála jsem se na ni a doufala, že se už na nic nebude vyptávat.

Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že už je dost hodin. „Promiň, Ang, ale už musím jít. Chtěla bych ještě něco udělat Charliemu k obědu, určitě bude mít hlad, až přijde ze služby.“ A zvedla se k odchodu.

„Ale, Bello,“ snažila se mě zastavit Angela, „to mi nemůžeš udělat!“ vyhrkla zkroušeně. Ale já na její otázky nechtěla odpovídat, neměla jsem na ně odpovědi. Rychle jsem se s ní rozloučila a vydala se zpět domů.

Oběd pro Charlieho jsem měla hned. Renesmé poklidně usnula odpoledním spánkem a já najednou měla čas. Jindy bych si lehla s Nessie, ale teď se mi nechtělo spát. Hlavou se mi honilo tolik věcí a já najednou nevěděla, co se svým životem, který byl ještě před pár měsíci jak nalinkovaný. Tolik se toho stalo…

Z přemýšlení mě vytrhl telefon, byl to Charlie, jestli bych neodvezla pár věcí Billymu, že on se ještě zdrží v práci. Hrklo ve mně, jet do La Push mi nepřišlo jako dobrý nápad. Raději jsem z opatrnosti zavolala Jakovi a ujistila se, že v tom nebude problém. Přijal to klidně, už o tom věděl, stejně tam prý jedu jen na otočku.

Super, alespoň se nebudu nudit. Oblékla jsem na sebe něco slušnějšího a čekala, až se ten můj prcek do růžova vyspinká. Než jsem se nadála, někdo zaťukal na dveře. Jak to, že jsem nikoho neslyšela přicházet?

„Edwarde.“ Otevřela jsem dveře. „Co tu děláš?“ zlobila jsem se.

„Byl jsem na lovu a tohle jsem ti přinesl.“ Podával mi neprůhlednou termosku. Hned mi došlo, že je v ní krev. „Můžu dál?“ zeptal se škádlivě se svým svůdným úsměvem.

„Promiň, ale myslela jsem, že mi necháš chvilku klidu,“ odbyla jsem ho. „A navíc za chvilku jedu do La Push,“ oznámila jsem mu.

„Do La Push?!“ vyhrkl Edward nevěřícně. „To nemyslíš vážně?!“

„Nic se neděje, Edwarde, až se Nessie probudí, jen tam odvezu Billymu nějaké věci a pojedu hned zpátky,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale bezvýsledně.

„Já tě tam nepustím, Bello. Je to nebezpečné, vlci se neumějí ovládat, jsou nepředvídatelní!“ rozčiloval se Edward.

„Bude tam jen Jacob a ten mi nic neudělá. Známe se od dětství.“

„Bello, jsme jejich přirození nepřátelé a oni naši. Zabíjíme se navzájem. Nehodlám tu na tebe čekat a strachovat se, jestli se mi vrátíš živá a nebo na kousky. To po mě nemůžeš chtít. Bojím se o tebe a nechci, aby ses vystavovala takovému nebezpečí. Mysli na Nessie, snad nechceš, aby přišla o matku!“

„Nessie jede se mnou,“ obeznámila jsem ho se situací. „Nic se nám nestane.“

„To nemyslíš vážně!“ vykřikl rozhořčeně, vtáhl mě do domu a zavřel za sebou dveře. „Nebudeš mé dítě vystavovat takovému nebezpečí! A ani sebe. Ty čoklové v sobě nemají ani kapku smilování pro náš druh! Zabijí vás tam bez slitování a já vás tam nebudu schopen moct ochránit! Já ti to zakazuji.“

„Děláš z komára velblouda,“ odbyla jsem ho a nebrala ho vážně.

Edward zavřel oči a stiskl si kořen u nosu. „Tak dobrá,“ souhlasil. Pak se hbitě protáhl vedle mě a zmizel se svou upírskou rychlostí v mé ložnici. Rozběhla jsem se za ním, ale to už ve své náruči držel moje miminko zabalené v tlusté dece s čepičkou na hlavičce.

„Co to děláš, Edwarde?“ zeptala jsem se opatrně a špatný pocit se mi usídlil v žaludku, až se mi srdce strachem rozbušilo. Edward se tvářil nepřístupně s tvrdou maskou na tváři. Jako by váhal něco udělat, ale nakonec na to sebral odhodlání.

„Už jsem ti jednou řekl, že jestli ohrozíš moji dceru, tak si ji vezmu a ty s tím nic neuděláš, Bello,“ obeznámil mě se situací. Na ty jeho slova jsem si pamatovala moc dobře, ještě teď mě děsila.

„Co-co tím chceš říct?!“ vyhrkla jsem se a zhluboka dýchala. Moje oči tikaly z Edwarda na spící dítě v jeho rukou.

„Beru si svojí dceru,“ odpověděl tiše a mé srdce se zastavilo. „Ty si se životem dělej, co chceš, ale nedovolím, abys ohrozila ten její!“ Edward byl naprosto nekompromisní.

Moje tělo ztuhlo a nedokázalo vstřebat tu informaci, něco takového jsem si nedokázala ani v té nejděsivější noční můře představit.

„T-to neuděláš, Edwarde! To nemůžeš!“ rozkřičela jsem se vyděšeně a probudila tak svou maličkou. Ta se hned mrzutě rozkřičela na celé kolo.

Ale on se semnou nehodlal bavit. „Pšt… maličká,“ začal ji jemně utěšovat.

Vrhla jsem se k němu a chtěla cítit svoje dítě ve své náruči. Edward se mi vyhnul a rychle odešel z ložnice. Rozběhla jsem se za ním a cítila se tak bezmocně.

„Edwarde, prosím, stůj,“ brečela jsem a popadala mě panika, ale on si mě ani nevšímal, šel dál a já za ním. „Edwarde, vždyť já ji miluju, nikdy bych nikomu nedovolila, aby se jí něco stalo, aby jí někdo ublížil! Edwarde, prosím… stůj!“

Ale on jako by mně neslyšel. Pokoušela jsem se ho zastavit, chytnout ho za paži a vzít si své dítě zpět, ale on šel pořád dál…

„Edwarde, prosím, neber mi ji. Slibuju, že tě poslechnu a nikam nepojedu. Edwarde!“ zoufala jsem si. Slzy mi po tváři tekly jako potoky, až jsem viděla jen rozmazaně. Bylo mi špatně, začala jsem si uvědomovat, že tohle není hra, ale skutečnost! On mi odvádí mé dítě, mojí malou holčičku, bůh ví kam… Co když už ji nikdy neuvidím?! Ne, Bože! Jen to ne!

Edward v rychlosti nastoupil do auta a malou položil na sedadlo spolujezdce. Chtěla jsem se k ní dostat, ale auto bylo zamčené. Zoufalstvím jsem hodlala vyrazit i sklo, ale uvědomila jsem si, že bych tím malou jen pořezala. Pěstmi jsem bušila na kapotu auta a křičela na Edwarda, ať mě pustí dovnitř.

„Sakra, Edwarde, tak se jenom na mě koukni. Neber mi mojí holčičku, prosím! Vždyť já ji miluju víc než svůj život. Udělám, cokoliv jen budeš chtít… neber mi ji,“ vzlykala jsem a odpovědí mi byl jen zvuk motoru auta. „Ne!!!“ Nohy se mi rozběhly za autem a já věděla, že nemám šanci vyhrát…

Auto zmizelo v nedohlednu a síla ode mě odešla. Zoufalstvím mě pohltilo jako mor. Přišla jsem o svoje maličké, o moje děťátko! Nic jiného moje mysl nedokázala vnímat, jen tu obrovskou bolest ze ztráty.

Ani nevím, jak mě nohy donesly k Charliho domu. Moje tělo bylo jako bez duše, nedokázala jsem vnímat okolí a ani si zachovat chladnou hlavu. Poslední, co jsem dokázala vnímat, bylo moje lehce oděné tělo na chladné sněhové pokrývce, než mě pohltila milosrdná tma.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 8. kapitola: