Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 7. kapitola

20.08.2010 (07:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 10291×

II – 7. kapitola

Na posteli seděla osoba a v náručí držela moje miminko.

„Je tolik podobná Edwardovi,“ vydechla unešeně Tanya, aniž by se na mě podívala.

„Prosím, vrať mi moje dítě!“ Začala mě popadat panika. Nemohla jsem uvěřit, že ta cizí upírka má v rukou moje maličké. Instinkt mi velel chránit moje dítě, ale rozum říkal, že když něco podniknu, špatně to skončí. Můj vyděšený tón, jakoby přilákal její pozornost a ona upřela své oči na mě.

„Promiň, já jí neublížím… Začala poplakávat a já… neodolala… Promiň. Nikdy jsem dítě nechovala, všechny jsou tak neuvěřitelně křehké a… Promiň,“ sekala jednu omluvu za druhou a nastavila paže, abych si od ní malou mohla vzít. Zaskočila mě, ať jsem od ní čekala cokoliv, tohle ne. Přesto jsem nezaváhala a úlevně si oddychla, když má náruč sevřela spící Nessie.

V místnosti byla dusná atmosféra, ona byla nevítaný host, který se neměl k odchodu a já nevěděla proč tady je a bála se na to zeptat. Nakonec promluvila ona.

„Nebudu říkat, že mi neublížilo, že se k tobě Edward vrátil. I když přísahal, že tě nechá svému lidskému osudu, což už není tak pravda. Nejsi upír, ale ani člověk. Ale proto tu nejsem. Vím, jak se cítíš, zrazená a ublížená…“

„Co je ti do toho, jak se cítím?“ vstoupila jsem jí do řeči, tohle nebylo téma, o kterém bych se chtěla bavit.

„Ty si myslíš, že se tak necítím? Že mě tahle situace nebolí?“ vyhrkla dotčeně, „Jsem zamilovaná do muže, co miluje jinou a má s ní dítě, které bych mu já dát nemohla,“ mluvila už naprosto klidně a tiše, jako by se přemáhala, aby neplakala neviditelné slzy. Začalo mi jí být líto a chápala jí, přesto jsem si jí nehodlala pustit k tělu.

„Ještě jsi mi neřekla, co tu chceš. Edwarda si klidně můžeš nechat, já o něj nestojím.“ Snažila jsem si zachovat tvář. Edward mi tolik ublížil a ona snad čeká, že o něj budu bojovat. Dřív by to tak bylo, porvala bych se i se stovkou či s tisícem takových jako je ona, ale teď ne, na to už bylo pozdě, moje priority se změnily.

„Ale stojíš a on o tebe, jste pro sebe stvořeni. Copak to nevidíš? A já jsem byla tak naivní, že jsem doufala, že na tebe zapomene, naučí se milovat mě a nakonec by má trpělivost a čekání na něho desítky let přinesla své plody. Tolik jsem se mýlila. On na tebe nedokázal zapomenout ani, když tě konečně opustil. Toulal se světem jako mrtvola, kterou se stal, ale pak zabloudil ke mně...

Přivítala jsem ho s otevřenou náručí, snažila se utišit jeho bolest, ale on mě nedokázal milovat, tak jako já jeho. Když už mi podlehl a já mohla s ním poznat tělesnou lásku, po které jsem tolik toužila… Šeptal mi tvé jméno… Miloval se mnou, ale nazýval mě tvým jménem,“ vzlykla, zhrzeně a poníženě se mi podívala do očí a dál pokračovala, „Když si pak uvědomil, co se stalo, omluvil se mi a utekl jak zpráskaný pes. Viděla jsem mu na tváři, jak litoval každého polibku či doteku se mnou. Ale já naději neztrácela, pořád jsem doufala a dávala mu čas. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, že ho dnes zase uvidím, ale nečekala jsem, že ho tu najdu s tebou a navíc s dítětem, co má jeho rysy. Víš, jak tohle bolí?!“ zeptala se a čekala na odpověď.

„Stejně, jako když ti muž tvého života oznámí, že tě nemiluje a že odchází, zrovna ve chvíli, kdy mu chceš oznámit, že budete mít miminko?“ odpověděla jsem jí otázkou a při vzpomínce na tu dobu mi vyhrkly slzy do očí. Pořád jsem v sobě měla ten pocit zoufalství a samoty, kdy mě nechal stát samotnou v lese a má jediná útěcha nevinně rostla pod mým srdcem, tam dole v bříšku. Mělo to být štěstí pro nás oba, to se však nestalo.

„Promiň, to jsem nevěděla,“ zašeptala, kdyby mohla, brečela by. Tak si jen objala paže, jako kdyby jí byla zima.

„My dvě si nemáme co vyčítat. Milujeme jednoho a téhož muže. Jsme rivalky a sokyně, přesto k tobě nedokážu cítit nenávist, je mi tě líto, a když na to přijde, tak i sebe.“ Mluvila jsem pravdu, ta žena mi nikdy nic neudělala, jen se zamilovala do špatného muže, tak jako já. Možná bych měla Edwarda nenávidět, ale on byl otcem mého dítěte a já ho svým způsobem chápala, přesto mu stále nevěřila a ta nejistota, nevědomost, že nevím, co od něj mám čekat, byla o to horší.

„Děkuji,“ chabě se na mě usmála.

Položila jsem svojí holčičku zpátky do postýlky a objala Tanyu, byla zraněná stejně jako já a obě jsme potřebovaly útěchu, i když za nic nestála. Tanya mi hned obětí za spousty tlumených vzlyků vrátila a já plakala s ní. Chápala mě a já jí.

„To já ti děkuju, že jsi mi osvětlila situaci s Edwardem. Bylas ke mně jediná upřímná, moc si toho vážím,“ utvrdila jsem jí. „Teď mě prosím omluv, musím se jít převléct.“ Poukázala jsem na ručník, okolo svého těla.

„Jistě. Zatím ti ji pohlídám,“ nabídla se s patrným úsměvem a já se s hromádkou oblečení odešla převléct.

Jakmile jsem se vrátila, Tanya stála stále nad kolébkou a stejným výrazem, jako všichni ostatní pozorovala moje dítě. Byl skoro stejný jako Rosaliin a nebo Esménin pohled, jen trochu… Nevím, jak bych to řekla, prázdný. Nechala jsem ji a začala do cestovní tašky přibalovat věci na cestu.

„Co to děláš?“ zeptala se mě Tanya za mými zády, až jsem se lekla.

„Odjíždím odtud.“

„Ale to nemůžeš! Já myslela, že jsme si to všechno vysvětlily. Edward za nic nemohl, to já,“ strachovala se Tanya, že je to její vina. Nechtěla rozbít rodinu, kterou jsme s Edwardem utvořili.

„Ale to není kvůli tobě. Je tu toho víc a já si potřebuju na chvíli od všeho a všech odpočinout a hodit to za hlavu,“ snažila jsem se ji vysvětlit, ale ona mě moc nechápala.

„Alice stejně tvé plány uvidí,“ namítala.

„Neuvidí, Alice je ohledně mě slepá. Neptej se mě jak, to já nevím. Na mě nepůsobí žádný dar.“

„Budou se o tebe bát,“ strachovala se Tanya a bylo vidět, že s mým nápadem nesouhlasí.

„Tanyo, prosím…“

„Edward se o tebe bude bát a bude tě hledat,“ namítala dál.

„Jedu pryč jen na pár dnů. Potřebuju být sama.“

„No tak, dobře,“ souhlasila neochotně a já věděla, že jednou, až ta bolest přejde, budeme možná i kamarádky...

„Do Seattlu,“ otravovala jsem starší ženu za pultem, co tu stála na letišti pomalu jako jediná. Nevěřícně se na mě i na mé spící dítě v přenosce dívala, jako kdybychom spadli z Marsu.

„Máte štěstí, letadlo letí za padesát minut, ale jediná volná místa jsou v první třídě.“

Teď jsem na ní koukala já, jako kdyby spadla z višně. Počítala jsem s turistickou třídou a ona vybalí na mě tohle. Jako by nestačilo, že se všeho okolo mě hroutí a ona mi zasadila takovou ránu. Na takový luxus jsem rozhodně neměla. Peníze jsem měla spočítané akorát, přesto mi ani nezbývalo na zpáteční cestu a já věděla, že o ně budu muset poprosit Charlieho.

„Mladá paní,“ dobývala se pozornosti ta žena.

„Ano?“

„Budete si přát ta místa?“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a pomalu od pultu odešla. Nechápala jsem, proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Ani utéct domu k rodině nemůžu. Položila jsem tašku vedle prázdného letištního sedadla a s Nessie se posadila.

Teď bych si přála mít vedle sebe někoho, kdy by mi poradil, co mám dělat, abych se tu nemusela zoufalstvím rozbrečet. Nemůžu se jen tak vrátit k Vanesse domů, moc dobře jsem věděla, že tam mě bude Edward hledat jako první, až zjistí, že jsem pryč i s jeho dcerou a já se s ním nechtěla setkat, rozhodně ne teď.

Okolo jdoucí lidé se na mě koukali se stejnou zvědavostí, jako před chvílí ta žena s letenkami.

„Co dělá ta holka s malým dítětem uprostřed noci v letištní hale zrovna na vánoce a sama?!“ zajímala se jedna postarší žena u svého partnera. Ale já dělala, že je nevidím, měla jsem dost starostí sama se sebou.

Renesmé se zavrtěla a sjela jí peřinka z tělíčka. Přikryla jsem jí, ale zarazily mě její studené ručičky i tvářičky, byla jí zima. Z tašky jsem vytáhla něco pro její zahřátí. Vůbec se mi nechtělo vrátit zpět a čelit Edwardovi nebo jeho rodině.

Že mě to nenapadlo dřív! Plácla jsem se do čela.

„Ano?“ ptala se mě znovu žena za pultem, mírně naštvaná, že ji znovu otravuju, když nic nechci.

„Prosila bych ty letenky v první třídě do Seattlu.“

Žena se mírně zarazila. „Jistě. Vaše doklady, prosím,“ požádala mě a vrhla se na počítač. Po pár vteřinách od něj zvedla hlavu. „Ještě budu potřebovat souhlas otce dítěte, že s ním smíte cestovat sama.“

„Prosím?“ vyhrkla jsem a nevěřila vlastním uším.

„Je to jen opatření proti únosu dětí za hranice,“ vysvětlila automaticky.

„Ale naše občanství je ve Washingtonu, vracíme se domů,“ koktala jsem a nevěděla, co jiného říct. To by byla poslední kapka, kdyby mě někdo obvinil z únosu vlastní dcery!

„Ó ano, promiňte, to jsem si neuvědomila, paní Cullenová. Platit budete kartou nebo keš?“

„Kartou.“ Podala jsem jí rozechvěle zlatou creditku a ona se na chvíli zarazila. Nejspíš takovou barvu nečekala. Ani já si na ní nemohla zvyknout, stejně jako na to oslovení – paní Cullenová, bylo mi tak cizí! Tělo se mi stále třáslo nad tím šokem a já věděla, že se mi neuleví, dokud nebudu doma.

„Teď prosím zadejte pin kód, ať může proběhnout platba,“ pobídla mě ta paní a já se na vteřinu zarazila, než mi došlo, že vím od Alice, že kód na kartách má každý svůj rok narození.

„Bello!“ Zařval Charlie na celou halu, když mě viděl vystupovat z letadla a rozeběhl se k nám. „Vy moje holky, ani nevíte, jak jsem rád, že vás zase vidím,“ smál se.

„Tati.“ Měla jsem taky radost, že ho vidím.

„Ukaž. Dej mi mou vnučku.“ Natahoval se po ní Charlie, až jí vzbudil. „Copak se vztekáš, ty prcku? Neříkej, že tě děda vzbudil?“ Chlácholil ji a vzal mi tašku. „A ty, mladá dámo.“ Otočil se ke mně, „Říkala jsi, že na vánoce nepřijedeš a pak zavoláš uprostřed noci, že jsi na cestě. Stalo se něco?“

„Ne, jen se mi stýskalo. To víš, to ta atmosféra vánoc.“ Usmála jsem se na něj a doufala, že se už na nic ptát nebude.

„Tak pojďme, musíte být po cestě unavené a čekají na vás dárky,“ pobídl nás Charlie a odvedl nás do auta. Ani mě nenapadlo, jakou mi udělá radost, sednou si znovu do toho ojetého policejního vozítka s majáčky. Vyvolalo to ve mně vzpomínky na dobu, kdy jsem se stěhovala do Forks. Bylo brzo ráno, přesto už bylo světlo a město se probouzelo k životu. Světýlka na domech zhasínala a dávala přednost dennímu světlu.

Netrvalo to dlouho a já byla ve starém pokoji, Charlie se ujal nadšeně své vnučky a já mohla konečně ulehnout k vytouženému spánku.

Dva dny uběhly jako voda. Charlie si na poslední chvíli vzal dovolenou a trávil čas s námi. Všechno bylo tak klidné a harmonické, že se mi nechtělo narušovat tuhle atmosféru zmínkou o Edwardovi a jeho rodině. I když jsem věděla, že mu to jednou budu muset povědět. Ale teď ne, to počká, rozhodla jsem se a vyprávěla dál Charliemu o mém studiu, a že se s Nessie u Vanessy máme dobře…

„Už jí půjdu uložit,“ oznámila jsem Charliemu a ukázala na svoje dítě v jeho náručí. Ukolébal ji k spánku.

„Ty by sis měla jít také lehnout, vypadáš unaveně. Ráno tě vzbudím, jestli chceš,“ nabídl se Charlie. Věděl, že se chci jít podívat za Angelou a Jessikou.

„Budu ráda, tati. Dobrou noc,“ popřála jsem mu a vzala si od něho svojí holčičku.

„Dobrou, vy moje holky.“

Uložila jsem Nessie do postýlky, co tu po mém odchodu zůstala a nadávala na zvonek od venkovních dveří, který jí právě málem vzbudil. Nejspíš nějaký kolega od Charlieho práce, blesklo mi hlavou. Chtěla jsem jít do koupelny, ale v půlce pohybu se zarazila. Zezdola, od vchodových dveří se ozval hluk. Charlie hrozně křičel a nadával, až ve mně hrklo, co se stalo. Charlieho klidná povaha byla pryč. Vyšla jsem z pokoje a zavřela za sebou dveře, nechtěla jsem, aby se moje právě uspané dítě probudilo. Hodlala jsem sejít dolu a zjistit co se děje. Dřív, než jsem vyšla zpoza rohu, zarazil mě Edwardův hlas. Hádal se s Charliem.

„Ptám se tě znovu, co tady děláš?!“ křičel Charlie.

„Musím mluvit s Bellou,“ dožadoval se Edward.

„Ona s tebou mluvit nechce. Spí. Raději vypadni, už jsi toho zničil dost,“ zuřil Charlie.

Sevřelo se mi srdce, hádali se kvůli mně. Pohltil mě strach, teď se Charlie dozví o tom, že Edward už ví, že má dceru. A byla to jen má chyba. Charlie stál při mně, když bylo nejhůř a pomáhal mi. Já se mu za to hezky odvděčila, nebyla jsem schopná mu říct pravdu. Chtělo se mi brečet, věděla jsem, že jestli teď Edward řekne Charliemu, že jsme manželé, ztratím otce navždy. Tu zradu nepřekousne a bude to jen má chyba.

„Vím, pane Swan, že jsem toho dost pokazil, ale dovolte mi to napravit.“ prosil ho Edward.

„Ty bohatej fracku, vážně si myslíš, že máš všude dveře otevřené? Tak to se mýlíš! Ty mé ti zůstanou zavřené. A raději zmiz, než tě zavřu za obtěžování,“ rozkřičel se Charlie a zabouchl Edwardovi dveře před nosem.

Charlie byl rudý vzteky a každou chvíli koukal na svůj opasek s revolverem pověšený u uniformy. Pak sebou škubnul, ozvalo se troufalé zaklepání na dveře a oběma nám bylo jasné, že je to Edward. Měla bych jít dolů? Ptala jsem se sama sebe, ale odvahu jsem nenašla, i když jsem se na něho pořád stále zlobila.

„Řekl jsem ti, ať…“

„Ne, šerife! Já tu mám rodinu a vy mi nemůžete bránit s ní být. Ano, vím, že mám nádhernou dceru a moc jí miluju, stejně jako její matku a je mi líto že to tak všechno dopadlo a chci to napravit.“

„J-jak to víš?“ vyhrkl Charlie nevěřícně.

„Potkal jsem Bellu v New Hampshiru,“ přiznal. „Já vím, pane, že jsem všechno zbabral a tím ublížil Belle. A nejen jí, také své nevinné dceři, opustil jsem své dítě a ženu, kterou jsem miloval. Věřte mi, že jsem to udělal z dobrých důvodů a teď nedopustím, abych o ně přišel. Abych byl jako vy.“

„Jako já?“ nechápal Charlie.

„Bella mi vyprávěla o vás a o Reneé. O jejím odchodu od vás. Nebojoval jste a neudělal nic, abyste si je získal zpět. Já nebudu jako vy, abych je nechal odejít, přišel o ně a pak si to celý život vyčítal,“ nařkl ho Edward.

„Edwarde, já…“ Charlie byl zaskočený a já zaťala pěsti. Tenhle rozhovor se mi nelíbil, ale Charliemu naštěstí také ne. „Vypadni, Edwarde, odtud. Nejlépe i z města. Rozumíš!?“

„Ne, pane. S veškerou úctou nemůžete chtít, abych byl jako vy a nebojoval o svou rodinu. Ublížil jsem Belle. Vím to, ale hodlám to napravit,“ řekl rozhodně Edward, tak že o jeho slovu nešlo pochybovat.

Charlieho dál nehodlal poslouchat, otočil se a sáhl po pouzdru se zbraní. „Už jsem ti řekl, aby ses držel od mé dcery a vnučky co nejdál. Kdyby s tebou Bella chtěla být, tak být tu teď neprosíš. Vypadni, nebo ti slibuju noc v chládku!“ vyhrožoval mu Charlie.

„Stavím se zítra.“ S těmito slovy Edward odešel.

Charlie zavřel dveře a podíval se mým směrem. „Vím, že tam jsi, Bello,“ promluvil tiše, přesto zřetelně.

Vylezla jsem ze svého úkrytu a sešla k němu ze schodů.

„Nechtěla bys mi něco říct, Bello?“ Podíval se na mě a promnul si čelo.

Posadila jsem se v obýváku do křesla a hledala ta správná slova, jak bych vystihla situaci s Edwardem. Přeci mu nemůžu říct, že se Edward stal mým manželem bez mého vědomí. To by mi neuvěřil.

„Víš, tati, já nevím, jak bych začala…“

„Co třeba od začátku?“ pobídl mě Charlie.

„Potkala jsem Edwarda a jeho rodinu ve škole. Nechtěla jsem s ním nic mít, tolik mi ublížil…“ Odmlčela jsem se. „Rosalie, Edwardova sestra zjistila, že mám dítě, rychle jim došlo, že je Edwardovo a on se začal hlásit o svá práva a...“

„Pokračuj.“

„Všechno zamotalo a my se s Edwardem začali stýkat, nejdřív kvůli Renesmé, chtěl ji vídat a já mu to právo nedokázala odepřít. Nechtěla jsem svoje dítě připravit o otce a pak jsem zjistila, že jsem do Edwarda stále zamilovaná, sblížili jsme se a on mé city opětoval.“ To bylo poprvé, kdy jsem nahlas řekla, co k Edwardovi cítím a nenápadně si utřela slzu z koutka oka.

„Bello.“

„Vzali jsme se,“ přiznala jsem skutečnost, která se nestala. Díky bohu, že už jsem teď lepší lhářka. „No, a na vánoce nás navštívila Edwardova milenka. Já to nevydržela a utekla sem.“ Upravila jsem pravdu. Zlobila jsem se na Edwarda a hodně, ale otci jsem říct pravdu nemohla. Tahle varianta byla lepší.

„Proboha, Bello!“ Vrhl se ke mně Charlie a pevně mě objal. „Je mi to tolik líto, holčičko.“

„Zlobíš se,“ vzlykla jsem.

„Zlobím, ale ne na tebe. Neměl jsem tě nikam pouštět a dát na tebe pozor. Pak by se tohle nestalo.“ Políbil mě na čelo. „Přesto, doufám, že je ti jasné, že za ty vdavky, teď máš domácí vězení a to na věky.“

Zasmála jsem se. „Jo, manželství je kříž.“

„Už jsi přemýšlela, co budeš dělat?“ zeptal se Charlie najednou.

„Já nevím, tati,“ přiznala jsem, „chtěla jsem si tu odpočinout a promyslet si to.“

„Když budeš chtít, tak ho nechám zavřít, až zčerná. A kdyby se tě jen nějak dotkl…“ zavrčel rozčíleně Charlie.

„Ne, tati, Edward by ženu nikdy neuhodil,“ vyvrátila jsem mu. „On by nikdy mě a Nessie nikdy takto neublížil.“

Charlie si něco zamumlal pod vousy a poslal mě spát. S radostí, že to Charlie tak přijal a neodsoudil, jsem mě zalehla do postele a unaveně složila hlavu na polštář.

„Hmm… Slanina a vajíčka,“ zamumlala jsem a pořádně vtáhla do nosu tu čerstvou vůni, co se mi linula z kuchyně, až do pokoje. Aroma mě zašimralo v žaludku a já bezděčně vlítla do koupelny k umyvadlu. Chvíli jsem si myslela, že se pozvracím, ale přešlo to, tak jsem se vrátila zpět do pokoje.

Moje malé sluníčko už bylo vzhůru a hladově do pusinky strkalo jednu ze svých pískajících hraček.

„Pojď k mamince, miláčku. Maminka tě přebalí, abys byla krásně čisťoučká, a půjdeme se podívat za dědečkem, co to tam dole vyvádí,“ žvatlala jsem na ní, „a neboj, obě si naplníme bříško něčím dobroučkým.“ Polechtala jsem jí po pupíku a ona sebou nezbedně máchla ručičkama a nožičkama a nechtěla si nechat dát čistou plínku.

„Tak, hotovo.“ Vzala jsem jí do náruče a vydala se za Charliem do kuchyně. Posadila se ke stolu a hledala tátu. Na stole byl jen lísteček od Charlieho, že musel brzy ráno odjet do práce za nějakým naléhavým případem. Ale kdy udělal to jídlo? Plotýnka byla ještě rozpálená.

„Dobré ráno, dáš si snídani?“ zeptal se někdo za mnou a já se lekla Edwardova hlasu.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 7. kapitola: