Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 4. kapitola

30.06.2010 (15:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 11930×

II - 4. kapitola

„Ty nic, Bello! Je to má dcera a jak jsem ti jednou řekl, ty mě od mého dítěte neodloučíš a já jí chci být právoplatným otcem i kdybych měl zfalšovat tvůj podpis a podplatit kupu úředníků… A když už v tom budu, co kdyby ses rovnou probudila jako má žena – Isabella Cullenová?“

„T-ty, ty… ty…“ nemohla jsem se nadechnout.

„Ne, Bello, já to tak nechci. Na to vás obě moc miluji… Co kdybychom si o tom promluvili, až dáme Nessie do školky a budeme sami?“ přerušil mě a měl pravdu, teď na to nebyla vhodná doba. Lidi se za námi otáčeli a nastavovali uši.

„Ahoj, Rebeko,“ pozdravila jsem ji ve dveřích a ona se zvedla od dětí. Jakmile uviděla Edwarda, tak se zarazila, ale nedala na sobě nic znát.

„Ahoj,“ oplatila mi pozdrav a zvídavě se podívala na Edwarda.

„Ahoj, já jsem Edward Cullen, Renesménin otec,“ představil se galantně a políbil Rebece ruku. Té se z toho rozbušilo srdce a celá zrudla, v ten moment si ji Edward omotal okolo prstu jako žížalu. Měla jsem chuť ho zabít, ale jen jsem se na něj mile usmála s příslibem odvety. Tohle mi dělat nebude!

Rebeka otevřela ústa, zase je rychle zavřela a nadechla se. Edward jí vyrazil svým doznáním dech.

„My už půjdeme. Stavím se jako vždy,“ rozloučila jsem se s Rebekou a odtáhla Edwarda pryč.

„Kam jdeme?“ zeptal se Edward, když jsem ho nevedla ke škole.

„Vlastně nikam, tady to stačí,“ procedila jsem mezi zuby. „Co si sakra o sobě, Edwarde, myslíš?“

„Nevím, o čem mluvíš.“ Zaskočeně na mě hleděl.

„Víš, že jsem tohle stipendium dostala jako svobodná matka? Že jsem si tohle nemohla dovolit zaplatit a ani tu blbou školku? A ty mě chceš o to všechno připravit!“ řvala jsem na něho jako pominutá. Připadala jsem si jako ve zlém snu. Něco jiného je, když si na otce hraje, a ne když se hlásí o svá práva.

„Bello…“

„Ne, Edwarde! Ničíš mi život, to mě vážně chceš dostat na kolena? Tolik jsem bojovala, abychom se měly dobře a pak… pak přijdeš ty a mně se všechno hroutí jako domeček z karet.“ Brečela jsem a nevěděla, co mám dělat. Pořád jsem ho ve svém životě nechtěla, ale bylo tady moje maličké miminko, které si zasloužilo znát svého otce.

„Bello…“

„Ne, Edwarde. A tohle si vezmi zase zpátky.“ Strčila jsem mu do ruky šek, který dal Vanesse.

Edward zalapal po dechu a nevěděl co říci. Otočila jsem se na podpatku a chtěla odejít, ale on mě chytil za paži a odmítl pustit.

„A co kdybys mě pustila ke slovu?! Chápu, že je tohle pro vás změna a ne zrovna nejšetrnější. Vím, že jsi toho musela hodně zvládnout sama, ale teď jsme na to dva – ty a já. Já se o tebe a malou postarám, jen mi to musíš dovolit a nebýt tak tvrdohlavá.“ Přitáhl si mě k sobě. „Já bych nikdy nedovolil, aby tě vyhodili ze školy, a o naše miminko se může postarat kdokoliv z rodiny. Klidně nechám školy a budu se já starat o Nessie,“ navrhl a já na něho vykulila oči.

„Vážně?! A to předtím, nebo po tom co mi ji sebereš? Já ti ty papíry stejně nepodepíšu! Hmm… Edwarde…“ Teď mi došla jeho slova a já si skousla rty, abych zadržela úsměv. „A není proti tvé době, být mužem v domácnosti?“

Teď koukal na mě on zaskočeně. „Bello, teď to zase překrucuješ! Zbytek bychom dořešili, ale musíš mi věřit, že já bych tebe a Renesmé od sebe nikdy neodloučil. Ona potřebuje matku a nebudu zapírat, že se mi to její odkládání do jeslí nelíbí. Je ještě malá a od dětí může chytnout nějakou nemoc a…“

„Teď mluvíš jako Rosalie,“ nenechala jsem ho domluvit.

„V něčem má Rosalie pravdu,“ zamumlal. „Taky se mi nelíbí, že chceš od Renesmé distancovat moji rodinu. Esmé je celé dny doma a byla by tak šťastná, kdyby se o Renesmé mohla starat. O vás obě, tak, jak to bylo dřív…“

„To bývalo, Edwarde…“ S těmito slovy jsem od něho odešla a nechala ho tam stát…

V hlavě mi zněla Edwardova slova. Nejvíc mě trápila Esmé, nechtěla jsem jí ubližovat svým jednáním po tom všem, co prožila. Já jsem si ani neuměla představit, co musela prožít nad ztrátou svého dítěte, dokud se ze mě nestala matka. Tahle představa byla pro mě nemyslitelná. Zamrazilo mě jen nad představou, že by… Ne, na to nemůžu ani pomyslet!

Zase jsem se Edwardovi vyhnula a štěbetání studentů se rozlehlo po chodbě. Jak jsem předpokládala, byli jsme téma číslo jedna. Nikdo nedokázal pochopit, proč se k sobě tak chováme, když spolu máme dítě.

Zase jsem se schovala na záchod, zavřela jsem se v kabince a z nenadání se mi z očí spustil proud slz. Potřebovala jsem se tolik vyplakat, že jsem úplně zapomněla na Nessie, která měla touhle dobou jíst. Když jsem si to uvědomila, běžela jsem do školky jako o závod, tedy v lidském měřítku. Jen co jsem vpadla do dveří, spatřila jsem Edwarda sedět na pohovce, jak krmí Nessie z flašky, ta jen spokojeně hltala. Zamrazilo mě. Edward ke mně zvedl oči a zase je sklopil ke své dceři. Tak tohle jsem zvorala. Rebeka si mě ani nevšimla, jen vesele něco švitořila Edwardovi.

Co jsem teď měla říct, jak jsem se měla omluvit? Jen jsem se otočila ve dveřích a šla na další přednášku. Připadala jsem si úplně mimo, a navíc jsem akutně potřebovala na lov. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek a já konečně dostala nápad, jak z téhle situace ven.

. . .

„Edwarde? Kde je Bella?“ Odchytla mě Rosalie před třídou.

„Myslím, že teď by měla být v jeslích u Nessie. Malá by teď měla jíst.“ Nechápal jsem, proč se ptá, když to moc dobře ví.

„Tam není. Neviděla jsem ji tam jít.“

„Jak není?“

„No, není! Na co myslíš, že se asi ptám?“ zakroutila hlavou a Emmett vedle ní prsknul smíchy a my ho oba zpražili pohledem.

V rychlosti jsem prohledal hlavy studentů, ale nic, co by vedlo k jejímu nalezení, v nich nebylo.

„Jdu se podívat do školky.“ Otočil jsem se k odchodu.

„My jdeme taky,“ ozvala se za mnou Rose.

„Ne, jdu tam sám,“ zastavil jsem ji. Nechtěl jsem z toho dělat humbuk, aby si Bella myslela, že ji kontroluji a nevěřím jí. Jen nahlídnu a zmizím. Ale Bella u Nessie nebyla. Zato malá hladově brečela a Rebeka se ji snažila uklidnit dudlíkem.

„Rebeko?“ oslovil jsem ji.

„Jéé… ahoj, čekám na Bellu…“ vyhrkla.

„Bella se někde zdržela, nevím, jestli to stihne,“ vysvětlil jsem jí narychlo, „Myslím, že Bella sebou přinesla i mléko pro malou,“ pobídl jsem ji a vzal si od ní svoji ufňukanou dcerku.

„Jasně, ohřeju ho.“ Spěšně zkontrolovala děti a odběhla do kuchyňky.

Snažil jsem se malou utišit, ale Nessie mi pořád dokola přehrávala obraz Belly a jejího výstřihu.

„Pššt, malá… Za chvilku to bude,“ utěšoval jsem ji a přemýšlel, kde by Bella mohla být. Nessie tekly slzičky a rudý oblíčejíček se jí kroutil do ublížené grimasy. Svíral jsem ji v náručí a jemně s ní kolébal, a uvědomil si, jak je pro ni matka důležitá. Za pár minut se přiřítila Rebeka s flaštičkou. Nessie v mých rukou hned utichla a chytila mou ruku s mlékem, abych ji náhodou nedal pryč. Nad tím jsem se musel usmát.

Vítr ke mně zavál Bellinu vůni a já se podíval do jejích očí. Stála ve dveřích a v obličeji měla vepsané zoufalství. Nevydržel jsem ten pohled a raději jsem sklonil hlavu k miminku ve svém náručí. Usídlil se ve mně pocit, že za to všechno můžu jen já. Podíval jsem se znovu na Bellu, ale ona už tam nebyla, místo ní tam bylo jen prázdné místo.

„Edwarde, posloucháš mě?“ dobývala se pozornosti Rebeka.

„Jistě.“

„Já jen že malá dopila,“ špitla a já si uvědomil, že Nessie saje z prázdné flašky.

„Jo, díky…“

Pak už jsem Bellu nezahlédl, po škole jsem spěchal do jeslí, ale Bella byla už i s malou pryč. Potřeboval jsem s ní mluvit, ale něco mi říkalo, že bych ji doma stejně nezastihl.

„Je pryč,“ oznámil jsem Alici s Rose, které na mě čekaly v objetí svých mužů.

„My víme, nemá tu auto,“ odbyla mě Rosalie a nasedla do auta.

Mátl mě sluch, nebo ne? V uších mi zněl smích mojí holčičky. Zaparkoval jsem před domem a vyběhl z auta stejně rychle jako Rosalie. Srazili jsme se ve dveřích, že jsme je málem probořili.

„Dámy první,“ odbyla mě Rose a já jí pustil.

Přede mnou se naskytl pohled, který jsem rozhodně nečekal. Esmé s Carlisleem seděli na zemi a skláněli se nad dekou, kde ležela moje dcera. Esmé si s ní hrála a Nessie lapala po chrastítku v její dlani.

„Dřív než vy dva na mě spustíte palbu otázek…“ ukázala Esmé na nás dva. „Tak mi Bella volala, že si potřebuje něco zařídit a požádala mě, jestli bych jí malou nepohlídala. Od čeho jsou babičky,“ prohlásila pyšně a naprosto šťastně. „Večer si pro ni přejede. Toť vše.“

Rose se nadšeně přihnala k peřince a už po chvíli se s Alicí dohadovaly, do čeho malou převléknou. Já jsem je jen pozoroval a lámal si hlavu nad Bellou, kam jen mohla jít, že si nemohla s sebou vzít malou? Začal jsem mít o ni strach, jako pokaždé, když jsem nevěděl, kde je…

Pomalu se blížil večer a Esmé se netrpělivě koukala na hodinky. „Kde jen může být?“ Nessie jí usnula v náručí a Rose ji nabádala, ať ji uloží do postýlky.

„Rose má pravdu, Esmé, odnes malou do mé ložnice. Dnes už Bellu s malou nikam nepustím. Venku je tma a náledí,“ pobídl jsem ji a ona jen pokývala hlavou a odešla. „Jen nevím, jestli se to bude Belle líbit,“ zoufala si.

Po hodině se z dáli ozval motor Bellina auta a já už na ni netrpělivě čekal ve dveřích. Jen jsem nevěděl, jestli se mám na ni zlobit, nebo si oddychnout. Bella vylezla z místa řidiče a pomalu se vydala mým směrem, ani se na mě nepodívala. Mému pohledu neunikla její plná ňadra, nateklé rty a růžové líce…

Chystal jsem se jí jít naproti, ale Alice mě se zavýsknutím předběhla.

„Bello! No tak, povídej. Jaké bylo rande?“ Vrhla se jí Alice okolo krku.

„Bylo to úžasné,“ odpověděla jí Bella tiše a sklopila hlavu.

Temně jsem zavrčel a Alice se po mně otočila. „Snad sis nemyslel, že mladá krásná holka bude jen tak sedět doma a nepůjde se bavit?!“

„Ne, to jsem si vážně nemyslel…“ zavrčel jsem znovu a Alice zaskočenou Bellu posadila na pohovku.

„Tak už to tady máš,“ odfrkla si Rose, „Co jsem ti jen říkala? Za jak dlouho myslíš, že za tebe Bella najde náhradu? Ó pardón, že už by ji měla, a tvoje dcera nového otce?“ mluvila ke mně jak zlý hlas v hlavě.

„Nemáš hlad, Bello? Nebo si dáš něco k pití?“ hostila ji Alice.

„Ne, děkuji. Jen si vezmu malou a pojedeme. Bylo všechno v pořádku?“ zeptala se jí Bella a dřív, než jí Alice stačila odpovědět ano, vyhrkl jsem naštvaně: „Ne!“

Jasper se mě snažil uklidnit a všichni v místnosti ztuhli. Carlisle ke mně přešel a poklepal mě po rameni, „Klid, synu.“ Věděl jsem, že má pravdu. Ale ta představa, že byla s někým jiným, mě naprosto rozhodila…

„Stalo se něco?“ zeptala se Bella mírně vyděšeně. „Kde je moje dcera?“

„Malá je v pořádku, spí v postýlce a je u ní Esmé,“ ujistila jí Alice, „To jen Edward trochu přehání.“ A věnovala mi výhružný pohled. „Nech toho, Edwarde! Je to její věc, s kým je. Není to tvoje žena!“

Je to moje žena! Copak to už ani Alice nechápe? „Nepřeháním! Kde jsi byla, Bello?!“ vyprskl jsem na ni, i když jsem odpověď nechtěl slyšet.

„Do toho ti nic není, Edwarde,“ odsekla mi a vydala se do mojí ložnice.

V nitru se mi bouřily pocity zrady a utrpení. Bál jsem se k ní přičichnout, abych z ní necítil odér jiného muže. Dotýkal se jí tak jako já? Líbilo se jí to, či ne? Poznal její hebké stahující lůno a slastné výkřiky se stejnou intenzitou, jakou věnovala mně? Zatřásl jsem se a vyběhl za ní.

Bella se skláněla nad postýlkou a s úsměvem hladila naši dceru po tvářičce. Jakmile mě Esmé uviděla ve dveřích, taktně odešla.

„Měla bys ji tady nechat spát,“ promluvil jsem na Bellu a snažil se zůstat klidný. Nechtěl jsem nechat na sobě znát, jak moc mě to ničí.

„Musíme domů,“ odvětila tiše.

„Tady jste doma,“ odporoval jsem jí. „Navíc, Nessie, už spí a já ji s tebou už nikam nepustím.“ Snažil jsem se ovládat, jak nejvíc to šlo.

„Dobře,“ špitla Bella.

„Co?“ zeptal jsem se jí a bál se, že jsem slyšel špatně.

„Říkám – dobře. Nechce si mi Nessie tahat do noci a navíc jsem i dost unavená a tobě stejně stačí gauč,“ odpověděla mi a naznačila, že bych mohl odejít. Já na ni jen překvapeně zíral.

Ve vteřině se přiřítila nadšená Alice s noční košilkou. „Ta ti bude slušet, uvidíš. A ty, Edwarde, pojď.“ Odtáhla mě pryč.

Po pár minutách se ozvala sprcha a zavrzala postel. A já se nechal ubíjet svými myšlenkami. Představa Belly v náručí jiného muže mě ničila. Kdybych byl člověk, opil bych se do němoty, ale co dělat, když jste upír?

. . .

Nevím, co mě uprostřed noci probudilo, ale automaticky jsem vzhlédla k postýlce, kde malá klidně spala. Až když jsem si chtěla znovu lehnout, všimla jsem si, že Edward sedí u mé postele a kouká na mě.

„Nemáš být na gauči?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Kdo je to?“ zavrčel na mě.

„Kdo?“ Nechápala jsem.

„On… Spíš s ním?“ zeptal se mimoděk a ani se na mě nepodíval.

„Co?“

„Ptal jsem se tě, jestli s ním spíš?“ procedil mezi zuby.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 4. kapitola: