Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 3. kapitola

20.06.2010 (13:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 12274×

II - 3. kapitola

„Myslím, že tudy se do centra nejede,“ poznamenala jsem. Ano, tudy jsme rozhodně jet neměli! Vždyť jsme jeli ven z města!

„Já vím,“ odpověděl Edward stroze a mně došlo, jak jsem byla naivní, že jsem mu tak lehko uvěřila a nastoupila s ním dobrovolně do auta. Strachem se mi sevřelo hrdlo. Kam nás to jen veze?! Ta otázka mě pálila v hrdle jako upíří žízeň, ale odvahu zeptat se jsem nenašla.

Něco se ve mě sevřelo a já už neudržela slzy a propukla v pláč. Nevím, jestli to bylo zklamáním, anebo zmařenou důvěrou, ale rozhodně to nebylo příjemné.

„Stalo se něco?“ zeptal se mě Edward zaskočeně a já na něho zůstala civět. Jeho reakce na mou uslzenou tvář nebyla taková, jaká by měla být.

„Jak nevíš, co se stalo? Vezeš nás někam a já nevím kam.“ Málem jsem se na něj rozkřičela, ta nedůvěra ve mě v jeho se vydrala na povrch.

„Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit. Už jsme tady.“ Vyjeli jsme zpoza stromů a před námi se rozevřel palouček s výhledem na město. „Myslel jsem si, že by pro Nessie bylo úžasné vidět první sníh odtud. Jak se vločky pomalu spouštějí z oblohy a postupně zasypávají město, i když si to třeba nebude pamatovat. Podle Alice to bude nádherné.“

Vykuleně jsem na něho zírala a nevěděla, co na to říct. Setřel mi slzy a provinile se na mě usmál.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu. Rozepnula jsem malou ze sedačky a posadila si ji na klín.

„Nechám běžet motor, ať vám není zima. Sněžit bude až za deset minut,“ poznamenal a vytáhl odněkud foťák a udělal momentku mě a naší dcery. Zamračila jsem se na něho, ale on se na nás jen unešeně díval, jako by ho to nikdy neomrzelo.

„Sluší vám to,“ ohodnotil nás a ze rtů mu nemizel úsměv.

Nessie se zájmem sledovala dění okolo sebe a byla ráda, že už nemusí být připoutaná. Jakmile si prohlídla Edwarda od hlavy k patě, tak k němu začala natahovat ručičky.

„Chceš jít k tatínkovi?“ zeptala jsem se jí a pohladila po baculaté tvářičce. Edward se zarazil a najednou se jeho rty ocitly na mých

„Děkuji,“ zašeptal a mě se roztlouklo srdce.

„Za co?“ Nechápala jsem.

„Ani nevíš, jak krásně z tvých úst zní to, že jsem otec tvého dítěte.“ Vzal si naše miminko do své svalnaté náruče, že v něm úplně zapadala. Ale Nessie se to nejspíš líbilo, řekla bych, že si tak připadala v bezpečí a chráněna jako já kdysi. „Podívej, Nessie.“ Nadzdvihl ji a ukázal na město. „Padá  sníh.“ A měl pravdu, bílá přeháňka jako první zaútočila na město a pomalu se sunula k nám. Byla to doopravdy nádhera, střechy se postupně zbarvovaly na bílo a připomínaly blížící se Vánoce.

Edward něco ukazoval naší maličké, ale ona ani neměla páru, co jí chce. Naopak ji spíš zajímaly klíče v zapalování než její první sníh. Edward si povzdychl a vyndal jiné klíče z kapsy, jejich cinkot a třpyt hned Nessie upoutal a ona po nich hned chňapla. Tomu jsem se musela zasmát. Tahle chvíle byla spíš důležitá pro nás jako rodiče než pro ni.

Vzala jsem z palubní desky foťák a ty dva zvěčnila. Edwarda, jak kárá Nessie, že klíče nepatří do pusinky a tvářil se přitom zarputile, což vyvolalo u maličké veselý smích. V tu chvíli jsem se cítila šťastná jako už dlouho ne.

. . .

Zaparkoval jsem u domu, ze kterého se vyřítila Alice. Už jenom můj úsměv ji musel napovědět, že s Bellou šlo všechno dobře.

„No tak, Edwarde, vyprávěj a přeháněj. Ty ani nevíš, jaké to je být ohledně Belli slepá a nic nevidět,“ spustila na mě dřív, než jsem stačil vylézt z auta. Ignoroval jsem ji a zašel do domu.

„No tak, Edwarde!“ okřikla mě Alice i s Esme zároveň. Jejich myšlenky byly netrpělivé a zvědavé. Všichni tu chtěli mít Bellu s Nessie, ale věděli, že to záleží jen na mně.

„Byli jsme tam, jak mi Alice poradila. Povídali jsme si a všechno šlo dobře. Věděli jste, že má Renesmee dar po mně?“ Pyšnil jsem se právoplatně jako páv.

„Po tobě?“ zděsil se Emmett, „To jako že teď v přítomnosti Nessie nemůžu myslet na svou oblíbenou činnost s Rose?“

„No,“ zamyslel jsem se, „to záleží na tom, jak moc chceš ovlivnit a zprznit mou dceru,“ zavrčel jsem výstražně a Emmův obličej se zkroutil do grimasy k nezaplacení. Hlavou se mu honily myšlenky na rychlý odsun do soukromí někam do hor. Ale Rosalie by se teď momentálně nikam neodstěhovala a on to věděl.

„Emmette, myslím, že ses právě nechal napálit,“ poznamenal jsem, jako by se venku nechumelilo.

„Co?!“ vyhrkl nevěřícně.

„Lidově řečeno – skočil jsi mi na špek. Nessie sice zdědila mou schopnost, ale v obráceném smyslu. Umí předávat myšlenky pomocí dotyku,“ vysvětlil jsem mu a zároveň všem ostatním. „A také si myslím, že zdědila schopnost po Belle, protože její myšlenky jsou mi také ukryté, pokud mi je nechce sdělit sama.“

V místnosti se rozpoutala debata o upírské genetice, jen Emmett zůstal zticha a měřil si mě nebezpečným pohledem.

„To máš u mě spočítaný, bráško,“ zaburácel najednou a vrhnul se po mně. Jen tak jsem se vyhnul jeho pěsti. „Takhle si ze mě dělat srandičky!“ Ještě chvíli jsme se laškovali, než nás utnula Esme.

„No tak, dost!“ Vstoupila mezi nás. „Edwarde, povídej... Co Bella a Renesmé?“

Chytl jsem ji okolo pasu a zvesela se s ní otočil. „Mám z toho dobrý pocit, Esme.“ A ukázal jsem na Jaspera se stejně připitomělým úsměvem na tváři, jako mám já.

. . .

„Bello,“ budila mě ráno Vanessa, „kde máš auto?“

„Auto?“ nechápala jsem.

„Před domem není,“ konstatovala vyděšeně.

„Jak to, že není?“ Vylítla jsem z postele, že jsem málem spadla, až u dveří jsem si vzpomněla, že mě včera přivezl Edward. Otočila jsem se na vyděšenou Vanessu, nejspíš si myslela, že mi tu kocábku ukradli, jako já před chvíli. „Nechala jsem ho u školy. Včera nás přivezl Edward,“ vysvětlila jsem jí. „Chtěl vidět Nessie.“

„Bello, jsi si jistá, že děláš správně?“ zeptala se mě Vanessa pochybovačně.

„Já nechci své dceři bránit, aby vídala svého otce,“ přiznala jsem jí. „Vanesso, proč ses mě nezeptala, jestli je Renesmé doopravdy Edwardova?“

„To jsem ani nemusela. Nessie je mu podobná jako vejce vejci,“ usmála se. „Myslím, že teď už ti to můžu dát...“ Vytáhla z kapsy kus papíru a dala mi ho. Byl to drahý papír s mým jménem. „Nechal ho tady předtím pro tebe Edward, prý si částku máš vyplnit sama. Dala bych ti to dřív, ale bála jsem, že bys ho nepřijala, jak jsi byla rozrušená. Nezapomeň, že je i pro Nessie. Dobře si to rozmysli.“ Zavřela za sebou dveře.

Z venku už jsem slyšela jen zvuk motoru. Vanessa s Jasonem odjeli do konce týdne k jeho rodičům.

Spát už jsem nechtěla, měla jsem nad čím přemýšlet a stejně bych za chvíli vstávala. Raději jsem se rozhodla zavolat Timymu, jestli by nás neodvezl do školy, ale pak jsem si uvědomila, že dětskou přenosku jsem nechala u Edwarda v autě.

„Sakra,“ zaklela jsem, teď mi nezbývalo nic jiného, než zavolat jemu. Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky, vůbec jsem mu nechtěla volat, ale přeci se nebudu bát telefonu...

„Bello, stalo se něco?“ Vzal Edward telefon pohotově, aniž by vyzváněl.

„Co je s Nessie?!“ Slyšela jsem Rosaliin vystrašený tón.

„Všechno je v pořádku. Nessie ještě spí.“ Koutkem oka jsem zkontrolovala svoje chrupkající miminko. „Ale zapomněla jsem u tebe přenosku a auto mi zůstalo na školním parkovišti a já se tam nemám jak dostat. Tak jsem si myslela...“

„V kolik vás mám vyzvednout?“ zeptal se Edward naprosto spokojeně.

„V půl osmé?“

„Dobře, budu tam...“

„Když se řekne v půl osmé, tak v půl osmé...“ brblala jsem si pro sebe. Edwardovo Volvo se před domem objevilo už něco málo po sedmé. Vůbec jsem nestíhala, největší problém bylo, že nemám nic na sebe. Ani nevím proč, ale chtěla jsem se Edwardovi líbit. Za pět minut půl jsem se spokojeně prohlížela v zrcadle.

Jen co jsem s malou vyšla ze dveří, už byl Edward u mne, políbil malou a vzal mi tašku.

Překvapovalo mě, jak Edward jezdil s malou opatrně, ne tak zběsile jako se mnou. Přikládala jsem to k tomu, že se bojí, aby se naší holčičce neudělalo špatně. Během pár minut jsme přijížděli do školy a Edward zamířil na parkoviště pro studenty.

„Edwarde,“ obrátila jsem se na něho, „mohl bys, prosím, zaparkovat na druhé straně areálu, tam jak je školka? Je to ta druhá budova zleva.“

Nedůvěřivě se na mě podíval. „Proč? Vždyť je to kousek.“

„Jestli sis nevšimnul, tak tady nikdo mimo Timyho neví, že mám dítě.“

„Já i má rodina už o Renesmé víme, už to nemusíš tajit,“ ubezpečoval mě.

„To není kvůli vám. Prostě je to tak lepší.“

Edward zastavil u kraje silnice a podíval se na mě. „Ty se stydíš za to, že jsi mladá matka?“ vyhrkl nevěřícně. „Hanbíš se za Nessie?“

„Jak tě něco takového mohlo napadnout, Edwarde? To v žádném případě, jen nechci být středem drbů, je to tak jednoduší.“

„Nevím, co je na dítěti špatného. Děláš, jako kdyby tě měli za to ukamenovat. Což se sice někde děje, ale tady jsme v Americe a svobodné matky jsou naprosto běžné. Já své dítě zapírat nebudu, ba naopak. Ale nutit tě k ničemu nebudu. Je to tvoje rozhodnutí, tak si vystup.“

„Co?“ vyhrkla jsem nevěřícně v domnění, že jsem špatně slyšela.

„Říkám, aby sis vystoupila,“ zopakoval a já na něj jen nevěřícně civěla. „Mně je jedno, kdo mě uvidí, ty to můžeš dojít a počkat na nás před školkou,“ navrhl.

Dostala jsem se do slepé uličky. Za své dítě jsem se nikdy nestyděla, jen jsem si tímhle malým opatřením ulehčila život. Nechtěla jsem, aby se na mě všichni ukazovali prstem. Cožpak nestačilo, že všichni mí vrstevníci si užívali po večírcích, bavili se a já se starala o dítě?

Chápala jsem Edwardův pohled na věc. Byl z jiného těsta. Žil už století a vlastní dítě pro něj bylo klenot, kterým se má chlubit a byl na ně patřičně hrdý, což hodlal vykřičet do světa. Ale já? Za své dítě bych dala život, ale už i tak toho na mě bylo moc a já si to nechtěla dělat těžší. Je snad tolik špatné?

„Tak co, Bello?“ dožadoval se odpovědi Edward.

On to třeba tak nebral, ale vystoupit teď z toho auta by bylo pro mě jako zapřít své vlastí dítě. Mé nádherné miminko na zadní sedačce.

„Já nevystoupím,“ utvrdila jsem ho ve svém rozhodnutí.

„Dobře.“ Pokýval hlavou a rozjel se.

Jak jsem čekala... Jen co jsme vjeli na parkoviště, všechny hlavy zbystřily Edwardovo auto a automaticky ho sledovaly. Jakmile spolužáci spatřili mě na místě spolujezdce, spadly jim brady. Připomínalo mi to Forks, když mě Edward poprvé odvezl do školy.

Edward zaparkoval na svém místě hned vedle jeho sourozenců, kteří už tam na něj čekali. Nečekala jsem, až mi Edward otevře dveře a rovnou vystoupila, chtěla jsem mít tohle představení už za sebou. Ale on ani na chvilku nezaváhal, nevšímal si okolních pohledů a byly mu to naprosto jedno. U Nessie byl rychleji, vyndal ji z auta a schoval ji do své pevné náruče.

Lidi okolo se proměnili v sochy se zvídavými pohledy. Hrobové ticho se proměnilo ve zvučný šepot a já tam jen tak stála a pozorovala Edwarda, jak každému svým jednáním naznačuje, že on je otcem toho maličkého drobečka.

Rodina k nám pomalu přešla a Alice mě zezadu objala. Byla jako má opora. Všichni ostatní se nahrnuli k Nessie a začali na ni šišlat. Edward vložil Renesmé do Rosaliiných rukou a vyndal z kufru přenosku, aby do ní mohl položit naši dceru. Rosalie se samým úsměvem mohla zalknout.

„Ahoj maličká, pamatuješ si mě? Já jsem teta Rose,“ něžně k ní šeptala a Nessie na ni valila svá zelená očka.

„Kdo by si tě nepamatoval?“ zasmál se za ni Emmett a objal ji zezadu, aby jí mohl nakukovat přes rameno.

„Co ty víš, maličké děti mají krátkou paměť,“ obořila se na něj mile. Nikomu z nich nevadilo, že na nás kouká celé parkoviště, nejméně Nessie, která si vyhlídla šňůrku od Rosaliiného kabátu a začala si ji strkat do pusinky. Rosalie jí to nedovolila a malá se začala vztekat, nehodlala se svého vyhlídnutého předmětu vzdát. Edward si svou plačící dcerku vzal a snažil se ji utišit, ale moc mu to nešlo. Malá byla nejspíš tvrdohlavá po mně. Edward ke mně vyslal pomocný pohled a já vyndala z dětské tašky dudlík a dala ho malé do pusinky. Rázem bylo ticho a Nessie ho spokojeně cumlala.

„Ještě se mám co učit,“ poznamenal Edward a dal Nessie do přenosky a přikryl dětskou dekou.

„Už jsi jí to řekl, Edwarde?“ zeptala se ho Rosalie a on zavrtěl hlavou.

„Co mi máš říct?“ optala jsem se ho a věděla, že to nebude nic příjemného, už jen z důvodu, že o to projevuje Rosalie zájem.

„Povím ti to cestou. Jdeš?“ Nastavil mi dlaň a já ji se zaváháním přijala. Šli jsme spolu ruku v ruce a Edward nesl Nessie v druhé paži.

Míjeli jsme studenty se šokovanými pohledy a zády se nám ozýval šepot pro naše uši dostatečně slyšitelný... To dítě je jejich? Ale kdy si ho udělali? Oni se znali už z dřívějška? Vážně? Tak ho konečně uhnala! Ta se určitě nechala schválně zbouchnout. A kdo by ne? – Vždyť je to Cullen...

Spousta padlých slov nebyla zrovna lichotivá, jestli vůbec nějaká byla. Edward mi pustil dlaň a objal okolo ramen, jako by mě chtěl podržet, dodat sílu a oporu. Teď jsme vypadali jako opravdový pár, ale to jsme nebyli, každý z nás měl jinou cestu.

„Měl jsi mi něco říct,“ připomněla jsem mu.

„Ano,“ uznal, ale k ničemu se neměl.

„Co?“

„Chci, abys mě na matrice nechala zapsat jako otce Renesmé a aby po mě měla i jméno...“

„To bez mého souhlasu nemůžeš!“ vyvlíkla jsem se mu z objetí a zůstala na něj zírat. Tohle jsem doopravdy nečekala, i když to bylo naprosto logické.

„Já vím, musím mít tvůj souhlas. Šlo by to i přes zkoušku DNA, ale to jak víš, není možné.“

„A co bude dál, Edwarde? Budeš chtít Nessie vídat každý druhý víkend?“ ohradila jsem se.

„Vlastně chci společnou péči...“

„Ne!“ zavrhla jsem to a chtěla si malou vzít k sobě.

„Nemůžeš mi bránit! Mám na ni stejné právo jako ty!“

„To nemáš! Já...“

„Ty nic, Bello! Je to má dcera a jak jsem ti jednou řekl, ty mě od mého dítěte neodloučíš a já jí chci být právoplatným otcem. I kdybych měl zfalšovat tvůj podpis a podplatit kupu úředníků. A když už v tom budu, co kdyby ses rovnou probudila jako má žena – Isabella Cullenová?“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 3. kapitola: