Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 24. kapitola

18.05.2010 (10:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 11399×

24. kapitola

„Edwarde, pust mě. Musím se ještě postarat o Renesmé."

„Kdo je Renesmé?“ zeptal se a já nevěřila vlastním uším, vzteky jsem zatla pěsti.

On si hraje na vzorného otce a ani neví, jak se jmenuje jeho dcera? Chce mi ji vzít a nic o ní neví... Nezná ji! Otočila jsem se a jednu mu vrazila. Už zase. Naprosto to nečekal a jen na mě vyjeveně zíral. Jeho to snad ani nepolechtalo, zato já jsem měla pocit, že mi ruka upadne.

„Co si to dovoluješ? T-ty... ty...“ nemohla jsem najít vhodné přirovnání. „Renesmé je moje dcera. Vyhrožuješ mi jí a říkáš, jaká jsem neschopná matka, přitom o ní nic nevíš!“ řvala na něj jako pominutá. „Ona se jmenuje Renesmé Carlie Swan. Nebo si vážně myslíš, že bych ji pojmenovala po Lochneské příšeře?! Nessie je její přezdívka, vymyslel ji Charlie, aby pořád nekomolil její jméno a už jí to zůstalo. Vždyť ani nevíš, kdy se narodila a ani jak je úžasná a inteligentní. A že je ti podobná víc než si myslíš, i dar má po tobě!“ Teď jsem už brečela. „Oháníš se tím, že jsi její otec, ale víš, co stojí v jejím rodném listě v kolence otec? Že je neznámý!“

Nečekala jsem na jeho reakci a popadla tašku a Nessie z postýlky a vyběhla z pokoje.

„Alice, odvezeš mě, prosím,“ požádala jsem ji. Bylo to poprvé, co jsem na ni vlídně promluvila, věděla jsem, že mě neodmítne a že v ní tu podporu budu mít, i kdyby se měla postavit proti svému bratrovi.

„Jistě.“ Odložila časopis s dětským oblečením a zvedla se z gauče. Za Alicí se objevila rozčílená Rosalie a Alice na ni výhružně zavrčela. To bylo poprvé, kdy Alice vydala tenhle zvuk a Rose se překvapivě stáhla.

„Bello,“ zavolal na mě Edward a objevil se za mými zády. Hrklo ve mě a sevřelo se mi hrdlo. Chytl mě za paži a zavrčel na mě. „Jestli utečeš a nebo nějak ohrozíš moji dceru... Najdu si tě a vezmu si ji,“ řekl tvrdě. „Rozumíš?!“

Jen jsem kývla, že chápu a Edward mi otevřel dveře od auta a já celá vyklepaná nastoupila. Malá už byla v sedačce, Edward se k ní sklonil, políbil ji na čelíčko a řekl jí, jak moc ji miluje a že se zase brzo uvidí, byl k ní tak něžný a zároveň jsem v jeho očích zahlídla bolest z odloučení. Konečně jsme mohly vyjet.

Jen co jsme zatočili za první zatáčku, nezadržitelně jsem se rozbrečela. Ani jsem si nevšimla, že Alice zastavila a utěšuje mě ve svém objetí.

„To bude dobré.“ Hladila mě po zádech. Ale já věděla, že nebude, ba naopak. Teprve teď to začne. Přesto se mi ulevilo, když jsem byla pryč z jejich domu i se svou dcerou.

Alice mě vysadila před domem, chtěla jít se mnou dovnitř a ujistit se, že je všechno v pořádku, ale já ji zastavila. Chtěla jsem být už sama jen se svou dcerou. Nenaléhala, jen mi dala na sebe číslo a řekla, že jí můžu zavolat, kdykoliv. Objala jsem ji a zašla do útrob domu.

. . .

Koukal jsem na zadek odjíždějícího auta a měl chuť křičet, ať stojí a neopouští mě, ale hlas se mi zasekl v hrdle. Všechno, co mi řekla byla pravda a můžu si za to sám. Ona mě teď opouští i s naším dítětem a já je mohl jen nechat jít. Jejich tlukoucí srdce se vzdalovaly se zvukem motoru...

„To ti neodpustím, Edwarde!“ zařvala na mě Rosalie. „Jak jsi jen mohl! Jak si je jen mohl nechat odejít!“ Emmett ji sevřel ve svém medvědím náručí a omlouval se mi za její chování. Možná měla pravdu, ale já nemohl jinak. Nenáviděla by mě ještě víc než teď!

Ten den jsme do školy nešli. Věděli jsme, že tam Bella dnes stejně nepřijde. Potřebovala si po tom všem vydechnout a abych přiznal pravdu, taky jsem si potřeboval urovnat myšlenky. Tolik se toho za poslední dny stalo.

Lehl jsem si do postele, která ještě voněla po Belle a našem milování. Myslel jsem si, že to zvládnu, ale mýlil jsem se. Má existence nabrala nových obratů a ze mě byl otec nádherného stvoření, které bylo celé po mě. Páni! Pořád mi to bralo dech.

Celou noc jsem pozoroval ty dvě nejúžasnější bytosti na světě. Jejich dech, tlukot jejich srdce a ta nádherná vůně... Miloval jsem je. Bella mi ležela v náručí a já ji líbal do vlasů. Ani si to neuvědomovala, ale dělala mě tím nejšťastnějším mužem pod sluncem, ba v celém vesmíru. Můj zrak spočíval na kolébce, nemohl jsem se na to maličké stvořeníčko vynadívat. Byla tak maličká a tolik nádherná, stejně jako její matka. Když jsem držel v rukou ten maličký uzlíček, tolik jsem se bál, že jí ublížím. Byla tak maličká a křehká a mým tělem projížděl neznámý pocit pýchy a hrdosti, který vyvolal i Jasperovi úsměv na tváři. Nikdy bych neřekl, jaký je to úžasný pocit být otcem. Držet v náručí vlastní podobu, vlastní krev...

Z mých úvah mě vyrušily Rosaliiny myšlenky, které se snažila zastřít, ale mě neunikly.

„Rosalie, opovaž se!“ Vyběhl jsem za ní.

„Někdo na ni musí dát pozor!  Když tady náš  Pán šlechetný si myslí, že když ji nechal odejít, tak že se k němu zase hned vrátí! Ale to jsi na omylu, Edwarde! Sebere své saky-paky a my už Nessie nikdy neuvidíme!“ Zuřila.

„Já Belle věřím, Rosalie. A ty by jsi měla taky. Chápu, že máš o Nessie starost, ale je v dobrých rukou.“ Snažil jsem se ji přesvědčit.

„Je v lidských rukou a malá je napůl upír. Copak to nechápeš a necítíš její vůni? Co když přiláká dalšího upíra? Hmm... Co potom?“ štěkla po mě.

„Dost, Rosalie. Bella i malá voní zvláštně, ale ne tak, aby přilákaly někoho z našeho druhu. A navíc Bella už není tak lidská.“ Utnul ji Carlisle. „Edward se rozhodl a my jeho přání budeme respektovat.“

Rosalie se znechuceně odfrkla. Jindy by Carlislea poslechla, ale tady šlo o dítě a pro tak byla schopná udělat vše.

„Jasně, jeho rozhodnutí jsou vždy bezchybná,“ řekla ironicky a odešla do své ložnice. Přesto mě její myšlenky všude pronásledovaly. „Ona tě nemiluje Edwarde, smiř se s tím. Ty jen přijdeš o dítě. No, řekni, kolik nesmrtelných má to štěstí a stal se rodičem a má vlastního potomka? Už tě vidím za pár let, kdy tvoje dcera říká jinému muži „tati“ a ty jen nezúčastněně přihlížíš. Pokud budeš mít to štěstí, budeš pro ni jen neznámý muž... To vážně chceš, Edwarde?!“ hučela do mě každou minutu a přehrávala tyto verze ve své hlavě. Ne, to by mi Bela neudělala... A nebo ano? Vždyť jsem sám po ní chtěl, ať žije normální lidský život.

V hlavě se mi přehrávala všechna slova i výčitky, kterými mě Bella zahrnula. Měla pravdu, o svém dítěti jsem téměř nic nevěděl. Tolik toho musím napravit.

K večeru jsem to už nevydržel a i přes protesty rodiny, ať nechám Bellu chvíli se vzpamatovat, jsem se za ní vydal. Jen Rosalie nadávala, že jsem to měl udělat už dávno.

Bylo mi jedno, kolik dopravních zákazů a předpisu poruším, potřeboval jsem být u nich - u mojí ženy a dcerky.

Z Rosaliiných poznatků jsem věděl, jak žijí, přesto mě to chudé prostředí překvapilo. Takhle je nemůžu nechat žít, sám mám jmění více, než za celou existenci dokážu promarnit, přesto jsem věděl, že je to zbytečné, Bella je tvrdohlavá a nic nepřijme a už vůbec ne ode mě...  Ale já to nějak udělám.

Hlavní dveře do budovy, kde Bella s naší dcerou bydlela, byly zavřené a okolo žádné zvonky. Mírně jsem do dveří strčil, zámek povolil a já šel dál jen po čichu. Ta nezaměnitelná vůně mě dovedla k jednomu bytu, kde jejich aroma bylo nejsilnější. Dveře byly mírně otevřené, nevěděl jsem, co za nimi najdu, ale žádné bušící srdce mě nevítalo. Byt byl prázdný, věci rozházené a oblečení a všechno potřebné tu chybělo. Nevěřícně jsem na tu spoušť zíral a docházelo mi jediné, Bella odešla!

Zůstal jsem strnule stát a nevěřil tomu. Telefon v kapse mi vyzváněl už poněkolikáté a já ho nebyl schopný zvednout, pak jsem si uvědomil, že by to mohla být Bella, ale na displeji stálo Aliciino číslo.

„Co chceš?“ štěkl jsem na ni.

„Edwarde, neboj, my je najdeme, nevěřím tomu, že by tě opustila...“ Dál jsem ji nehodlal poslouchat a ukončil hovor.

Měl jsem poslechnout Rosalii a držet Bellu i naším dítětem pod zámkem. Pak by se nic takového nestalo. Rose měla celou dobu pravdu, přiznával jsem si sám sobě neochotně.

Hledal jsem ji všude, volal jsem, kam jen mohl a i ji, ale zbytečně. Nevěděl jsem, co se stalo, vždyť slíbila, že neudělá žádnou hloupost. Chvíli jsem se bál, že splnila svůj slib a utekla do La Push, ale po tom, co jsem podplatil službu na letišti, jestli neodletěla, ale ani oni mi neřekli více. Jen, že žádná Swanová v žádném letadle neseděla a ani nemá rezervací na další let. Ptal jsem se všude, kde jsem jen mohl a začal upadat do stejné agónie, jako po mém odchodu z Forks.

Se sklopenou hlavou jsem se vrátil domu, ani oni nenašli žádnou stopu, která by nás k ní dovedla. Měl jsem chuť všechno okolo sebe rozmlátit. To všechno byla jen má vina. Kdybych se nechoval jako idiot, neutekla by a měl bych je obě u sebe...

Výčitky mě zahrnovaly ze všech stran. Pocit bezmocnosti se ve mě usídlil, stejně jako prázdno v hrudi, které lámalo mé mrtvé a ledové srdce. Měl jsem chuť křičet okolo sebe a všechno zničit. Bušit do stěn a vybít svou bolest. Jenže tu nic nedokázalo utišit. Jen ony - mje žena a dcera! Dvě jedinečné osoby na tomhle světě, bez kterých má existence nemá smysl.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 24. kapitola: