Překvápko! Udělali jste mi svými komentáři velkou radost a já ji teď udělám Vám v podobě dalšího dlouhého dílku. Tahle kapitola vznikla ve spolupráci s Tezzynkou. Jelikož Regi se sekla a brečela, vztekala se a málem si rozmlátila klávesnici, tak jí Tezz jako dobrá duše musela pomoci... Děkuji.
11.05.2010 (15:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 14050×
22. kapitola
Svíral jsem Bellu v náručí a nevěřil jsem tomu, co se stalo. Odpadla mi tu a mohl jsem za to jen já. Položil jsem jí na pohovku a Carlisle se jí ujal.
„Edwarde, smím si s tebou promluvit?“ zeptala se mě Esmé a v myšlence dodala „Hned!“
Nechtěl jsem opustit Bellu a malá se v Rosaliiném náručí rozbrečela. Přesto mě Esmé dotáhla do kuchyně a spustila na mě.
„Takhle to nejde, Edwarde,“ domlouvala mi, „nedokážu se dívat, jak Bella trpí. Znásilňuješ její mateřský cit.“
„Já vím, Esmé. Když já se bojím, že mě opustí a já už jí nikdy neuvidím. Ji a ani své dítě.“
„Necítila se takhle nějak Bella, když jsme jí opustili? Ještě navíc s upírským dítětem v lůně? Edwarde, nemůžeš se takhle k Belle chovat. Ona neudělala nic špatného. Jen se bojí o své dítě, jako každá matka. A i když to nechce přiznat, tak tě stále miluje a tím je to pro ní jen horší, má z tebe hrůzu.“
„Ale já nemám jinou možnost. Co když splní svou výhružku a uteče do La Push? Co potom... Hmm... Vidím ti do mysli, i ty jako matka bys udělala to samé. A udělala jsi to.“ Narážel jsem na skutečnost, kdy utekla před svým manželem, který jí týral, aby nemohl ublížit dítěti v jejím lůně. Nebyla to ta samá situace, ale stejný mateřský instinkt.
„Máš pravdu,“ pokývala hlavou, „ale ty jí nechceš ublížit, jen jí chránit a milovat, tak jí to dokaž, ať se necítí tebou ohrožená.“
„Ale jak Esmé?“
„Na to musíš přijít sám.“
„Ona mě opustí...“ Zakroutil jsem hlavou. „A tohle je jediný způsob, jak jí přimět, aby ode mě neodešla. Esmé, já už nevím, jak bych zvládl další čas bez ní. Až teď jsem si uvědomil jakou jsem udělal chybu, že jsem jí opustil, já jí tolik miluji, že už si bez ní nedokážu život představit. Rozum mi zatemňuje strach a já se cítím tolik bezmocný. Snažil jsem se jí omluvit a ospravedlnit své chování, ale ona je hluchá a slepá mým prosbám. Ztratila ve mě důvěru a já netuším, jak jí získat zpět.“
„A ty si myslíš, že jí tímto způsobem získáš?“
„Já jen udělám všechno pro to, abych jí neztratil a to jakýmkoliv způsobem,“ řekl jsem rozhodně. A stále slyšel Rosaliiny myšlenky, které na mě přímo křičely, že mě Bella opustí a já už své dítě nikdy neuvidím.
„Edwarde.“
„Ano?“
„Nemyslíš si, že jsem na babičku trochu mladá?“
. . .
Probudil mě dětský pláč a šílený smrad. Ležela jsem na sedačce a Carlisle mi u nosu přidržoval flakónek s tím zápachem. Moje miminko leželo v rukou Rosalie a nemohla ji utišit. Chtěla jsem se zvednout, ale někdo mě držel za ruku. Edward. Koukal na mě provinile a se strachem v očích. Vytrhla jsem se mu a štěkla na Rosalii, ať mi podá moje dítě. Na vteřinu zaváhala a vložila mi ji do náruče. Přitiskla jsem si ji k sobě a malá se během chvíle uklidnila. Líbala jsem jí na čelíčko, líčka a do jejího medového chmýří na hlavičce a tekly mi přitom slzy. Mé holčičce to naopak připadalo velice zábavné.
Došlo mi, že malá bude chtít zase každou chvíli jíst a já už teď věděla, že jí nebudu moct nakojit. Byla jsem s nervama pryč a pobyt tu mi klid nepřidával. Tímhle tempem brzy přijdu o mléko.
„Jak ti je, Bello?“ zeptal se Edward.
„Nedělej se, že tě to zajímá,“ odsekla jsem mu a on sklopil hlavu. Carlisle mi vtiskl do ruky sklenici vody a já jí na jeden zátah vypila.
„Edwarde, měl bys Bellu odnést do ložnice a nechat jí odpočinout,“ pobídl ho Carlisle zamračeně a významně se na Edwarda podíval. Ten jen kývl. Pak se Carlisle obrátil na mě. „A ty Bello neodporuj, jinak nám tu znovu omdlíš.“
Edward neváhal a vzal mě i s malou do náruče. Bylo to divné být v jeho pevných pažích, po tom všem, ale naštěstí jsem to měla rychle za sebou. Odnesl mě do své ložnice a položil na jediný pohodlný kus nábytku.
„Promiň. Už jsem Alici poslal koupit ti postel a něco na sebe. Zatím si můžeš půjčit mé oblečení, jestli budeš potřebovat,“ nabídl mi. Lehla jsem si na sedačku a malou položila vedle sebe. Jako by moje holčička nevnímala, co se ní děje a pro sebe si žvatlala a strkala si rukávky do pusinky. Čekala jsem, že Edward odejde, ale on si jen přisunul křeslo k lehátku a nic nenaznačovalo, že by se chystal opustit místnost, jen nás tiše pozoroval. Na chvíli jsem si přála, abych mu mohla vidět do hlavy. Proč tohle dělá? Za celou dobu nepromluvil ani slovo, jen nás se zájmem pozoroval.
„Jak jsi myslela, že Nessie málem přišla o matku?“ promluvil najednou a upřel na mě své zlaté oči. Dělala jsem, že neslyším, nechtěla jsem na tuhle otázku odpovídat. „Odpověz mi, prosím,“ naléhal utrápeně. Jak si jen dovoluje používat tenhle ublížený tón po tom, co mi řekl?
„Porodit tohohle andílka nebyla zrovna nejlehčí záležitost,“ zašeptala jsem a pohladila malou po bříšku. „Rodila jsem téměř čtyřicet hodin, a když byla malá na světě, bodlo mě u srdce a mě pohltila tma.“ Dramaticky jsem se odmlčela a pokračovala. „Pak si jen pamatuji bolest v hrudi, zimu a Charlieho uslzený křik, ať ho neopouštím, že ho nemůžu nechat samotného s dítětem. Ležela jsem na chodbě u nemocniční márnice přikrytá jen prostěradlem...“
Edward mě tiše poslouchal a mě po tváři tekla nejedna slza, ta vzpomínka mě ještě teď děsila. Edward si ke mně klekl a něžně je setřel.
„Promiň,“ omluvil se mi, „měl jsem tam být.“
„To nic. Za tři dny jsem byla jako rybička. Doktoři se na mě chodili koukat jako na nějaký zázrak, až jsem to nevydržela a raději podepsala reverz a odešla domů.“ Jeho ruka na mé tváři zůstala moc dlouho, tak jsem jí raději smetla a on se zatvářil nešťastně.
Naše miminko začalo pomalu natahovat a Edward se k ní sklonil. „Přeci bys neplakala, maličká,“ chlácholil jí a snažil se jí utěšit. Moc mu to nešlo a jeho malíček v její pusince jí utěšil jen na pár chvil, než zjistila, že odtamtud žádná dobrůtka nepoteče. I Edwardovi došlo, že má hlad a významně se podíval na má ňadra. Zase jsem znervózněla, cítila jsem v prsou pnutí, ale takové to, že to prostě nezvládnu. Snažila jsem se dát najevo klid, jako že se nic neděje a vstala jsem i s malou.
„Musíme jí ohřát flaštičku,“ konstatovala jsem. Naštěstí se mě na nic neptal a sešel se mnou do kuchyně. Přesto mi neuniklo, jak kontroluje každý můj pohyb, kdybych znovu omdlela. Už se zase choval mile, nechápala jsem ty jeho výkyvy nálad. Zase se choval, jako by se nic nedělo. Esmé už byla v kuchyni a ztrápeně se na mě podívala.
„Máš hlad?“ zeptala se mě.
„Já ne, ale Nessie ano. Viď, ty můj šmudlíčku,“ žvatla jsem ke své holčičce.
„Rose dala mléko do spodní police v lednici. Ohřála bych ho, jen si už nejsem jistá, zda bych na poprvé od oka odhadla teplotu,“ omlouvala se mi.
„To je v pořádku. Já to udělám. Pohlídáš mi jí na chvíli,“ požádala jsem ji..
„Já to udělám,“ ozval se Edward a Esmé odešla. Na nic se mě neptal a přistoupil ke mně.„Je to i má dcera,“ připomněl mi. Malá se už vztekala a já jí nutně potřebovala nakrmit, tak jsem mu ji vložila do rukou, se slovy, ať jí podpírá hlavičku. Edwardův pohled zněžněl při pohledu na ni a snažil se ji utišit. „Neboj, maminka ti už připravuje mňamku.“ Ale moc se mu to nedařilo, byl ve svých krocích nezkušený. Otcovství pro něj byla novinka a on házel zoufalé pohledy na hřející se mléko, jako by se ho snažil očima popohnat.
Ještě jsem vyzkoušela teplotu a mléko bylo hotové. Chtěla jsem si jí od něho vzít, ale on zavrtěl hlavou.
„Já to udělám,“ řekl nekompromisně. Lahvičku jsem mu neochotně podala a poradila mu, ať jí víc nadzdvihne lahvičku. Poslechl mě a snažil se jí dát špuntík do pusinky. Jakmile Nessie mléko ochutnala, tak ho hned vyplivla a začala znovu brečet. Edward se na mě zmateně podíval.
„Zkus to ještě jednou,“ pobídla jsem ho, ale dopadl stejně.
„Nevidím ji do mysli, stejně jako tobě. Něco jí je,“ strachoval se Edward.
Zakroutila jsem hlavou. „Ne, jen je rozmlsaná.“
Vzala jsem si od Edwarda lahvičku a v lednici u mléka našla stříbrnou termosku. Na chvíli jsem zaváhala, zda jí mám otevřít, ale nakonec jsem to udělala. Edward na mě vykulil oči. Pach krve ho musel uhodit do nosu. Dala jsem do mléka dvě lžičky té tekutiny a pochutina se roztřepáním zbarvila do růžova. Podala jsem mu ji a ten si ji s nedůvěrou ode mě vzal a vložil malé do pusinky. Malá se k tomu hltavě přisála. Až teď jsem si všimla, že celá rodina je nahrnutá ve dveřích, a vyjeveně sledují Nessie. Musela je přilákat vůně krve.
Jen jsem nad tím pokrčila rameny a napila se z termosky. Cítila jsem, jak se celé mé tělo uvolňuje a pnutí na hrudi jsem už téměř necítila. Pravda, že za tepla byla lepší, ale při jejich pohledu na mě, jim málem spadla brada až na zem a já měla co dělat, abych se nesmála jejich výrazům a tvářila se vážně.
„Hmm... Bello,“ odkašlal si Carlisle.
„Ano, Carlilse?“
„Smím?“ A hnal se k dóze s krví. Vzal mi ji z ruky a přičichl. „Srna,“ ohodnotil jí a zvídavě se na mě podíval. Na jazyku ho pálilo tolik otázek, ale já se tvářila nepřístupně, natož sdílně. Zahleděla jsem se na Edwarda, ten se soustředil na krmení našeho miminka a házel po mě pohledem plných otázek.
„Bello,“ oslovil mě Carlisle a já k němu zvedla hlavu, „rád bych tobě i malé provedl celkovou prohlídku...“
„Jasně a zkoumat nás, jako králíky. Zapomeň Carlisle,“ prskala jsem.
„Bello, Carlisle by vás měl prohlednout,“ zastal se ho Edward, „zda jste v pořádku.“
„Ať si prohlídne tebe,“ odsekla jsem mu.
Pak Edward zavrčel, myslela jsem, že je to na mě, ale najednou tiše vykřikl. „Jaspere, jdi na lov. Hned!“
Pohlédla jsem na Alicina manžela, jeho oči duhovky byly totálně černé hladem. Jasper si všiml mého vydšeného pohledu a vytratil se ze dveří. Malou náhlý hluk vylekal, zakuckala se a rozbrečela. Edward se na mě provinile podíval, věděl, že je to jeho chyba, ale jen ji chtěl mít v bezpečí.
„Ale broučku.“ Vzala jsem si jí z Edwardových pevných rukou. „Přeci bys neplakala...“ Přivinula jsem si jí k sobě. „Edwarde, mohl bys mi prosím přinést z ložnice barevné chrastící sluníčko? Je v dětské tašce,“ požádala jsem ho a on byl hned zpět s hračkou. Nessie vykulila oči a zaujala ji hračka. „Tak vidíš, už je to v pořádku,“ smála jsem se na ní.
Jen se malá uklidnila, už jsme byli s Edwardem zase v sobě.
„Bello, já se tě na nic neptám. Carlisle ji prohlédne, ať chceš nebo ne. O tom s tebou nehodlám diskutovat.“ Odnášel Edward Nessie do Carlisleovi pracovny.
Celá jsem se klepala. Ještě moc dobře jsem si ještě pamatovala na její zoufalý a bolestný pláč při povinném očkování. Ubližovalo jí to a já s tím nic nemohla udělat. Od té doby neměla ráda lidi v bílých pláštích. Chtěla jsem jít s ní, do té pracovny a dát na ní pozor, ale neměla jsem odvahu, tam vstoupit. Měla jsem pocit, že bych to neunesla. Uklidňovala jsem se tím, že je tam s ní Edward a ten by nedovolil, aby se jí něco stalo a i Rosalie, která si nenechala nic ujít.
Připadalo mi, že je tam věčnost, ale bylo to sotva pár minut. Esmé se mnou seděla na pohovce a povzbudivě mi tiskla ruku, ale já se na ní nedokázala usmát, jen jsem netrpělivě čekala, až Renesmina prohlídka skončí, že jsem si ani nevšimla, že se Alice vrátila a Emmett za sebou tahá velké kusy nábytku.
Konečně se dveře otevřely a oni vyšli, vypadli spokojeně, takže všechno dopadlo v pořádku. Jen Carlisle kroutil hlavou, se slovy, že něco tak jedinečného ještě v existenci neviděl. Hned jsem se hnala za svou holčičkou, která slintala na Edwardovu košili a jemu to vůbec nevadilo. Edward si mě změřil pohledem.
„Už si jedla?“
„Nemám hlad,“ odbyla jsem ho nevrle, chtěla jsem mít svoje děťátko u sebe.
„Nedám ti jí, dokud se nenajíš.“ Přešel ke mně Edward.
„Bello, pojď,“ přistoupila ke mě Esmé, „udělám ti vajíčka.“ A já za ní šla jako poslušná holčička.
. . .
„Vím, co myslíš a ne, nenechám ji odejít. Nevzdám se jich,“ řekl jsem rozhodně. Rosalie se v myšlenkách zatetelila štěstím a radostí. Pomalu se přestávala vidět jako teta, ale začala se usazovat do role matky. „Počkej! Špatně jsi mě pochopila. Nikdy bych Bellu od naší dcery neodloučil.“
To bych nikdy neudělal. Miloval jsem je stejnou měrou, byly smyslem mé existence. Ale neviděl jsem jiné řešení... Byl jsem ve slepé uličce. Ubližoval jsem Belle, ale jinak to prostě nešlo.
„Ale nemůžeš ji tu držet násilím. Co uděláš, až se zítra sbalí a bude chtít odejít?“ popichovala toho démona ve mně. V její mysli jsem viděl to, co by udělala ona. Jednoduše počkat, až nebude muset Ness přijímat mléko a pak by pro ni byla Bella zbytečná. Zavrčel jsem...
„Udělám to tak, aby už odejít nechtěla. Přesvědčím ji o tom, že ji stále miluji a taky o tom, že i ona stále miluje mě,“ vysvětlil jsem a usmál se nad představou mých lásek v mém objetí.
„Jsi blázen! Opustil si ji a ona si musela projít tím peklem sama. Nikdy ti neodpustí, tak na ni zapomeň a začni se soustředit na to, co je důležité a to je Nessie.“ Měl jsem chuť se na ni vrhnout. Copak neměla soucit ani se mnou, s jejím bratrem? Neviděla, že kdybych se měl jedné vzdát, zabilo by mě to? Už bych nepotřeboval hořící hranici, abych odešel na onen svět. Zemřel bych žalem.
„To ty spíš zapomeň na to, že mi budeš rozvracet moje štěstí jen pro to, abys měla to, co už tak dlouho chceš. Bella je Nesiina matka a tak to i zůstane, ať už se Bella rozhodne jakkoliv, rozumíš?“ Ani jsem nečekal na odpověď a spěchal zpátky za Bellou a svou dcerou.
Znovu jsem se usadil do křesla a sledoval to nejdůležitější v mém životě. Obě byly tak nádherné, líbezné. Netrvalo to dlouho a Bella se probudila z odpoledního spánku. Zmateně seděla na mé nové posteli a mnula si oči. Byla tak sladká, celá k pomilování.
„Klidně spi,“ promluvil jsem tiše, nechtěl jsem ji vylekat.
„Ne, Nessie se za chvíli probudí,“ informovala mě. Její hlas byl pořád tak ledový a nepřátelský. Moc mě to bolelo, ale nechtěl jsem dát najevo svou slabost. Musela mě vidět jako silného muže, který se o ni i o malou postará a zaručí jim bezpečí.
„Probudí se na krmení?“ zeptal jsem se. Nemohl jsem si pomoct, ale byl jsem se vším tak fascinován.
Bella si poposedla na posteli a významně se na mě podívala. Pak sklopila pohled. Popadla mě nervozita a strach, co se bude dít?
„Víš, Edwarde, je to taková zvláštnost.“ Pak si řečnicky odkašlala. Napjatě jsem se zaposlouchal a čekal, co z ní vypadne. „Nessie má v hlavě zabudovaný takový super budík, díky němuž stihnu odpolední zprávy.“ Koukal jsem na ni a nebyl schopen slova. Když omdlela, musela se praštit do hlavy, nebo jsem ji silně zmáčknul. „Jasně, že se probudí na krmení, co sis myslel?“ vyštěkla potichu.
Ignoroval jsem to.
A opravdu, maličká se po pár minutách probudila a už začala natahovat. Chtěl jsem si ji vzít do náruče, ale Bella mě předběhla. „Bello, i já...“
Nenechala mě domluvit a sedla si na druhou stranu postele zády ke mně, čelem k oknu a začala kojit. Na jednu stranu jsem si připadal jako šmírák, když se mi v hlavě utvořil plán, abych vyšplhal na strom. Bylo to totiž něco tak nádherného. Obraz mojí ženy, jak kojí naše malé miminko.
Ale tenhle nápad jsem vyhnal z hlavy. Mám na to právo... Už tak jsem byl o tolik věcí ochuzen, i když jen vlastní vinou. Přešel jsem k oknu a otočil se na Bellu. Opět si mě nenávistně měřila...
„Já vím, že nechápeš můj postoj, ale jsem odhodlaný udělat vše, abych vás dvě neztratil.“ Můj pohled byl zaklesnutý v tom jejím, v tom odměřeným.
„Ne, Edwarde. Já jen nechápu, proč mi osud postavil do cesty toho největšího osla, co jen po světě běhá.“ A dál mi nevěnovala pozornost.
Ale Alice s ní chtěla udržet kontakt i po mém odchodu. Její slova si pamatuji jasně, jako by je vyslovila před chvílí. “Je to moje nejlepší kamarádka. Jestli si chceš zničit život, prosím. Ale já od ní neodejdu!“ Jen pod mým nátlakem odešla...
Jen Rose se to nelíbilo. „Jak si má na nás zvyknout, když ji máš neustále u sebe?“ prskla. Esmé se do toho chtěla vmísit a stejně tak i já, ale Bella se ozvala jako první.
„Já jsem její matka. Nikdo ji nedokáže uklidnit lépe než já.“ Oplatila jí nenávistný pohled a to Rosalii ještě více popudilo.
„Nedivím se tomu, že jsi neustále tak naštvaná. Nechceš tu být pořád zavřená, jsi hold mladá a chceš se bavit s přáteli, užívat si. To ti nikdo vyčítat nemůže. Stačí, když Nessie nakrmíš a necháš tu nějaké mléko a můžeš si jít po svých.“ Chytla se příležitosti, jak Bellu vyštvat.
Popadl mě vztek. Nemohl jsem jinak a zavrčel jsem. Představa, že by Bella odešla, byla pro mě nemyslitelná. Ale ona jako by si toho nevšímala.
„Nenechám ji samotnou,“ prohlásila Bella pevně. „A navíc, to, co mě nejvíce rozčiluje, je fakt, že tu musím být s vámi. Kdybych mohla, už dávno bych byla i se svou dcerou pryč.“ Tyhle dvě mezi sebou bojovaly všemi svými silami. Ani jedna nechtěla prohrát, ale Bella byla v tomhle v právu.
„Nikdy nebude sama. Je tu sedm upírů, kteří ji budou chránit. Které dítě by mělo lepší budoucnost než ona?“ zeptala se arogantně a pohodila svými blonďatými kadeřemi. Čekal jsem, kdy Bella vybuchne, nebo kdy vybuchnu já, ale Bella byla celou dobu až velmi klidná.
„Jistě, které dítě by nebylo nadšeno z toho, že jeho tatínek zabil Bambiho maminku?“ zeptala se s úsměvem a odešla teď už se spící Nessie nahoru do ložnice.
Ani nevím, ale musel jsem se začít smát a stejně tak i Emmett. Carlisle si diplomaticky odkašlal, aby zakryl smích. Rosalie to ale vtipné nepřišlo. Naštvaně odkráčela k sobě do ložnice a očekávala, že za ní Emmett přijde, ale ten se válel v křečích na zemi.
Když jsem se dostatečně uklidnil, vyšel jsem nahoru za Bellou. Myslel jsem, že už ji bojovná nálada upustila, ale to jsem se zmýlil. Když zvedla hlavu od spící holčičky, věnovala mi studený pohled. „Co tu děláš?“ zašeptala, aby toho andílka nevzbudila.
„Jdu si dát sprchu. Doufám, že ti to nevadí.“ Ani jsem nečekal na její odpověď a ze skříně vytáhl pyžamo a zalezl do koupelny. Chvíli jsem nechal ledovou vodu, aby mě co nejvíce zchladila, ale pak jsem ji upravil tak, aby byla zas co nejvíce horká. Chtěl jsem v sobě udržet co nejvíce tepla, bude to tak lepší...
Když jsem vylezl z koupelny, uviděl sem ležící Bellu. Byla zachumlaná pod peřinou, na sobě měla jednu z mých košil a pohled upírala na naše miminko. Neváhal jsem a ulehl do postele. Čechral jsem deku, když na mě Bella zaměřila pohled. „Co si sakra myslíš, že děláš?“ prskala.
„Co by? Jdu spát,“ usmál jsem se a dělal ze sebe hloupého. Malý kousek ze mě doufal, že Bella udělá to, co dělala celou dobu a to, že mě bude ignorovat.
Jenže můj nevinný tón ji popudil. „Takže za prvé – ty spát nepotřebuješ a za druhé – i kdyby ano, tak máš gauč. Sám jsi to řekl,“ vyháněla mě.
„Ale Bello, nebuď labuť,“ zasmál jsem se. „A buď tiše. Vzbudíš malou.“ Bella se už nadechovala, aby mi něco řekla, ale já ji přerušil. „Rose, odneseš prosím dítě?“ Věděl jsem, že čeká hned za dveřmi. Už si ji i s kolébkou odnášela, ale Bella ji chtěla zastavit. Chytl jsem ji za paži a odmítal pustit. Chvíli jsem se bál, že jsem jí ublížil, ale její pohled nenasvědčoval fyzickou bolest.
„Ty to nechápeš! Nikdy nebyla na noc ode mě!“ rozplakala se. Její mateřský cit byl silnější víc, než jsem si myslel. Nad tím jsem se musel usmát.
„Ona to zvládne. Navíc už spí. Ale my dva si potřebujeme promluvit,“ řekl jsem nekompromisně.
„My dva nic nemusíme, protože něco jako my, neexistuje!“ odsekla mi.
Povzdychl jsem si. Je tak paličatá, nechce si to přiznat. „Bello, já vím, že mě stále miluješ,“ pronesl jsem. Můj hlas byl tak sebejistý, nikdo nemohl pochybovat o mých slovech.
Vyvalila na mě své čokoládová očka. „Hm, upadl jsi?“
„Edwarde,“ vzhlédla ke mně, „já tě ne-mi-lu-ju!“ Zdůrazňovala pečlivě všechna slova.
„Dobrá. Když mi dokážeš, že mě nemiluješ, hned zítra můžeš i s malou odejít. Nikdo ti nebude bránit a ani dál otravovat život,“ nabídl jsem jí. Rosalie na mě v myšlenkách křičela, že to nedopustí, a že kdyby mohla, tak s malou uteče.
Já jsem si však starosti nedělal. Věděl jsem, že to Bella nedokáže. „Fajn! Co mám udělat?“ vychrlila ze sebe poraženecky. Možná, že se v duchu tetelí radostí, ale stejně nakonec zůstane se mnou. Miluje mě, nedokáže opak.
„Dokaž mi, že mě nemiluješ a pomiluj se semnou.“
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Němý pláč - 22. kapitola:
Logika chlapa: keď ma nemiluješ tak sa so mnou pomiluj. 
To nemalo chybu.
Promin nechci ti tu povídku kritizovat ale je to taková zmatenina!
Tak Edward mi už lezie na nervy, strieda nálady ako... ani neviem čo, nemal by byť k nej taký hrubý.
No to som zvedavá, čo mu povie na ten jeho... návrh.
Kapitola 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!