Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 2. kapitola

24.01.2010 (14:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 9242×

2. kapitola

Ráno jsem vstala a brzo, Nessie ještě spala a já mohla vše v klidu připravit, dát si potřebnou sprchu a připravit oblečení... Vůbec jsem si na ní nemohla stěžovat. Byla andílek. Ulehčovala mi to jak nejlépe mohla, byla velice inteligentní. Moc dobře věděla, že nesmí svoji schopnost použít na nikoho jiného než na mě.

Nessie se probudila a dožadovala se pozornosti. Jak pak by ne, potřebovala přebalit. Usmála jsem se na ni a ona mi to mile oplatila, odhalila mi tak svoje dva špičáčky v pusince. Vypadala jako malý roztomilí upírek. Nad tím jsem se rozesmála. Měla je už od narození, lékaři jí je chtěli vytrhnou, ale já jí nedala. A když viděli, že mi to při kojení nevadí, neřešili to. Byla zlatá, nikdy mě nekousla. Vždyť stejně jako já ani nebyla jedovatá.

Když už jsme byli nakrmeni a připraveni, mohli jsme vyrazit. Posadila jsem malou do přenosné sedačky a vyrazili. Malá právě zjišťovala k čemu má ručičky,  kousla se do prstíku a začala brečet. Jen jsem se nad tím usmála a nechala ji v tom tápat. Myslím, že už to znovu neudělá.

Dorazily jsme na místo vydali se hledat jesličky v areálu školy, kde bude Nessie mezitím, co budu na přednáškách. Vešla jsem do místnosti plné hraček, na zemi si hráli tři děti od tří do pěti let. Rozhlídla jsem se, jako jesle mi to nepřipadalo, spíš jako školka.

„Ahoj, vy musíte být Isabella a Renesmé,“ uvítala nás. „Já jsem Rebeka Simpson a dělám tu opatrovatelku.“

„Bella a Nessie,“ opravila jsem ji. „Ráda vás poznávám.“

„Tykej mi, nejsem tak stará.“ To doopravdy nebyla, nanejvýš jí mohlo být tak třicet let. „Rebeka.“

„Jistě. Hledáme jesle, ale nějak...“

„Jste tu. S Nessie tu budou dohromady čtyři děti. Jesle i školka jsou tu spojené, ale neboj, je tu vše potřebné,“ obeznámila mě se situací. „Vlastně Nessie je první dítě pod tři roky, které jsem uvítalo. Je ještě tak maličká, dám na ní pozor jako na vlastní,“ přesvědčovala mě, když si všimla mého strachu.

Zhluboka jsem se nadechla a předala Nessie Rebece.

„Pane bože, ta je nádherná,“ zalapala po dechu při pohledu na mojí dcerušku. Poděkovala jsem jí, i když jsem to neslyšela poprvé.

„Nessie je zlatíčko, nebude ti dělat problémy,“ ujistila jsem ji.

„Věřím, vypadá jako andílek. Předpokládám, že kojíš.“ Podívala se na má plná prsa.

„Ano. Nessie jí každé dvě hodiny, tak sem budu chodit po každé druhé přednášce. Tady je taška, je tam vše potřebné a i lahvička odstříkaného mléka, pro jistotu. Než jsme vyjeli tak jedla. Dnes mám jen čtyři přednášky, tak se po druhé stavím. Jo, a abych nezapomněla. Nessie má už zoubky, tak se nelekni. Nebyl s nimi problém, tak jsme jí je nechali.“ No, to snad bylo všechno.

S údivem se na mě koukla, ale nic neřekla. Jen mě provedla po místnosti a představila mi děti, jeden pětiletý chlapeček byl její vlastní. Musím říct, že mě to uklidnilo. Alespoň vím, že se umí postarat o miminko.

Vydala jsem se na první přednášku, zatím to bylo jen seznamování s učivem, ale myslím, že s látkami nebudu mít problém. Můj mozek byl velmi schopný, byl lepší než fotografická paměť.

O druhé přestávce jsem se vydala směr školka. Už o první pauze jsem měla, co dělat, abych se tam nerozběhla. Jakmile jsem se sevřela svojí holčičku v náručí, rozbrečela jsem se. Nikdy jsem jí nenechala tak dlouho s cizími lidmi. Nessie vypadala pořád vystrašeně a udiveně, i když neplakala. Rebeka mě musela utěšovat, přitom se nic nedělo. Konečně jsem si přiložila k prsu a nakrmila ji, dát ji odříhnout už musela Rebeka, jelikož jsem se koukla na hodinky a přednáška mi začala už před pěti minuty.

Rychle jsem se vydala k budově a hledala správné dveře. Otevřela je a snažila jsem se tiše proklouznout do nebližší lavice. Kantor to naštěstí nekomentoval.

Celou tu dobu jsem se cítila divně, jako by mi někdo propaloval záda. Jen jsem zatřásla hlavou a nechala to být.

„Promiň, já jí neviděla,“ ozvalo se omluvně za mnou, a já poznala ten hlas. Chvíli mi trvalo, než mi došlo komu patřil. Rychle jsem se otočila a v zadní řadě uviděla to, co jsem nikdy nečekala.

((-- shrnuti --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 2. kapitola: