Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 18. kapitola

17.04.2010 (17:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 12861×

18. kapitola

„Edwarde... J-já ti lhala. Já nejsem těhotná. Já...“

„Cože!?“ nenechal mě dopovědět. „Teď mi lžeš, nebo jsi už byla na potratu!“ křičel na mě a přilákal na sebe pozornost všech i příchozího kantora ve dveřích.

„Edwarde, mohl by jsi se utišit?“ zašeptala jsem na něho naléhavě a snažila se splynout s davem. Bylo mi trapně, až ostudně.

Edward se zvedl a otočil se na ostatní, zpražil je pohledem. Velmi nebezpečným pohledem, který je donutil otočit se k předešlé činnosti.

„Jak si jen můžeš takhle hrát,“ řekl ztrápeně a chvatně odešel z učebny. Jen jsem se koukala na jeho mizející záda a z očí mi tekly potoky slz.

To jsem nechtěla! To ne! Kam jsme to jen dospěli? On ublížil mě a teď se zdá, že dělám to samé jemu.

Na toaletě mě překvapila Rose, ani se nezdržela, jen mi do ruky vrazila lísteček a hned se vytratila. Chvíli jsem civěla na svou dlaň, než mi trklo, že si ho mám přečíst. Co jiného mi Rose mohla psát, než že se po škole staví za Nessie. Odfrkla jsem si.

Škola uběhla rychle. Edwarda jsem už nikde neviděla, jen ostatní Cullenovi, kteří se na mě nesouhlasně dívali. Ani jsem nechtěla vědět, co si myslí, jen by mě to trápilo. Vždy jsem od nich odvrátila zrak, oni nemají co vyčítat!

„Bello, kde jste?!“ spustila na mě Rosalie, jen co jsem vystoupila z auta před domem. „Už tady na vás čekám skoro hodinu!“ A netrpělivě poklepávala nohou, aby dodala důraz svým slovům.

„No, tak promiň. Musela jsem malou vyzvednout ze školky a nakrmit ji. To chce nějaký čas,“ obořila jsem se na ni zpětně.

Ani mě nevnímala. Vyndala malou z auta a přivinula ji k sobě.

„Ahoj, maličká... Poznáváš mě? Já jsem tvoje teta Rose,“ mluvila šišlavě a tak spokojeně k mému dítěti a její úsměv na rtech byl upřímný a šťastný. Nikdy jsem takovou Rosalii neviděla. Pak se otočila ke mě. „Nelíbí se mi, že ji necháváš s cizími lidmi. Co když se jí něco stane a nebo někdo odhalí její výjímečnost?“ strachovala se.

„Ještě ty dneska začínej,“ řekla jsem si sama pro sebe. Ještě aby mi začala vyčítat tu dnešní scénu.

„Co máte s Edwardem, to je váš problém. Mě to nezajímá,“ odsekla.

„To je dobře. Pojď dovnitř,“ vybídla jsem ji a zamkla auto. To její porsche stálo opodál a vzbuzovalo pozornost okolí. Tomu se říká nenápadnost, zakroutila jsem hlavou.

Jen co jsem za námi zavřela dveře bytu, všimla jsem si Rosaliina pohledu.

„Co se ti zase nelíbí?“ zeptala jsem se jí už nabroušeně.

„Ta čtvrť ve které Nessie vychováváš, není pro ni vhodná,“ odpověděla jednoduše a já měla chuť nakopat tu její kulaťoučkou prdel.

„O mé dítě je postaráno dobře,“ odbyla jsem ji. Děla jsem, co jsem mohla a vůbec to nebylo jednoduché.

„Přesto bych byla ráda, kdyby jsi se přestěhovala. Pronajala bych ti byt v centru, budeš to mít lepší a je to tam pro vás bezpečnější,“ obeznámila mě se situací, jako by to byla samozřejmost, že ona pískne a já skočím.

„Mě se líbí tam, kde jsem. Díky,“ uzavřela jsem debatu. To si myslí, že jsem na prodej? Nehodlám jí být za nic vděčná. O svoje dítě se postarám sama.

„Tady nejde o tebe,“ odsekla mi.

„To máš pravdu, tady jde o tebe. Jak se to bude hodit tobě.“ Usmála jsem se na ni škodolibě.

Zpražila mě pohledem a dál nic neříkala. Miminko v jejím náručí začalo fňukat, neváhala jsem a vzala si jej od ní. Chvíli jsem si myslela, že Nessie tu atmosféru, co mezi mnou a Rosalií panuje, ale tím to nebylo, malá měla v plínce. Vzala jsem jí do ložnice, abych jí mohla přebalit, ale Rosalie mi byla v patách. Jen co jsem ji položila, zastavila mě. Celá se klepala na to, aby ji sama mohla vyměnit plínku. Něco v jejích očích mě přesvědčilo, abych ji nechala a já ji jen pozorovala. Počínala si velice opatrně a velice mateřsky.

Nevím, čím to bylo, ale konečně jsem měla někoho, kdo byl na stejné vlně jako já. Někoho, s kým jsem se mohla podělit o radost z mateřství. Nepřiznala jsem to, ale chyběl mi někdo, o koho by jsem se mohla opřít a radovat se s ním z drobností. Třeba i nad tím, když si Nessie slintá ručičky. A jediný, kdo tu byl, byla akorát ona, namyšlená Rosalie

. . .

„Emmette, kde je Rosalie,“ zeptala se mě Esmé.

„Jak to mám vědět?“ vyjel jsem na ni a vztekle praštil do stolu, až se rozpadl.

Esmé se na mě vyděšeně podívala a já musel odejít z místnosti, jinak bych pokračoval v demolici. Sedl si před domem na schody a sledoval přes chumel mraků nové svítání.

Snažil jsem se dýchat a vydýchat tu bolest, ale vůbec mi to nepomáhalo. Zoufale jsem drtit balvan ve své dlani, který se rychle měnil v prášek. Kdybych byl člověk, zoufalstvím bych brečela a to jsem chlap! Chlap jako hora k čemu mi to je, když je moje manželka šťastná s někým jiným..

Už zase bez jediného slova odešla, ale pokaždé se ke mě vrátila, až do teď. Čekal jsem na ni celou noc... Volal ji, ale ona mi to nezvedala. Měl jsem strach, že se jí něco stalo, ale můj instinkt mi říkal, že je v naprostém pořádku.

Kdopak by si nevšiml toho jejího divného chování poslední dobou. Hned po škole někam zmizela a vracela se až po setmění. Pokaždé důkladně vysprchovaná a šťastná... Jasper mi to potvrdil, prý ji šťastnější v naší existenci nezaznamenal.

A já věděl, že to mou není. Kdo ví, kam a za kým chodila... Ale copak nevidí a necítí, jak ji miluju a že je pro mě vším? Snesu jí modré z nebe, když si to bude přát, jen aby mě neopouštěla...

Chuť zabít dotyčnou, která mi odcizuje mou ženu, nabírala na intenzitě. Ale já věděl, že pokud by s ním byla šťastná a postaral se o ni, stáhl bych ocas jak ukňučený pes. To vše jen pro ni.

K domu se blížilo auto, už jenom podle motoru jsem poznal, že je to Rosalie. Vystoupila z auta se zářivým úsměvem na tváři. Vlastně jsem ani nečekal, že se vrátí, byla sobota, tak nemusela školy a mohla být kde chtěla a s kým chtěla...

Zakroutil jsem hlavou a uchechtl se, už zase byla vykoupaná a byla z ní cítit jen její vůně a nejen to, měla na sobě jiné oblečení, než ve kterém včera odjela. Moc dobře jsem věděl, jak o oblečení přišla, skončilo roztrhané na cáry při nějaké milostné hrátce!

Rose si všimla mého pohledu a vyděšeně se na mě podívala.

„Stalo se něco Emmette? Něco s rodinou?“ zeptala se spěšně.

„Nic. Jasper s Edwardem a Alicí jsou na lovu a vrátí se v pondělí ráno. Esmé s Carlisle jedou za chvíli. Měli jsme jet taky... Nezvedala jsi telefon,“ dodal jsem a snažil se zakrýt ten nešťastný tón, co se mi dral z plic.

„Já vím, omlouvám se. Měla jsem něco jiného.“ Přisedla si ke mě a pohladila mě po zádech.

„To jsem poznal, ale co, to mi neřekneš?“ obrátil jsem se na ni.

Zakroutila hlavou. „Promiň.“

Mohli jsme sedět na schodech hodiny a nikdo z nás nepromluvil, Rose se ke mě přitulila, ale já ji nevnímal. Nedokázal jsem se podívat do jejích očí a vidět v nich, že už mě nemiluje a že už pro ni nic neznamenám.

„Řekneš mi, kdo to je?“ promluvil jsem do ticha.

Rose se odsunula a z jejích úst vyšlo to prachobyčejné: „Ne.“

„To jsem si mohl myslet,“ odfrkl jsem si.

„Tak to není, Emmette, já ti to moc chci říct, ale nemůžu...“ Hrála to, nebo její sklíčenost byla opravdová? Ne, nesmím se jí nechat ošálit. Musím zjistit, kdo to je a rozpárám mu břich! Ale nejdřív musím zjistit pravdu!

„Řekni mi pravdu, Rose, zamilovala jsi se?“ uhodil jsem na ni a ona sklopila hlavu.

„No, jasně,“ odfrkl jsem si ironicky.

„Musíš mě pochopit!“ vzlykla. To mi stačilo, víc jsem nedokázal snést! Zavrčel jsem a ve vzteku napřáhl dlaň, v tu chvíli jsem si uvědomil, co chci udělat a stáhl ruku. Já blbec, není to její vina. To se stává... Hold, už nejsem ten, kdo ji po nocích obšťastňuje!

Otočil jsem se od ní a od jejích vyděšených očí a snažil se dostat od ní co nejdál.

„Emmette,“ snažila se mě zastavit a běžela za mnou. „Emmette, já tě miluju!“

„Vážně?!“ vyprskl jsem. „A co cítíš k tomu druhému, taky jej miluješ?“

„A-ano, ale není to, jak si myslíš. Je to jiná láska...“ vzlykla.

„Doopravdy? A jaká? Jeho máš do postele a mě na co?“ křičel jsem na ni a běžel dál do lesa.

„Emmette, no tak stůj!“ prosila mě. „Vždyť je to jen dítě...“ šeptla, ale já ji slyšel moc dobře.

Zastavil jsem a uviděl Rose sedět pod stromem s tváří v dlaních.

„Co?“ zeptal jsem se, jako bych špatně slyšel.

„Je to jen dítě...“

Bylo mi jí tolik líto, moc dobře jsem věděl, jak trpí tím, že nemůžeme mít děti a já se nedokázal dívat na ni, když jí něco ubližuje. Ale co to sem tahá? Myslí si snad, že jí někdo jiný dopřeje dítě?

„Rose, miláčku. To bude v pořádku, já...“

„Já slíbila, že Ti to neřeknu,“ vydechla zoufale.

„Co mi neřekneš? Proč mluvíš o dítěti?“ naléhal jsem na ni a ona sklesle sklonila hlavu a zavrtěla s ní. „Rosií, zavolám Carlisleovi a promluvíš si s ním.Všechno bude v pořádku, ano.“ Objal jsem ji a ona mi položila hlavu na rameno. Měl jsem o ni doopravdy strach. Moc dobře jsem si byl vědom, jak se kouká na děti na ulici...

Rose mi vzlykala na košili, po chvíli se uklidnila a z kapsy vytáhla fotku a položila mi ji do rukou. Bylo na ní miminko, sotva pár měsíců staré.

„Rose, je doopravdy nádherné, ale...“ Rosalie mi položila prst na rty a já se jí zadíval do jejích něžných očí.

„To je naše neteř.“

Teď jsem měl o ni vážně strach i když jsem věděl, že se upír nemůže zbláznit.

„Bella ji před několika měsíci porodila. Je Edwardova, vypadá úplně jako on. Napůl upír a napůl člověk. Nádhernějšího dítěte není,“ pronesla procítěně a já na ni jen zíral, jako by spadla ze stromu. „Emmette?“ Zatřásla se mnou.

„Hmm, Rose, zopakuješ mi to?“ Připadal jsem si, jako bych jí nerozuměl ani slovo.

„Ne, slyšel jsi moc dobře.“ Usmála se na mě.

Nevěděl jsem, co ji mám na to říct. Připadal jsem si, jako by mi řekli, že na poušti sněžilo. Nemožné!

„Neuvěřím, dokud neuvidím,“ pronesl jsem a Rosina tvář se zakabonila.

„Emmette, to není dobrý nápad. Bella se nás bojí a nemá zájem být s námi ve styku. Bojím se, že by mohla před námi i s malou utéct a ...“

„Já mám neteř, musím ji vidět!“ zastavil jsem ji. „Pokud je to pravda, nedovolím jí od nás odejít. Je to naše rodina. I přesto, že ji Edward opustil, miluje ji.“ Pak mi to došlo! „Edward o dítěti neví!?“

„Ne.“ Sklonila hlavu.

Upřímně jsem se rozesmál! A Rosalie na mě nevěřícně koukala. Moje Rose mi byla věrná a nechtěla ode mě odejít, jen měla střežené tajemství o které se semnou podělila a já ji nemohl zklamat. Vzal jsem ji za ruku a rychle ji táhl k autu.

„Emmette, co to děláš?“

„Co by, máme v rodině nového člena a já jsem na něj hrozně zvědavý! Co bych asi dělal?“

Cesta mi připadala neskutečně dlouhá. Přemýšlel jsem, zda je vhodné přijít tak na prázdno. Bez dárku nebo tak něčeho, ale Rose mě uklidnila, že je to všechno naprosto v pořádku.

Když mě moje žena navedla do jedné špinavé čtvrti, zhrozil jsem se. Tady přece nemůže Bella bydlet i s dítětem.

Otočil jsem se nevěřícně na Rosalii, ale ta mi to jen potvrdila. „Nabízela jsem jí, že jí koupím byt a dám nějaké peníze, ale odmítla. Znáš ji.“

Ano, Bella byla vždycky tvrdohlavá a nerada něco přijímala.

Vzal jsem Rose okolo ramen a vešli jsem do jednoho ošuntělého domu. Překvapil mě zápach ze starých stěn, ten barák co nejdřív spadne. Z horního patra se ozývala hádka protínaná dětským pláčem. Poznal jsem hlas Belli s nějakým mužem. Ten muž jí vyčítal příliš návštěv a narušování domovního řádu.

„Mohu si sem vodit koho chci a vám to může být jedno,“ obořila se na něj Bella.

„Mohla by jste uklidnit toho spratka! Kdo to má poslouchat,“ rozeřval se na ni ten mužský skřípavý hlas a pak obrátil, „Samozřejmě, že pokud by jsi chtěla mojí návštěvu...“

V tu chvíli jsme věděli, že je zle a pospíšili si za Bellou.

„Prase,“ plivla na něj Bella a mi už jen viděli, jak ji chlap ve špinavých hadrech udeřil i když držela dítě v náručí.

Rose se vrhla k Belle a já chytil toho muže za krk a přitiskl ke stěně. V očích se mu čišelo překvapení, zmatek a děs. Podíval jsem se na Bellu, ustrašeně se na nás dívala a líčko jí nabíralo tmavé barvy, přitom se snažila utišit uzlíček ve svém náručí.

Nechtěl jsem, aby to viděly, tak jsem toho chlapa s odporem vzal za límec a odtáhl jinam. Doufám, že na mou domluvu dal, nerad bych se vracel.

. . .

Vyjeveně jsem koukala na scénu před sebou. Srdce mi bušilo na plné obrátky. Neměla jsem starost o sebe, ale o svoje maličké. Pevně jsem ji držela v náručí a odmítala jsem ji dát Rosalii. Byla jsem vyděšená. Emmett odtáhl domovníka někam dál od nás a už jen z Emmettova výrazu jsem věděla, že ten chlap nedopadne dobře.

Cože?! Emmett? Co ten tu dělá? Vyplašeně jsem se podívala na Rosalii a pak na směr kudy Emmett odešel.

Nevím, jestli ten pohled co na mě upírala byl omluvný nebo provinilý, ale já si přála, aby to nebyla pravda.

„Promiň, já mu to musela říct. Je to můj manžela mi před sebou nemáme žádná tajemství,“ odvětila nezaujatě a já myslela, že to se mnou šlehne.

Chtě – nechtě bylo moje tajemství prozrazeno. S třesoucíma rukama jsem podala plačící Nessie Rosalii dřív, než jsem zkolabovala a ta si ji hned vzala. Svezla jsem se po stěně na zem a rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem plakat před nimi, ale já si nemohla pomoct. Ani nevím, co jsem v té chvíli cítila, nejspíš to byl zmatek, bezradnost a strach.

Silné ruce mě objaly a zvedly ze země. Pohlédla jsem do obličeje Emmetta, zprvu se tvářil vážně, ale pak mu cukly koutky a jeho tvář se rozjasnila. Nevěřícně jsem na něj koukala.

„Měli bychom je vzít k nám,“ řekl Emmett Rosalii a ta jen kývla.

„Je v šoku.“

Než jsem si uvědomila, co se děje, Emmett mě nesl v náruči a za námi šla Rosallie s mým miminkem v náruči. Připadalo mi, jako by mé mozkové závity zůstaly stát na místě a nemohly se napojit na mé dráty v hlavě. Bylo to, jako bych byla ve snu.

„Nessie,“ vydechla jsem a začala ji hledat.

„Je v pořádku, ale ty nevypadáš moc dobře,“ ohodnotila mě Rosalie.

„Jsem O.K.,“ špitla jsem.

„Spíš K.O.,“ zasmál se Emmett a naložil mě do své džípu na místo spolujezdce. „Máš pěkně rozbitej obličej,“ dodal a já si uvědomila bolest pod levým okem. Byla to pořádná rána i na mě, ale za chvíli po tom nebude ani památky.

Otočila jsem se dozadu. Rose poutala Nessie do sedačky a sedla si vedle ní. „Neboj, vše potřebné jsem jí vzala,“ pověděla mi a ukázala na velkou dětskou tašku, ani jsem nepostřehla, kdy ji zabalila.

V půlce cesty mi to došlo, vždyť já jedu ke Cullenům, budou tam všichni a i Edward! Hrklo ve mě a ruce se mi rozklepaly, na něco takového jsem nebyla připravená.

„Zastav!“ vykřikla jsem a Emmett prudce zabrzdil, ještě že jsem měla pásy, jinak bych vyletěla předním sklem a ...

„Jsi idiot?“ řvala jsem na něj dál a rychle se odpoutala a vrhla se panicky na zadní sedadlo. Před očima jsem viděla svoje dítě pomlácené a celé od krve. Ale to se jen smálo v Rosaliině klíně. Nepatrně jsem si oddychla a vyrvala ji z Rosaliiných rukou a vystoupila s ní z auta. „Co si sakra myslíte, že děláte? Já už jsem řekla, že s vámi nechci mít nic společného a vy mě teď táhnete do upírského doupěte!“

„Bello, uklidni se. Děsíš malou. Tvoje obavy jsou zbytečné. Všichni odjeli na lov, nikdo tam nebude, jen my,“ snažila se mě přesvědčit. Jenže upírům se nedá moc věřit. To už jsem poznala. „U nás tě ošetřím. Celá se klepeš a jsi úplně mimo. Nenechám tě s Nessie o samotě. Nejsi ve stavu, kdy se o ni dokážeš postarat,“ osočila mě Rosalie.

„Rose má pravdu, Bello. Vypadáš, že každou chvíli omdlíš,“ přisadil si Emmett. „A navíc, já hodlám poznat svou neteř.“ Přistoupil ke mě a letmě pohladil moje miminko po hlavičce, jen tak, že se jí sotva dotkl.

„Neboj se, Emmette, neublížíš jí. Je v ní i upíří gen, takže se hned nerozpadne,“ utvrzovala ho Rose.

Emmett se jen podíval na svoje mohutné dlaně a zamumlal něco ve smyslu, že to nehodlá riskovat. Možná, že až to nebude tak malý.

Ani nevím jak mě přemluvili, abych si sedla zpátky do auta a jela k nim. Měla jsem z toho špatný pocit a oni mi ho nedokázali vyvrátit. Jen co jsem vstoupila do domu, moje tušení se potvrdilo. V obýváku stál Carlisle s Esmé a nevěřícně na mě zírali jako já na ně. No, to mě p...r!

„Bello,“ vykřikla Esmé  vrhla se mi okolo krku, „tak dlouho jsem tě neviděla. Jsem ráda, že jsi přišla. Co se ti stalo?“ zděsila se při pohledu na mou ránu pod okem. „Carlisle,“ pobídla ho a on se mě nesmlouvavě ujal.

Nebyla jsem schopná slova. Ve dveřích se objevil Emmet s Nessie v náručí a tvářil se jako měsíček na hnoji. Malá se na něho nevěřícně koukala a když ji pošimral na bříšku, začala se pisklavě smát.

„Tak vidíš, že budeme kamarádi.“ Zaculil se spokojeně Emmett a Rose na něho zbožně koukala.

„Emmette,“ zalapala po dechu Esmé a Carlisle mě přestal ošetřovat a díval se stejně vykolejeně jako ona. „Pane Bože!“

„Je nádherná, že jo,“ otočila se na Rosalie s úsměvem.

„Musíte to dítě ihned vrátit!“ stresoval se Carlisle. „Zbláznili jste se snad?! Vždyť mu můžete ublížit!“

Emmett se na něho nechápavě podíval a pak se rozzřechtal na celé kolo. „Ale no tak, nečekal jsem, že tě to tolik sebere, dědo.“

„Že mě to nesebere? To si děláš srandu?! Počkej! Řekl jsi dědo?“

„Jasně, nebo stářím hluchneš?“ vyprskl Emmett a přistoupil ke mě a podal mi moje maličké. „Dovol, abych ti představil Nessie, Bellinu a Edwardovu dceru.“

Svěsila jsem hlavu a odmítala ji zvednout do ticha, které nastalo a jen se dívala na miminko ve svém náručí a studovala každý její kousek, jen aby jsem se na ně nemusela podívat..

Převládaly ve mě emoce od chutě utéct od nich co nejdál, jako zbabělec a nebo všem vynadat a vybít si tak svou frustraci a zlost na ně. Lhali mi a obelhali mě! Teď Rosalie mohla být spokojená, má co chtěla. Místo toho jsem se rozbrečela.

„Zlatíčko,“ přisedla si ke mně Esmé, „je to pravda?“

Nebyla jsem jí schopná odpovědět a ona mé mlčené vzala jako souhlas.

„Pane Bože!“ Zakryla si rukou ústa.

„To není možné, upíři nejsou schopní reprodukce,“ vyvracel ten fakt Carlisle.

Zvedla jsem k němu oči a ledabylým tónem prohodila, „Já jim to taky říkám.“

Carlisle se zadíval na moje dítě a vyhrkl další: „Pane Bože.“

. . .

Chuť krve té pumy mi stékala do hořícího hrdla a uhašovala mou žízeň a ignoroval vibrující telefon. Vyzvánění bylo neodbytné a já s nechutí vzal hovor.

„Co se děje, Alice?“ vyjel jsem na ni otráveně a doufal, že mi nevolá, aby přemluvila k nákupům cestou zpět z lovu.

„Edwarde, já nevidím jejich budoucnost. Všech, co jsou doma. Pokoušela jsem se dovolat Carlisleovi a ten mi to nezvedá, stejně jako zbytek rodiny. Mám o ně strach, něco se stalo. S Jasperem běžíme zpět k autu.“

„Dobře, za pět minut jsem tam,“ ujistil jsem se a rozeběhl se ke svému Volvu.

Nenapadalo mě nic, co by se mohlo stát, ale rozhodně to nevěstilo nic dobrého... Od vlkodlaků po Volturiovi.

Jasper s Alicí už na mě čekali a jejich myšlenky nebyly o nic klidnější. Měli strach z nečekaného nebezpečí, zahaleného pod rouškou tmy. A já taky. Nevěděli jsme, zda budou všichni v pořádku, až dorazíme domu.

Rozjeli jsme se nejvyšší možnou rychlostí a vyhýbali se každému zdržení.

„Stále nic nevidíš, Alice?“ ujišťoval se Jasper.

„Ne, stále se mi promítá tma. Stejně jako u Belli,“ hodnotila situaci Alice. V tuhle chvíli jsem byl rád, že Bella není s námi.

Domu jsme dorazili po půlnoci, už z příjezdové cesty jsme poznali, že je vše v relativním pořádku, i když Alice byla stále slepá.

Vyběhli jsme z auta a vrhli se do domu. Jakmile ostatní ucítili naší přítomnost, začali se chovat divně. Jejich myšlenky bloudily někde po horách a Jasper se sám sebe ptal, proč jsou nervózní.

Dal jsem mu za pravdu, něco tady nehrálo. Esmé tikala očima po Carlisleovi a ten jí stiskl dlaň.

„Co tu děláte? Nemáte být na lovu?“ obořila se na nás Rosalie a nesnažila se skrývat znechucení z našeho brzkého návratu.

„Měli jsme o vás strach. Ztratila se mi vaše budoucnost a my se báli, že se vám něco stalo,“ vypískla Alice.

Něco tady nehrálo! Stejně jako já, to vnímal i Jasper. Stejně jako já se zasekl nad atmosférou, co tu panovala. Zároveň k nám došla ta vůně s kapkou dětského pudru.

„Ona tu byla Bella?“ zeptal jsem se na to překvapeně, ale nikdo mi na to nedokázal odpovědět. Pak mi to došlo, já slyšel její srdce. „Bella tu ještě je?“ konstatoval jsem nevěřícně.

„Nezlob se, brácho. Bella měla menší problém, tak jsme ji s Rose přemluvili, ať jde alespoň na dnešní noc k nám,“ vysvětlil mi Emmett a stejně jako ostatní se tvářil stejně upjatě. „To bude průser,“ pomyslel si.

„Ale neboj,“ vložil se do toho Carlisle, „jsou v pořádku. Bella se z toho jen potřebuje vyspat,“ ujistil mě.

Jen jsem pokýval hlavou, že rozumím a zasekl se nad jeho slovy. Řekl jsou?

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 18. kapitola: