Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 10. kapitola

04.03.2010 (12:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 10658×

10. kapitola

Společně s Carlislem jsme se vydali do mojí ložnice za Bellou, v tu chvíli jsem si uvědomil, že neslyším její srdce... Polilo mě horko. Ne, ona nemůže být mrtvá. Vrazil jsem do dveří, div je nevyrazil a zalapal po dechu. Postel byla rozházená a prázdná. Bleskově jsem  prolítl pokojem a koupelnou, nikde po ní ani stopy. Nevěřícně jsem se podíval na Carlislea. Kde jen může být?

„V tom stavu jakém byla, nemohla odejít a navíc by jsme ji slyšeli...“ teoretizoval Carlisle.

„Kde je Bella?“ panikařila Esmé.

„Rose,“ zavrčel jsem.

„Rose byla celou dobu s námi, Edwarde,“ odvětila Alice na její obranu.

„Předními dveřmi nešla, viděli bychom ji,“ spekuloval Jasper, „Cizí pach tu také necítím. Okno...“ Ukázal na vysunutou okenní tabulku. Jeho zkušenosti se nezapřely.

Měl pravdu, bylo pootevřené, když jsem odcházel, tak bylo zavřené. Nešlo mi na mysl, jak Bella mohla tak nenápadně vylézt z okna, to není možné! Vyskočil jsem oknem za její vůní, ale hned za domem její aroma končilo. Zoufale jsem se ohlídl na svou rodinu, která už stála za mnou.

„Nemůže být daleko, není ve stavu ve kterém by mohla utíkat,“ posoudil Carlisle a samotnému mu nešlo na mysl, jak se dokázala dostat z domu.

„Ale proč utekla?“ ptala se Alice, byla vystrašená, její jasnozřivost v tomhle zaostávala.

„Bojí se nás,“ vzlykala Esmé, Carlisle si ji přitáhl na hruď a konejšivě hladil po zádech.

„Není divu, vždyť ji Rosalie málem zabila,“ zavrčel jsem a zpražil pohledem Rosalii.

„Já nechtěla...“

„Ale chtěla. Moc dobře to víš, Rosalie! Jestli se jí něco stane... “ Nechal jsem viset příslib ve vzduchu.

„Tak dost!“ vstoupil nám Carlisle do hádky. „Musíme Bellu najít. Rozdělíme se. Jak jsem řekl, nemůže být daleko. Za hodinu tu.“

Neváhal jsem a rozběhl se do lesa, po hodině hledání... Nic! Zoufale jsem se vrátil do domu, už tam byli všichni a jejich myšlenky nebyli moc slavné, také nic neobjevili, až na Jaspera s Alicí.

„Cože?!“ Vběhl jsem do domu.

„Našel jsi ji Edwarde?“ ptala se Esmé, celou tuhle situaci nesla špatně.

„Já ne, ale Jasper s Alicí něco našli.“

„Co jste objevili?“ vyzvídal Emmett a otočil se na ně.

„O kus dál jsme našli mrtvou srnu, byla čerstvě vysátá upírem. Nejdivnější na tom bylo, že jsme necítili žádného dalšího upíra v okolí,“ vysvětlil Jasper.

„Rose má pravdu, děje se tu něco vážně divného a všechno se to točí okolo Belly,“ zaburácel Emmett a objal svou ženu.

„Ty se staráš o to, že je tu něco divného, když je Bella tam někde venku s nějakým upírem?“ Nechápal jsem, copak se všichni zbláznili? Jsem snad jediný, který si uvědomuje potenciální nebezpečí?

„Edwarde, žádného upíra ve svých vizích nevidím,“ snažila se mě uklidnit Alice.

„A také nevidíš Bellu,“ připomněl jsem jí už vztekle.

„Edwarde.“ Vzala mě Esmé za ramena. „Uvažuj rozumně. Ten upír musel být vegetarián a není důvod myslet si, že se setkal s Bellou, když byl na lovu. Kdyby se tak stalo, nedopadlo by to dobře a mi by jsme ucítili její krev z roztrhaného těla. Poslechni, Bella bude v pořádku. Prohledali jsme les, nikde nebyla.“

Tolik jsem se jejím slovům snažil uvěřit. Představa usmívající a živé Belli byla lepší než mrtvé a roztrhané. Možná měli pravdu, kdyby Bellu napadl upír, našli bychom její tělo znetvořené v lese.

„Tak, kde je?“ položil jsem otázku na kterou nikdo neznal odpověď. A ani jedny oči se ke mě nezvedly.

„Co když už je na koleji?“ ozval Carlisle. „Mohla narazit na silnici a někdo jí odvezl.“ Moc smysluplně mu to neznělo. Podle jejího stavu se nemohla dostat ani z postele. Ale tahle verze zněla lépe.

„Ale jak ji najdeme? Necítíme její pach, abychom ji našli podle jejího aroma a nemůžeme chodit po koleji od jednoho pokoje ke druhému,“ zeptala se Rosalie. Měla pravdu, přesto mě její starost po tom všem zněla falešně, i když její myšlenky byly stejně starostlivé jako ostatních, byla z nich i cítit vina.

„Zavoláme tam,“ vykřikla Esmé a chopila se telefonu. Esmé dotelefonovala a všichni pomalu ztráceli naději, že ji najdeme. Moc dobře jsme všichni slyšeli v telefonu vrátnou z koleje, že tam u nich žádná Swanová nebydlí a ani ji nezná.

„Třeba je v nemocnici, bylo by to logické podle jejího stavu,“ navrhl Carlisle. Vzhledem k tomu, že v místní nemocnici pracuje mohli by mu jako doktoru říct, zda tam Bella je, ale pochodil jako Esmé, o žádné Swanové neslyšeli.

Kdyby se mohl upír zhroutit, válel bych se už na zemi. Projela mnou vlna zlosti, pěsti se mi zaťaly v nebezpečné zbraně a s vytasenými zuby se vrhnul na Rosalii. Emmett, jako by na můj výbuch čekal, mi vstoupil do cesty a my se začali rvát. S obtížemi mě Jasper s Carlisle od něho odtrhli. Podíval jsem se kolem sebe, půl obýváku padlo za vděk naší šarvátce. Rosalie vzlykala v náruči Esmé, nevydržel jsem to vyběhl z domu a ignoroval Alicino volání.

Připadal jsem si jako zrůda, tohle všechno se nemělo stát. Bella měla zůstat v bezpečí někdo hodně daleko od nás. Přesně tohohle jsem se obával že se stane a je to tady, nedokázal ji ochránit a postarat se o ni. To zoufalství, která ve mě bylo a zvětšovalo se, mučilo mé nitro. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a prohledával les až do rána. S každým marným pokusem mě zaplavoval vztek a já bušil do mohutných kmenů stromu, až se lámaly na třísky. Z činnosti mě vyrušil zvonící telefon.

„Ano, Alice? Něco nového?“ vyhrkl jsem v marné naději, že se Bella objevila.

„Ne, Edwarde. Musíme do školy,“ ozvala se Alice.

„Já...“

„Co když tam bude Bella?“ přerušila mě.

„A co když ne?“ zoufal jsem si.

„Když ne, tak můžeme alespoň zjistit její telefon a nebo adresu a přesvědčit se, jestli je Bella v pořádku. A k tomu tě potřebujeme. Nikdo nám ty informace jen tak nedá, ale ty si je můžeš přečíst v jejich hlavách,“ přesvědčovala mě Alice a mluvila se mnou jak s malým dítětem. „Přijď hned, musíš se převléct,“ povzdychla si. Ach, ty její vize.

Domů jsem dorazil se skloněnou hlavou, už z myšlenek mi bylo jasné, že tohle setkání bude nepříjemné po tom, co se stalo. Hned ve dveřích mě chlácholivě objala Esmé, byla ráda, že jsem nevyvedl žádnou další hloupost.

„Uvidíš, že Bella bude v pořádku,“ utěšovala mě, i když sama měla o ni starost.

Obývák už byl po včerejším mém výbuchu už v pořádku. Esmé mě chytla za ruku a pevně držela. „Rose by ti chtěla něco říct,“ oznámila mi v myšlenkách.

Zpoza rohu vykoukla Rosalie, aby zjistila zda je všechno v klidu, respektivě já. Jakmile se ujistila, vyšla zpoza rohu a za ní Emmett, došla až ke mně s omluvným výrazem.

„Edwarde, je mi moc líto, co se stalo. Takhle jsem to nechtěla. Jen jsem chtěla, aby odešla a my si žili jako dříve. Bylo to ode mě sobecké, vím, že také nechceš být sám, ale po tom všem... Přehnala jsem to. Už se to nikdy nestane. Belle se omluvím a teď mi dovol pomoct vám ji najít, prosím.“ Lítost z jejího hlasu byla nefalšovaná, přesto strach o Bellu byl silnější.

Zavřel jsem oči a se zaťatými zuby vyslovil to ubohé odpuštění. „Dobře,“ souhlasil jsem, „ale až ji najdeme, tak se k ní ani nepřiblížíš. Nechci aby se tě bála nebo kohokoliv z nás.“ Otočil jsem se na ostatní a ujistil se, že to vzali na vědomí. „Omlouvám se za ten výpad,“ řekl jsem Rosalii a ona se na mě usmála.

„To je v pořádku, bráško,“ ujistila mě, „Emmett si to užil.“ Mrkla na mě.

Do školy jsme přijeli o něco dříve, abychom náhodou nepropásli Bellu a já se modlil, aby ostatní měli pravdu a ona do školy doopravdy přišla, i když v jejím stavu mi to přišlo nemožné, stejně jako její útěk.

Zazvonilo na první hodinu a Bella se nikde neukázala. Byl jsem tak nervózní, že jsem měl pocit, že jestli se mě ještě nějaká z dívčin zeptá, jestli s ní půjdu na kávu, tak jí ukousnu hlavu. Vůbec mě nezajímaly jejich myšlenky, svůdné pohledy a našpulené rty, já měl oči jen pro jednu. Pro dívku s čokoládovými kukadly.

„Třeba má odpolední vyučování, Edwarde,“ chlácholila mě Alice. „Pojď na hodinu, třeba zase přijde později.“ Odtáhla mě Alice na přednášku.

Celou dobu jsem byl jako na trní a hypnotizoval dveře od učebny. Ty se ani o milimetr nepohnuly. Vůbec mi nepřidalo, že i Alice se začala strachovat. Všechny naděje vkládala do toho, že ji teď tady ve škole uvidí. Pořád se marně snažila koukat do její budoucnosti.

Tak to pokračovalo i další hodiny, až do oběda.V jídelně jsme se všichni sešli, myšlenky všech vypovídaly jediné, nikdo jí nikde neviděl. Mlčky jsme seděli u stolu a já poslouchal jejich lítostivé myšlenky.

„Ten něco ví,“ proběhlo Jasperovi hlavou.

„Co?“ zeptal jsem se, jako bych špatně slyšel a všechna pozornost se obrátila na něho.

„On něco ví.“ Pokynul Jasper hlavou na vysokého blonďáka přisedajícího k jednomu stolu. Vůbec jsem ho nezaznamenal.

„To je ten, co se vídá s Bellou a já neslyším jeho myšlenky,“ vysvětlil jsem Emmettovi s Rose, jelikož nechápali odkud ho známe.

Tiše jsem ho pozoroval a snažil se mu provrtat do hlavy. Po chvilce se ten blonďák zvedl od kamarádíčků a odcházel z jídelny. Zvedl jsem se také a mí bratři se mnou. Zašel na záchody a my za ním, jen co vylezl z kabinky obstoupili jsme ho a nedali mu šanci se nám vyhnout. Mezitím z dalších kabinek vyšli další dva kluci, jakmile nás viděli a naše nebezpečné výrazy, utekli.

„Ahoj Timy,“ oslovil jsem ho stejně jako kluci u jeho stolu, „rád bych si s tebou promluvil.“

„O co jde?“ Snažil se znít klidně, ale jeho srdce ho prozradilo. Kdyby jen tak tušil, že já mám ještě větší strach než on. Strach, že o Belle nic neví a ona leží někde mrtvá, bez života.

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se ho rovnou s výhružným tónem.

„Jak to mám vědět?“ odsekl mi. To mě popudilo, tak se mnou to mládě mluvit nebude! Jako by nestačilo, že mu nečtu jeho myšlenky a vsadil se o mou ženu v tak nechutné sázce. V tom jsem si uvědomil, že ta večeře měla proběhnout včera, kdy byla Bella u nás. To mě trochu uklidnilo.

Jasper mu poslal vlnu strachu, ale on se nedal.

„Ptám se znova a naposledy. Kde je Bella?“ zavrčel jsem.

„Předpokládám, že doma,“ vyplivl. Změřil si nás pohledem. „To vy jste jí včera tak zřídili?! Chudák holka, ani se nedivým, že přišla v takovým stavu. Zmlátit ubohou holku...“ Odhrnul od nás nos a dával najevo svůj odpor k nám.

„Cože?“ vykřikli jsme všichni tři najednou.

Timy se pokusil využit našeho chvilkového šoku a snažil se projít okolo Jaspera, ten ho rychle vrátil zpátky.

„Co se jí stalo?“ vyhrkl Emmett.

„To mi řekněte vy!“ sykl Timy. „To vy jste ji odvedli ze školy.“

„Omdlela. Náš otec je doktor, tak jsme jí k němu odvedli. Ale ona utekla z ordinace,“ lhal Jasper a hrál si s emocemi Timotyho, zasel v něm důvěru.

„Jo, poslední dobou omdlívá často. Přišla uprostřed noci, vyděšená a vyklepaná. Plná modřin a od špíny a krve. Odmítla mi říct, co se jí stalo,“ přiznal.

Po těle mi přejel mráz, popisoval ji hůř, než vypadala u nás. Snažil jsem se na sobe nedat znát zděšení. Je možné, že by jí někdo cestou od nás někdo ublížil? Jen co jsem vyslovil tuhle otázku v hlavě, tak mi došlo, na jakou hloupost se ptám. Odpověď je jasná. Mohl. Vždyť je tak zranitelná! Přesto jsem pocítil jistý druh úlevy. Bella byla živá!

„Dáš mi její adresu?,“ požádal jsem ho. „Byl bych rád, kdyby se na ní náš otec podíval, zda je v pořádku.“ V podstatě jsem nelhal a byl schopen tu informaci z něj i vymlátit.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 10. kapitola: