Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 6. kapitola

15.12.2010 (17:45) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1393×

Nic nemusí být jen špatné nebo jen dobré

„Alice, Emmette,“ vykulila jsem na ně oči.

Jen co jsem vyslovila ta dvě slova, stál u mě Dan a držel mě pevně  ve své náruči. Byl připraven mě okamžitě chránit.

„Co tady chcete a řekněte pravdu.“ Slovo pravdu Dan zdůraznil.

„Měla jsem vizi o Belle, jak trpí tím, že neví, proč jsme se k ní chovali, tak jak jsme se chovali. Proto jsem vzala Emmetta a Jaspera a jeli jsme tady. Chtěla jsem jí vše vysvětlit a říct ji, že ji mám moc ráda a chybí mi. Taky jsem ji chtěla pochválit, jak změnila svoje oblečení k mnohem lepšímu a úžasně se obléká. Chtěla jsem jí vysvětlit, že je Edward hňup, a co jsme si o celé té situaci mysleli. Víš, mysleli jsme si, že ho změníš. Ono to tak do té oslavy i bylo. Měl tě rád a chtěl s tebou zůstat. Já jsem se s tebou chtěla bavit už dříve než on. A ostatní si tě taky oblíbili. Pro Esmé a Carlislea jsi dcerou a moc je to vše mrzí.“

Podívala jsem se na Dana a v očích měla nevyslovenou otázku. Pochopil, na co ptám a přikývl. Takže Alice mluvila opravdu pravdu, protože ji k tomu pomohl svou mocí. Byla jsem nadšená. Nezradili mě a mají mě rádi.

Vymanila jsem se z Danova sevření a rozběhla jsem se k Alici.

„Taky tě mám moc ráda, Alice, děkuji,“ objímala jsem ji a po tváři mi tekly slzy štěstí. Aliciny paže mě lehce objaly a přitiskly k ní.

„Děkuji, Bello, že mi věříš.“

„Víš, on Dan dokáže vycítit lež. Můžu vás seznámit. Alice, Emmette, tahle...“ nedořekla jsem to, protože mě z Alicina sevření vyrvaly Emmettovy paže a jejich majitel se mě snažil umačkat.

„Emmette, neumačkej mi ji,“ zavrčel na něj Dan a donutil ho, aby mě pustil. Přitáhl si mě do náruče a políbil do vlasů.

„Ahoj,“ ozval se zpoza těch dvou přede mnou Jasper.

„Ahoj Jaspere,“ zavolala jsem na něj a chtěla jít k němu blíže. Dan mě však nepustil.

„Dane, pusť mě,“ stále mě držel, „prosím,“ udělala jsem na něj, ale ani to nepomohlo. Vyhoupla jsem se na špičky a dala mu pusu. Konečně povolil a mohla jsem jít přivítat se i Jasperem.

„Ahoj,“ pozdravil mě taky a lehce na chvíli objal.

„Tak, teď vás už můžu představit. Emmett, Alice, Jasper a tohle je Dan. A teď bychom mohli jít dovnitř, protože mi je zima.“

Vzala jsem Dana za ruku a šla do obýváku. Sedl si do křesla a přitáhl si mě na klín. Ruce měl kolem mého pasu, jakoby stále dával najevo, že jsem jeho.

„Sedněte si a řekněte, co jste celou dobu dělali. Jak se má Esmé?“ popohnala jsem ty tři zpomalence.

Sedli si a Alice zpustila.

„Esmé se má celkem dobře. Zase se stěhujeme. Tentokrát do Havre. Měla jsem vizi, že tam s Danem a Charliem budete bydlet. Charlie tam přijme práci, kterou mu nabídnou po jeho spolupráci. Ve vizi jste byli spolu s Danem a líbali jste se v kině. Edward tu vizi viděl a začal žárlit. Naštvalo ho, že jsi na něj tak rychle, tak říkajíc, zapomněla. Chtěl, nikdo vlastně neví, co chce, ale rozhodl se sám jet do Havre, ale to jsme nemohli dopustit. Proto se stěhují všichni. Esmé zrovna vybavuje poslední věci. Všichni se na tebe moc těšili, hlavně ona. Pak jsem dostala tu vizi a chtěla jsem tě vidět už dřív. Kluci šli se mnou a nikdo jiný o tom neví. Nechtělo se nám to oznamovat tomu idiotovi a poslouchat potom ty jeho výlevy žárlivosti. On si totiž myslí, že je chudáček.“

„Chudáček?“ vyprskla jsem znechucením.

„Jo, chudáček. Svět je k němu prý nespravedlivý. Ale kašli na něj, Bello, on za nic nestojí,“ vysvětlil Emmett.

To už jsem se rozesmála a všichni se ke mně přidali.

„Bello,“ ozvala se nesměle Alice a já jsem vycítila nějaký podraz. „Co takhle jet zítra na nákupy?“     

„Jestli mě necháš spát alespoň do devíti, tak zavolám do školy, že mi není dobře a můžeme jet.“

„Děkuji, Bello, děkuji,“ začala se radovat a já jsem se musela zase jen smát.

„Alice, raduj se trochu méně! Nerada bych, aby nám spadl dům. A omluvte mě, jdu si udělat jídlo.“

Zvedla jsem se a Dan šel za mnou. Otevřela jsem ledničku a dívala se do ní. Nic moc tam nebylo. Měla bych jet nakoupit. Nakonec jsem si však vytáhla vajíčka a rozhodla se pro omeletu.

„Jsi v pořádku?“ přitáhl si mě Dan do náruče. Obmotal mi ruce kolem pasu a díval se mi do očí.

„Jsem.“

„Můžou odejít.“

„To nechci. Když jsem teď viděla Alici radovat se, došlo mi, že je mám ráda a chyběli mi. Možná se i těším, až se tam přestěhujeme. Ráda bych viděla i Esme a Carlisla.“

„Budu na tebe dávat pozor nechci, aby ti ublížili.“

„Já vím,“ dala jsem mu pusu a pokračovala v přípravě jídla.

Omeleta za chvíli voněla kuchyní. S hotovým jídlem jsme šli do obýváku, kde seděli ti tři a mračili se na obsah mého talíře. Zase jsem se rozesmála.

„Já vám taky nekritizuji medvídky a srnky,“ prohodila jsem k nim a sedla si zase Danovi na klín.

„Bello, jestli bys chtěla, Esmé by ráda přijela, potěšilo by ji to.“

Esmé by přijela? Kdo by přijel s ní? Carlisle? Rose? Edward?

„Možná, ano. Rose by si chtěla podat Emmetta za to, že odešel. Carlisle by tě chtěl taky vidět a Edward si prohlédnout Dana.“

„Alice, ta tvoje schopnost dokáže lézt na nervy.“

„Možná bude lepší setkat se s Edwardem dřív a tady, než potom v Havre, když už tam budeš bydlet a budete se vídat každý den ve škole. Navíc alespoň už budeš vědět co a jak,“ radil mi Jasper, který vycítil mé emoce.

„Bell, nemusíš ho vidět vůbec,“ pošeptal mi Dan.

„Dost,“ už jsem to nevydržela. „Všichni kluci na lov, nebo někam pryč. Ty vaše schopnosti jsou hrozné. Alice, ty můžeš zůstat, ráda bych si udělala dámskou jízdu.“

Chvíli se na mě dívali trošku vyjeveně, ale po chvilce se vzpamatovali a začali vstávat.

„Víš to určitě?“ ptal se mě Dan mezi dveřmi.

„Ano, užijte si to, a jestli chceš, zajdi si i do baru.“

„Nechci, chci tebe.“

„Budeš potřebovat víc.“

„Nebudu. Ty mi stačíš,“ políbil mě. „Jestli budeš potřebovat, zavolej mi.“

„Zavolám.“

„Děkuji.“

„Ahoj, kluci, uvidíme se zítra,“ zamávala jsem Jasperovi a Emmettovi.

„Co chceš dělat, Bello?“

„Zajdu se osprchovat a pak mi můžeš nalakovat nehty, jestli chceš. A taky ti možná zodpovím i pár otázek.“

„To bude super. Jdu vše nachystat.“

Usmála jsem se. To je prostě Alice, moje nejlepší kamarádka.

 Vlezla jsem si pod sprchu a nechala rozutéct své myšlenky. Docela jsem se těšila na večer. Před tím bych asi nebyla tak nadšená, ale teď je to jiné. Alice přijela takový kus jen, aby mě viděla a vše mi vysvětlila. Dokonce se kvůli mně všichni přestěhovali. Možná mě mají opravdu rádi.

„Bello,“ bušila na dveře Alice, „pospěš. Už čekám.“

„No jo.“

Vylezla jsem, vysušila si vlasy a oblékla se do pyžama.

„No konečně, posaď se.“

Koukla jsem se po pokoji, vypadal úplně jinak. Postel byla přesunutá, v pokoji bylo křeslo z obýváku, podnožka u něj a židlička. Kolem spousta laků a zbytek kosmetického salónu.

„Aaalice?“

„Neboj, já to potom přestěhuji zpátky.“

„To doufám.“

„Tak už se posaď, máme toho hodně.“

Poslechla jsem ji, posadila se do křesla a nohy si položila na stoličku.

„Zavři oči a uvolni se.“

Poslechla jsem ji a ona mi začala na obličej patlat nějakou masku.

„Jak jste se seznámili s Danem?“

„Nastěhoval se do domu po Charlieho bratrovi, který umřel.“

„Charlie měl bratra?“

„Ano, ale nemluvili spolu. Potom umřel a já jsem se o něm dozvěděla. Charlie chtěl jeho dům prodat a nabídl se Dan.“

„Ty jsi věděla, že je upír.“

„Ano, napadlo mě to hned, jak jsem ho poznala.“

„Nebála ses ho? Vždyť zabíjí lidi!“

„Nezabíjí, jen si bere trochu jejich krve a potom jim zastíní vzpomínky. Nijak lidem neubližuje a živí se i zvířaty.“

„To je zajímavé.“

„Jó, Dan je celý zajímavý,“ zasmála jsem se. „Je úžasný. Pozorný.“

„Miluješ ho?“

„Alice, na takové závěry je brzo. Mám ho ráda. Chce se mnou a ostatními jít třeba do kina. Dokonce se mnou chce chodit do tanečních. Přihlásil nás a trpělivě mě učí všechny kroky. Dřív jsem nechtěla tančit, bylo to blbé. Ale teď mě to baví. Tančíme oba, je to sranda. Občas to spletu, ale to nevadí. Učím se to a on je trpělivý učitel. A nejen to. Chodí k nám domů, baví se s Charliem, zdrží se na večeři. Je moc fajn.“

„Jsem ráda, že jsi šťastná, Bello.“

Teď mi už Alice dělala nehty na nohou.

„To jsem, víš, nečekala jsem to. Když jste odešli byla jsem z toho na nic, ale pak se stalo to s Charlieho bratrem a nebyl čas. Víš, mrzelo mě to pořád, ale měla jsem moc věcí na práci a potom se objevil Dan. Usušil mi pár slz a dělal hodně věcí, aby mi bylo lépe.“

„To je dobře. Docela se k sobě hodíte. Měla jsem o vás vize.“

„Tak si je nech pro sebe.“

„Neboj,“ zasmály jsme se.

„Už se na ty nákupy těším.“

„Já taky, bude to super. Užijeme si to, půjdou i kluci. Taky jsem viděla, že přijedou ostatní, takže jsem zavolala Esmé.“

„Díky, těším se na ni.“

„Ona na tebe taky. Chyběla jsi jí.“

Vzala si do ruky mou levou ruku a začala s manikúrou.

„Alice, za jak dlouho se budeme stěhovat?“

„To nevím jistě, ale tenhle rok určitě. Vánoce byste měli slavit spolu v novém domě.“

„Možná by ji mohla občas přijet a udělali bychom si zase svůj dámský večer. Pokud přežiji tenhle.“

„Neboj, přežiješ. Vždyť je to fajn. A už máš skoro nalakované nehty. Dan přijde asi za půl hodiny. To tak akorát stihneme všechno přestěhovat a ty se připravit.“

„Jsi šílená.“

„To říká i Jasper. Hotovo. Sedni si na postel, ať ti zaschne lak.“

Přesedla jsem si a Alice začala stěhovat. Postel posouvala i se mnou.

„Všechno je jak má být. Převlékni se do věcí, co máš v koupelně a užij si hezký večer,“ objala mě a vypařila se někam ven.

„Děkuji,“ zavolala jsem na ni.

Šla jsem do koupelny, a co jsem viděla mi vyrazilo dech. Byla ta drobounká košilka v červené barvě. A u ní lísteček.

Vezmi si ji a nebudeš litovat.

Věřila jsem Alici, takže jsem si ji oblékla. Vyšla jsem z koupelny a na posteli mě čekal Dan.

„Hm, možná by Alice mohla jezdit častěji,“ prohodil a sjížděl mě pohledem.

„Dane.“

„No co, jsi úžasná.“

Sedla jsem si na postel. Stáhl si mě do náruče. Líbal mě a rukou sjížděl po křivkách mého těla.

Světlo světa spatřil další díl, jak nejrychleji mohl. Času málo věcí hodně.

Příště bude trošičku větší a možná i bouřlivější setkání.

Děkuji za komentáře. Jsem opravdu ráda, že jich nebylo zase o tři méně, protože jinak by se už asi ta devátá kapitola psát nemusela. :D

Díky všem. BJana  

P.S. omlouvám  se že to trvá, ale článek na schválení čeká od soboty 11.12.:D

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 6. kapitola: