Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 28. kapitola

06.01.2013 (19:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1711×

28. kapitola

Běžela jsem chodbou, až jsem narazila na další dveře. Rychle jsem otevřela dveře a vzala kliky z obou stran, které jsem pak hodila na podlahu. Rozsvítila jsem a nemohla tomu uvěřit. Další kostky. Byly dvě. Roztříštila jsem první a nemohla tomu uvěřit.

„Aftone?“ zakřičela jsem překvapeně. Rozzářil se štěstím a hned mě běžel obejmout.

„Jak? Jak je to možné?“ zeptala jsem se ho. Usmál se a políbil mě.

„Nechali mě žít, kdyby ses o něco pokusila. Zmáčkli by mě a ty by ses pak stáhla,“ pověděl v polibku.

„Kdo je v té druhé kostce?“ zeptala jsem se.

„Nevím, ale určitě někdo důležitý pro tebe,“ pověděl a vzal moji ruku.

„Už jsem ani nevěřil, že tě někdy uvidím.“ Usmála jsem se a šla společně s ním k druhé kostce. Dotkla jsem se skla a viděla, jak se ruka z druhé strany dotkla stejného místa.

„Uhni!“ zařvala jsem a roztříštila kostku. Podívala jsem se dovnitř a usmála se.

„Rose!“ Tomuhle jsem už nemohla uvěřit vůbec.

„Někdo důležitý pro Emmetta,“ pověděla jsem Aftonovi a vytáhla ji ze střepů. Oddělala jsem jí střepy z vlasů a pořádně ji objala.

„Ty jsi poslední, koho bych v té kostce čekala,“ řekla jsem usměvavě a políbila ji na tvář. Rose mě objala a nepustila.

„Zajali mě v ten den, kdy tě Chelsea nechala na všechno zapomenout,“ vysvětlila.

„Cože? To bylo víc jak před měsícem,“ řekla jsem, „mluvila jsem s tebou potom ještě několikrát.“

„Znali upíra, který dokázal od jiných upírů brát podobu, hlas i vzpomínky,“ pověděla.

„Takže to zemřel ten upír, ne ty,“ uvědomila jsem si.

„Je Emmett naživu?“ zeptala se. A pak mi to došlo. Emmett bude nadšený, až zjistí, že je naživu.

„Bello! Neříkej mi, že je…“

„Ne, je v pořádku,“ pověděla jsem s úsměvem.

„A kde je teď? Kde jsou ostatní?“ zeptala se.

„Jsou v jiné místnosti, chtěla jsem se s těmi vlkodlaky vypořádat sama,“ vysvětlila jsem.

„Dobře, tak jdeme najít mého manžela,“ řekla vesele. Vlezli jsme zpátky do ventilace a plazili se ventilací zpátky na chodbu. Na chodbě nikdo nebyl, což bylo dobře. Dorazili jsme ke dveřím, já vytáhla kliku ze svojí kapsy a otevřela.

„Bells, jsi to ty? Tak moc jsem se o tebe bál,“ řekl rychle Emmett a chtěl mě obejmout. Já ho ale odstrčila.

„Rose je naživu,“ řekla jsem vesele a přistrčila ji k němu.

„Cože?“ řekl Emmett překvapeně.

„Zlatíčko!“ řekla Rosalie šťastně. „Konečně zase slyším tvůj hlas. Nemyslela jsem, že se toho dožiju.“

„Já taky ne, jak? Jak je to možné?“

„Vyměnili ji za upíra, který si vzal na sebe její podobu. Ten, koho jsme viděli umřít, nebyla Rose, ale ten upír,“ řekla jsem a předstírala úsměv. Afton zavřel dveře a potom mi obtočil paže kolem mého břicha. Edward se na mě kouknul a hned pochopil. Dokázal mi přečíst myšlenky, takže věděl. Kouknula jsem se na něho smutným obličejem a jediné, co jsem chtěla teďka držet v náručí, byla Carol. Rychle ji vzal z Victoriiny náruče a podal mi ji.

„Dík,“ řekla jsem a on jen přikývl. Objala jsem ji a nepustila. Cítila jsem každý její dotek, tak jako u Emmetta. Emmett objímal Rosalie a v jedné chvíli kouknul na mě. Smutným obličejem se na mě podíval. Rosalie ho ale vášnivě políbila a já bolestně odvrátila zrak a raději se podívala na její tvářičku. Za těch pár týdnů, co jsem ji neviděla, zkrásněla.

„Slib mi, že budeš vždycky u mě, mami,“ pověděla Carol.

„Nic jiného si už nepřeju,“ pošeptala jsem jí a odešla společně s ní od Aftona za Alice.

„Jak ti je?“ zeptala se mě Alice.

„Teď už dobře, když je všechno tak, jak má být,“ řekla jsem. Alice se podívala na Jaspera a ten jen zakroutil hlavou.

„Tomu sama nevěříš,“ pošeptala mi tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Alice, jestli jsi moje sestra, nebudeš se do toho plést,“ pověděla jsem.

„Já jsem jen řekla, co si myslím. Za to mě seřvat nemůžeš,“ pověděla usměvavě.

„Děkuju. A vidělas něco?“ zeptala jsem se.

„Je tu ještě pár vlkodlaků, ale myslím si, že nejhorší už máme za sebou. Stačí jen najít cestu ven,“ pověděla.

„Víš, že na to jsem se neptala,“ řekla jsem lítostně.

„Víš, že moje schopnost závisí na rozhodnutích. Záleží na tom, jak se kdo rozhodne.“

„Dobře,“ řekla jsem, „poslouchejte mě všichni!“ Všichni se na mě podívali a bedlivě mě poslouchali.

„Musíme se odsud dostat. Zbývá jich tu ještě pár, ale musíme zjistit, jak se odtud dostat. Viděla jsem plánek budovy, jsou tu jen dva východy. Určitě ty východy bude hlídat několik vlkodlaků. Navrhuji vyslat pár upírů k jednomu a pár upírů k druhému východu.“

„Rozdělit se?“ zeptal se Caius. „To je sebevražda.“

„Ne, není. Když půjdeme jen k jednomu, napadnou nás zezadu. Když půjde určitý počet k jednomu a určitý počet k druhému východu, budeme mít jistou výhodu. Budeme si chránit záda. Kdo jde do toho se mnou?“ zeptala jsem se. Všichni postupně přikývli a já se usmála.

„Dobře, tak jdeme na to. Prakticky jsme se rozdělili tak, aby v obou skupinkách byl stejný počet upírů se schopnostmi. Já jsem šla s Emmettem, Edwardem, Victorií, Carol, Esmé a potom s upíry z Austrálie a pár z Ruska. Carol jsem zase dala na starost Victorii. Já jsem šla jako první. Po několika minutách chůze za mnou přišel Emmett.

„Bells!“ pověděl Emmett.

„Emmette, teď ne,“ pověděla jsem.

„A kdy? Až nás bude poslouchat mnohem víc upířích uší než teďka?“ zeptal se.

„Nikdy, copak ti to nedochází?“ zeptala jsem se. „Právě se ti vrátila manželka ze záhrobí a mmě se vrátil Afton.“

„Takže to, co…“

„Nic nebylo, Emmette. Ty jsi ztratil někoho, koho jsi miloval, stejně tak já. To, co bylo, bylo jen šílené pominutí mysli. Byl to čistý smutek, nic víc,“ řekla jsem.

„Tak fajn, když to bereš takhle,“ řekl a už se mnou nepromluvil. Po několika minutách jsem se podívala na Esmé.

„Musíš vyvolat iluzi, aby to vypadalo, že před nimi nestojíme. Ani nebudou vědět, kdo je zabil,“ řekla jsem s úsměvem. Přikývla a začala se soustředit. Stoupla jsem si před ně a viděla, jak jsou neklidní. Cítili mě, ale neviděli. Přistoupila jsem k jednomu skoro na pět centimetrů a rozdrtila mu kosti. Ostatních pět vlkodlaků se postavilo do obranné pozice, ale bylo vidět, že jsou překvapení. Ostatní jsme zlikvidovali během několika vteřin. Otevřela jsem dveře a uviděla sluneční svit. Zasmála jsem se a pořádně objala Esmé.

„Dokázali jsme to!“ vykřikla Esmé. „Jsme venku.“

„Kde je druhá skupina, už tu měli dávno být?“ zeptal se Emmett.

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 28. kapitola: