Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 8. kapitola

12.04.2010 (08:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3674×

8. kapitola

„Edwarde, jsi můj syn, víš, že tě opravdu miluji a nechci, aby ses trápil. Kdyby sis chtěl o čemkoli promluvit… Velice ráda bych si poslechla něco o té slečně, do které ses nám zamiloval, ale pochopitelně tě nebudu nutit do žádných rozhovorů… Ale jsem opravdu zvědavá.“ Její mateřský obličej mě obměkčil natolik, že jsem jí o Ariel začal vyprávět.

Vyprávěl jsem jí všechno, na co jsem si vzpomněl a ona s jemným úsměvem poslouchala. Čím více toho o Ariel věděla, tím rychleji v ní rostl pocit, že našla další milovanou dceru. Stejně jako Alice, i ona doufala, že Ariel bude součástí naší rodiny… Ale copak to jde? Aby křehký člověk patřil do rodiny upírů? Tak rád bych si maloval šťastnou budoucnost s Ariel Raymondovou, ale znamenalo by to pro ni smrtelné nebezpečí. Každý den, každou minutu… Mohlo by se stát cokoliv a někdo z nás by se neudržel… A pak taky ta hrozba… Musela by se dovědět, kdo jsme a tím by také byla v nebezpečí… Ale proč se zaobírám nástrahami budoucnosti, která je v tuhle chvíli tak nepravděpodobná? Ona sice měla moje srdce, ale mám já šanci získat to její?

„Musí to být milé děvče…“ pousmála se Esmé.

„Ona je milá. A taky krásná a… Prostě úžasná. A krásně kreslí. A hraje na klavír…“ Esmé se zvonivě zasmála mému brebentění.

Ani jsem si neuvědomil, že se setmělo. Seděli jsme tu pár hodin… Zaslechl jsem Jaspera a Alici.

„Edwarde! Já mám nápad!“ pištěla radostně Alice, když se s Jasperem objevila ve dveřích. „Když už je Jasper doma, mohl by ti pomoct zjistit, jestli k tobě Ariel něco cítí.“

„Já si to zjistím sám… Ale díky,“ usmál jsem se na oba.

„Chtěli jsme jenom pomoct…“ pomyslel si Jasper a omluvně se usmál.

„Já vím, Jazzi. Nejsem naštvaný. Prostě si to udělám po svém.“

„A… Taky jsem se chtěl omluvit… Za ty sázky a tak…“ Jeho omluva byla vážně upřímná.

„To je v pohodě.“

Alice na mě chvilku koukala a pak se její myšlenky rychle stočily k překládání ústavy do korejštiny. Snažila se nenápadně vytratit, ale já jí to nedovolil.

„Alice!“ Už jsem ji držel za zápěstí. „Co přede mnou tajíš?“ Upřeně jsem jí hleděl do očí, ale ona pořád překládala. „O co jde, Alice?!“

„Tak jo!“ prskla po mně a já v její mysli viděl, co před pár hodinami viděla ona.

„A proč ses mi to snažila zatajit?“ zeptal jsem se v klidu.

„Edwarde, nepřetvařuj se…“ řekla a zkoumavě si mě prohlížela.

„Já se nepřetvařuju.“ Koukla na Jaspera a pak zase na mě. Esmé nás pozorovala a nechápala nic z toho, o čem jsme se bavili.

„Jazzi?“ zacvrlikala Alice, ale nespouštěla mě při tom z očí.

„Promiň, Edwarde…“ pomyslel si a přikývl. Alice měla zase ten pohled, který jsem tak nesnášel. Bylo to, jako by si vyčítala, že mi to nezatajila a tím pádem mi ublížila. To, co jsem viděl, mi nijak neublížilo. Doufám…

* * * Vrátíme se o pár hodin zpátky… * * *

„Tys… Tys mi koupil auto?“ žasla Emma a pak znovu políbila svého přítele. Ariel stála kousek dál a měla z nich radost. Pak se její pozornost stočila k osobě vystupující z nového auta. Okamžitě ho poznala a oplatila mu úsměv.

„Ariel!“ zvolal nadšeně a rozběhl se k ní.

„Denny!“ Běžela mu naproti. Jmenovaný ji chytil, zvedl do náruče a zatočil se s ní. Když ji opět postavil na zem, zakoukal jí do očí. Trošku překvapeně, ale vesele.

„Mluvíš?“

„Překvápko!“ zasmála se a dala mu pusu na tvář. „Panejo… Ty ses ale vytáhnul…“ Přeměřila si ho a zpozorovala změnu nejen ve výšce, ale i svalech.

„Trošku…“ připustil. Ruku v ruce pak kráčeli na verandu.

„Emmo, tohle je Denny, můj bývalý spolupachatel… Denny,Emma, Chrisova přítelkyně,“ představovala Ariel.

„Nazdar, Denny.“

„Ahoj,“ kývl.

„Ty,“ ukázala Ariel na svého bratra, „vysvětlíš mi, kdepak se tu Denny vzal?“

„No, to je jednoduchý. V kavárně jsem narazil na jednu známou a dali jsme se různě do řeči. Povídali jsme si o všem možném… Zmíněná známá se jmenuje Fillis.“

„Moje teta,“ upřesnil Denny.

„Fillis čeká dlouhodobější pobyt v nemocnici a já se nabídl, že dám na Dennyho pozor. Takže vám představuji nového dočasného spolubydlícího.“

* * *

Ariel:

Nemohla jsem tomu uvěřit. Denny a já, zase spolu… Sice jsem měla dojem, že to vysvětlení o něco zkrátili, ale bylo mi to jedno.

„Kolik ti je?“ ptala se obezřetně Emma.

„V lednu mi bude osmnáct.“

„A tos ho pustil za volant v mým novým autě?!“ vytřeštila oči na Chrise a pak se rozesmála.

„Vždyť tobě je osmnáct jenom pár hodin!“ smál se. „Navíc, někdo ti ho přivézt musel,“ pokrčil rameny.

„Taky pravda.“

Nečekanou návštěvou se trochu pozměnily víkendové plány, takže Emma jela k babičce nakonec sama. Chris měl pracovní víkend – musel do New Yorku na nějaké jednání. Oba odjeli ještě ten večer. Na mně bylo jen zavolat Niké, že se výlet nekoná…

„Víš, stala se taková věc… No to je jedno. Máš teda zítra čas, když se nikam nejede?“

„Jo… Mám,“ ozvalo se ze sluchátka.

„No paráda. Tak se uvidíme zítra. Mám se stavit u vás, nebo přijdeš k nám?“ zeptala jsem se.

„Já přijdu. Jenom mi řekni, v kolik mám dorazit.“

„Řekněme… Kolem desáté?“ navrhla jsem.

„Fajn, platí. Tak zítra!“ loučila se.

„Jasně, měj se!“ a zavěsila jsem. Otočila jsem se na Dennyho, který seděl na schodech a čekal, až domluvím.

„Fajn. To by bylo. Tak teď tě nastěhujeme,“ řekla jsem a vyběhla schody do patra. Nahoře byly čtyři pokoje a koupelna. Pořád nechápu, proč si Chris pořizoval tak velký dům, ale jestli tady hodlá zůstat doživotně… Blesklo mi hlavou, jestli vůbec Denny bude mít kde spát, ale moje obavy se rozplynuly hned, jakmile jsem zpozorovala otevřené dveře vedle mého pokoje. Vešla jsem dovnitř a nestačila zírat. Ještě před pár dny tu byla spousta harampádí a krámů, které nikdo nepoužíval. Teď byl pokoj uklizený, zařízený tak akorát pro někoho, jako je Denny. Postel, skříně, psací stůl… Všechno. Stála jsem uprostřed toho nového pokoje a Denny se zastavil ve dveřích. Tašky s jeho věcmi hlasitě dopadly na podlahu.

„Copak? Překvapená ve vlastním domě?“

„Jo… Donedávna to sloužilo jako skladiště všeho nepotřebného… Tak se trošku divím…“ zasmála jsem se.

„Jo tak…“ Popadl tašky a postavil je ke skříni.

„Jestli budeš chrápat, tak tě přerazím, Fostre! Mám pokoj přímo vedle, takže jestli mě vzbudíš, máš malér, jasný?!“ Pokusila jsem se o výhružný tón, ale jenom jsem ho tím rozesmála. „Já tě nechám, aby ses zabydlel. Jo mimochodem, asi se mnou budeš chodit do školy, co?“

„To je víc než pravděpodobné,“ zakřenil se.

„No potěš koště!“ zakoulela jsem očima a šla do svého pokoje.

Déšť přestal už zpívat svoji morseovkovou píseň… Ležela jsem na posteli a koukala do stropu. Chybělo mi ticho, které jsem kolem sebe měla jako bublinu. Tolik jsem si zvykla na mlčení a teď mi chybělo. Měla jsem chuť se k tomu vrátit… Ale ublížila bych jim… Chrisovi, Emmě i Dennymu. A taky Edwardovi… S Dennyho příjezdem jsem dostala strach, že budu stejná, jako tenkrát, ale to jsem nechtěla. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím méně se mi chtělo mluvit. Dost! Stačilo… Musela jsem se nějak zabavit, tak jsem vzala výkres, štětce a barvy…

„Nepůjdeš dál?“ zeptala jsem se a za mnou se ozvalo uchechtnutí. Denny už pár minut postával ve dveřích a neřekl ani slovo. Pořád jsem čekala, kdy přijde blíž, ale ani se nehnul a mě to trochu znervózňovalo.

„Jak jsi… Věděla, že tam stojím?“ zeptal se a popošel ke mně.

„Záleží na tom?“ usmála jsem se a míchala při tom tempery do potřebného odstínu.

„Asi ne,“ řekl a posadil se na postel. „Já nevěděl, že kreslíš…“ Usmála jsem se a koukla na něj přes rameno.

„Tenkrát v Olympii by to byl trapas… Přiznat, že si hraju na umělkyni a hraju na klavír…“ Oba jsme se rozesmáli. Tenkrát jsem byla tornádo první třídy – nemohla jsem klukům přiznat, že maluju… Jak jsem řekla – byl by to trapas.

„Jsi dobrá. Kdo je to?“ zeptal se a vstal, aby si postavy lépe prohlédnul. Byl to veselý obraz – Niké s Edwardem, jak hrají karty. Konečně se mi podařilo namíchat správný odstín pro ohnivé vlasy mojí nejlepší kamarádky.

„To je Niké. S tou se zítra uvidíš… A tohle je Edward. S ním budeš trávit školní dny – protože budeš mít stejný rozvrh. Bude to zábava… Ty, já a Edward, celý den spolu…“ Na chvilku mě přepadl pocit, že to třeba nebude až tak zábavné, ale bylo to hned pryč.

„Jak můžeš tak dokonale kreslit bez předlohy?“ divil se. Poklepala jsem si a spánek.

„Fotografická paměť… A taky to chce dokonalé sladění mozku a ruky. To je důvod proč by ti to nešlo,“ vyplázla jsem žertovně jazyk.

„Já mám koordinaci ruky dobrou!“ bránil se.

„To jo, ale nemáš ji s čím zkoordinovat… Ten mozek ti k tomu schází…“ Poklepala jsem mu na čelo a co nejrychleji (ale opatrně) jsem položila paletu i štětec a uháněla pryč. Vyběhla jsem z pokoje a brala schody po čtyřech. Denny mi byl v patách.

„To odvoláš!“ hulákal za mnou. Ničím jsem se nezdržovala, jenom jsem rychle popadla boty a vyběhla ven. Přibouchla jsem dveře a oběhla dům, abych mohla vylézt na břízu, která mi rostla u okna. Rychle jsem se vyškrábala nahoru, a obula si boty.

„Hej! Co tam nahoře děláš? To se tak bojíš?“ šklebil se zezdola Denny.

„Ne, spíš se nudím,“ zašklebila jsem se zpátky. On na nic nečekal a lezl za mnou. Já měla naštěstí otevřené okno. Větev, ze které se dá zhoupnout dovnitř je celkem daleko, ale já to měla perfektně nacvičené. Jakmile jsem stála na podlaze svého pokoje, zavřela jsem okno a běžela zamknout domovní dveře. Pak jsme se vrátila do svého pokoje a otevřela druhé okno, to za klavírem. Vykoukla jsem ven a pozorovala Dennyho, jak přemýšlí, co má dělat.

„To není fér!“ uraženě si založil ruce na hrudi.

„Ne, to není, ale nebýt fér jsem se naučila od tebe!“ smála jsem se.

„To je pravda. No tak se prostě bojíš. Asi jsi nám u toho klavíru a malování vyměkla…“ poškleboval se a přesně věděl, že tohle neměl říkat. „A jej…“ slyšela jsem ještě, než jsem vyletěla z pokoje a opět odemkla dveře. Zastavila jsem se na verandě. Denny stál asi patnáct metrů přede mnou a sebejistě se šklebil.

„Odvolej svoji poznámku o mém mozku a já odvolám tu svoji.“

„Já bych ráda, ale pravda je pravda – ta se neodvolává,“ vrátila jsem mu. Rychle jsem seběhla ty tři schody z verandy a utíkala za dům.

„Opovaž se zase vylézt na ten strom!“ slyšela jsem za sebou. Kdybych to udělala, nikam by to nevedlo… Denny uklouzl na mokrém trávníku a rozplácl se na zemi. Začala jsem se nekontrolovatelně smát.

„Copak? Už nemůžeš?“ posmívala jsem se. On se zamračil a rychle se vyškrábal na nohy.

„Těš se, až tě chytím!“ a vystartoval mým směrem.

„To si počkám…“ smála jsem se. Nějakou dobu jsme poletovali po trávníku kolem domu, ale já měla pořád navrch. Pak mě ale začal dohánět. V momentě, kdy mi obmotal svoje dlouhé ruce kolem pasu mi podklouzla noha a oba jsme se svalili do trávy. Smáli jsme se skoro pět minut a nemohli jsme přestat. Už mě od toho smíchu všechno bolelo… Už se pomalu stmívalo a Denny rozhodl, že bychom se měli přestěhovat zpátky do domu. Oblečení jsme měli nasáklé vodou z trávníku, tak jsme se zvedli a šli se usušit.

Už v suchém oblečení jsme se usadili u televize a sledovali Wimbledon.

„Podle mě je to všecko nějak moc jednoduchý…“ brblal pořád.

„Jednoduchý?! Co na tom vidíš jednoduchýho?!“

„No třeba to, jak se seznámili… Znali se dva dny a hned se spolu vyspali… A ona s ním v podstatě utekla…“

„Hele, přestaň kritizovat můj oblíbenej film, jo?!“ rozesmála jsem se. Po pár minutách jsem se zvedla. „Jdu dělat topinky. Dáš si?“

„Jo, rád. Chceš pomoct?“

„Ne!“ vykvikla jsem. „Jenom to ne! Aby se mi v kuchyni motal chlap, to mi tak chybělo… Ne, jenom seď,“ zasmála jsem se a šla do kuchyně. Trvalo to jenom pár minut, ale když jsem se vrátila do obýváku, Denny spal. Položila jsem talíř na stolek a přehodila přes něj deku. Pak jsem šla nahoru. Snědla jsem svoji večeři a zaposlouchala se do ticha. Zezdola se neslo Dennyho tiché chrápání. Posadila jsem se na parapet a sledovala dešťové kapky, které se zase přiletěly podívat, jak se nám tady vede. Očima jsem se vpíjela do ztemnělého lesa a vzpomínala na to odpoledne, kdy se tu Edward objevil… No jo, Edward… Koukla jsem na svůj stůl, kde pořád ležel jeho portrét. Zavřela jsem oči a poslouchala bubnování deště do okenních tabulek. Kapky mi vyťukávaly jemný rytmus a mě se do něj začaly míchat tóny…

Edward:

Pokusil jsem se schovat v pokoji, ale nevěděl jsem před čím. Před cizími myšlenkami? Před budoucností, kterou viděla Alice? Nevím… Chtěl jsem tady zůstat do rána, ale nevydržel jsem to. Vyskočil jsem oknem do tmy a uháněl tichým lesem. Zastavil jsem se na okraji lesa, a ne poprvé. Už jednou mě tyhle stromy skrývaly… Z domu bylo slyšet chrápání, televizi a tiché tóny klavíru. V Arielině pokoji se svítilo. Chtěl jsem se podívat dovnitř, ale nemohl jsem jí vylézt do okna… Vylezl jsem do koruny jasanu, který stál přímo naproti jejímu oknu. Můj upíří zrak viděl stejně, jako kdybych seděl vedle ní. Viděl jsem každou linku jejího sladkého úsměvu, každý pramínek jejích voňavých vlasů… Seděla za klavírem a sem tam stiskla pár klapek. Pak se vždy chvíli ozývalo jen škrábání tužky po papíře. Jak se tak skláněla nad papírem, vlasy jí padaly do obličeje. Po chvíli se zvedla a našla gumičku, kterou si stáhla vlasy do ohonu. Vykulil jsem oči a párkrát zamrkal, jestli opravdu vidím dobře… Nezdálo se mi to – viděl jsem dobře.

„El?!“ ozvalo se. Tak chlapec už je vzhůru…

„Jsem nahoře!“ zavolala. Ten kluk za chvíli vstoupil do jejího pokoje a já si ho mohl prohlédnout detailněji, než z Aliciny vize. Oříškově hnědé vlasy, hnědé, skoro černé oči, nebyl vyšší než já… Musel jsem uznat, že postavu měl skvělou. Celkem svalovec, ovšem na Emmetta rozhodně neměl. (To skoro nikdo)

„A copak tady vyvádíš?“ ptal se zvědavě a koukal jí přes rameno.

„Vydrž… Chviličku… Tak. Hotovo.“

„Ehm, bezva… To jsou - ?“ odmlčel se.

„Noty,“ přikývla Ariel, rozložila si je před sebou a dala se do hraní. Ta skladba zněla úžasně… Zavřel jsem oči a poslouchal melodii, kterou vytvořila. Když dohrála, bylo ticho. (Pro lidi… Já slyšel všechny zvuky lesa, deště a všeho kolem…)

„Haló, Denny!“ zamávala mu před nosem, protože stál a zíral do prázdna.

„El… Je to nádherný…“ Ariel se začervenala.

„Nepřeháněj… Je to dobrý,“ zakývala hlavou.

„Páni, kdyby to slyšel Mark…“ rozesmál se Denny. „A kdyby viděl, že hraješ a maluješ…“

„Opovaž se mu něco říct! Varuju tě, Fostre!“ Denny zvedl ruce v obranném gestu.

„Dobře, dobře… Ani slovo.“ Oba se rozesmáli.

Tolik jsem si přál být na jeho místě. Stát vedle ní… Smát se s ní… Znát ji jako on… Být člověk…

„Tos sepisovala ty dvě hodiny, co jsem spal?“ ptal se s úžasem v očích.

„Dvě a půl, abych byla přesná,“ Vzala tužku, zadívala se z okna a já měl na chvilku pocit, že mě vidí… Potom se naposledy sklonila nad noty.

„Rain?“ přečetl Denny. Ariel mlčky přikývla.

„Líbí se mi…“ usmála se.

„Aby ne! Jednou budeš slavná skladatelka!“ Rozesmáli se a pak oba ve stejnou chvíli zívli.

„Vidím to tak, že do pěti minut usnu.“

„Jo, já taky…“

„Vždyť jsi právě vstal!“ smála se mu. „Dobrou noc…“ řekla a dala mu pusu na tvář.

„Dobrou…“ zívl a odešel z pokoje.

Slezl jsem ze stromu a čekal. Po chvíli se Ariel, převlečená do pyžama, posadila k oknu a rozčesávala si vlasy. Zase jsem měl pocit, jakoby se mi dívala přímo do očí, ale to byla hloupost. Nemohla mě vidět. Pak otevřela okno dokořán a zhasla. Přeběhl jsem pod okno a čekal. Přesně jsem poznal chvíli, kdy upadla do nevědomí. Její mělké dýchání se prohloubilo a uklidnilo do pravidelného rytmu. Chvíli jsem váhal, ale neodolal jsem a po pár vteřinách vnitřního boje jsem seděl v jejím okně. Ve spánku byla ještě krásnější… Seděl jsem tam, zíral na ni a počítal údery jejího srdce. Na chvilku jsem od ní odtrhl oči a spatřil nový, ještě nedodělaný, obraz. Pestré barvy na plátně a hlavně výjev obrazu mě kdesi uvnitř nesmírně hřály. Já, Niké a naše karetní odpoledne. Bylo to nádherné. Odvážil jsem se slézt z parapetu a prohlédnout si to celé zblízka. Každý tah štětce, každá linka… Všechno bylo přesné a dokonalé.

„Líbí?“

Tak nějak vám pomalu začínám věřit, že to možná má cosi do sebe...

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 8. kapitola: