Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 7. kapitola

07.04.2010 (20:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3670×

7. kapitola

„Máš krásnej hlas…“

„Díky, Miku,“ odpověděla Ariel.

„Tak mě napadlo… No… Nechtěla bys třeba –“

„Ahoj, Edwarde,“ koukla na mě přes Mikovo rameno a rozzářila se jako sluníčko. Newton se otočil a nasucho polkl. Ariel ho obešla a postavila se vedle mě. „Promiň… Na co ses to ptal, Miku?“ zamrkala. „Vsadím se, že raději nic…“ smála se v duchu.

„Vlastně nic…“ Otočil se a odkráčel do tělocvičny.

„Díky…“ usmála se na mě.

„Za co?“

„Copak nechápe, že by mě Mike pozval na rande?“

„Že ses tu objevil… Nebýt tebe, asi bych s ním musela na rande.“

„Proč bys musela?“ nechápal jsem.

„Kdyby mě pozval?“

„Řekla bys ne.“

„Copak to jde?!“

„Samozřejmě, že jde…“

„Vy kluci to máte jednodušší…“ opáčila s úšklebkem a společně jsme se vydali do tělocvičny.

„Proč myslíš?“ Celkem dobře jsem se bavil. Dokud jsem neuslyšel Alici…

„Edwarde…“ Z jejích myšlenek ke mně dolehla ta nejsladší vůně, jakou jsem kdy cítil a při její vizi jsem se málem přestal ovládat… Ariel… Seděla na lavičce a tiskla si zápěstí, ze kterého se řinula krev… Nemohl jsem to snést… Ten pohled… Tu vůni… Moje oči zčernaly žízní a mé srdce se dmulo bolestí z jejího zranění. Došli jsme do tělocvičny, kde k ní okamžitě přiskočila Alice.

„Edwarde, měl bys jít… Dám na ni pozor…“ slíbila mi. Kývl jsem a Alice se opět na plný úvazek věnovala Arielinu výslechu.

„Jaká je vlastně tvoje oblíbená barva?“ Vedla ji ke skupině děvčat, které se rozdělovaly do družstev… Já na nic nečekal a okamžitě se šel omluvit profesorovi.

„Ano, vypadáte bledě, pane Cullene. Můžete jít,“ kývl, když si mě prohlédl. Vypadáte bledě… Komické…

V šatně jsem se rychlostí blesku převlékl a spěchal ke svému autu. Moje horší část se toužila otočit a vzít si ji… Ne! Nemůžu na to ani myslet! Ukončit její život? Nikdy! Potlačoval jsem monstrum ve své hlavě, a co nejrychleji odjel ze školy. Na malou chvilku mi na mysli vytanula vzpomínka na její krev a auto jsem smykem otočil… Naštěstí jsem se včas zarazil. Na nic jsem nečekal, a jakmile jsem vyjel za město, nechal jsem auto u krajnice a uháněl lesem. Do cesty se mi připletli tři medvědi. Emmett by si to užil, ale já na hraní neměl čas.

Vrátil jsem se do školy a zamířil rovnou do jídelny. Alice mě určitě viděla…

„Stalo se mu něco?“ Slyšel jsem Arieliny obavy a zahřálo mě to u srdce.

„Alice, kde je Edward?“ Slyšel jsem, ještě než jsem vešel do jídelny.

„Támhle…“ ukázala Alice do dveří, když jsem se objevil ve dveřích. Ariel ke mně střelila pohledem a já v jejích očích spatřil skelný lesk, jaký vytvářely slzy. Radostně se usmála a uvěznila mě ve svém pohledu. Posadil jsem se k nim.

„Kam jsi šel?“ vyzvídala okamžitě. Podíval jsem se na Alici.

„Nic jsem si nevymyslela… Je to na tobě.“

„Přišel pro mě Emmett, vraceli jsme se spolu domů, protože nám praskla voda a Esmé potřebovala přestěhovat nábytek, aby nenavlhnul. To víš, jsou to starožitné kousky…“

„Zajímavé… Tohle bych nevymyslela…“ uvažovala Alice.

„Aha… Bála jsem se…“ sklopila své modré oči k sodovce na stole.

„Proč?“ vyzvídal jsem.

„Proč?! Protože jsi zmizel beze slova, Alice mi neřekla, kam jsi šel… Nevěděla jsem, co s tebou bylo… Nevěděla jsem, co se stalo… Nevěděla jsem nic!“ Pokusil jsem se tvářit, jakože jsem nic z toho neslyšel, ale křik jejích myšlenek ve mně probouzel zvláštní pocit… Ona uklidnila své myšlenky a pak vzhlédla, s lehkým úsměvem na dokonalých rtech.

„Nevěděla jsem, proč jsi odešel… Myslela jsem, že se ti něco stalo…“ Její starost mě tolik hřála. Jistě, při myšlence, že by se mně něco stalo, mi bylo do smíchu… Pak mi pohled sklouzl na její zápěstí – ovázané bílým obvazem. Střelil jsem pohledem k Alici.

„Promiň, Edwarde. Snažila jsem se, ale nemohla jsem tomu zabránit…“ omlouvala se a já v její mysli viděl všechno… Opravdu nemohla nic dělat. Její vzpomínky se dostaly až do bodu, kdy se Ariel do ruky zabodnul střep a z jejího zápěstí…

„Alice!“ sykl jsem, pro lidský sluch neslyšně a dupnul jí pod stolem na nohu.

„Promiň…“

„No, mě se nestalo nic, ale…“ natáhl jsem se pro její ruku.

„Jo tohle… Kluci v tělocvičně rozbili okno a mě trefil jeden střep… Nic to není…“ Snažil jsem se rozpoznat, jestli ji to vážně nebolí, nebo to v sobě dusí, ale v její mysli nebyla jediná myšlenka na bolest. Byla neuvěřitelná. Jediným pohledem dokázala učarovat srdce upíra, bez jediného slova si získat přízeň kterékoli bytosti…  A byla neskutečně silná. Dívka, navenek tak křehká a zranitelná… Uvnitř odolná vůči bolesti psychické i fyzické. Neviděl jsem jinou možnost – byla anděl. Musela být…

Poslední hodinu jsme měli v laboratoři biologie. Dělali jsme pozorování pod mikroskopem a z nějakého důvodu, který mě absolutně nezajímal, jsme museli mít zastíněná okna. Odevšad se ozývalo poťouchlé chichotání a jiné zvuky, které provázely pubertální zábavu po tmě. Ve třídě to vypadalo jako na zahradě plné lampiónů. Svítily tu jenom žárovičky mikroskopů, jinak nic. S Ariel jsme byli velmi rychle hotoví a tak už jsme jen vyplňovali pracovní list k naší práci.

„Co tvoje zápěstí?“ ptal jsem se starostlivě.

„Ani nevím,“ pokrčila rameny a prohlížela si zavázanou ruku. „To se uvidí…“ řekla a začala si rozmotávat obvaz. Zastavil jsem ji.

„Měla bys to tam ještě nechat… Pro jistotu. Podíváš se na to doma,“ a zavázal jsem obvaz zpátky.

„No dobře,“ usmála se. Dál jsem vyplňoval odpovědi, když mi její ruka obratně vzala prupisku.

„Co je?“

„Strašně škrábeš…“ uchichtla se a přisunula si papír. Já škrábu?! Vždyť moje písmo je jako natištěné… Přímo ukázkové! Ovšem v porovnání s jejím rukopisem jsem opravdu škrábal jako kocour… Ohromeně jsem zíral na její jistou ruku a obdivoval každou linku jejího krasopisu. Odpovědi na všechny otázky byly za chvíli dopsané a tak jsme jen seděli a čekali. Ariel se točila na laboratorní židličce a koukala do stropu. S úsměvem jsem ji pozoroval. Vydávala tiché zvuky, jaké dělají malé děti, když si hrají na letadlo… Jak jsem na ni koukal, přemýšlel jsem… Co když jí řeknu, co k ní cítím a ona už se se mnou nebude chtít ani přátelit… Nebylo by lepší zůstat prostě jejím přítelem? Co já vím… Pokusil jsem se přesměrovat myšlenky na jiné téma, ale po chvíli jsem si v mysli prohlížel scenérii, kterou jsem určitě sám nezažil…

Viděl jsem malé děvčátko, pobíhající před bílým domem s jinou holčičkou. Obě si byly podobné, přestože jedna měla vlasy černé a druhá hnědé.

„Nechytí, nechytí!“ posmívala se hnědovláska své starší sestře.

„Ale chytím, jenom počkej!“ Najednou se zorničky černovlásky rozšířily a ona se zarazila uprostřed kroku… Menší holčička se zastavila…

„Co je ti?“

„Cynthie, nehýbej se! Mami!“

„Co se děje zlatíčko?"

„Na zahradě je had! Nechci, aby ji kousnul… Odnes ji pryč! Já nechci, aby se to stalo! Ne!“ černovláska se chytila za spánky a z očí se jí řinuly slzy…

„Broučku, zůstaň, kde jsi. Maminka pro tebe dojde, ano? Stůj na místě…“ Žena šla opatrně trávníkem a kontrolovala každičký krok… Zvedla svou dcerku do náruče a nesla ji na verandu. Za malou chvilku se tráva rozvlnila a mezi stébly bylo jasně rozeznatelné šupinaté tělo hada… Žena starostlivě vykřikla:

„Alice!“

Alice?! Ano… V rysech té malé černovlásky jsem poznával svou sestru…

„Edwarde!“ Před obličejem se mi mihla drobná ruka.

„Co?“

„Jdeš? Nebo tu hodláš meditovat přes víkend?“ smála se Ariel. To už jsem ode dveří slyšel Alicin zvonivý smích.

„Aaaaaa… Tady jsi! Můj hloubavý bratříček se opět hluboce zamyslel a nevšiml si, že mu skončila škola?“ Teď už se smály obě.

„Jsem rád, že se dobře bavíte…“ zabručel jsem a s úšklebkem jsem vstal. Cestou na parkoviště se ty dvě trousily pár kroků za mnou a pořád si o mně povídaly – ale jenom Alice věděla, že to slyším.

„Tys mu řekla, že škrábe?!“ Alice se zachechtala. „A to nezačal soptit? Na svoje úhledné písmo nedá dopustit!“

„Úhledné písmo? Alice…“ Ariel chvilku štrachala v batohu a pak jí ukázala pracovní list z biologie. „Alice, nechci se chlubit, ale v porovnání s tímhle on opravdu škrábe!“ zasmála se a Alice nevěřila svým očím.

„Edwarde? Myslím, že by ses měl naučit psát… Ona vážně tak nádherně píše?“ Kývnul jsem a jen ona věděla, že to byla odpověď.

„Ale to je normální. Kluci prý mají vždycky trochu horší písmo…“ prohodila Ariel.

„Ehm… Ariel, dovol, abych ti prozradila malé tajemství… Edward má nejhezčí písmo z celé rodiny!“

„Ou… Aha. Tak doufám, že jsem ho neurazila…“ V jejím hlase jsem zřetelně slyšel skutečnou obavu, jestli se mě nedotkla.

„Myslím, že ne… Když srovnám jeho a tvoje písmo, je z Edwarda opravdu kocour,“ smála se Alice a Ariel si oddychla. „Faktem je, že podle některých holek je Edward kocour v každém směru, ne jenom co se týče písma…“ Měl jsem nutkání na ni potichu zavrčet, ale část mě chtěla vědět, co bude dál.

„A ty se divíš? Ty i Rose jste pro kluky taky kočky číslo jedna! Všichni jste tak krásní, až je to podezřelé…“ Alice sebou při slově podezřelé trochu trhla, ale nedala se zviklat a pokračovala.

„No jo, já vím… Ale ty se se mnou a Rosalií držíš na první příčce úplně stejně.“

„Kdybys nepřeháněla, řekla bych, že máš pravdu, ale ty přeháníš, takže…“ rozesmála se Ariel.

„Prosím tě! Ty víš, že mám pravdu a moc dobře!“ Ariel se jenom ušklíbla a zavrtěla hlavou. „Tak víš co?! Edwarde,“ houkla na mě.

„Co?“ otočil jsem se a počkal, až mě ty dvě dojdou.

„Ale nic… Alice se chce hádat…“ zasmála se Ariel. Alice jí věnovala kyselý pohled.

„Edwarde. Je Ariel krásná?“ Krátce jsem se na Alici zamračil. To byla podpásovka…

„Je.“

„Ale…Ts!“ Ariel zakoulela očima.

„No netvař se! Tady máš názor znalce!“

„Znalce?!“ řekl jsem naráz s Ariel a oba jsme vykulili oči – já překvapeně, ona zvědavě.

„Co tím myslíš, Alice?“ Ptala se Ariel a já byl opravdu zvědavý, co jí řekne…

„No,“ Její myšlenky byly zmatené, jak se rychle snažila vymyslet neurážející vysvětlení. „Pravděpodobně sis všimla, že Edward vypadá… No, že nevypadá špatně.“

„Ne, nevypadá špatně. To rozhodně… A dál, Alice?“ pobízela ji a přitom koutkem oka pozorovala mě.

„A při jeho vzhledu se setkal s neuvěřitelnou spoustou dívek a tak má nejspíš přehled o stupnici krásy, nemyslíš?“

„Asi jo…“ kývla. V hlavě si pořád opakovala Alicinu větu, aby se ujistila, že ji pochopila správně. „Takže já jsem krásná, Edwarde?“ zamrkala na mě.

„Ano. Ale to jsem ti řekl už dříve…“

„A nebyls jediný…“ zamumlala a pravděpodobně jsem to neměl slyšet, ale upířímu sluchu ujde máloco…

Alice měla vizi – Jasper se chystal jet domů…

„Jemine… Já zapomněla! Mám konzultaci kvůli eseji z angličtiny… Pojedu až s Emmettem… Uvidíme se doma, Edwarde. Ahoj, Ariel.“ A zmizela za rohem. Nepojede domů s Emmettem. Vytratí se zadním vchodem a poběží lesem…

Protože se přes den rozpršelo a pršet nepřestalo, nechal jsem Ariel u hlavního vchodu a šel pro auto, aby zbytečně nezmokla.

* * *

Dívka zůstala stát u dveří a čekala na svého nejlepšího přítele. Nebo byl snad něco víc? Právě na okamžik, kdy ji Edward nechá samotnou, čekal Mike Newton celý den.

„Nazdárek…“

„Ahoj, Miku,“ usmála se kráska.

„Takže… Ty a Cullen?“

„Nevím, o čem mluvíš, Miku…“

„Co s ním máš?“

„Do toho ti nic není!“ odsekla mírně podrážděně.

„No to teda sakra je! Skoro rok za tebou chodím jako pejsek, pořád ti básním jak jsi krásná a k čemu to?! Aby přišel tenhle nafoukanej playboy a tys mu automaticky padla do náruče?! To jsem si nemyslel, že i ty jsi taková husa!“ rozkřičel se na ni. Ona se k němu otočila s andělským úsměvem.

„Víš co, Miku? Tohle jsem nejspíš měla udělat už před rokem…“ Zamrkala, usmála se… A pak mu vrazila neuvěřitelnou ránu pěstí – někdy se ta stará povaha projeví…

„Auuu!“ Mike se svalil na zem a tiskl si dlaň k obličeji.

„Nevadí mi, že mě máš za husu, ale že se navážíš do člověka, o kterém vůbec nic nevíš a jenom na něj žárlíš! To ty jsi tady ten, který čeká, že mu každá padne k nohám! Ne Edward! Je mi tě líto, Newtone!“ Ani si nevšimla, že se kolem ní a svíjejícího se Mika sešel hlouček studentů, kteří jí uznale zatleskali. To už se objevil Edward. Na tváři obyčejný výraz, ale cukající koutky.

„Ahoj, Edwarde. Jdeme?“ usmála se a naposledy vrhla nenávistný pohled na Mika, zvažujíc při tom, jestli ho nemá ještě nakopnout… Anděl po jejím boku se jejím myšlenkám zasmál, ale to ona samozřejmě netušila…

* * *

„Rozesmála jsem tě?“

„Aby ne! Teda… Tohle bych nečekal… Proč jsi ho praštila?“ Já to samozřejmě věděl, ale ona netušila, že to vím…

„Navážel se do tebe…“ Její tváře zahořely červení. Rozesmál jsem se.

„A kvůli tomu bude mít monokl?“ Otevřel jsem jí dveře a pak sám nasedl za volant.

„Víš, co si ten blbeček myslí? Že spolu chodíme! No vážně… To je ale idiot…“ Rozjel jsem se od školy a upřeně hleděl na silnici.

„Krucinál, Raymondová! Koukej, cos provedla! Vždyť to vyznělo, jako kdyby chození s Edwardem byla kdovíjaká pitomost! Hele… Ani se na tebe nepodívá…“

„Edwarde, promiň, nemyslela jsem to špatně. Jestli jsem tě tím urazila…“ Musel jsem ji přerušit. Špatně jsem si to vyložil a díky jejím myšlenkám jsem pochopil.

„Ne, ne. Jenom jsem se zamyslel… To si vážně myslí? Že se mnou chodíš? Opravdu?“ Kývala hlavou. To už jsem parkoval před jejím domem.

„Jo. Jenom proto, že jsi mě přivezl do školy, celý den ses ode mě nehnul a já ho pak kvůli tobě praštila…“ vyznělo do ztracena.

„Moment… Není to trochu moc pozornosti, od krásného spolužáka?“ Podívala se na mě, jakoby chtěla něco říct, jakoby jí něco došlo – a taky že jo…

„Tak ahoj zítra,“ usmál jsem se. Přivřela oči a pečlivě si mě prohlížela.

„Že by někdo nebyl tak daleko od pravdy?“

„Jo. Ahoj a díky za svezení,“ usmála se a vystoupila z auta. Každý normální člověk by běžel do sucha, ale ona ne. Pomalu kráčela k verandě a nastavila tvář dešti. Vzpomněl jsem si na její myšlenky první den, kdy jsem ji spatřil – na touhu splynout s deštěm… Měla z deště takovou dobrou náladu… S těžkým srdcem jsem opustil příjezdovou cestu jejich domu a uháněl známými zatáčkami do hlubokého lesa, kde stál náš dům. V domě byl relativní klid. Alice s Jasperem byli někde mimo dům i blízké okolí, Emmett a Rose se věnovali jeden druhému a Carlisle byl v nemocnici. Esmé si právě prohlížela nábytkové katalogy pro svůj nový projekt.

„Ahoj, Edwarde,“ usmála se, když jsem vešel. „Chtěla bych si s tebou popovídat.“

„Já vím…“ pousmál jsem se.

„Edwarde, jsi můj syn, víš, že tě opravdu miluji a nechci, aby ses trápil. Kdyby sis chtěl o čemkoli promluvit… Velice ráda bych si poslechla něco o té slečně, do které ses nám zamiloval, ale pochopitelně tě nebudu nutit do žádných rozhovorů… Ale jsem opravdu zvědavá.“ Její mateřský obličej mě obměkčil natolik, že jsem jí o Ariel začal vyprávět.

Ariel:

Mám tak ráda déšť… Edward odjel a já se ještě pár minut procházela dokola po našem trávníku. Jenomže mít v domě švagrovou je občas na obtíž…

„El! Zbláznila ses?! Nehraj si tu na dešťovku a pojď se usušit!“ Stála ve dveřích a kroutila hlavou.

„No jo, no jo…“ zamumlala jsem, když jsem kolem ní procházela. Převlékla jsem se do suchého oblečení a to mokré pověsila v koupelně. Trošku jsem se zamyslela, proč nebyla Niké ve škole, ale pak mi pohled spočinul na kalendáři… Sakra! Ještě štěstí, že nakupuju dárky dopředu! Vrhla jsem se ke své posteli a vytáhla krabici, ve které byla spousta věcí – a mimo jiné i dárek pro Emmu. Niké jsem úplně vypustila z hlavy a letěla dolů. Přiřítila jsem se do obýváku a chtěla zabrzdit, ale nějak se mi to nepovedlo a přepadla jsem přes opěrku gauče, naštěstí jenom přes opěrku, takže jsem na tom gauči zůstala ležet. Emma vykoukla zpoza své knížky.

„Co to vyvádíš?“ nadzvedla obočí a pak se dala do smíchu.

„Jsem vtipná? Perfektní…“ zazubila jsem se na ni a posadila se. „Kde je brácha? A… Už vím…“ Svitlo mi. Bratříček se stará o dárek pro svoji milovanou.

„Na co ho potřebuješ?“

„Ale… Přemýšlím, jestli mám s dárkem počkat na něj nebo ti ho dát teď.“

„Proboha… Já už mám zase narozeniny?“ zasmála se a já s ní.

„Jo. Stárneš, švagrová…“ Vyplázla jsem na ni jazyk. To jsem ale neměla dělat…

„No počkej!“ Skočila po mně a začala mě lechtat. To nebylo fér! Ona lechtivá není! Dobré tři minuty jsem se v křečích smíchu svíjela na gauči a odmítala odvolat svou předchozí poznámku. Pak se před domem ozval klakson. Emma přestala s lechtáním a zakoukala se ke dveřím. Já jsem se posadila, upravila si vlasy, protože mě nejenom lechtala, ale taky pořádně rozcuchala. Obě jsme šly ke dveřím.

„Překvapení!“ ozvalo se z příjezdové cesty, když Emma otevřela. Chris se zeširoka usmíval a mířil k ní. Emma zůstala ohromeně stát na verandě a zírala na svůj narozeninový dárek – zbrusu nové červené autíčko, honda jazz. Zatímco se ti dva objímali a líbali, mně nedocházelo, jak to sem Chris dostal, ale odpověď se dostavila sama. Z hondy vystoupil vysoký kluk s oříškově hnědými vlasy a zářivě se na mě usmíval. Nedalo mi to a já se usmála na něj.

„Ariel!“ zvolal nadšeně a rozběhl se ke mně.