Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 13. kapitola

05.08.2010 (10:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3123×

13. kapitola

Edward se pak rozloučil a odjel domů. Denny se tvářil, že si jde dělat úkoly a já? Já nevěděla co se sebou… Jakmile jsem se zamyslela nad Niké, nálada mi klesla. Nejvíc uklidňující mi připadalo kreslení. Pustila jsem se do kreslení obrazů. První byl portrét uhlem – Alice. Potom jsem ještě nakreslila Esmé, normálními barvami. Hned jsem byla o něco veselejší, když jsem na plátně viděla ten její láskyplný úsměv. Bála jsem se, že ho nedokážu zachytit, ale povedlo se. Muselo být něco po sedmé, protože jsem dole slyšela Chrise. Emma mu evidentně pouštěla to video, protože se oba smáli a mluvili o povedeném divadélku. Já jsem se rozhodla pohnout s tím, co jsem zpackala.

„Denny? Máš chvilku?“

„Hm,“ zamručel. Seděl u stolu a mračil se do sešitu s matematikou. Normálně bych se tomu smála, ale teď se to nehodilo. Tohle bylo vážné.

„Víš… Potřebovala bych s tebou mluvit.“

„Jo? Tak povídej. Aspoň mám důvod zavřít ten pitomej sešit.“

„Sešit za to nemůže…“ zasmála jsem se. „Ale o to teď nejde. S tou matikou ti potom klidně pomůžu, ale teď mluvím vážně.“

„Ajéje… Co jsem proved?“

„Nic, nic… Teda, teoreticky nic… Ale oba jsme nevědomky udělali hroznou věc…“

Bude těžké Niké přesvědčit. Hodně jsem jí ublížila, ale neměla jsem o tom nejmenší tušení. Kdybych to věděla, všechno by mohlo být jinak. Nejhorší na tom je, že já se Niké můžu jenom omluvit. Nic víc nezmůžu. S Niké si bude muset promluvit Denny. Ti dva se nakonec domluvili, ačkoli nevím jak. Ve škole byli většinou pohromadě, protože oficiální scénář byl, že jsem Dennyho opustila a on mě tudíž neměl rád a Niké se se mnou přece přestala bavit už dávno.

„Ariel… Odpustím ti to, protože vím, že jsi to neudělala schválně. Zároveň se ti taky musím omluvit. To, že ses na mě skoro vykašlala, zpátky neberu, ale to s tím Dennym… To nebyla tvoje chyba. Měla jsem ti to říct… Jenomže… Ty jsi teď trochu jiná, než jsi bývala. Není to špatně, ale…“

Takhle jsem dopadla s Niké. Jsme kamarádky, ale přestaly jsme spolu trávit tolik času a už jsme nebyly nejlepší kamarádky. Možná je to tak lepší. Většinu svého času jsem teď totiž trávila s Edwardem. My s Edwardem vlastně měli takový zvláštní vztah. Milovala jsem ho a on mě, ale ani jeden z nás netoužil po divokém líbání a po podobných věcech, které ve vztahu baví ostatní teenagery. Nám byla milejší vzájemná blízkost. Bylo mi tak krásně, když jsem vedle něj seděla a on měl ruku kolem mých ramen. Víc jsem nevyžadovala, jen aby byl u mě. Oba jsme to tak cítili a nepotřebovali jsme slova, abychom to poznali na tom druhém. Ovšem, ta blízkost mi taky ukázala, že ne všechno je tak, jak to vypadá.

Edward:

„Jedeš pro Ariel?“ ptala se nadšeně Alice. Přikývl jsem. Při zvuku jejího jména se mi na tváři automaticky objevil úsměv. Ariel mi volala, jestli na ni mám chvilku čas a chtěla se stavit i za Alicí. Ty dvě si tak přirostly k srdci – přestože to Alicino netlouklo.

„Ariel!“ vypískla Alice nadšeně, když jsme se objevili na verandě.

„Ahoj, Alice. Něco pro tebe mám.“ Alice už věděla o dárku, který jí Ariel přivezla. No jo, vědma…

„To je… To jsem… Tos kreslila ty?“

„No, jo… Líbí?“

„Je to krásné, moc děkuju.“ Alice se rozplývala nad svým portrétem.

„Je Esmé doma?“

„Je. Pojď.“

„Zdravím,“ zamávala mé mámě.

„Ráda tě vidím, Ariel.“

„Něco jsem vám přinesla. Snad se vám to bude líbit.“ Vytáhla ze složky velký výkres, na který namalovala Esmé. Ta by se nad tím obrazem rozplakala, kdyby mohla.

Ze schodů právě scházela Rosalie.

„Panebože…“ To byla jediná myšlenka, která jí bleskla hlavou. Dál už nemohla myslet na nic. Ariel jí voněla, jako nikdy nikdo před tím. Takové případy se stávaly. Rosalie zadržela dech a v doprovodu Jaspera, který vycítil její náladu, odešla z domu. Ariel si jich ani nevšimla. Naštěstí…

„Jsem tak ráda, že jsem jim udělala radost.“ pomyslela si Ariel a usmívala se.

„Chtěl bych… Chtěl bych ti něco zahrát…“ Vzal jsem ji za ruku a vedl ke klavíru. Posadila se a poslouchala a já začal hrát její ukolébavku.

Při tónech, které jsem své lásce věnoval, se jí do očí nahrnuly slzy. Začala přemýšlet. O nás. Všimla si té nápadné podobnosti, která mezi námi byla, přestože jsme nebyli skutečná rodina. Všimla si naší studené a tvrdé kůže, dokonce i měnících se očí. Bál jsem se. Zjistí, co jsme zač?

„Mohl bys prosím zastavit?“ požádala mě, když jsem ji vezl domů. Semkl jsem rty k sobě, ale zajel ke krajnici.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, ale nedokázal jsem v hlase skrýt ten podtón, že tuším, o co jde.

„Edwarde… Vím, že máš tajemství. S celou svou rodinou. Vím, že jsi jiný. Nechci po tobě, abys mi to prozradil. Nepotřebuju to vědět… Jen nechci, abys mi lhal. Jsi člověk?“ Vyrazila mi tím dech, i když jsem dýchat nepotřeboval. Co teď? Říct jí pravdu nebo jen to, co chce slyšet? Má právo to vědět. Jde o její život! Ale ona nechce, abych to prozradil. Stačí jí krátká odpověď…

„Ne…“ hlesnul jsem tiše. Její reakce mě ale překvapila. Usmála se!

„Já to věděla…“

„To mi došlo, když jsi na mě takhle vyrukovala…“ Myšlenky měla rozházené. Jediné, co jsem z nich vyčetl, byla radost z mé upřímnosti.

„Víš, já… Bylo tolik náznaků… Některé byly očividné, ale některé…“

„Některé?“ pobízel jsem ji. Prudce zvedla hlavu a koukla mi do očí.

„Některé byly dobře skryté…“ mrkla na mě. Věděla, že to uslyším? „Improvizaci máš dobrou, ale stejně ti nepomohla…“ Takže to ví.

„Co mě prozradilo?“

„Edwarde… Nemluvila jsem… Ale tys věděl, co jsem se ti snažila říct, i když to nebylo zřejmé… A nejenom to… Sledovala jsem tě….“

„Tak to jsi opravdu dobrá pozorovatelka.“

„Říkají to…“

Kámen úrazu tkvěl v tom, že Ariel znovu přestala mluvit. Nechápal jsem důvod a ona mi ho prozradit nechtěla. Navíc si v mojí přítomnosti dávala na své myšlenky pozor. Všechno mi najednou připadalo tak nějak převrácené. Během pár dní se změnilo tolik věcí… Ariel mi prostě a jednoduše převrátila celý… Ehm… Celou existenci. Bylo mi tolik líto, že zase přestala mluvit. Emma mě za to neustále proklínala, že je to prý moje vina. Ve škole se to znovu neobešlo bez pokoutních řečí a drbů…

Emma:

Za nějaký čas jsem zklidnila svoje nervy. Skutečně by jí neublížil. Viděla jsem ty jiskřičky v jeho očích, když ho objala. Viděla jsem lásku v jeho očích. Byl to sice upír, ale mojí roztomilé švagrové by nezkřivil jediný vlásek, tím jsem si mohla být jistá. Pak se ale Ariel vrátila domů a od té doby z ní zase nevypadlo jediné slovo. Už nebyla tak zamyšlená a samotářská, jako dřív, ale nemluvila. Určitě za to mohl on. Škola už mi taky lezla krkem. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, což nebylo v přítomnosti Dennyho nijak těžké. Už jenom ty informace, které z něj někteří tahali.

„Tak která to je?“ žadonil nějaký jeho kamarád.

„Neřeknu.“

„O co jde?“ vmísila jsem se do debaty.

„Denny se nechce svěřit, která holka se mu líbí. Prostě to z něj nemůžu vytáhnout…“ stěžoval si ten klučina.

„Můžu hádat?“ zeptala jsem se Dennyho. Tvářil se překvapeně, ale souhlasil.

„Jestli chceš…“ pokrčil rameny.

„No, Jessica to nebude.“ Na tuhle variantu se zašklebil, takže jsem měla pravdu – Jessica ne. „Lucy není tvůj typ… Znám tu holku?“ Denny kývl. „Osobně?“ Zase kladná odpověď. „Je starší, než ty?“ Tentokrát jsem se netrefila. Ten kluk, co od něj vyzvídal, se na mě nedočkavě díval. „Tvůj ročník?“

„Jo.“ Zapřemýšlela jsem… Koho znám z jeho ročníku osobně? Ariel to není, to jsem věděla na tuty. Pak…

„No to mě podrž! Ty ses zabouchl do Angely Weberové?“ vyhrkla jsem a pravděpodobně hlasitěji, než bylo nutné. Celá chodba na pár vteřin ztichla a všichni hleděli na nás.

„Já jsem se nezabouchl! Jenom se mi líbí… Je hezká…“ Uši měl rudý jako dvě rajčata. Pak kolem nás prošla Ariel. Zalila mě vlna smutku. Chrise to ničilo. Nevěděl, co se jí zase stalo. Bál se, že jí znovu někdo ubližuje, jako tenkrát její rodiče… I já jsem z toho nebyla ve své kůži. Existovala osoba, která mohla zjistit, co se stalo…

Ariel:

„To nebylo nutné, Edwarde…“ pomyslela jsem si, když jsem vyslechla jeho srdceryvný projev. I bez toho jsem věděla, jak to všechny trápí a byla jsem rozhodnutá to urovnat. Denny, Emma, Chris i Edward seděli v obýváku a já se rozhodla uvést věci na pravou míru.

„Tak jo. Vím, že jsem vám zase přidělala spoustu starostí… Ale… Uvědomila jsem si, že to ticho ke mně prostě patří. Nechci být stejná, jako dřív… Vybrala jsem si jinou cestu a tu provázelo moje mlčení. Všimli jste si, že to nedělalo problémy? Byli jste na to zvyklí. Všichni byli… Mnohem víc problémů nadělalo, když jsem začala mluvit. A přiznávám – mně to chybí. Naučila jsem se žít beze slov. Je to součástí mého nového života, který je skvělý. Byla bych ráda, kdybyste akceptovali mé rozhodnutí a nedělali si s tím starosti. Faktem je, že… Mám pocit, že všechna moje rozhodnutí byla špatná… Kromě tohohle… A nechci slyšet žádné „To není pravda“. Od nikoho,“ dodala jsem, když jsem viděla, jak se nadechují. Pak jsem je tam nechala sedět a šla nahoru do pokoje. Měla jsem dobrý pocit, že tak to má být.

A za čas se to zase urovnalo. Po škole přestaly kolovat řeči na mou adresu a skoro všechno bylo tak, jako před Edwardovým příjezdem. Zní to nudně, že? Taky jsem si to myslela, dokud se pár lidí v mém blízkém okolí nezačalo chovat podivně.

* * *

Události se vyvinuly skutečně zajímavým směrem. Abychom to shrnuli…

Niké miluje Dennyho, Dennymu se líbí Angela, Ariel chodí s Edwardem. Edward je upír, Emma to ví. To jsou věci… Koho by tohle před pár dny napadlo? Osudy ve Forks nebyly nikdy zamotanější, ale nikdo neví, co všechno je ještě čeká…

* * *

Šla jsem s Edwardem navštívit Niké, která byla nemocná. Nesla jsem jí pár sešitů a seznam úloh, které jsem pro ni vyfasovala ve škole. Edwarda hned dole odchytil Franklin…

„Ahoj,“ pozdravila mě a já se na ni usmála. „Kde máš Edwarda?“ Kývla jsem směrem ke dveřím a ona to pochopila téměř okamžitě. Pomohlo tomu i Franklinovo hlasité vykřikování: „Snaž se, Edwarde! Vždyť už jsi mě mohl dávno předjet!“ No jo… Určitě spolu hráli nějakou videohru. Niké se tomu smála. Tázavě jsem nadzvedla obočí a kývla na ni.

„Jo, mám se dobře… Beru antibiotika a lepší se to. K večeru ještě trochu chraptím, ale doktor říkal, že to brzo přejde. Co ty? Jak se máš?“ S úsměvem jsem zakývala hlavou, že se mám celkem dobře. Niké pročítala úlohy a nadávala, že ani jako nemocná nemůže mít od školy pokoj. Rozesmálo mě to. Edward po půl hodině přišel nahoru. Jeden pohled mi stačil, abych si všimla, že je nervózní. Ale z čeho?

„Děje se něco?“ Krátce zakroutil hlavou a nasadil úsměv. Ví bůh, proč jsem mu to nevěřila.

„Máš legračního bratra,“ konstatoval.

„Jo? Mně připadá spíš otravnej,“ zakoulela očima.

Niké byla ráda, že jsme se na ni přišli podívat. Bohužel, ta změna v našem vztahu byla patrná. A to dost. Ale pořád jsme byly kamarádky. Denny se za ní taky stavoval. Ti dva si byli den ode dne bližší a já jen tiše doufala, že se nakonec přece jenom dají hromady.

„Abych nezapomněl, Ariel… Ozvala se mi Alice, že chce jet na nákupy a byla by ráda, kdybys jela s ní. A mám ti vyřídit, že nebere ,ne´ jako odpověď,“ řekl se smíchem, když jsme šli zpátky k nám. Alici se nedalo říct ne. A i kdyby, nebylo by to nic platné. Měla jsem ji nesmírně ráda. Trávila jsem s ní spoustu času. S úsměvem jsem přikývla. Edward už mě nevaroval, že je Alice maniak. Mně ty její nakupovací horečky nevadily.

Jakmile jsme zabočili k nám do ulice, Edward se začal křenit od ucha k uchu.

„Co je?“

„Alice si pro tebe přijela.“ No fakt. Před naším domem stál ledově modrý Mercedes. Pěkný sporťáček…

Šla jsem se převléct. Když jsem sešla dolů, nebyl to jen Edward, kdo se tvářil podezřele. Teď už jsem to viděla i na Emmě a Alici.

Alice:

Bylo mi strašně líto, že je tak těžké nachystat mi překvapení. Jasperovi už to ale tolik nevadilo. I když jsem to věděla předem, měla jsem z jeho dárku radost.

„To je nádhera!“ vykvikla jsem, když mě v garáži seznamoval s mým novým autíčkem. Nádherný světlounce modrý Mercedes SL 65 AMG. Na první pohled jsem si ho zamilovala.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ usmál se Jasper a tvářil se stejně šťastně, jako já. (Jak taky jinak, když cítí moje emoce…) Skočila jsem mu kolem krku a políbila ho. Mohla jsem si Jasperem udělat hezkou chvilku, ale moje vidění mi prozradilo, že to nemá cenu, protože mi během dvou minut zazvoní telefon. Rozhodla jsem se to uspíšit, třeba budu mít potom víc času.

„Alice, zrovna jsem ti chtěl volat.“

„Já vím… Co se děje?“

„Někdo je ve městě… Někdo z našich…“

„Upír? Kde?“

„U Niké… Řeknu ti to u Ariel. Buď tam za dvacet minut. Vytáhneš ji na nákupy…“ Pak mi to položil.

„Slyšel jsem to, ale je mi záhadou, proč máš tak rozporuplné pocity…“ Jasper na mě ustaraně hleděl.

„Na jednu stranu mám obavy… Upíří pach, přímo u Niké doma… Na druhou stranu mám radost, protože pojedu s Ariel nakupovat!“ Vyskočila jsem radostí. Jasper zakoulel očima a pak se zasmál.

Okamžitě jsem začala plánovat, co všechno pojedeme koupit a kam… Počasí bylo v pořádku, takže překážka žádná nebyla. Štěstí, že se to takhle vyvinulo… Edwardovi chybí košile a Emmett potřebuje nové džíny… A Esmé by se hodily nové boty…

Přesně za dvacet minut, jak mi řekl Edward, jsem byla u Ariel doma.

Ariel vystoupila z auta a jakmile mě zmerčila, hned mi zamávala a zeširoka se usmála.

„Ahoj. Připravená na nakupovací jízdu ve velkém stylu?“

Odpovědí mi bylo nadšené zakývání hlavou. Zatahala si za tričko.

„Jdeš se převléct?“ hádala jsem. Zvedla palec, aby mi naznačila, jak jsem dobrá, že jsem ji hned pochopila a vtáhla mě i s Edwardem do domu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Emmu, která si v obýváku prohlížela módní časopis – za to má u mě plus!

„Ahojte vy tři,“ usmála se na nás. Ariel jí v rychlosti zamávala a vyběhla nahoru.

„Tak jak to bylo, Edwarde?“

„U Franklina i u Niké v pokoji se dotýkal jejich věcí, tam to bylo nejsilnější… Nevím, kdo to byl, ten pach jsem nepoznal.“

„Hej vy dva! O co tady jde?“ zeptala se tiše, ale ostře Emma.

„U Niké jsem zachytil pach někoho z našich…“ vysvětloval Edward.

„Upíra? A nevíte, kdo to byl? Co budeme dělat?“ vyděsila se.

„Ty nic. Neboj, vyřešíme to. Jenom musíme být opatrní… Nikdo by se neměl sám toulat po lese a už vůbec ne po setmění…“ Určitě by pokračoval, ale Ariel právě otevřela dveře v pokoji a klusala zpátky za námi. Na posledním schodě se zarazila a pozorně si nás prohlížela. Nevím, jestli postřehla změnu mojí nálady dřív, než jsem stihla nasadit svůj nadšený úsměv… Ale ona byla vždycky všímavá, pochybuji, že jí to uniklo… A i kdybychom ji s Edwardem oklamali, Emma měla v obličeji vepsáno víc než dost.