Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 10. kapitola

03.05.2010 (20:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3289×

10. Kapitola

Rozloučila jsem se s Edwardem a vrátila se ke kartám.

„Kdo rozdává?“ zeptala jsem se.

„Ty,“ odpověděla Niké a podala mi karty.

„Kolik je hodin?“

„Půl druhé,“ řekl Denny.

„Nemáte hlad?“ Oba tvrdili, že ne, ale mě to nedalo a objednala jsem pizzu.

Seděli jsme u televize, jedli pizzu a sledovali Black books.

„Jo, slíbila jsem Franklinovi, že ho někdy vezmeme ven. I s Edwardem. Strašně si ho oblíbil…“ prohodila Niké.

„Kdo je Franklin?“ zajímal se Denny.

„Můj mladší brácha,“ zašklebila se Niké. O chvilku později se rozdrnčel telefon v kuchyni.

„Raymondová,“ ohlásila jsem se do sluchátka.

„Nazdar, El. To jsem já, Chris.“

„Ahoj. Co potřebuješ?“

„Ale… Budu tady muset ještě nějaký den zůstat a pak nejspíš poletíme na burzu do Ontaria. Vrátím se asi za týden… Není to definitivní, ještě dám vědět. Tak se měj a vyřiď Emmě, že ji miluju.“

„Jasně… Čau.“

„Kdo to byl?“

„Chris. Zůstává v New Yorku a pak letí do Ontaria. Takže tady bez něj budeme přibližně týden. Emma bude mít radost, že nás má na krku…“

„Emma se zdá bejt v pohodě, však to tady zvládnem,“ usoudil Denny.

* * *

„Frankline! Ještě se nepřevlíkej, umažeš se! Musíš zaběhnout k Ariel pro Niké,“ volala mladá žena na svého syna. Chlapec se přiřítil po schodech a v zauzlovaných teniskách vyběhl ven. Málokteré dítě dokázalo běžet tak rychle jako on. Utíkal prázdnými ulicemi, které za pár minut začne kropit déšť. Do jeho ryšavých vlasů začaly padat první kapky, ale jemu to nevadilo. Už jen poslední ulice…

„Ahoj, Frankline.“

„Čau, Ariel, jdu pro ségru. Musíme jít… No, však ty asi víš. Je dvanácýho…“ Klučina se podrbal za uchem a pokusil se potlačit smutný povzdech.

„Jasně… Pojď na vteřinku dál. Naliju ti džus, chceš? Trošku ses nám zadýchal.“

„Čau, brácha. Co je? Vždyť jsou teprve tři, ne?“ Niké zmateně koukla na hodinky.

„Jo… Musíme jít o něco dřív, mamka má ještě nějakou práci,“ vysvětlil Franklin a následně se obrátil na osobu, která veškeré dění pozorovala. „Nazdar, kámo! Tebe neznám!“

„Ty budeš asi Franklin, že? Já jsem Denny,“ zazubil se na malého kluka.

„Čau Denny…“

„Pozor, je to studené,“ usmála se Ariel a postavila před chlapce sklenici džusu.

„To je tvůj kluk?“ hodil zrzek hlavou k Dennymu.

„Frankline! Chovej se slušně!“ okřikla ho sestra. Ariel i Denny na sebe koukli a pak se rozesmáli.

Mrholení pozvolna přecházelo v déšť, který mramorovým náhrobkům přikresloval slzy. Stáli tam, jako věrní andělé, a truchlili nad ztrátou milované bytosti. Neobyčejně statečná, mladá žena oplakávala manžela, po boku dospívající dceru a malého chlapce, který si otce ani nepamatuje. Stáli u prázdného hrobu, neboť tělo nikdy nebylo nalezeno. To byl asi ten důvod, proč ta dívka nesmutnila stejně, jako její matka a bratr. Stesk, který cítila, nebyl tak definitivní… Koutek její duše věřil, že její otec nezemřel. Něco se mu stalo, ztratil paměť… Ale mrtvý pro ni nebyl.

* * *

Edward:

„Tak vysvětlíš mi, na co ten chudák myslel, že bys byl schopný ho zabít?“

„Nevím… Já ani nevěděl, že mám v plánu mu ublížit. Pořád měl nějaké narážky a poznámky, jako bych mu přebíral holku. Samozřejmě šlo o Ariel a já nechtěl nic říkat – pro jistotu. A navíc…“

„Žárlíš,“ řekla Alice prostě a já už se nadechoval, abych to vyvrátil, ale došlo mi, že má vlastně pravdu. Svěsil jsem ramena a sklopil pohled k zemi.

„Ano, žárlím. Protože on může být tak blízko… Neohrožuje její život… Zná ji, hodně s ní toho zažil a její tak citově blízký… Nevím, co mezi nimi bylo nebo je, ale… Prostě žárlím,“ shrnul jsem nakonec.

„Já myslela, že si představoval něco, co se ti nelíbilo.“

„To je taky zvláštní věc – já neslyším, na co myslí,“ přiznal jsem a Alice se málem narazila do stromu, jak byla v šoku. Doběhli jsme na tu louku, kde jsem potkal Niké a tam jsme se zastavili. „Tak co je s Jasperem? Všiml jsem si, že se poslední dobou chová podivně… Nevím, co se mu v Denali mohlo stát, ale ať je to cokoliv, snaží se to utajit. Vždycky, když jsem poblíž, má starosti o tom, kolik je hodin, jaké bude počasí, kolik zrnek písku je v přesýpacích hodinách…“ Alice si povzdychla a posadil se do trávy. S nešťastným výrazem koukala do prázdna a její myšlenky se samy prodíraly skrz její rty.

„Já to nechápu. Vždycky jsme si všechno říkali. Neměli jsme před sebou tajemství… Tak proč mi teď lže? Ptala jsem se ho, co se děje, a on mi tvrdí, že nic.“ Nevěřícně kroutila hlavou.

„Třeba jenom potřebuje trochu času, aby si to urovnal sám,“ napadlo mě.

„Možná,“ přikývla, „ale to by mi mohl říct, ne? Nemusel by mi lhát!“ rozvzlykala se. Chytl jsem ji kolem ramen.

„Vyřeší se to, Alice, uvidíš,“ utišoval jsem ji. Byl jsem si tím jist. Dlouho se přede mnou schovávat nebude.

* * * Mezitím, daleko od městečka Forks… * * *

„Našlas?“ ptala se usměvavá vrásčitá paní, při pohledu na svou vnučku. Dívka nesla z podkroví krabici a v rámci možností si koukala pod nohy, aby se neskutálela ze schodů.

„Našla.“ Postavila krabici na stůl a otevřela. Byla plná fotek. Přesně to potřebovala. Hned nahoře bylo tlusté růžové album. Otočila první stránku a do očí se jí pomalu hrnuly slzy.

„Máma…“ vydechla a prohlížela si další fotografie. Po necelé hodině se přesunula zpět ke svému úkolu – rodokmen. To byl hlavní důvod její návštěvy.

„Měl děda nějaké sourozence??“

„Steven? Ano, měl. Někde tu je… Na fotkách ze svatby tvých rodičů je jeho sestra… Ano. Tady, vidíš? Tvoje prateta Daisy.“

„A jejich rodiče?“

„Počkej…“ babička zapátrala v krabici a ze dna vytáhla plechovou krabičku. „Tohle jsou fotky, které si Steven schovával. Tady,“ podala dívce velice starou fotku. Byla to svatební fotka. „Můj tchán – Charles Dawson,“ ukázala ženicha. „A moje tchýně – Lisa.“ Nevěsta byla neobyčejně krásná žena s tmavými vlasy a nakažlivým úsměvem. Emma si prohlížela fotky z krabičky a v očích jí jiskřilo. Až jí do ruky přišla fotka mladého muže a její úsměv se změnil v údiv.

„A kdo je tohle?“ ptala se naléhavě.

„To byl dědečkův strýc, Lisin bratr. Toho jsem nepoznala já, ani Steven. Zemřel rok a půl před svatbou své sestry…“

„A jak se jmenoval?“ doptávala se Emma obezřetně.

„Emmett McCarty.“

* * *

Ariel:

Neděli jsem zodpovědně zasvětila přípravě do školy. Denny byl v některých předmětech slušně pozadu, takže se to nakonec zvrtlo v doučování, ale to mi nijak nevadilo.

„Proboha, vždyť je to normální trojčlenka!“ vyšilovala jsem se smíchem.

„Normální co?“ Denny se tvářil jako bych na něj mluvila čínsky. Nad matikou jsme seděli skoro celé odpoledne. Něco před pátou dorazila Emma.

„Ahoj, jak bylo u babičky?“ Zamračeně se na mě otočila.

„Skvěle,“ vyštěkla a naštvaně odkráčela do svého pokoje. No paráda. Ta bude přímo zářit, až jí řeknu, že Chris nepřijede.

„Co jí je?“ ptal se potichu Denny.

„Nevím…“ zamumlala jsem. Chvíli jsme jen tak postávali a nevěděli, co dělat. Rozhoda jsem se pro mírové jednání.

„Můžu?“ nakoukla jsem do pokoje.

„Ale jo…“ hlesla zamyšleně. Vešla jsem a zavřela za sebou dveře. Sedla jsem si k ní na postel a zahleděla se jí do obličeje. Vypadala… Já nevím… Možná udiveně?

„Co se stalo? Něco s babičkou?“

„Ne… Nic, jenom…“ odmlčela se a pak se na mě podívala, jakoby zvažovala, jestli mi to má říct. „Jenom mě vytočil jeden blbeček na křižovatce,“ usmála se.

„Jasně… Jaký to je, být zodpovědná řidička?“ zavtipkovala jsem.

„Celkem nervák,“ zasmála se.

„No… A musím ti oznámit, že nás budeš asi týden hlídat,“ zazubila jsem se.

„Co? Nechápu…“

„Chris poletí do Ontaria a zůstane tam přinejmenším do konce týdne, ale prý se ještě ozve. Jo a taky ti mám vzkázat, že tě miluje,“ vyřídila jsem poctivě všechno, co jsem měla. Emma se při těch slovech usmála, ale pak jí úsměv zamrznul.

„To jako, že vás dva spratky budu mít na krku?!“ vyletěla z legrace. „Ani náhodou!“

První den s Dennym byl pohodovej. Kluci si s ním rozuměli a holky z něj byly vedle. Byla jsem trochu zklamaná, když se Edward neukázal ve škole, stejně jako Alice a zbytek jeho sourozenců… Venku bylo krásně – klasické babí léto. Sluníčko svítilo ostošest. Emma byla ráno trošku nervózní, ale to z ní brzo spadlo a pak byla stejná jako před svým odjezdem.

„El?!“ dloubla do mě loktem.

„Co je?“

„Já jenom jestli žiješ…“ zachechtala se.

„Neměla bych?“ opáčila jsem s úsměvem a vyhlížela Niké. Ta už se k nám blížila se svým tácem. Denny se každou chvíli rozhlížel a usmíval se na všechny strany. Celkem se mu tady líbilo.

„Tak si představ, že o vás mluví skoro celá škola,“ referovala Niké, když si sedala ke stolu.

„O kom?“ dotazovala se Emma.

„O nás…“ ukázala jsem na sebe a Dennyho. Hned mi bylo jasné, kam tím míří, ale Dennymu a Emmě to nedocházelo tak rychle.

„Přesně. Na každém rohu si někdo povídá o Ariel Raymondové, která si našla náhradu za Edwarda Cullena,“ pokračovala Niké a Emma poprskala Dennyho džusem.

„Promiň, kamaráde,“ omluvila se mu a hned se dala do smíchu. „Cože?! Náhradu za Edwarda?! To jsi s ním jako něco měla?!“ smála se na celé kolo.

„Ne, neměla a nemám, ale všichni si myslí něco jiného…“

„No, tak to máš teda problém, švagrová,“ křenila se dál.

„Moment. Ta údajná náhrada za Edwarda mám bejt já?!“ docvaklo Dennymu a Emma se opět dusila smíchy. Niké se jen decentně zasmála a kroutila hlavou.

„Ano, to máš bejt ty, Denny,“ ujistila jsem ho v jeho úsudku. Zarazil se a hleděl někam do neznáma. Trochu mu zrudly uši, ale z toho tranzu se po pár vteřinách probral.

„Co takhle je v tom utvrdit?“

„CO?!“ vyhrkly jsme s Emmou a s Niké. Koukaly jsme na něj jako na cvoka, ale to bylo vlastně normální.

„Ať si všichni myslí, že spolu něco máme… Pak můžeme ještě přidat dramatický rozchod, na který dlouho nikdo nezapomene,“ zazubil se. V Olympii by tohle napadlo mě.

Tak se zrodil další plán Ariel a Dennyho. Před pár dny by mě vůbec nenapadlo, že něco takového ještě někdy vznikne… Teď už jen stačilo rozeslat správné informace správným směrem, a proto jsem na další hodině udělala něco, co jsem nikdy neměla v plánu.

„Ahoj. Můžu si sem sednout?“ Jessica na mě vykulila oči a pár vteřin přemýšlela, jak zavřít pusu. Pak, ještě stále neschopna slova, přikývla. Posadila jsem se vedle ní a chystala si učebnice. Denny vešel do třídy, zamával mi, mrknul a posadil se k Mikovi. Já mu poslala pusu a dál si hleděla svého. Jessica to pozorovala se zvědavým výrazem. Zazvonilo a učitelka vešla do třídy.

„Ehm… Ty už nechodíš s Edwardem Cullenem?“ zeptala se po chvilce.

„Ne,“ řekla jsem prostě a dál opisovala rovnici z tabule. Vůbec jsem se na ni nepodívala, ale určitě měla tu zvědavost napsanou ve tváři.

„Takže jsi sbalila toho novýho?“

„Já?“ otočila jsem se na ni překvapeně. Asi ji to trochu zaskočilo. „Já ho nesbalila.“

„Tak on tebe?“ Z jejího hlasu jsem slyšela dychtivost. Chtěla nejčerstvější drby a mohla je mít z první ruky. A rozhodla se, že je dostane.

„Tak nějak,“ přikývla jsem lhostejně. Mike se na nás několikrát otočil. Podle plánu se tam odehrával podobný rozhovor, jaký jsem vedla já s Jessicou.

„A co se stalo mezi tebou a Cullenem?“ Zvědavka jedna…

„Jak to myslíš?“

„No, proč jste se rozešli?“ Tak mě napadlo, že bych tím mohla Edwarda zachránit.

„Vážně to chceš vědět? Nejspíš ti to zkazí veškeré iluze…“ nadzvedla jsem obočí a ona znejistěla.

„Jen povídej.“ Zvědavost ji nakonec přemohla.

„No dobře. On je totiž ve skutečnosti strašně nudnej. Nic si s ním neužiješ, jestli víš jak to myslím…“ odkašlala jsem si a ona vyvalila oči. Nechala jsem ji žasnout a pokračovala. „Zato Denny Fostr, hm to je jiný kafe.“

„Hele, ale vy už se znáte, ne?“ A já si myslela, že ta holka je úplně blbá.

„Trošku. Chodili jsme spolu do školy v Olmypii. Chtěl mě už tenkrát, ale já o něm neměla moc dobré mínění… Ale ukázalo se, že není takový, jak jsem si myslela…“ odmlčela jsem a otočila se na Jessicu, která hltala každé moje slovo a rozhodla jsem se přiložit do ohně. „Je to tygr.“ A už se ozvalo zvonění. Zvedla jsem se a nechala Jessicu civět s otevřenou pusou. Denny se taky zvedl a čekal na mě. Mike se tvářil podobně, jako Jessica, takže předpokládám, že to mělo úspěch.

„Řekla jsem Jessice, že jsi tygr,“ zašeptala jsem Dennymu.

„Jo?“ v očích se mu zablesklo a pak mě jemně pleskl po zadku. Za sebou jsem slyšela zalapání dvojí po dechu – Jessica a Mike, jak jinak. Dennyho ruka mě chytla kolem ramen a společně jsme odcházeli.

„Tak jak to šlo?“ ptala jsem se cestou na parkoviště.

„Sežral mi to. Všechno.“

„Cos mu navykládal?“

„Že jsem tě uháněl už v Olympii, ale nejevila jsi zájem…“

„To sedí, přesně to jsem řekla Jessice,“ zakřenila jsem se. „Zhltla každé moje slovo…“

„Takže nám to asi vyšlo…“ podotknul a úsměv na jeho tváři se ještě rozšířil. Potom se ale na vteřinku zamračil. „Jestli to má vypadat opravdově,“ odmlčel se a já tušila, kam tím míří. „Asi se budeme muset…“

„Neboj, já tě to naučím,“ zavtipkovala jsem.

„Ts! Myslíš, že neumím líbat?!“ obořil se na mě.

„No, to sem neř – “ Nedomluvila jsem a jeho rty se přitiskly na moje. Trochu mě to zaskočilo, ale musela jsem uznat, že líbal úžasně.

„No?“ pobaveně na mě hleděl a v očích mu poskakovaly jiskřičky.

„Kde ses to naučil?“

„Od Niny…“ pokrčil rameny. Cože?!

„Ty a Nina… Nesnášeli jste se!“

„No, já vím, ale když jsi odjela… Nějak jsme našli společnou řeč.“

„Vidím – praktickou francouzštinu,“ zasmála jsem se. Emma čekala u svého auta a s pobaveným úsměvem nás sledovala.

„Vy jste to vzali nějak detailně,“ zazubila se a šťouchla Dennyho do ramene.

„To byla jenom výměna názorů,“ prohlásil Denny a já se neubránila úšklebku a následnému zakoulení očima.

A naše divadélko se rozvíjelo i v úterý. Niké se rozhodla taky aktivně zapojit. Denny jí k tomu vymyslel úžasnou roli – žárlivá kamarádka. Zatím prý měla být nenápadná a svoji žárlivost odkrývat postupně. Denny byl geniální režisér a neuvěřitelný herec. Emma se tím dobře bavila, už jen proto, že psala do školních novin a tak měla perfektní článek. Ve středu se všichni Cullenovi vrátili do školy a s nimi do Forks dorazil i déšť.

Na obědě, zrovna když se Denny na chvilku vzdálil, ke mně přihopkala Alice s velice přímou otázkou.

„Copak to máš s tím Dennym?“ Co jí sakra mám říct? Že spolu chodíme? A ona to pak řekne Edwardovi… Koukla jsem na Edwarda a ten se zvědavým výrazem sledoval Alici. Ne. To jí říct nechci… Ale já Dennymu slíbila… Promiň, Alice…

„Alice, nezlob se na mě, ale do toho ti nic není,“ řekla jsem co nejmírnějším tónem, přesto ostře, aby mě brala vážně. Asi chtěla něco říct, ale nakonec semkla rty do úzké linky a odtančila zpátky ke svým sourozencům. Emma ji se zamračeným výrazem pozorovala. Až po chvíli mi došlo, že to zamračení bylo způsobeno jejím usilovným přemýšlením a nemračila se jenom na Alici, ale na všechny Cullenovy u stolu na konci jídelny.

„Emmo?“ zamávala jsem jí rukou před obličejem, ale ona ani nemrkla.

„Jsou všichni adoptovaní, že?“ zeptala se zamyšleně a nespouštěla z nich oči.

„Jo… Co se děje?“

„Nic,“ zamumlala a vstala.

„Kam jdeš?“ houkla jsem na ni. Otočila se na patě a chvilku přemýšlela.

„Ehmmm… Do redakce,“ odpověděla a vybruslila z jídelny. Kroutila jsem hlavou a Niké s Dennym se konečně vrátili ke stolu.

„Kam šla?“ ptal se Denny a než si sedl, dal mi pusu na tvář.

„Do redakce…“ odpověděla jsem nepřítomně. Niké koukla na hodinky.

„Teď? Nikdo tam nebude, ne?“

„Ona jo,“ uchechtl se Denny a pustil se do jídla.

Edward:

Do školy jsem se neuvěřitelně těšil. Těšil jsem se na ni… Sotva jsem však vystoupil z auta, moje nálada klesla někam k absolutní nule. Nikdo nemyslel na nic jiného, než na nejnovější pár na škole – Ariel a Denny. Bez jediného jsem slova odkráčel na první hodinu. Nespouštěl jsem z nich oči. Chtěl jsem vědět, co se za ty dva dny událo. Jejich vzájemné chování se radikálně posunulo. Doteky už nebyly jen letmé… Úsměvy byly víc než kamarádské… A ze všech stran mě bombardovaly myšlenky o těch dvou. Poslední hodinu před obědem jsem měl s Alicí a ti dva tam naštěstí nebyli. Těkal jsem očima po místnosti a čím dál víc se mračil. Alice mě tiše pozorovala… Nezáviděla mi to čtení myšlenek… V téhle situaci rozhodně ne.

„A nejsou to jenom drby?“ Na tuhle větu jsem zareagoval, na rozdíl od všech předchozích, které jsem nevnímal.

„Možná, ale v tom případě velice živé a nepozměněné drby. Ale je to divné… Ariel o něm mluvila jako o kamarádovi. Nic víc mezi nimi nikdy nebylo…“ Střelil jsem pohledem po nějakých holkách a ty se hned otočily zpět k tabuli. Všichni na mě koukali a Alice nevěděla proč.

„Všichni si totiž myslí, že Ariel chodila se mnou, než se tady Denny objevil,“ odpověděl jsem na její nevyřčenou otázku a pokusil se ignorovat veškeré myšlenky (ať už lítostivé nebo škodolibé) na mou osobu.

„Edwarde, kam se poděla tvoje ranní nálada?“ dotazoval se v jídelně Jasper.

„To ty drby,“ objasnila Alice a čekala, až se Denny na chvíli vzdálí od Ariel. Stalo se tak za malý okamžik a ona se s jasným cílem vydala k Ariel. Čekala, že ji budu chtít zastavit, ale já to neměl v plánu a mohla za to moje zvědavost.

„Copak to máš s tím Dennym?“ vypálila na ni Alice.

„Co jí sakra mám říct? Že spolu chodíme? A ona to pak řekne Edwardovi…“ Koukla směrem ke mně a já zaujatě pozoroval svou elfí sestřičku.

„Ne. To jí říct nechci… Ale já Dennymu slíbila… Promiň, Alice…“

„Alice, nezlob se na mě, ale do toho ti nic není,“ opáčila slušně, přesto naprosto vážně. Alice se chystala oponovat, ale do toho by zatáhla i moje city k ní a to jsem nechtěl.

„Nech to být, Alice…“ zaprosil jsem tiše, ale stačilo to, aby mě slyšela. Spolkla veškeré argumenty a vrátila se.

„Copak to ten náš špunt zase řeší?“ křenil se Emmett a mně v ten moment křičela v hlavě – Emma Dawsonová?

„Mohla to být shoda náhod… Jistě, je spousta podobných lidí… Ale takhle podobných?! A to jméno?! Trochu moc náhod najednou, Emmo, prober se!“

„Ty raději sklapni, Emmette, možná tady máme problém…“ řekl jsem tiše a dál se věnoval Emmě.

„Jsou všichni adoptovaní, že?“ ptala se a nespouštěla z nás oči – podle jejích myšlenek je nespouštěla z Emmetta.

„Jo… Co se děje?“ Ariel nechápala její podivné chování.

„Nic,“ zamumlala a vstala.

„Kam jdeš?“ houkla na ni. Emma se otočila na patě a chvilku přemýšlela.

„Dobrá otázka. Někam, kde dostanu informace…“

„Ehmmm… Do redakce,“ odpověděla a vytratila se. Nečekal jsem, popadl jsem Alici a šel za ní. Emma si to na poslední chvíli rozmyslela a zabočila do kanceláře. Tam jsem se teď objevit nechtěl.

„Edwarde, co je?“

„Emma hledá Emmettovo rodné příjmení…“

„A proč?“

„Podle toho co jsem pochopil z jejích myšlenek a vzpomínek…“ odmlčel jsem se, abych si utřídil fakta.

„No co?“

„Jsou příbuzní…“